Takový ten klasický čtvrtek. Moc jsi nespal, protože noc jsi strávil na polských okrskách a teď je sedm ráno, ty stojíš v autě na Polsko-Běloruské hranici. Auto má dvě píchlá kola a rozbité zadní světlo a polský pohraničník žádá vysvětlení, proč jsi mu ohnul závoru. No neznáme to všichni?

Úvod

Bělorusko byl jeden z cílů, co jsem měl už dlouho. O zemi jsem toho moc nevěděl, snad jen, že jsou si až skoro nebezpečně blízcí s Ruskem, v čele mají v podstatě diktátora, Černobylská havárie zde udělala větší škody, než na Ukrajině, a mají tu prales, kde jsou zubři. A protože Poláci ten stejný prales ze své strany celkem úspěšně ničí, je lepší se podívat na Běloruskou stranu. Důvod, proč jsem se Bělorusku tak dlouho vyhýbal byl jednoduchý. Nechtělo se mi řešit víza a nechtělo se mi takový kousek letět letadlem (abych se vízům vyhnul) za spoustu peněz, protože nízkonákladové aerolinie v Bělorusku nevedou. Každopádně, když vloni v Africe říkal Martin, že se do Běloruska chystá, hned jsem věděl, že chci jet taky.

Cesta a hranice

Co se týče víz, tak Martin nakonec zjistil, že se dají vyřídit skupinově. To mi vytrhlo velký trn z paty, protože mě běhání po konzulátech opravdu nebaví. No bohužel to vedlo k té trochu drastické úvodní historce. Martin skvěle zařídil víza, bohužel když se kopírovaly pasy v Expediční klubovně před odjezdem, jeden tam tak nějak zůstal. Na to jsme přišli až na Běloruských hranicích. Tam jsme se bohužel dostali do svízelné situace, která skončila tím, že jsme se snažili ne úplně klasicky opustit hraniční prostor, což se asi nelíbilo polským pohraničníkům a ti nám při couvání spustili závoru a vytáhli hřeby, což vyústilo v situaci v úvodu.

Takže abych navázal. Jsme na hranicích. Máme nepojízdné auto, potenciální problém s pohraničníky, máme 8 pasů pro 9 lidí a víza pro skupinu devíti lidí na jednom papíře. Člověk by se v tu chvíli nejraději otočil a jel domů. Ne tak my a hlavně ne tak Martin! Takže jsme zmobilizovali Toma Cimra v Brně, aby naskočil do auta a vyrazil nám naproti s pasem. Tímto se omlouvám jemu a jeho ženě, že Tom místo cesty do Prahy za ní vyrazil do Polska. Pak jsme vyměnili gumu v horším stavu za rezervu a zjistili, že polští pohraničníci jsou úplně v pohodě, ohnutá závora je nějak nestresuje a že nám dokonce půjčí kompresor, abychom mohli dofouknout druhou, méně poškozenou, pneumatiku a vyrazit do pneuservisu. Tam nás nakonec dovedli a byl asi jen kilák od hranice. Spravili jsme všechny píchlé gumy, zalepili izolepou světlo a řešili co dál. Tom byl na cestě, ale bude mu ještě trvat za námi dojet.

Varšava

Bohužel východní Polsko v říjnu neoplývá přehršlí možností, jak se zabavit a tak jsme se rozhodli, že vyrazíme do hlavního města. To bylo bohužel 3 hodiny daleko, ale aspoň blíž k Tomovi a chybějícímu pasu. Martin nás ve městě vysadil a pokračoval dále. Já jsem ve Varšavě už byl, tak jsem se ujal menší prohlídky. Dali jsme si jídlo, prošli se kolem Stalinova mrakodrapu a prošli si prakticky celé staré město, protože to je zde hodně malé.

Cesta a hranice vol 2

Když se Martin vrátil s pasem, jeli jsme opět tři hodiny na hranice. Teď už proběhlo všechno v pohodě, až na to, že člověk, který řídil přes hranice, neměl u sebe řidičák. Bylo nám řečeno, že příště za to dostane pokutu. Něco podobného nám bylo řečeno už ráno při ohnutí závory, takže nevím, co by musel člověk udělat, aby tu pokutu opravdu dostal :-D. Po přejetí hranic už bylo vše v pohodě a tak jsme pozdě v noci dojeli do naší perníkové chaloupky v Bělověžském pralese.

Prales

Bělověžský prales nás čekal další den. Husté listnaté lesy byly na podzim krásně zbarvené. My jsme si navíc půjčili kola, takže nás čekal super zážitek delší (asi 40km) projížďky celým pralesem. Součástí byl také zoopark.

Brest

Protože jsme se v podstatě na celý den zdrželi při přejezdu hranic, potřebovali jsme nějak stihnout i zbytek programu. Takže po pralese nás čekal ještě Brest. Konkrétně muzeum železnice, které bylo super. Bylo zde spousta zajímavých lokomotiv ze sovětské éry i průřez parní lokomotivou s popsaným principem.

Po muzeu jsme vyrazili do nejznámější věci v Brestu a tou je místní pevnost. Zde byl podepsán Best-litevský mír v roce 1918, který usměrňoval vztahy na východě po První Světové Válce. Druhou zásadní událostí byl odpor Rudé Armády po napadení SSSR Třetí Říší v roce 1941. Tato pevnost byla jedním z prvních míst, kde Wehrmacht zaútočil a obránci se zde bránili déle, než se očekávalo.

Když už jsme byli v tom muzeu železnic, chtěli jsme si vyzkoušet místní vlaky na vlastní kůži a tak jsme koupili lístky a jeli do města Baranovičy vlakem. Vlak vypadal stejně jako na Transsibiřské magistrále, takže to byl zážitek. V cíli nás vyzvedl Martin a ubytovali jsme se v pravém socialistickém panelákovém bytě (před rekonstrukcí :-) ).

Hrady a hory

Další den byl kulturně-sportovní. Ráno jsme vyrazili na hrad, jednu z mála běloruských památek v UNESCO. Prošli jsme si jej důkladně spolu s pár stovkama místních dětí na výletě.

Pak jsme vyrazili na druhý zámek - Zámek v Nasviži. Tam jsme se prošli jen v okolí, ale díky podzimním barvám to také stálo za to.

No a na večer přišel opravdový sportovní výkon - nejvyšší hora Běloruska. Nechtěli jsme si hrát na hrdiny, takže jsme zvolili cestu “normálkou”. Noc se kvapem blížila a děsila nás možnost nouzového bivaku někde v kopci. Nabalili jsme zásoby a bez zastávky jsme došli od auta až po vrcholový výšvih což bylo asi 100m a +10m převýšení. Jenže výšvih zahrnoval 12 schodů a možná i další 2 metry převýšení! Sebrali jsme poslední zbytky sil… a dali to!

Pak nás čekal přejezd do Minsku, ubytování v zajímavém bytě a zasloužená oslava našeho výkonu.

Minsk

Bohužel nás předchozí den zakončený oslavou trochu zmohl, takže jsme po ránu nebyli úplně v topu. Přes to jsme vyrazili do města a na úvod se zastavili v jídelně na takový “oběd k snídani”, který nás postavil na nohy. Pak si prohlédli místní velké tržiště, kde se dalo sehnat poměrně všechno. Další cesta vedla k muzeu Velké Vlastenecké Války. To bylo relativně nové a moc dobré. Byl jsem v desítkách podobných muzeí po celém světě a toto se mezi nimi rozhodně neztratilo. Pak jsme vyrazili na prohlídku města - nádraží, památník Lenina, fotbalový stadion, palác Republiky, divadlo, zavřené ruské kolo, Ostrov Slz, radnice a pár kostelů.

Musím říci, že mě moderní běloruská architektura neoslovila. Mám z ní pocit, jakoby někdo naprosto náhodně dával věci k sobě, čímž vznikají poměrně bizarní a kýčovité stavby.

Hurá do Litvy

Další den jsme vyrazili směr Litva. Kousek za Brestem jsme se zastavili na Kurganu Slavy, památníku Velké Vlastenecké Války.

Pak jsme opustili obydlenější část země a vydali se do lesa do okolí vesničky Domžarycy, kde jsme si prohlédli muzeum přírody a pak vyrazili k močálu s rozhlednou.

No a po nákupu a jídle jsme nabrali směr na Litevské hranice. Před nimi jsme byli rádi, že nejsme kamion, protože ti stáli ve frontě o délce přibližně 10 kilometrů. Hranice proběhly bez problémů a i poměrně rychle. A tak nám nebránilo nic v cestě za další vrcholem výpravy - nejvyšší horou Litvy. Tady už to není takový složitý výstup, protože hora Aukštojas má jen 293 metrů (oproti 345 metrům v Bělorusku). Přes to jsme na hoře byli až po západu slunce.

Po tomto náročném výstupu jsme vyrazili směr Vilnius. Po cestě jsme se zastavili u UNESCO zajímavosti - Struveho Geodetického Oblouku. No… už jsem viděl i zajímavější UNESCO památky, ale fakt, že díky němu byli vědci v roce 1858 schopni změřit poloměr země jen o 224 metrů jinak, než umíme dnes, za pomocí nejmodernějších technologií, je rozhodně zajímavý.

Ve Vilniusu nás čekalo parádní ubytování - obrovský byt plný knih, vinylových desek a dalších zajímavých předmětů. Po krátké procházce a večeři jsme zalehli k odpočinku před posledním dnem výpravy.

Litva

Poslední den. Ráno jsme se vydali na procházku po Vilniusu. Tohle město mám rád, přijde mi, že je v pobaltí trochu ve stínu Rigu a Tallinnu, což hlavně v případě Rigy nechápu. Ve Vilniusu jsem byl již potřetí a určitě ne naposledy. Počasí nám přálo, slunko svítilo a stromy měly krásné barvy, takže jsme si tříhodinovou prohlídku moc užili.

Pak jsme na chvíli vyrazili na zámek Trakai. Je to cihlový hrad s krásným okolím v podobě velkých vodních ploch. Podívali jsme se na něj jen zvenku, ale i tak to bylo dobré. Díky pozdější roční době už tu nebylo tolik turistů, jako tu bývá v hlavní sezoně.

Po Trakai nás čekal už jen poněkud ubíjející přejezd domů. Jsem moc rád, že jsem se této akce zúčastnil. Bělorusko je mnohem zajímavější, než jsem čekal. Moc nám pomohl Martin tím, že zařídil víza a pak i celou akci dobře zvládl.