Odjíždím ráno v půl páté z Tanvaldu. Chci mít na letišti časovou rezervu. Naposledy jsem tam byl skoro před skoro 50 lety s dědečkem a určitě se to tam za tu dobu změnilo. Večer před odjezdem mě chytla cestovní horečka. Čeká mě toho spoustu porvé: cesta letadlem, exotická země, neznámí spoludobrodruzi. A to vše bez znalosti angličtiny. Jen informace o tom jak velký a těžký můžu mít batoh a co se může vozit, mě lehce znervózňovalo.

Na letišti jsem tedy už v osm ráno a čumím na ten mumraj. Odskakuju si na WC a čekám na dohodnutém místě na ostatní. Postupně přicházejí mladí zkušení cestovatelé. Tomáš, Petr s Michalem, Ondra, Ája s Romanem a Míša. No a už to začíná. Odbavení zavazadel, prohlídky, kontrola víz, pasů. Dělám to, co ostatní, sedáme si na zem a čekáme na letadlo. Píšu poslední sms domů. Shořela naváděcí světla na letišti a hned to probíhá jako žlutá zpráva v televizi. Máme hodinu zpoždění. Venku pěkná mlha. No snad pilot ví, co dělá. Vzlétáme, já lehce orosen. Pak už jak v autobuse. Vedle mě se hádá starší manželský pár o blbostech, letušky furt něco nabízejí, lidi šmajdaj na záchod. Tak se učím pár arabských slovíček a frází, ať tam nejsem úplně jazykově mimo.

Za šera už dopadáme na Ammánské letiště. Zas všechny ty procedury a v hale na nás čeká Verča s Pájou. Ta bude mít můj osud příštích jedenáct dní v rukou. Naskakujeme do taxíků a frčíme na hostel do centra. Je to přes dvacet kilometrů a tak si užíváme ten silniční mumraj bez pravidel za neustálého troubení. Vystupujeme na rušné křižovatce kousek od hostelu, shazujeme batohy a vzhůru na střechu, kde je informační brífink. Pája přináší chleba s humusem. Zlehka svačíme. Nastiňuje nám program a po vybalení věcí míříme do víru velkoměsta. A je to opravdu mazec. Prodíráme se lidmi a vykřikujícími prodejci. Směňujeme eura za jordánské dolary a jdeme na večeři. Čeká nás čtyřdenní trek. Neriskuji a dávám si pouze sladký dezert. Někteří se toho nebojí a Pája si po 700 km čundru v poušti také dopřává. Dokonce ji majitel restaurace krmí. Po večeři míříme na vodní dýmku zvanou šíša. Opět neriskuji a jen párkrát potahuji do pusy bez šlukování. O půlnoci se jdu ještě projít po městě. Cvrkot pomalu utichá, z děr (zřejmě tajných alkoholových) vylézají různé existence a nemám z toho úplně dobrý pocit. V jednu jdu spát.

18.11.2022

Ráno jdeme na s Pájou na snídani. V jedné uličce levná pekárna, v další čaj do kelímku a posezení venku na prázdných barelech. V deset odjíždíme dodávkou směr jih. Cestou se zastavujeme na hoře Nebo. Zde se měl Bůh zjevit Mojžíšovi a ukázat mu zemi zaslíbenou. Hora není vysoká. Něco přes 800 m nad mořem. Jenže strmý sráz směřuje až k řece Jordán a Mrtvému moři, které je v mínusu skoro 500 m pod hladinou světových moří. Směrem na východ působí hora velice impozantně. Výhled nebyl kdovíjaký, ale v dáli se dalo v zamlženém oparu vidět Jericho i Jeruzalém.

Co se zde nachází? Novodobý kostel postavený na základech byzantského chrámu , který ukrývá původní sloupy a mozaiky. Kámen, co údajně zakrýval Mojžíšův hrob, kámen na památku návštěvy papeže Jana Pavla II., kříž s propletenými hady a malé muzeum. V suchém svahu se dalo rozpoznat jediné zelené místo, kde údajně zarazil Mojžíš do skály hůl a vytryskl pramen. Vědci se dohadují, odkud se tam ta voda bere, ale zkrátka ten pramen tam je.

Pak sjíždíme dolů k Mrtvému moři. Hledáme místo vhodné ke koupání a bez nějakého toho úplatku, co bychom museli zaplatit místním vykukům. Mrtvé moře. Přes 400 m pod hladinou moře. Extra slané, extra nebezpečné, extra nadnáší. Prsa plavat nejde. Nohama se plácáš nad hladinou. Před čundrem jsem se snažil o jediné - nezranit se. Šlo hlavně o chodidla a ostré krystalky soli. Byl jsem rád, že to mám za sebou pouze s pálící záděrou na prstu ruky. Dva členové výpravy takové štěstí neměli. Jeden s pořezanou patou, druhý s kapkou vody v oku. Někteří z nás se za mírný poplatek ještě mažou bahnem.Petka vody na omyti soli nestačí. Řidič s průvodcem se nám snaží nabízet turistický kaňon s horkými prameny. Pája však přikazuje zastavit o kousek dál.

Dobrodružný zarostlý kaňon s teplou vodou a vodopády. Poškrábání od trnů a ostré trávy, mokré boty, neprostupný terén, sprchování pod vodopádem. Je jasné, že se nudit nebudeme. Ta voda byla příjemná. Co mokré boty a ponožky? To neřeš, říká Pája. Odjíždíme dále na jih do Dany, místa startu našeho čundru. Do hostelu přijíždíme už za tmy. Je celkem zima a fouká ostrý vítr. Chvilku řeším mokré boty. Jdu na večeři v ponožkách a nechávám boty pod postelí svému osudu. Jdu brzo spát, dolehla na mě změna prostředí. Z postele lezou péra a celou noc někde větrem mlátí dveře. Jsem na pokoji s Romanem a jako jediní máme vlastní koupelnu a WC. Vítr přerval vodovodní trubku, kterou ostatně jako i v jiných místech jordánci vedou po fasádách. Takže koupelna s WC je k ničemu. Nejsme žádné dámičky a tak se nemyjeme a čištění zubů probíhá na sucho.

19.11.2022

Ráno jdeme na snídani. Výbornej místní rautík. Jdu se projít po Daně. Náš hostel je jeden z mála, co funguje. Jinak je to chudé polorozpadlé městečko plné toulavých psů na okraji obrovského kaňonu. Vůbec nechápu, kudy jsme sem přijeli. V místním obchůdku si kupuju dvoulitrovku vody a v devět vyrážíme. Cesta vede nejdříve prudce dolů kaňonem. Koryto je vyschlé a vše kolem je suché. Zkušených cestovatelů se ptám, jaký je rozdíl mezi tímto kaňonem a Grand kaňonem v Americe. Dostávám odpověď, že to je podobné. V Americe dole teče Colorado a možná jsou ty okolní skály o něco vyšší. Tak jsem rád, že se už do té Ameriky nemusím trmácet :-).

Dáváme odpočinek. Pája baští na sucho čínskou polívku a okamžitě sundavá boty a ponožky. Dává mi ochutnat. Polívka skvělá. Navíc v batohu nic neváží. Boty také sundávám. Pomalinku schnou. Máme čas a tak prozkoumávám okolí. Žralok, sedící vetřelec, úžasné tvary skal. Pokračujeme dál. Kolem beduínů. Stan mají děravý, splácaný z kusů látek. Ovcím a kozám jsou vidět žebra. Ožírají suché keře. Vidíme i zdechliny. Místní, jak nás spatří, mizí ve stanech. Přeju jim brzký déšť. Vycházíme z kaňonu. Najednou změna horniny do odstínů černé. Kopce jak hromady uhlí. Míříme do vedlejšího údolí. Zde teče na dně potůček. Hledáme místo k noclehu.

Pája hledá aspoň trochu vyvýšené místo. Pokud by přišel déšť, tak by nás to mohlo spláchnout. Konečně nacházíme místečko. Tomáš chce postavit stan, já se rozhoduju spát pod širákem. Nadzvihávám baťoh a pod ním malý štír. Pája říká, ať jsem v pohodě. Přes noc tyhle potvůrky chrněj. Mejeme se v potůčku a filtrujeme vodu. Chvíli kecáme v kroužku, najednou se vynoří páreček dvou Jordánců. Probíhá rozhovor v angličtině. Z něj pochopím, že trošku kecaj. Ujdou padesát kiláků za den a tak. Po hodině pokračujou dál, ale ráno zjišťujeme, že se utábořili nedaleko. Chtějí nám dělat společnost. Za finanční obnos by nás rádi prováděli. Poradíme si však sami. Ještě k noci. Zvedly se poryvy větru. Musel jsem se celý schovat do spacáku, protože vířící písek ucpával tělní otvory. Ty horní. Tomáš a jeho chytré hodinky ukazují 21 minut spánku. Řekl bych, že to plus mínus odpovídá.

20.11.2022

Před snídaní obrážím okolí. Měsíc se na obloze houpe, jak loď. Snídám svůj předpřipravený balíček vloček, čokolády, křížal a syrovátky. A je to opravdu silný kalibr s energií na celý den. Jdeme kaňonem. Sleduju Páju, jak se čvachtá v botaskách ve vodě. Nač balancovat po kamenech. A čvachtám se taky. Příjemně studená voda mě bude provázet dalších patnáct kilometrů. Dva arabáci se motají kolem nás a ukazují cestu. Kaňon se najednou zužuje, ze skal trčí květena a palmy. Úžasná podívaná. Chvílemi musíme lézt po skalách. Nejodvážnější se koupají v jezírku pod malým vodopádem. Oběd si dáváme v kaňonu. Já jen lehkou tyčku. Jedu na ranní vločky. Po výlezu z kaňonu nás čeká 600 m převýšení po strmé asfaltce. Kecám s Pájou o uhlíkové stopě a fyzických možnostech lidí ve středním věku. Startuje mě, ať zkusím bájnou horu Ararat. Je to pětitisícovka v Turecku. Nahoře jsou nádherné výhledy.

Ve vesnici doplňujeme v obchůdku zásoby vody a stoupáme ještě výš. Pája objevuje krásné místo na bivak. Má i trošku závětří. Lámeme klacky ze suchého stromu a rozděláváme oheň. K večeři mám krémovou bramboračku od travellunchu. Není toho moc, ale proti klasickým polívkám je vynikající. Kecáme u ohně. Gratulujeme Romanovi k narozeninám a Pája ho překvapuje dortem z muffinu se svíčkou. Přidávám se svou trochou do mlýna několik vtipů. Pája vypráví o treku v Nepálu, jak tam málem umřela její americká kamarádka. Šaman jí v bezvědomí házel rejži do ksichtu a tím ji probral. U ohně suším boty a ponožky. Opět spím pod širákem a Tomáš ve stanu. V noci je opět vítr a zima. Můj péřáček mě však hřeje.

21.11.2022

Ráno je pěkná zima. Spacák mám orosený. Jediná voda, co za celý den uvidím. Tomáš spal podle hodinek dvě hodiny. Je hodnej. Občas mě vykne, což je vtipné. Trávení mi slouží a pokládám první pevné hovínko mezi šutry. O Tomášovi se však toto říct nedá. Má krizový den, křeče do žaludku a co chvíli utíká s toaleťákem do pouště. Další marod je Ondra. Smrká jak o závod. Je to ale držák a rýmička ho jen tak neskolí. Pokračujeme traverzem s nádhernými výhledy. Nikde nikdo, jen dva cyklisté. Samozřejmě Češi. Jedou do Petry, tak se tam třeba potkáme. Vítr fičí jak o závod. Sestupujeme do údolí.

Potkáváme beduíny se stádem koz a ovcí. Z údolí zas na další kopec. Dělá se vedro. Vystupujeme na hřebínek, kde máme polední pauzu. Zkouším na sucho čínskou polívku a je vynikající. Pokračujeme dále, krajina se neustále mění, tak je na co koukat. Navečer se rozdělujeme na dvě skupiny. Rychlejší jde hledat beduíny s vodou. Já, Míša, Pája a Tomáš se stávkujícími střevy postupujeme pomaleji. Trošku jsem se zakoukal a sešel z cesty. Ani jsem to nezaregistroval. Najednou zaštěká pes a přede mnou natažený ostnatý drát. Se psy se nekamarádím a tak zařazuju zpátečku a zkouším to jinudy. Narazím na asi dvacetimetrovou skálu. Začínám krákat smluvené zvukové znamení s Ájou. Poslouchám a nikdo neodpovídá. Mobil bez signálu. No tak to je dobrý. Ještě, že jsem cestou fotil. Snažím se dostat zpět podle tvarů skal. Krákám a za chvíli slyším nahoře nad sebou Páju. Uff to jsem si oddechl. Běžím nahoru za nimi a omlouvám se za zdržení. To je v pohodě. Zrovna začíná nádherný západ slunce a tak jsou všichni rádi, že o něj nepřijdeme. Kluci z druhé skupiny nám jdou naproti. Už se o nás trošku báli. Našli beduíny, co nám prodají vodu.

Za tmy dorážíme k beduínskému stanu. Dáváme si čaj. Nabízejí nám nocleh u nich ve stanu za 10 JD. Sráží cenu na pět. My však jdeme dál. Zítra nás čeká pěkná porce kilometrů a je teprve šest hodin. Dále pokračujeme už za tmy. Jdeme ještě zhruba hodinu a hledáme místo k noclehu. Něco jsme našli nedaleko chodníčku. Už se pomalu utábořujeme a vidíme světla džípu. Vyskakují Jordánci, že se tady tábořit nedá. Pája začíná svým radostným helou a za chvíli je má omotané kolem prstu. Nocleh není problém. Nad námi někde štěkají psi. No jestli to bude celou noc. Už si chystám půlku stilnoxu. Druhou dávám Míše. Rychle usínám. Ve dvě však mě budí opět psi. Něco proběhlo těsně kolem mě. A tak si dávám ještě druhou půlku a spím až do rána.

22.11.2022

Ráno nás pro změnu probouzejí kohouti. Ráno snídám obligátní vločky a už v 8 vyrážíme. Opět nádhernými skalisky, dále kolem moderního klimatizovaného kempu. Dalších několik kaňonků a najednou se objevuje čím dál více lidí. Ano už jsme na kraji Malé Petry. V prvním stánku si dáváme malé ovocné pivo a procházíme vytesaným městem. Pája nás popohání, že tohle ještě není nic proti Velké Petře. Ta je ještě notný kus cesty. Mezi Petrami jezdí džípy a vozí turisty. My však jdeme pěšmo. I Tomáš s Ondrou. Mezi Petrami potkáváme naše známé Čechy cyklisty. Lidí přibývá a najednou se před námi objevuje první vytesaný chrám.

Dáváme si ve stánku oběd. Burger s falafelem nás sytí a míříme uličkou plnou prodejců s cetkami kaňonem dolů. Dole na kolonádě je šrumec. Velbloudi a mezci pendlují tam a zpět a vozí turisty. Je to cvrkot. V jednom stánku se zastavujeme na šíšu. Já s Michalem ještě naháním ostatní členy výpravy a tak si částečně prohlížíme město u amfiteátru. Nakonec všichni společně odcházíme kolem klenotnice kaňonem do hostelu ve městě Wadi Musa. Je to ještě kus cesty. Město je postavené pro turisty kvůli Petře. Je tu dost draho. Jdeme na hostel v posledním patře. Máme pokoje po dvou. Pokoj je dřevotřísková kukaň s matrací. Kukaně jsou patrové a nasekané hned vedle sebe. Po sundání bot začíná po chodbičce běhat místní uklizečka se sprejem a desinfikuje ovzduší. Dáváme si zaslouženou sprchu a míříme na véču a šíšu.

23.11.2022

Máme celý den na Petru. Petra je úchvatné starobylé město vytesané ve skalách. A jak jinak, než plné turistů. Mě zaujali místní, kteří se ve starobylých kulisách snažili prodat vše. Od všemožných až bizarních cetek po sesbírané šutry (to ti nejchudší). Přepadla mě má fotografická posedlost a rozhodl jsem se zachytit to za každou cenu. Muži se neradi fotí a ženy před objektivem doslova utíkají. Chtěl jsem se nějakým způsobem vetřít do jejich přízně a to i s handicapem bez znalosti základních frází angličtiny. Do města jsem se vypravil již v šest ráno. V očekávání, že zde nebudou turisté a cetkaři budou teprve své zboží chystat. Úvaha byla správná. Ženy s dětmi vylézaly z různých děr, kde přespávaly a přemisťovaly se s objemnými taškami na své místo. Muži a chlapci krmili své mezky a velbloudy. Chystali sedla pro objemná pozadí turistů, kteří nebyli schopni projít město po svých. Věnovali se svému živobytí a tak jsem mohl nepozorovaně fotit.

Tak a teď ten příběh. Mohl by se jmenovat: Za dobrý skutek okraden. Pod závěrečným asi pětikilometrovým stoupáním potkávám rodinku. Ženu s velkou taškou, malým chlapečkem a v závěsu s babičkou používajíc místo hole koště. Dítě vlečeno matkou za ruku padá přes kameny a chvílemi levituje. Nabízím pomoc.

Matka odmítá nesení objemné tašky, ale svěřuje mi do péče chlapečka. Ten chvíli v mé ruce také levituje a tak vymýšlím alternativu. Beru chlapečka „na koně“. Matka souhlasí, chlapečkovi se to líbí. Mě po půlhodině kopce ve vedru už tolik ne. Stále jsem ujišťován, že to je jen fájf minut. Konečně jsme na místě. Chci pokračovat dál, ale jsem lapen. Když už piju třetí čaj, na který jsem pozván, chce se mi odejít a to nejen kvůli si odskočení na malou. Ale nejde to. Nejdříve mi je nabízen šátek domácí výroby za 40 JD. Na tomto místě připomínám, že 1 JD je zhruba 34 Kč, což je podstatná informace. Nechci nic kupovat a tudíž nechci ani smlouvat. Zůstávám nepochopen a za tuto cenu jsou mi nabízeny záhy šátky dva.

Nechci být nezdvořilý a tak se rozhoduji, že si nějakou drobnou cetku koupím, nechám ženy vydělat a udělám dva dobré skutky naráz. A tak se přesouvám k levnějšímu oddělení přívěsků a kapsiček. Kapsička za patnáct. Ne. Kapsička za deset a k tomu plyšový přívěsek velblouda. Ne. Žena přidává ještě náramek. Ne. Chci jen náramek. Usmlouvám ho na dva a tasím peněženku. Tam dvacka. A od té chvíle to šlo se mnou z kopce. Trvám na vrácení peněz, jinak obchod neuskutečním. Bohužel jsem tu dvacku pustil z ruky a od té doby mířím k jasné prohře. Po chvíli dohadování odcházím bez dvacky a s igelitovým sáčkem, ve kterém nevím ani co mám. Po vymočení probírám igelitku. Šátek, kapsička, přívěsek a mince v hodnotě dvou eur. Nadávám si, jaký to jsem osel. Inu, byla to zkušená profesionálka.

Nechci prohru přijmout a tak se nechávám pozvat od jiných prodejců na čaj. Po pozvání zvesela děkuji bez uzavření jakéhokoliv dalšího obchodu. Před jedním z vytesaných chrámů si dávám sváču a vztek definitivně mizí. Mám totiž fotky a námět na tuhle povídku. Slunce se už pomalu sklání nad Petrou a mně se od ní nechce. Našmajdal jsem křížem krážem asi dvacet kilometrů, spokojeně chroupu čínskou polívku na jedné z vyhlídek a sleduju, jak pode mnou mizí poslední turisté. Babka už také balí svých pár neprodaných šutrů do starého kletru a chystá se na cestu dolů. Proč je s sebou vlastně tahá, když si je může zítra nahoře zase nasbírat? Ještě přemýšlím, zda se neschovat někde ve skalách a pak se jít podívat za tmy před klenotnici, která by měla být nasvícena svíčkami.

V dáli se táhnou mraky a co chvíli se zablýskne. Že by konečně vytoužený déšť? Ne, jdu dolů. Ona to je ještě na hostel nejméně hodinka cesty. Pomalu sestupuju a pode mnou vidím tu babku. Vytahuje píšťalu, pomalu ji zasune do mezery mezi chybějícími zuby a začne pískat. Jeden motiv, který umí a na který obírá turisty. Začnu pískat to samé jako ozvěnu a bába mě volá k sobě dolů. Chystám si do dlaně jeden džejdý. Má tvrdej život, jako ty její šutry a tak si ho zaslouží. Poděkuje a snaží se dál. Z báglu vytahuje oblázek. Chvilku smlouváme. Usmlouval jsem to zase na jeden džejdý s tím, že si ji můžu ještě vyfotit. Marně to na mě zkouší. Pro mě už má vyděláno a já mám dobrý pocit. Bere bágl a maže rychlým tempem dolů. Zná tady každý kámen.

Může jít i poslepu. Nabízím pomoc s batohem či taškou. Nechce. Má tam drahocenné zboží a bojí se, abych jí ho neukradl. Batoh padá z ramen a já jdu v jejích stopách. Dole se se mnou spěšně loučí a odhání od sebe. Nenápadně se ještě vrátím a opatrně zeza skály nahlížím, kam to vlastně šla. Vidím jak se ukládá na starou rozdrbanou matraci v jedné z děr vydlabaných ve skále hned vedle monumentálního amfiteátru. A bágl pěkně pod hlavu. Ať jsou ty šutry pěkně v bezpečí. Večer máme v hostelu objednanou večeři. Mám toho plné kecky a tak jdu spát. Tomáš jde taky. Stolice se mu už srovnala, ale je z toho dost unavený. Večer přichází bouřka. Jediný déšť za náš pobyt.

24.-25.11.2022

Po snídani vyrážíme dodávkou do Wadi Rum. Krajiny jako na Marsu. Abdul je Jordánec, který podniká v turistickém ruchu. Je šikovný. V poušti Wadi Rum provozuje malý beduínský kemp, vlastní dva džípy a velblouda. Už nemusí pracovat a pouze dojednává kšefty. Na práci má dva chlapíky, co dělaj holky pro všechno (řidiče, závozníky, kuchaře, uklizečky a tak podobně). Dále má jednoho německého dobrovolníka, co mu staví v kempu sociálky a vybírá pouštní fekální jímku. Proč o něm píšu? Abdul je můj nový kamarád. To se stalo tak. Už ze začátku mi byl sympatický. Jiný než ostatní. S focením u něj nebyl problém, místo šátku na hlavě nosil kšiltovku a místo vodní dýmky kouřil ameriky. Vlastně jsem ho ani neviděl se modlit. Perfektně zařídil, co jsme chtěli. Chcete na nejvyšší horu Jordánska? Dovezu vás pod kopec. Chcete oběd na ohni v poušti? Moji chlapci ho udělají. Chcete večeři z našeho pouštního grilu? Není problém. Chlapi zakopali do písku sud, dali do něj popel, spustili gril, přikryli dekou, znovu zaházeli pískem a za dvě hodiny byla večeře.

Na loutnu teda dobře hrát neuměl. U krbu cosi vybrnkával a tak jsem si ji od něj vypůjčil. Ukážu mu, jakej jsem muzikant. Loutna nemá pražce, tak jsem ztěžka vybrnkal Ovčáky čtveráky. To ho zaujalo. Nevládnu jazyky, jen ruštinou. Tak mi dal lekci základních slovíček arabštiny a já ho naučil rusky charašó natašó.

Probrali jsme ten večer leccos. Vlastně ani nevím co. Já po něm opakoval anglická slovíčka, on po mě česká. A náramně jsme si rozuměli. Navíc jsme dělali zábavu ostatním. Na závěr mě ale zklamal. V pozoru jsem mu zazpíval českou hymnu a na oplátku chtěl jordánskou. A on, že neumí nebo co. Na noc jsem šel spát pod širák do pouště, co vypadá jak krajina z Marsu. Varoval mě, že budu pokousán pouštním vlkem. Byl jsem statečný a šel. Nebe plné hvězd bez světelného smogu s měsícem, jak loďka bylo silnější. Čekal jsem vlky, ale nepřišli. No a pak ten východ slunce. Všiml jsem si malé hromádky čehosi, která v krajině večer nebyla. Jakoby se i maličko hýbala. Vyrazím k ní. Na Marsu ale vzdálenosti zkreslují. Co se zdá na dosah, to může být vzdálené kilometry. Tak jdu, popobíhám a hromádka se ne a ne přiblížit. Po půlhodině však už můj zrak rozeznává nějaké lidi, velbloudy a oheň.

Beru to klusem a za chvíli jsem u anglické rodinky, co si vyrazila ráno na velbloudech. Je ještě pěkná zima a tak mladý jordánec rozdělal ohýnek. Požádám o možnost focení. Děti pořád lítají kolem těch velbloudů s ohněm a já čekám až budu mít jordánce v hledáčku pěkně samotnýho. Vím, že u nás se často stává, že páníček je v obličeji podobný svému psovi. V tomto případě měl páníček ksicht svého velblouda. Nakonec jsem se dočkal. A pádím zpátky, aby na mě ostatní nečekali. Na závěr ještě ranní vzpomínka na Abdula. Byl neskutečně hubený. Odhaduju ho tak na padesát kilo i s postelí. Ráno jakoby se po Abdulovi zem slehla. Jen v koutě u krbu zahozená deka. Kde je Abdul? Vždyť se se mnou ani nerozloučil! Najednou se ta zahozená deka začala pohybovat, až z ní vykoukla Abdulova hlava, která zvesela zahulákala: charašó natašó.

26.11.2022

Ráno po výběhu za velbloudy vyrážíme zpět do vesnice a loučíme se s Abdulem a jeho pomocníky. Jsem svědkem při placení. Ája to takhle dělá při předávání většího obnosu peněz. Je to taková jistota. Pěkně ještě dvakrát přepočítat a spokojenost na obou stranách. Za chvíli už jedeme dodávkou zpět na sever. Cestou zastavujeme u křižáckého hradu Kerak des Moabites u městečka Al Karak. Je celkem zima a překvapivě v jeho útrobách je tepleji. V místním bufetu si dáváme oběd a pokračujeme dál do Svaté země.

Po tom pouštním putování to bylo krásné završení jordánského dobrodružství. Jednalo se o místo pokřtění Ježíška. Nachází se v Bhetánii, ale nemuseli jsme ho ani vidět. Řidič dodávky tvrdil, že mají otevřeno jen do tří. Pája se však nedala a trvala na svém. Řidič už chtěl být doma na fotbal a tak to těžko rozdýchával. Otevřeno samozřejmě bylo. U pokladny stál ještě hlouček Italů a průvodci se taky moc nechtělo od televize. Zaplatili jsme si a tak mu nic nezbývalo. Každý z nás byl prolustrován a musel podepsat jakousi listinu. Za rohem čekal připravený autobus a už se jelo dalších pár kilometrů olivovými háji. Je možné, že některá místa jsou ještě zaminovaná z šestidenní války a taky Jordánci nechtěli, abychom se jim rozutekli.

Dál jsme šli po svých po zastřešeném chodníčku s lapači much. Průvodce hlídal každý náš pohyb. Došli jsme až k místu údajného křtu Ježíška. Magické místo, ale jestli to bylo ono, kdo ví. Izraelci, s kterými mají Jordánci napjaté vztahy, mají své místečko přímo na břehu Jordánu. A tak jsou oficiální místa křtu dvě. A ještě, aby to tak nebylo jednoduché, tak území na levém břehu Jordánu je palestinské pod izraelskou vojenskou a civilní správou. Všude vykukovali vojáci s nabitými kvéry. My pokračovali ještě pár desítek metrů ke kostelíku sv. Jana Křtitele a za ním se již objevil meandr Jordánu. Takový větší potok s kalnou vodou, přesto působivé místo. Na prohlídku a smočení rukou jsme měli ani ne 15 minut a už jsme byli zahnáni zpět. Zrovna zapadalo slunce :-)

Večer dorážíme zpátky na hostel do Ammánu. Jdeme na večeři. Už se toho nebojím ani já a ochutnávám z talířků všechny speciality. Místo ubrusu igelit, místo talířů placky. Vše výborné. Pokračujeme na šíšu. Dávám si s Michalem, Míšou a Ájou borůvkovou příchuť. Po první šíše odcházím na procházku městem. Ve střevech to začíná bublat a v nose začíná lehtat rýma. Ostatní to mají podobně. Nejhůř na tom jsou Pája, Roman a Ondra. Po šíše objevili bar s alkoholem a pili silné slané jordánské pivo do tří do rána.

27.11.2022

Po snídani na ulici vyrážíme na obhlídku města. Vylézáme na akropoli nad městem. Je tu krásný výhled s byzantskými památkami. V dáli obrovská jordánská vlajka pomalu se vlnící ve větru. Pokračujeme prohlídkou amfiteátru a muzea. Přes tržiště jdeme na oběd do jordánské čínské restaurace. Pak na chvíli odpočinout do hostelu. Po obědě už to je na endiaron a uhlí. Střídavě okupujeme záchody. Odpoledne vyrážím bloudit do města. Cíl mám velkou modrou mešitu, kde chvíli v sedě pospávám. Pak druhým kopcem zpět. Nakupuju nějaké drobnosti domů. K večeři si dávám opatrně suchary. V půl devaté dorážím do hostelu a na šíšu už nemám sílu. S Mišou se rozděluju o další stilnox.

28.11.2022

Spím po prášku dobře, ale už v 6 hodin se probouzím. Chvíli probírám ve foťáku fotky a píšu deník. Vyrážím sám na snídani. Troubení aut, mraky lidí, hulákání prodejců. Stačilo ale zajít do vedlejší uličky a člověk se ocitl jak na vesnici. Rušné ulice jsem prolézal až po půlnoci, kdy se město pomalu ukládalo k spánku. Co mě upoutalo, byly figuríny. Z jejich obličejů se daly vyčíst jejich osudy. Dítě s matkou, Boxer, Oběšená, Nádor, Přiškrcená atd atd … Jinak se na ulici prodává snad úplně vše. Mají to vychytané. Každá ulice se specializuje na podobný druh zboží. Od klasiky (hadrů, čajů, koření apod.) až po umyvadla, pneumatiky, mrazáky, šatní skříně či rybičky v akváriu. A nabízejí se i různé služby. Na ulici vám zašijí díru u kalhot, opraví podpatek či zabijí a oškubou slepici. Někteří movitější, aby nemuseli neustále to svoje zboží či službu hlasitě nabízet, mají ampliony s hlasitými nahrávkami.

V těch vedlejších uličkách byla pohoda. Snídani jsme měli vychytanou. V jedné uličce levná pekárna a vedle v druhé čaj do kelímku. Sedělo se venku na prázdných barelech a čas se líně táhl. Místní se všichni znali a tak u čaje probírali nejnovější drby. Hned vedle čajovny bylo holičství. Starý Jordánec podobný našemu knížeti co chvíli vyhlížel zákazníky. Ne a ne k němu někdo přijít. Poslední ráno jsem šel na snídani sám a přemýšlel jak utratit poslední tři džejdý.

Prohrabuji se ve svém prořídlém, ale dlouhém strništi, pohlédnu na smutného holiče a už vím kam peníze investovat. Chci zažít jordánské holení. Karel je evidentně rád. Jsem již zkušený. Ukazuju mu ty tři bankovky, že víc nemám a ani nedám. Chvilku to na mě zkouší, ale nakonec mě zve do křesla. Obchod je uzavřen. Prosklené zašupovací dveře se zavírají. Těším se na břitvu, ale vytahuje strojek. Dobrou čtvrthodinu mi jezdí po tváři. Pak další strojek a další čtvrthodinka ježdění. Labůžo. Zavírají se mi oči a skoro upadám do spánku. Po půlhodině už voním po jordánské kolínské. Odcházím hladce oholen a spokojen.

Mám spoustu času na toulání se městem s foťákem. To mě baví. Jordánci jsou zlehka vlezlí, ale milí. Myslí si, že jsem zabloudil a chtějí pomoci. Když vidí foťák, znejistí. Úsměv, pozdrav a oznámení, že jsem z Čekija nejistotu prolomí. Ve škole mají zrovna přestávku. Výrostci somrují cigarety a peníze. Myslí si, že jsem z USA. Bratři na procházce, věšení prádla. Kočky, co na mě vyskakují z popelnic. Žije to tu úžasným cvrkotem. Docházím až k té obrovské vlajce. Ve dvě přicházím zpět na hostel. Plnou tašku jordánského chleba, co jsem koupil za poslední drobné. Je toho asi pět kilo. Vzhledem ke střevním problémům si i ostatní s radostí dávají. Už se těším domů. Taxikář se zkušeně protroubí až na letiště.

Obvyklé procedury před odletem a čekání na letadlo. V deset jsme ve Vídni, v jedenáct v Brně. Mám dvě možnosti. Jet o půlnoci přes Prahu a nebo přes Olomouc. Volím Olomouc, v které jsem ještě nebyl. Do půl čtvrté ráno mám čas. Našel jsem otevřený bar, kde jsem rozdával servírkám jordánský chléb a utěšoval studenta, co se s ním rozešla dívka. Jak krásné zakončení cesty. Ani nevím, jak jsem se ráno ocitl v Tanvaldě.


Děkujeme Luďkovi za krásný článek z Jordánska a účastníkům výpravy za fotky :)