Už třetí den se v děsném parnu plahočím do kopce. Všechno moje oblečení je navhlé potem a smrdí jako koňská hlava. Všude kolem sebe mi ale zní zvláštní zvuky pralesa, a občas i vyjdeme na vyhlídku na stolové hory všude kolem nás. V hlavě mi zní samba, a těším se na caipirinhu na konci cesty jako odměnu. Protože jen tak se dělají nezapomenutelné zážitky. A to mi věřte, já na tohle rozhodně nezapomenu.

Jako v prádelně

Brazílie je obrovská země. Její rozloha sahá do osmi milionů kilometrů čtverečních. A jen vidět z ní malý kousek zabere spoustu času. Člověk zde však má neustále nad čím žasnout. Ať už jsou to nekonečné pláže, temná džungle nebo nespoutaná barevnost místních lidí. Ano, má i své stinné stránky, obrovské chudinské čtvrti zvané favela nebo pověstnou lenivost všech pracujících. Věřím však, že kdokoliv sem jen na chvilku nahlédne, se do Brazílie ihned zamiluje, a bude se chtít znovu vrátit. Řeklo by se, že když člověk ze zimy přijede do léta, nebude to tak zlé. Ale jak jsme se všichni během několika prvních dní, kdy teploty stoupali ke čtyřiceti stupňům, přesvědčili, naše kůže byla do křupava. Navíc je nad Jižní Amerikou tenčí ozonová vrstva než u nás, takže stačí i jen pár desítek minut na slunci, a už je z jednoho hned červená karkulka.

Rio

Slavně Rio de Janeiro je proslavené svými karnevaly, tedy obdobou našeho masopustu. Ten se však zatím v roce 2022 kvůli pandemii koronaviru nekonal – místní jej zatím jen přesunuli na konec dubna. To však absolutně nemělo vliv na živost a taneční party místních obyvatel. Občas jsme dokonce zahlédli i malé děti, nebo dokonce dospělé v kostýmech. Roušky tu sice nosí zodpovědně, ale jejich nadšení pro tanec a družení se jim nikdo nevezme. Program jsme začali zostra. Rio je totiž doopravdy velké a samo o sobě není, kromě historického centra, až tak zajímavé. Jediné, co rozhodně stojí za návštěvu, jsou jeho mnohé vyhlídky. My jich navštívili hned několik. Pão de Açúcar (Cukrová homole), Dois Irmãos (Dva bratři) a slavný vršek Corcovado se sochou Krista, kterou znají snad všichni. Rio je kromě architektury a kultury totiž známé i svým nejrozsáhlejším městským parkem na světě, který přesně kopíruje všechny vrcholky vyčnívající mezi mrakodrapy.

„Copacabana horko a žár, Copacabanou chci být, …
Copacabana nejkrásnější, Copacabana je ráj.“

Snad každý zná slavnou píseň Helenky Vondráčkové, kterou jsme si celý první týden našeho pobytu pobrukovali. Nejslavnější pláž Brazílie jsme totiž měli hned pod nosem. „Ale pozor,“ varoval nás průvodce Honza. „Je slavná nejen díky té písničce, ale také proto, že se zde stane nejvíce krádeží v celém Riu.“ Plavat jsme tedy chodili pouze jako gang ve skupině a raději u sebe neměli ani peníze, ani mobil. No, ale však na co bychom je ve vodě také potřebovali, že… Průlet městem byl jako z rychlíku. Slavné malby na zdech od umělce Kobry, Muzeum zítřka, historický přístav, první parlament, katedrála Panny Marie Karmelské v Riu, národní knihovna, v secesním stylu zařízená kavárna, katedrála São Sebastião vypadající jako pyramida, Selarónovy schody, pitoreskní čtvrť Svatá Tereza a rytmem tepající čtvrť klubů Lapa. Další den pršelo, takže jsme byli ušetřeni výstupu na další vrchol, ale navštívili jsme místo toho botanickou zahradu a vedlejší park Lage. Mohli jsme se tak nejen vynadívat na opičky a tukany řádící ve větvích, ale také z blízka pozorovat desetimetrové bambusy nebo si nohy máčet v chladivém potůčku. I takto se dá navštívit místní prales. Sice trošku uspořádaný, a ne tak divoký, ale hned po ruce, a navíc bezpečný.

Do Bahie

„Salvador bylo první město, do kterého přijeli kolonizátoři z Evropy,“ dozvěděli jsme se ihned po vstoupení z autobusu zírající na obrovský výtah vedoucí z přístavu. Není se tedy co divit, že bylo potřeba velmi brzy vymyslet způsoby a trasy, jak zboží z lodí dostávat zboží do města. Čtvrť je však dnes, zejména její spodní část sloužící obchodníkům, značně zchátralá a nefunkční. Je to škoda. Snad se za několik let najdou finance na jejich opravu stejně tak, jako dává magistrát do pořádku historické centrum. Hlavní město brazilského státu Bahia je známé zejména pro barevné stuhy pro štěstí a četnými samba kluby s živou muzikou. Sídlí zde také bubenická škola Olodum známá zejména z klipu They don´t care about us Michaela Jacksona. Toho zde dodnes všichni zbožňují.

Vnitrozemí

Přejezd do vnitrozemí, kde nás čekal program po celý druhý týden pobytu, trval šest hodin. A to jsme jeli jen kousek, něco přes čtyři sta kilometrů, do městečka Lençóis. Takže jsme zde měli čas už jen na večerní koupání ve vodopádu Ribeirão do Meio s přírodní klouzačkou. Sice to odnesly jedny plavky, ale sranda to byla veliká. Cesta zpět již ztemnělou džunglí byla tajuplná. Mnoho neznámých zvuků i vůní. Další den jsme vykonali několik krátkých výletů po okolních zajímavostech. Jeli jsme se vykoupat kousek od Mucugezihno do nádherného jezírka s vodopádem Poço Diabo (Malý ďábel). Sice bylo k jeho dosažení potřeba přejít po mostku z provazů a dvou dřev přes řeku, ale to jsme hravě zvládli.

Aby nám nebylo takové vedro, naplánovali jsem si také prohlídku obrovské jeskyně Lapa Doce. Je známá svým původním osídlením pravěkými obyvateli a také známou kostrou obřího pra-mravenečníka, který zde až do minulého roku byl ponechán pro potěchu oka návštěvníků (nyní v muzeu). Zdejší průvodce je nejen znalec na krasové úkazy, ale cestou vám také řekne mnoho zajímavostí o místních rostlinách a stromech, ukáže odklopné podzemní příbytky pavouků nebo vás nasměruje pohledem na obří housenky nebo třeba veverky. Dobrodružnosti prohlídky přispívá také to, že zde neexistuje umělé osvětlení. Každý dostane vlastní baterku, a zamezený vstup je vyznačený pouze provázkem. Kdo přežil, může si na konci dát šťávu z čerstvého kokosu nebo upražená kokosová semínka.

A jako poslední lahůdku dne jsme si nechali vstup na stolovou horu Morro de Pai Ignácio. Na jejím vrcholu stojí velký železný kříž a pojí se k němu legenda o zmařené lásce dvou mladých duší. Až se sem jednou dostanete, nechte si ji vyprávět. Den jsme zakončili koupáním v říčce nedaleko Lençóis, abychom ze sebe smyli prach a pot celého dne. Ještě zbyl čas akorát tak na večeři a setkání s žábou velikosti mého chodidla, a byl čas jít spát. Ráno nás totiž čekal další přejezd a další náročný den. Vyrazili jsme na další stolovou horu v oblasti Vale do Capão k 380 metrů dlouhému vodopádu Cachoeira da Fumaça. My jsme naštěstí byli na jejím horním konci, ale i tak nás jímaly závratě při pohledu dolů. Obvyklý způsob, jak na konec vodopádu dohlédnout, bylo doplazit se k okraji skály, a tam jen čekat, až se člověk odvážil podívat dolů. Za odměnu jsme se prošli korytem řeky, až jsme narazili na železitě červené jezírko, kde jsme si dali svačinku. Do hipísácké vesničky Caetê-Açu jsme dorazili chvilku přes setměním. Měla úžasný komunitní ráz, přátelské obyvatele a pejsky k drbání na každém kroku. Kromě pozdního oběda jsme si zde jen koupili několik místních piv, a posedávali s místními na chodníku, abychom nasáli skvělé genius loci tohoto kusu brazilského ráje.

Pochod džunglí

Další den jsme vyrazili na třídenní trek národním parkem Chapada Diamantina, s plnou polní. A ono by to nebylo až tak hrozné, protože jsme toho nenachodili tolik (27 km, 15 km a 17 km), ale s převýšeními mezi 500 a 1 000 metry a úporným sluncem to bylo doopravdy náročné. Odměnou nám však bylo nádherné místo spaní ve vesničce o dvou domcích, které si místní zásobují na koních. Neexistuje tady telefonní signál a internet se chytá jen v nutných případech přes satelit. Lidé zde mají vlastní farmy a jsou naprosto soběstační. Jediné, pro koho se musí něco dovážet, jsou turisti.

Je také na místě se dívat, kam člověk šlape, protože nejen průvodce, který vždy chodil první, ale také my opozdilci, jsme tu narazili na jedovaté hady. Holt, všemu se tady daří, rostlinám i zvířatům, takže je potřeba to mít na paměti, že džungle je jejich teritorium. A my jsme v něm pouze tolerováni. Příchod do vesničky Andaraí jsme oslavili vychlazeným pivem hned před obchodem. Všichni odpočívající po krajích silnice s vyzutými botami, relaxujeme. „Hej, pane, to jsou moje boty!“ křičí najednou průvodce na nějakého pána. Ten prostě přišel a obul si ty jeho. Nutně dodat, že již velmi používané a děravé. Tak se chvilku bavili a z pána se vyklubal místní blázínek. Nicméně slíbil, že bude boty ještě řádně nosit, a tak mu byly darovány. Honzovi tedy nezbývalo než další týden chodit pouze v žabkách.

Nekonečné pláže

Po namáhavých pochodech nás už čekala jen příjemná část pobytu, a to prozkoumávání brazilského pobřeží, místních pláží a barů. A že jich tu je! Začali jsem na ostrově Boipeba, kde bylo moře snad teplejší než vzduch, a kde se všude toulali divocí koně. Dokonce i kohouti zde s námi chodili snídat. Pokračovali jsme do městečka Itacaré na pobřeží, které je známé svou přívětivostí k Izraelcům, kteří se sem vydávají na dovolenou. Díky Paradiso Rafting jsme si jedno dopoledne sjeli řeku Rio de Contas se čtyřmi většími peřejemi. Zájemci také mohli skočit se sedmimetrového útesu do vody. V dalších dnech jsem postupně navštívili pláže Praihna (Malá pláž), Enghenioca, Gamboa, Hawaizinho a Itacarezinho. Na každé z nich si zaplavali, dali si něco dobrého k snědku, a hlavně další cipirinhu.

Poslední dny před odjezdem jsem se vrátili zpět do Salvadoru. Jednak, abychom si jej prohlédli za světla, ale také, abychom nakoupili suvenýry a užili si poslední dny v klidu a beze spěchu. Místní kryté tržiště připomíná dálný východ, i když tady jsou k dostání spíše brazilská káva a pečené banány. Často je zde možné také narazit na pouliční umělce tancující capoeiru nebo na veřejná bubenická vystoupení. Pokud by vás přepadl hlad, prodejci sýrů pečených na řeřavých uhlících jsou na každém rohu. Před kostelem vám za malý peníz požehnají kněžky náboženství Candomblé, a o kousek vedle si můžete nechat namalovat ochranný znak na paži. O podivuhodnosti tu není nouze.

Jako voda

Tři týdny utekly mrknutím oka a byly naplněné až po okraj. A i když to tak z posledního týdne nevypadalo, všem nám stejnou měrou klesala hladina únavy s tím, jak přibývaly nachozené kilometry v nohách. Občas pomohl vtípek, občas caiprinha, občas veselá písnička. Já moc děkuji Honzovi, že nás s sebou na brazilské dobrodružství vzal, ukázal nám kus země, ve které nechal své srdce, a byl nám tak skvělým průvodcem i podpůrcem. A také bych chtěla vyjádřit vděčnost Expedition club, který měl tu sílu a ochotu celý projekt dva roky neustále přesouvat a měnit, až jsme se konečně dostali k jeho naplnění. Rozhodně to stálo za to a já jsem za to moc ráda!

Děkujeme Ladě Matyáškové za skvělý článek a fotky!