Už nějakou dobu můj drahý říkal, že až skončí válka, rád by se na Ukrajinu podíval. Když se tak na webu Expe objevila benefiční výprava na Koločavu a do Lvova, shodli jsme se, že pojedeme. On svou přihlášku doprovodil pragmatickým “chtěl jsem tam jet, až skončí válka, ale ta už trvá tak dlouho, že se obávám, abych se toho vůbec někdy dočkal”, já to poslala se stručným “přijde mi to jako dobrý nápad”. Jestli to byl nebo nebyl dobrý nápad jet do země zmítané válkou, ač jsme se měli pohybovat v oblastech na stovky mil vzdáleným jakýmkoliv bojům, nechám na posouzení čtenáři. Já sama jsem o tom měla v týdnech před odjezdem pod vlivem zpráv z médií mnoho pochyb a z obav o reakce okolí jsem tak radši moc nešířila, kam se to chystám. Nakonec jsem se rozhodla věřit, že to bude dobré a program případně uzpůsobíme aktuální situaci. 

Mám však ještě jednu tajnou motivaci, proč mi to přišlo jako dobrý nápad. Již jednou, před mnoha lety, jsem se pokusila ukrajinskou hranici s vidinou příjemného víkendu v Užhorodu překročit, nicméně mladistvá naivita a zapomnětlivost mně vlastní mi to jaksi zhatila. Není lepší místo a čas, kde zjistit že Ukrajina není součástí schengenského prostoru a tudíž ke vstupu potřebujete pas, než hraniční přechod Vyšné Nemecké v cca 4 ráno. Z plánovaného lenošení po užhorodských kavárnách se tak stalo neplánované cestování po východním Slovensku a velmi detailní prohlídka Košic při čekání na zpáteční vlak.

Tentokrát jsem raději v den odjezdu 3x zkontrolovala přítomnost pasu v batůžku a hurá na výlet!

Scházíme se pozdě večer v brněnské expediční klubovně, naplníme Nanuka batůžky a vyrážíme vstříc Ukrajině. Malá logistická zajímavost - věděli jste, že nejrychlejší cesta ze západu na východ Slovenska vede přes Maďarsko?

Cesta probíhá v pohodové náladě, seznamování a vyprávění postupně nahrazuje pochrupkávání spolucestujících, a my se blížíme hraniční linii. Ještě před příjezdem k ní dostáváme malou předzvěst toho, kam se chystáme - v mobilech se rozezní poctivě nainstalovaná aplikace Air Alarm, upozorňující na nebezpečí náletu na celém území Ukrajiny. Na cestu nás pak ještě vyprovází moc milá slovenská celnice, jejíž přístup lze shrnout pouze jako “má moc ráda svou práci”. Odpouštíme, 6 ráno je 6 ráno…

První den v Ukrajině zahajujeme vydatnou snídaní v jedné z mnoha užhorodských kaváren (dávný dluh splacen!) a při - dnešním v pořadí druhém - poplachu zjišťujeme, že jsme tady jediní, kdo má ten děsivý alarm v appce nahlas. V souladu s objektivně nízkým nebezpečím a absencí poplachu v pouličním rozhlase tak splýváme s místními a aplikace ztišujeme.

Přejezdový den se poté nese v duchu návštěv hradů, zahájení maratonské soutěže o nejlepší boršč Západní Ukrajiny, a ceny o nejlepší úlovek v mé oblíbené kategorii “špatně vycpaná zvířátka”. Vítěze borščového klání jsme nakonec nedokázali ani po několika dnech určit, naopak kategorii Věrná taxidermie hned první den s přehledem vyhrává exponát s pracovním názvem Tříhlavé tele. Tento kousek nalezený v nejvyšším zákoutí expozice starožitností na hradu v Mukačevě hravě překonává všechny nebohé vycpané šelmy z předchozích expozic, a dokonce i exponáty mongolských přírodovědných muzeí. Přemožena dojmy a únavou z probdělé noci pak usínám a odpolední přejezd na Koločavu pak pod vlivem teplého podzimního sluníčka totálně prospím. Nálada je podobná i ve zbytku skupiny, a tak spořádáme večeři (pro tip - pokud se nemůžete rozhodnout, jakou si dát polévku a jestli vás to dost zasytí - dejte si obě :D), pošleme tam krátké večerní pivo/limo, a jdeme se prospat před zítřejším výšlapem.

Ráno zahajujeme krátkou zajížďkou za jedním z hlavních důvodů, proč jsme sem přijeli. Za doprovodu našeho domácího Oleše vezeme příspěvek do místní polní kuchyně ve formě trvanlivých potravin. Paní Taťána s přítelkyněmi z vesnice se zde pravidelně scházejí a vaří trvanlivá jídla, která pak posílají na frontu Zakarpatské brigádě. Provázejí nás dočasnou polní kuchyní a přilehlým sálem. “Dříve se tu pořádaly svatby, ale teď žádné nejsou…” komentuje Oleš rozlehlý sál, kterým se line vůně kvašeného zelí a stoly lemují vyrovnané řady zelených balíčků. Jelení ragú od vaší oblíbené značky outdoor jídla v nich sice není, jejich obsah je však jistě neméně výživný. To vše díky místním dobrovolníkům a finanční i materiální pomoci z mnohých sbírek. Cestou do hor pak navštěvujeme také památník padlým vojákům z Koločavy před základní školou. Obě ranní návštěvy tak dávají připomenout, že i když na Koločavu ruské drony a rakety nedoletí, i oni tady jsou součástí války trvající už přes 10 let.

A pak již vycházíme vstříc vrcholkům hor. Tento pohodový (jak pro koho!) jednodenní výlet bereme naprosto vážně a tak se nikde neflákáme. Solidním tempem se kloužeme vzhůru vstříc vrcholu Strimby, jedné z dominant místního panoramatu. Úvodní babí léto střídá lezavá mlha a vítr jak na skotské vysočině. Na vrcholu tedy moc neotálíme, rychle doplníme energii (někdo čajem či tyčinkou, někdo pivem), střihneme pár vrcholových fotek, a pelášíme dolů najít příjemnější místo pro obědovou svačinku. Po výstupu ze skotského podnebného pásma se pak opět kocháme pohledy na podzimní zalesněné stráně a kopce hrající barvami. Dole ve vesnici nás pak provází čeština na každém rohu. Ne nadarmo zde před válkou bývali Češi nejpočetnější turistickou skupinou. Závěrem ještě prozkoumáme skanzen, kde bohužel nenacházíme žádné další vycpané exponáty, nicméně potkáváme první zmínky o jistém panu Banderovi, s nímž se později seznámíme blíže, než jsme si vůbec představovali.

Ale to se předbíhám, úspěšný výstup je třeba náležitě oslavit! Oleš na nás nešetří a po vydatné večeři nám servíruje domácí kmínku, která se stává základem živé debaty na všemožná témata, od současné situace na Koločavě a proměně klientely v Četnické stanici za poslední roky, přes stříhání ovcí a akcie, široká politická a společenská témata, až po smutné téma války a budoucnosti. Krátké intermezzo nastává při příchodu nečekaných hostů -  Koločavu přijel navštívit nový český konzul, který poté, co zjistil, že v legendární Četnické stanici není ubytován, se rozhodl dorazit s doprovodem alespoň na večeři. Pozvání na zítřejší kulturní den se nám však splašit nepovedlo (a to jsme po něm mrkali velmi snažně!).

Jak už to po takových večerních debatách bývá, ráno nás řádně bolí játra (a taky nohy po výletě). Loučíme se s Olešem, děkujeme za pohostinnost, a doufáme, že nejsme letos poslední Češi, kteří na Četnickou stanici zavítají. Vydáváme se na dlouhý přejezd do Lvova, který si zpestřujeme několika zastávkami. Ač medvědí záchranná stanice má v mých vzpomínkách své místo, highlightem cesty byla jednoznačně expozice v rodném domě Stepana Bandery.

Už nutnost sehnat průvodkyni po telefonu, aby nám dorazila otevřít nenápadný domeček v centru Starého Uhrinivu, nás měla varovat. My se však nenechali odradit deštěm ani čekáním a tak se nám po krátkém úvodu do nábytkového inventáře muzea (tady všude byl… tady seděl!) dostává zapáleného výkladu o osudech rodiny a dětství této kontroverzní osobnosti dějin první poloviny 20. století - pro Ukrajince (především ty západní) hrdina boje o svobodný stát, oslavovaný pomníky a vlajkami, pro jiné národy radikální nacionalista a terorista. O hlavních činech jeho života a především celkovém historickém kontextu se toho dozvídáme jen poskrovnu, což jen podtrhuje lehkou bizarnost celé situace. Paní průvodkyně z nás ale byla tak nadšená, že se nenechala zviklat ani tím, že jí vlastně moc nerozumíme a tváříme se trochu rozpačitě.

Po tomto vzdělávacím okénku přijíždíme večer do Lvova, vyřídíme nezbytné zastávky, a zahajujeme poslední fázi naší výpravy ve formě kulturně-gastronomického průzkumu města. Hned první večer nacházíme náš oblíbený bar, kde rozhodně nejsme naposledy. Mají tu totiž tématické panáky, mezi nimiž si každý našel svého oblíbence (Слава Україні!) i nemesis (Кримський міст). S úderem půlnočního zákazu vycházení pak spořádaně zaplouváme do pelíšků. Mimochodem ta plošná uzavírka barů po 11 večer je pro fungování člověka celkem praktická - zajistí ideální poměr kalby a spánku. To jen tak pro odlehčení…

Noc je totiž trochu šok. Usínáme s nedořešenou otázkou v hlavách - co dělat, pokud bude alarm? Je to tu jako v Zakarpatí (čti: nikdo to neřeší)? Ale tam noční zákaz vycházení narozdíl od Lvova nebyl, plus město bylo několikrát terčem útoků… A kam že to máme vlastně jít do krytu kdyby něco? To nám nikdo při check-inu neřek. Doufáme, že odpověď nebudeme muset zjišťovat ve 4 ráno. Pěkně se mýlíme a noc tak protne další bizarní zážitek.

Ve 4 ráno (ano, skoro na minutu přesně!) se ozve alarm. Ne však z našich mobilů, ty už máme po vzoru místních ztišené. Zvenku! Přes okna i špunty do uší, výzva zní jasně - upalujte do krytu. No tak to je průser, co teď? Beru telefon do ruky a ověřuju v appce situaci. Celá Ukrajina červená… Ale venku i uvnitř hotelu kromě hlášení ve veřejném rozhlasu ticho po pěšině. Jedna spolubydlící tvrdě spí, druhá se lehce vzbudila, ale moc ji to nestresuje. Vykouknu rozespale na chodbu a potkávám pouze hlavu podobně zmateně vykukující slečny z vedlejšího pokoje. Její appka řve na celý hotel, ale když vidí, že nikam neběžím, zase zalézá zpátky do pokoje. Popojdu kousek dál, rozhlížím se po prázdné chodbě, a rozespale uvažuju... Co vlastně zbytek skupiny? Náhle ze dveří pokoje kluků vyráží kolega v “pyžamu”, věnuje mi zběžný “Co tu blbneš?” pohled a štráduje si to do koupelny. No, zpráva přijata… Odcházím zpátky do postele. Ze snahy znovu usnout mne pak vzbudí ještě jeden alarm, tentokrát ohlašující konec poplachu. Dosud tvrdě spící kamarádka se poplašeně budí: “Alarm! Co budeme dělat?”. My na to: “No nic, to už je konec, letecký poplach jsi prospala”. “Aha, tak dobře…”. To je spánek! Nebo kvalitní špunty do uší.

Znovu usínám a v hlavě mi kmitne poslední myšlenka té noci - tak teda díky, Vláďo & spol., za neopakovatelný zážitek. Ale určitě by celé Ukrajině bylo bez těchhle poplachů a jejich tragických následků mnohem lépe.

Ráno usedáme nad výborným brunchem v jedné z nekonečně mnoha lvovských kaváren a celá noční situace se zdá být jen sen nebo noční žert. Že to nebyl sen ani špatný vtip si připomeneme hned záhy. Jako první se jdeme podívat, jak se pletou ochranné sítě proti ruským dronům, a pod vedením místních dobrovolníků taky přikládáme ruku k dílu. Klíčem je hlavně nedělat pravidelné vzory! Nevěřili byste, jak nepřirozené to pro lidský mozek je… A hned vzápětí přichází ten nejsilnější moment celé cesty. Navštěvujeme místní vojenský hřbitov. Rozlehlá plocha přiléhající ke starému hřbitovu je lemována dlouhými řadami hrobů mužů a žen, kteří padli v boji za svobodnou Ukrajinu. Ve větru se pnou hrdě vlající prapory ukrajinského státu i jednotlivých brigád. A vy zkroušeně procházíte kolem nich a přemýšlíte…

Jakmile se však ponoříte zpět do uliček historického centra, jako by válka zase byla ta tam. Lidé korzují ulicemi, plné podniky lákají vůní kávy a chutnými dezerty a vy to vše pozorujete z vyhlídky na kopci či věže radnice, jako byste byli v každém jiném mírumilovném evropském městě. Večer pak centrum ožívá naplno skrze restaurace a bary, především však ten náš oblíbený, kam opět zavítáme ochutnat místní neotřelé panákové mixy a pokoušet místní zavíračku o pár minut (a jednu rundu) déle než včera. Po té poslední nás ale rázná barmanka vypakuje na cestu domů. Někteří tak poslušně zaplouvají do pokoje ke spánku, někteří ještě vyrážejí do víru velkoměsta zjišťovat, jak probíhá noční život pod rouškou zákazu vycházení. Očividně probíhá a ráno se pak dozvídáme veselé historky z natáčení.

Noc byla tentokrát klidná, o to nečekanější pak bylo ráno v kavárně. Všudypřítomný halas najednou ztichne, lidé sklopí pohledy k zemi a svítící upozornění na displeji mobilu napovídá, co brzy zazní z městského rozhlasu - minuta ticha za padlé hrdiny. V hřejivém a přívětivém teple lvovských kaváren, mimo dohled smutně vlajících praporů vojenského hřbitova, člověk snadno zapomene, kde se nachází. Ale i když sem ruské rakety většinou nedoletí, válka se však umí připomenout i zde, pár kilometrů od hranic našeho bezpečného světa.

Jak někomu vyprávět o tom, jaké to tam je? Asi jsem si odpověděla tímto článkem. I když popisuje jen malou a přímým bojem téměř nezasaženou část země. 

A doporučila bych tam někomu jet? Kamarádi a známí se mě ptali, jestli je to bezpečné. To vám bohužel nedokážu a ani nemůžu říct. Co bylo před pár týdny či měsíci, může bohužel být příště jinak. 

Jedno je však jisté - místní lidé budou za vaši podporu, ať už ji projevíte na dálku či osobně, neskonale vděční. A my bychom neměli zapomínat na vděk k nim, protože kromě vlastní svobody brání i tu naši budoucí.


Za krásně sepsané postřehy děkujeme Dáši.
Příští výpravu pro Ukrajinu chystáme 25. - 30. 9. 2026.
Expe tým