„Ty kokos, je mi zima na čtyři Omary!,“ ozývá se z jednoho z vozů nákladního vlaku řítícího se noční mauretánskou krajinou. „Co to blábolíš? To už ti umrzl mozek?,“ ozve se z protějšího koutu vagónu na železnou rudu. „Kdepak, však náš včerejší průvodce v Nouadhibou se jmenoval Omar, a říkal, že je mu strašná zima. A mě je čtyřnásobná zima!“

Nápad vyrazit autem až do daleké západní Sahary se zrodil v hlavě našeho expedičního vůdce Filipa Vítka z Expedition club Brno již před několika lety. „Vždycky jsem chtěl jet rallye Paříž – Dakar, a tak jsem si řekl, proč to rovnou nevzít z Česka a ještě k tomu s partou bláznů k tomu? Ve více lidech je více srandy a navíc se všechny potíže snáze řeší.“ Již po třetí se tedy vydal z rodných Kunic až do dalekého Senegalu. Tentokrát tam však nekončí a s druhou partou, která přilétá po té naší, má v plánu dojet až do Ghany.

Sám tedy dojel z Brna až do Marrákeše, města uprostřed Maroka, kde jsme se k němu přidali my, osm dalších členů posádky téměř třítýdenního roadtripu: tři ženy, já, Věrka a Zuzka, a pět mužů, Martin, Marťas, Luky, Laďa a Juraj (čti Džuradž).

Maroko

Maroko nás hned zkraje překvapilo svou milou atmosférou orientu se šmrncem evropanštiny. Vliv severních sousedů z dob kolonialismu je tu stále značný. Ale i tak byste to na hlavním náměstí Marrákeše nepoznali. Na centrálním náměstí Jemaa El-Fna to v nočních hodinách žije. Všude kolem to voní kuřecím taginem, tedy tradičním místním pokrmem připravovaným dušením v hliněném hrnci na ohni, a místní prodavači nás zvou halasným pokřikováním do svých stánečků s lampičkami či ručně vyráběnými vlněnými bundami. Odvážlivci také po večeři ještě jako zákusek ochutnají vařené šneky nebo hovězí mozek.

Ráno na náměstí není ani noha a člověk by jen stěží hádal, že se tu večer odehrával velký trh. Jdeme na pravý marocký čaj a vaječnou omeletu k prvnímu otevřenému stánku. Z něj sledujeme, jak se sem sjíždějí i ostatní prodejci. Někteří na povozu s oslíkem, jiní na kole. Dopoledne nás čeká návštěva koželužen. Sice se nás cestou tam několik místních ptá, jestli jsme se neztratili, že centrum města je na druhou stranu, ale my tvrdošíjně držíme směr a jsme odměněni. Tedy, jak se to vezme. „Takový smrad snad nevydává ani bažina věčného zápachu,“ vzpomínám na sirné výpary, které mi louhování koží připomínají. Ale hned se nás ujímá jeden z mladších pracovníků a lámanou angličtinou nám vysvětluje provoz dílny. Na konci je možné si zakoupit bundu, peněženku nebo například ragbyový míč vyrobený jen několik metrů od nás.

Cestou na jih míjíme místní zajímavost. „Kozy na stromech!“ Místní zvířata se velmi brzy naučila, že se zde dá jíst nejen tráva a malé keříky, ale také listy arganových stromů. Takže nejen, že se pro ně rády natahují, seč jim krky stačí, ale vynalézavé kozy se pro ně naučily i šplhat po větvích. A je to vskutku jedinečná podívaná. Až člověku přijde, že se ocitl v zemi pohádek, kde běžné fyzikální zákony neplatí

Essaouira

Do města, které dříve bývalou významnou portugalskou kolonií, Essaouira přijíždíme v pozdním odpoledni. Je to však ten nejlepší čas, protože stánky v místních bílých uličkách s modrými okenicemi akorát otevírají a stejně tak i rybí trh v přístavu. Právě tam totiž zamířily naše kroky, jelikož jsme věděli, že cokoliv si vybereme, tak nám tam rovnou ugrilují a připraví k pozdnímu obědu. Předtím jsme ale museli ochutnat, co všechno je možné si dát. Ústřice, chobotnice, slávky, živí mořští ježci nebo krabi, a k tomu samozřejmě nespočet mořských ryb. Objednali jsme si od každého trochu a ještě notný čas po jídle se olizovali, jaká to byla dobrota. Na strávení jsme se zašli podávat na konec mola a chvíli pozorovali rybáře vyplouvající na moře, než byl čas se vrátit k autu.

Večer jsme strávili ve stanech mezi pískovými dunami za vesnicí Imzi. Hvězdy na nás pomrkávaly celou noc a písek nás jemně hladil a hřál do zad. Ráno jsme před stanem objevili věrnou fenu Django, která nás provázela procházkou po okolí celé ráno. Když se zvedl vítr, sbalili jsme stany a vyrazili na snídani do Tamri. Zde dávali do omelety místní zelená rajčata a dva trojúhelníčky taveného sýra.

V Aouriru jsme se stavili akorát na drobné občerstvení v podobě mléčného koktejlu s mangovou, avokádovou nebo ananasovou příchutí. Shodou okolností jsme však byli svědky potyčky místního taxikáře s jeho zákazníkem, kterého starší pán osočil, že mu v autě v průběhu jízdy něco zničil. Po několik minutách křiku a strkání se si nakonec chlapi padli kolem ramen a dali si na usmíření koktejl. Ach, jak jiný svět než pouliční rvačky u nás.

Paradise valley

Necelou hodinku od dálnice se skrývá známé místo odpočinku znavených turistů Paradise valley. Jedná se o hluboké údolí zařezávající se do skal nedaleko Tadarine. Kdysi tudy proudila mocná řeka Oued Tamraght, která napájela jak přírodní koupaliště, tak zásobovala vodou malou oázu kolem. Dnes se již jedná spíše o vyschlé koryto s několik stolečky nořícími se do deseti centimetrů vody pro ochlazení nohou. Ale obliba sem jezdit tu pořád je, protože i přes nedostatek vody se sem turisté jen hrnuli.

My jsme si tento zážitek nechali ujít, aby se na naše sirná těla nořící se do stojaté zelené vody dívalo mnoho jiných očí, a raději jsme si zastavili o kousek níže po silnici a svlažili se v proudící řece vedle silnice. Upřímně, byla tak studená, že jsme ji všichni ještě dlouho cítili až v kostech.

Město Agadir nás překvapilo velkoměstskou atmosférou a dostupností služeb každé moderní civilizace. V nákupním středisku jsme si doplnili zásoby jídla i vody, v Decathlonu nezbytné opomenuté doplňky k táboření a po pozdravení se s andulkou, která se nad naším zaparkovaným T4 usídlila na stromě, jsme pokračovali dále.

Malované skály

Cesta nás vedla stále více do hor. Zaujala nás citadela Kasbah Tizourgane, který byl postavený ve 13. století, a kam je nyní možné se nechat zajet ubytovat a užít si jedinečnou atmosféru středověké pevnosti. Na večeři jsme si zastavili ve vesnici Aguerd Oudad, kde jsme si dali nejen další výtečný tagine, ale měli jsme možnost pozorovat, a hlavně si poslechnout, tradičního místního vypravěče příběhů. Nikterak nevadilo, že jeho zkazky byly ve francouzštině, které málokdo z nás rozuměl, ale večer jsme si i tak velmi užili. Jedinou nepříjemností bylo, jak se tak někdy na venkově stává, že jim v restauraci netekla voda v umyvadle ani na napouštění toalety. S plnými žaludky jsme se vypravili noční tmou do hor. Naším cílem byla vyhlášená zajímavost regionu Tafraout, tzv. malované kameny.

V roce 1984 pomaloval belgický umělec Jean Vérame několik skalních bloků modrou barvou. Někteří říkají, že to udělal ze ztráty milované ženy, jiní, protože byl zkrátka blázen. Nejedná se však o ojedinělý čin tohoto „pouličního“ umělce. Svým stylem, který nazývá „earth art“, namaloval skály například také ve Francii, Egyptě nebo Chadu. Na svůj výtvor spotřeboval bezmála 1 500 plechovek s barvou.

Jaké bylo naše překvapení, když jsme se šplhali klikatou prašnou cestou vzhůru, začal nám před reflektory auta tančit sníh. Sice jen několik vloček, ale i tak, kdo by to byl čekal. Maroko, Afrika, a ono sněží! Noc nepatřila k nejteplejším, ale ranní dobrodružné zkoumání kamenů nás brzy zahřálo a my si užívali výhledy na modré, růžové a žluté balvany všude kolem.

A aby výhledů nebylo málo, vypravili jsme se ještě v nedaleké vesnici pokořit vrchol zvaný Chapeau Napoleon. Cesta nahoru nebyla jednoduchá. Vyžadovala trochu vynalézavosti, síly i důvtipu. Z vrcholku byl však nádherný rozhled do okolní krajiny, a za ten ta trocha námahy a potu stála.

Zadřely se nám brzdy

Ve městečku Tiznit se zastavujeme na oběd. Dáváme si pouliční bagety s rybí pomazánkou, zeleninovým salátem a zálivkou a procházíme si město. Uličky jsou čisté, i když v nich přes oběd není moc lidí. Všichni raději odpočívají doma. Malinko se motáme v uličkách, abychom si nakonec naší návštěvy dali další čerstvý ovocný džusík a jeli dál.

Kolem páté hodiny odpoledne zastavujeme u pláže Legzira. Ještě do nedávna byla známá dvěma velkými oblouky skál, kterými se dalo po pláži projít. Jeden se však bohužel zřítil, takže se zůstal už jen jeden. Ani studená voda, ani foukající vítr nás nemohl odradit od pořádného koupání. Skákání přes vlny, až jsme necítili chladem nohy, byl rozhodně zážitek, který si budeme ještě dlouho pamatovat. Ale protože čas již pokročil, vydali jsme se raději dál. A dobře jsme udělali, protože se nám cestou do města začal autem šířit zápach spáleniny. S pomocí místních jsme se brzy dostali do rukou automechanika Ahmeda, který během několika málo minut sundal obě zadní kola, aby konstatoval, že se nám zasekly brzdy. Ty nám hbitě zbrousil a rozpohyboval, a my mohli pokračovat do surfařského hotelu. Pro všechny, kdo rádi sjíždějí vlny oceánu na prknech, je totiž Sidi Ifni legendou.

Sidi Ifni

Protože zde tma padá rychleji, než jsme zvyklí, na jídlo jdeme až za tmy. Ale i tak máme při výběru jedné pouliční restaurace šťastnou ruku, protože narážíme na místo s místními grilovanými specialitami moře. Samozřejmě, mají zde i tagine, tentokrát neobvykle dušený s hruškami, ale většina z nás si stejně raději dala plný talíř krevet, škeblí, ryb nebo kalamářů. Čaj si již z výšky, jak je zde zvykem, aby se na něm udělala pěna, zkušeně naléváme sami, a bavíme se o našich dalších plánech. Brzy totiž opouštíme Maroko, zemi, kde je ještě evropský vliv hodně cítit, a vydáváme se vstříc divoké západní Africe.

Těsně předtím, než přijedeme do města Trafaya, uhýbáme z hlavní silnice a zastavujeme kousek od břehu. V zemi je obří kruhová díra, která je malým průlivem spojena s oceánem, a z jejích hlubin zní dunění vody. Proč nebo jak se zde objevila, je nám záhadou, ale spadnout do ní by bylo jako skočit ďáblovi rovnou do chřtánu.

Na malou chvíli navštěvujeme místní přístav, který nás okouzluje západem slunce, a už spěcháme k místní zajímavosti, vraku lodi Assalama z roku 2008, abychom si ještě před úplným setměním stihli rozložit stany. Ještě než ale rozložíme byť jen jeden z našich plátěných přístřešků, přijde k nám hlídkující dvojice policistů, že je absolutně vyloučeno, abychom zde strávili noc, a že musíme odejít. Balíme tedy to, co jsme mezitím stihli vyndat z auta a rozhodujeme se pokračovat v cestě dál.

Essaouira je městem, kde chceš milovat.

Sidi Ifni je městem, kde chceš žít.

Tarfaya je městem, kde chceš zemřít.

Západní Sahara

I přes to, že je devět hodin v noci, nasedáme zpátky do auta a vydáváme se dále. V mapách zkoumáme množnosti toho, kde jinde bychom se mohli uložit ke spánku, ale všude kolem nás je jen písek. Šlapeme tedy na plyn a dorážíme až do prvního města Západní Sahary, Laayoune.

Laayoune

Celá země je územím, které se oficiálně nárokuje Maroko, i když vnitrozemí kontroluje osvobozeneckého hnutí Polisario, které jej považuje za tzv. Saharskou arabskou demokratickou republiku. Zajímavostí je, že například i OSN uvádí tuto část Afriky jako nesamosprávné území, neuznává nad ním však suverenitu ani marockou, ani SADR.

Oproti jihu Marka na nás působí Západní Laayoune noblesně. Všude jsou krásné silnice, nové či opravené domy, evropský styl, fontány s tryskající vodou (v pouštní zemi) a svítící neonové nápisy stejně jakou dopravní značky. „Kdyby mi teď někdo řekl, že jsem se ocitla ve Španělsku, doopravdy bych mu to věřila,“ nemohu skrýt svůj údiv. Však aby ne, Západní Sahara má velký podíl na těžbě fosfátů, které jí přinášejí nemalé výnosy. I hotel, který jsme si vybrali, a to jsme dle ceny posuzovali spíše ty levné, byl i na náš evropský standard spíše luxusní. Byla to po dnech ve stanu a špíně vítaná změna.

Dakhla

Jižně od Boujdour sjíždíme z dálnice, abychom se podívali na místní vesnický život. Instinktivně však cítíme, že ve zdejší rybářské vesnici nejsme se svým velkým autem a drahým vybavením vítání. Zůstáváme tedy jen u auta a fotíme malé bárky a rozpadající se chatrče jen z dálky.

V Dakhle se jedeme podívat na jeho úplný cíp, komunitu Lassarga. Lidé zde žijí ve slumu, chajdách stlučených z prken a zohýbaných plechů, přičemž jen kousek od nich kypí velkoměsto životem. Byl to zajímavý kontrast vidět všechny ty otrhané děti a mračící se starce mezi tolika odpadky a vraky rybářských lodí. Copak tady asi celé dny dělají? Jaký je jejich příběh, který je dovedl až sem.

A až potom jedeme hledat předem rezervované ubytování. Nejprve se s majitelem bytu, který máme pronajatý, nemůžeme spojit, ale když po půlhodině čekání přijede, rezolutně prohlásí: „Vy jste z Evropy? Takt to já vás v tomhle bytě nemůže nechat přespat. Vy si zasloužíte něco mnohem lepšího! Pojeďte za mnou!“ A s tímto skočil do auta a nám nezbylo než jej následovat. Po několika minutách jsme doopravdy přijeli k mnohem lépe vypadajícímu domu v lepší čtvrti, kde na nás čekaly nejen měkoučké postele, ale také obrovská pohovka v obýváku. Zajeli jsme si tedy jen do města pro vodu a špízy z velbloudího masa, a tu trochu pohodlí so dosyta užily. Byt měl snad jen jedinou nevýhodu. Probíjela v něm sprcha natolik, že kopala i z ní tekoucí voda.

Mauretánie

Po brzkém vstávání nás čekal dopolední přejezd k hranicím s Mauretánií. I když nás to zdrželo a celé auto nám očichával cvičený pes na hledání drog, byl nakonec vstup do dvacáté čtvrté nejchudší země afrického kontinentu mnohem hladší, než jsme čekali. Na hranicích se k nám připojil náš místní průvodce Omar, se kterým jsme strávili následující tři dny.

Ubytoval nás u sebe na střeše, ve velkých nomádských stanech, a na uvítanou nám připravil místní čaj a yassu, kořeněnou rýži se zeleninou a kousky kuřete. A i čaj, mnohokrát převařovaný se spoustou cukru, je zde malým rituálem. Říká se, že jeho první nálev má být silný jako smrt, druhý pevný jako láska a po třetím vás oblaží zapomnění. Odpoledne v Nouadhibou jsme strávili sháněním SIM karet, nakupováním šátků na hlavy, protože je pro ženy zde žádoucí mít zakryté vlasy a nasáváním tolik odlišné kultury od té marocké.

Nouadhibou

Další den jsme se vypravili na místní rybí trh, což byl zážitek, který aktivoval několik našich smyslů. Prvním byl rozhodně čich, jelikož čpavý zápach na slunci se kazící rybiny se nedal filtrovat ani šátkem přes ústa. Za druhé to byl zrak, protože bylo potřeba se čile rozhlížet po všech úlovcích, které rybáři vozili na břeh. A nakonec to byl dotek, nebo spíše jeho chtěná absence, aby si člověk vybral cestou vedoucí co nejmenší možnou vrstvou odpadků. „Když si představím, že z tohoto prostředí pak pocházejí ryby, které dostáváme na obědy a večeři, přepadá mě z toho nechutenství,“ posteskne si Martin. A má pravdu. Co oko nevidí, …

Dále nás Omar zavedl do staré části města. Dnes již zde nenajdeme žádné domy, jen zahrádky a železnici. Ta je právě důvodem k tomu, proč se město posunulo více na východ. Hliněné domy totiž nevydržely neustále otřesy a postupně se začaly sesouvat. Dnes bychom čtvrť nazvali spíše zahrádkářskou kolonií.

Na úplném konci poloostrova, Bílém mysu, zvaném též Al-Kuvíra, najdeme tulení muzeum. Nevadí, že se k němu člověk musí dostat na vlastní pěst, protože nikde nejsou žádné ukazatele a to ještě ideálně s offroadem, protože cesta vede pískem a přes vyvýšené koleje, ale je to. A místní průvodce, postarší pán, tvrdí, že i tulení zde stále jsou. Páreček, který prý každý večer brázdí kolem zálivu tam a zpátky. My, i přes to, že jsme zde stanovali do rána, jsme je bohužel nespatřili. Ale bohatě nám to v noci vynahradily stovky rybářských lodí rozžíhající svá světla jako vzdálené světlušky na moři.

Vlak

Mohlo by se zdát, že cestování vlakem je velmi příjemný a pohodlný způsob cestování. Nu, v Mauretánii tomu tak rozhodně. Obzvláště, pokud se rozhodnete svézt na tři kilometry dlouhém nákladním vlaku jedoucím z Nouadhibou do Zouératu. My jsme to naštěstí jeli jen do Choumu, ale i tak to bylo nekonečné. Proč?

Jet na otevřeném nákladním vagónu v parném létě může být osvěžující. Vítr, a dobře, také písek a zbytky železné rudy, vás šlehá do tváře a vy pozorujete visíce přes okraj vagónu poušť tu nalevo, tu napravo. Ale v únoru není v této části Afriky nikterak teplo, takže jen co zapadlo slunce, tedy po nějakých čtyřech hodinách jízdy, se udělala tma a také neskutečná zima. Měli jsme s sebou všichni sice koberec pod sebe, izotermické fólie, zimní bundy i spacáky, ale ani to nepomohlo. Kromě toho, že jsme byli všichni špinaví až za ušima, tak jsme se stejně klepali jako nikdy.

Nepomáhal tomu ani fakt, že jsme vlastně nevěděli, kde přesně bude vlak stavět a na jak dlouho, takže například chození na záchod to dělalo velmi dobrodružným. Muži to v tomto ohledu měli poněkud jednodušší, já jsem naopak své tělo přesvědčila, že to těch čtrnáct hodin prostě vydrží. Nevěřila jsem si, že když naprosto zmrzlá budu schopna z toho vagónu na malou vylézt, že se do něj pak také budu schopna vrátit zpátky.

Jeden člen výpravy, Laďa, to celé jel jenom v tričku a kraťasech. Však jsme ho také potom se tmou balili do fólií a dek, jak klesla teplota. Ale zvládl to a my s ním. Když nás však ve dvě hodiny ráno nabíral v Choumu lokální autobusek a kodrcal se s námi další tři hodiny do Ataru, byli jsme rádi, že už je to za námi.

Poušť

Po hodině a půl spánku jsme se probudili u Abdula ve stanu na zahradě. Stále stejně špinaví jako na vlaku. Tak jsme si akorát umyli obličeje pod kohoutkem, nasedli na offroad (bo naše auto by touto cestou jen zbytečně trpělo) a uvnitř i na korbě se vezli další tři hodiny do nitra pouště. Kolem oběda jsme dojeli do malé oázy Ouadane. Zde jsme se ubytovali v pouštním hotýlku a dostali výbornou dušenou zeleninu s rýží na oběd.

Město Ouadane je dnes zařazeno na list světového kulturního dědictví UNESCO, protože již od 11. století sloužilo jako křižovatka obchodních tras a později i centrum vzdělanosti. I dnes zde ve zbytcích kamenných budov můžeme najít mešitu, uličku mudrců nebo tři domy původních zakladatelů. A pod hradbami se táhnou podél vodního zdroje zeleninové zahrádky a palmové hájky, které činí místo stále obyvatelné a soběstačné.

O několik kilometrů na východ se na saharské náhorní plošině Adrar rozléhá útvar zvaný Guelb er Richât (arabsky Qalb ar-Rīšāt). Jedná se o erodovaný geologický dóm o průměru čtyřiceti kilometrů, který z výšky vypadá jako soustředné kruhy, případně šnek, a je velmi významnou geologickou lokalitou. I přes to, že jsme vylezli na nejvyšší bod celé struktury, tak její unikátnost ze země člověk jen tak neocení, oproti leteckým snímkům. Struktura je totiž obrovská. Jako správní expedičníci jsme si zde udělali také fotku s nápisem EXPE vytvořenou z našich těl, a prošli se pískem kolem mnoha zde divoce rostoucích dýní.

Po večeři jsme si u táboráku na hotelu vyprávěli strašidelné příběhy. Jak o Ďatlovově výpravě, tak o hrůzách povolání průvodce v poušti.

Chinguetti

Dalším cílem, který v poušti máme, je vesnice Chinguetti. Taktéž je zařazena na seznam světového dědictví UNESCO, jelikož se jedná o původní obchodní město kočovných kmenů ze 13. století. Původní hranice města dnes nejsou znát, jelikož je místo neustále zasypáváno pískem. Místní obyvatelé odhadují, že se i oni do konce svých dní budou muset přesunout jinam, protože zde již nezbude místo, kde by mohli žít.

My jsme si to vše a ještě něco navíc poslechli od místního knihovníka, který se s námi podělil i o několik lokálních letitých svazků, do kterých jsme směli nahlédnout. Potěšilo mě, že si na jejich listování vzal rukavičky, nicméně to, že měl některé archivní krabice se vzácnými texty plesnivé a v archivní skříni (!) vše jen tak naházené na sobě, už zase tolik ne. A úplně nevím, jak naložit s informací, že nejstarší rukopis, který jeho knihovna obsahuje, pochází z 10. století. Ale jako zajímavost a návštěva to bylo velmi milé setkání.

Zpět v Ataru jsme na nic nečekali, přesunuli se do našeho auta, a vyrazili dále na jih. Čekala nás sedm hodin dlouhá jízda do hlavního města a už bylo notně po poledni. Krajina se za oknem měnila, přibývalo zeleně a hlavně, v jednom momentě, dokonce začalo pršet. „Hurá, tak přeci jen s sebou tu pláštěnku nemám zbytečně,“ zaradoval se Luky. Nicméně jeho radost dlouho nevydržela, protože po chvíli kapat přestalo. „I tak, zažil jsem na poušti sníh i déšť, a to během deseti dnů. Myslím, že je tímto pláštěnka dokonale vykoupena.“

Nouakchott

Do Nouakchottu jsme dorazili až skoro o půlnoci. Ne všechny hotely, které jsme našli na mapě, stále fungovaly. A pokud ano, řekli si za pokoj v tuto nekřesťanskou hodinu neskutečné peníze. Nakonec jsme na radu někoho místního našli hotel nižší třídy. Na zemi byla vrstva špíny, v jednom pokoji šváb, v druhém množství použitých prezervativů. Nám to ale o půl druhé v noci už bylo jedno. Natáhli jsme si na zem deky, které nás zachránili už i na vlaku, a spokojeně se vyspali.

Ráno jsme se vydali hledat velbloudí trh. Museli jsme kvůli tomu v šíleném provozu projet celé centrum, ale to nevadilo. Aspoň jsme si tak mohli trénovat naši defenzivní jízdu: „Naser se mu tam!“ A stálo to za to. Tolik jednohrbých zvířat jsem pohromadě nikdy neviděla a byl to obrovský zážitek.

Z přenosného reproduktoru se najednou ozvalo: „Yalla, yalla. Senegal, Senegala!“ To nás Omar povzbuzoval, ať se již dále nezdržujeme a pokračujeme dále na jih. Zároveň nás ujišťoval, že proutěný koberec, který nám zapůjčil na vlak, si skutečně můžeme nechat, a že nás moc ráda poznal. „Omar do každé rodiny!“ radoval se Marťas.

Pumba napravo, sušené ryby nalevo

Cesta na hranici se Senegalem byla zážitková. Vedla přes přírodní park Djoudj, kde jsme kromě velkého množství volavek zahlédli také několik divokých prasat. Užilo si to s námi také auto, které na prašné cestě v hlubokých vyjetých kolejích potvrdilo svou pověst nezničitelného vozidla. I přes to, že jsme museli několikrát vystoupit, aby bylo možné projet bez odření podvozku, zvládlo to i tak levou zadní.

Největší zážitek z této části cesty má však určitě Laďa, který se jako první jal ochutnávat místní sušenou rybu. Ihned po té, co si první sousto strčil do úst, někdo vykřikl: „Jsou v tom červy!“

Na hranicích jsme si nějaký čas sice počkali, ale nakonec nás v pořádku pustili do země. Dokonce jsme tam potkali i tlupu polských motorkářů, takže jsme si i trošku procvičili sousední jazyk. Bylo milé potkat krajana mezi spoustou místních.

Senegal

První místo, které v Senegalu (podle místních znamená „sene gal“ v překladu „moje loď“ na oslavu místních rybářů, tedy nejčastějšího povolání, které zde místní muži vykonávají) navštěvujeme, je Saint-Louis. A máme z něj mnozí smíšené pocity. Na jednou stranu je vidět, že se jedná o poznání bohatší zemi, než ze které přijíždíme, ale na druhou stranu nás žebrající děti tolik otravují, a když jim nic nedáme, tak po nás i házejí kameny, že je to až strašidelné. Měníme tedy peníze, kupujeme SIM kartu (jen jednu, abychom to urychlili) a míříme do první restaurace s lepším hodnocením. Naštěstí trefa do černého, protože mají jak výtečné (na místní poměry) pivo Gazella a Flag, ještě o poznání lepší jídlo a navíc živou hudbu. Radujeme se, večeříme a někteří dokonce pokračují v zábavě na střešní terase našeho ubytování.

Dopoledne zkoušíme místní bagetu s míchanými vejci, brambory a množstvím koření v zapadlém bistru na okraji centra. Je výtečná! A navíc to místnímu kuchaři trvá jen chviličku i přes to, že je nás devět. Následně se někteří vydávají na lov suvenýrů, jiní na pláž pozorovat rybáře a místní děti hrající si s pelikány. Před obědem opět nasedáme do našeho expedičního vozu. Cíl je jasný, Dakar!

Dakar

Začíná být teplo a cesta do Dakaru se vleče. Nejen proto, že na místní silnici se takový provoz, že se nedá jet moc rychle, ale brzdí nás i časté policejní kontroly a jedna (snad vládní) delegace, která blokuje průjezd Thiésem. Se soumrakem ale konečně přijíždíme k Růžovému jezeru a na pověstnou pláž, kde končila rallye Paříž – Dakar. Chladíme si nohy v oceánu, koukáme do vln a vstřebáváme tento důležitý moment. Jsme tu!

Cestou do města nás však staví policejní hlídka. Zde se poněkud projevila naše neznalost místního jazyka, takže rozhovor probíhal asi nějak takto:

- Policista: „Pane, překročil jste maximální povolenou rychlost.“

- Řidič: „Neuf person.“

- Policista: „Pane, říkám, že jste jel moc rychle.“

- Řidič: „Dakar!“

- Policista: „Ano, jel jste do Dakaru a překročil povolenou rychlost o devět kilometrů v hodině.“

- Řidič: „Un poco!“

Nakonec jsme z toho vyvázli jen s malou pokutou, ale místní strážce zákona si určitě musel myslet, že jsme si dovezli basu piv z Česka, jinak že to není možné.

Již za tmy jsme parkovali u Vily Rosa, našeho ubytování pro noc v Dakaru. „Mám hlad!“ kroutí se mi prázdný žaludek. „Tak pojďme jenom tady k paní na roh, měla tam nějaké bagety,“ navrhuje Filip. A skutečně že měla. Se vším, na co si vzpomenete. Dušené maso, vařené vejce, fazole, okurky, salát, hranolky, majonéza, kečup a pro zájemce pálivou omáčku. Objednali jsme si hned devět, a jak to některým moc chutnalo, tak si i přidávali. Nejprve to dělala sama, ale když ji viděla paní od vedlejšího stánku s krupičnou kaší, tak jí přišla také pomoci, a za chvíli se tam seběhlo celé sousedství. Když měla paní hotovo, naše bříška si spokojeně mručela a my jsme jí předávali peníze, roztančila se samou radostí nad tím, kolik si naráz vydělala. A to i s miminkem, které ji mezitím někdo dal do rukou, aby ho mohla nakojit.

Ostrov Gorée, monument a safari

Ráno jsme si jen zašli koupit snídani a rovnou vyrazili do přístavu. Čekal nás výlet lodí na otrokářský ostrov Gorée. Již od roku 1978 je zařazen mezi světové kulturní dědictví UNESCO a stal se tak jedním z prvních položek na tomto seznamu. I přes to, že ostrov měří jen devět set metrů na délku a tři sta padesát metrů na šířku, najdeme zde nejen muzeum otroků a četné pevnosti, valy a jiné bezpečnostní prvky, stejně tak jako kostel a místní obyvatele, kteří žijí skutečně všude. Jak v koloniálních domech, tak v bývalých střílnách, kulometných hnízdech nebo celách otroků.

Místo má neskutečnou atmosféru prodchnutou jednak neutuchajícím turismem, ale také jakousi svéhlavostí a tvrdošíjností místních. A za mě je to rozhodně ostrov koček, na které tu narazíte doslova na každém kroku. Kromě místní speciality maffé, tedy arašídové omáčky, si odtud někteří odvážejí i semínka baobabu. „Vyklíčí či nevyklíčí?“

Zpátky na pevnině jsme se naskládali do auta a vyrazili křížem přes celé město k Monumentu znovuzrození Afriky. Než jsme tam ale stačili dojet, dojelo nás bílé auto se zelenými poznávacími značkami, z okna se vyklonila mladší blondýna a s úsměvem od ucha k uchu na nás křičí: „Ahój, my jsme z české ambasády!“ A my celí tumpachoví pozdrav opětujeme. Po té, co náš přešel prvotní šok, autem zaznělo: „Filipe, dojeď je!“ A tak jsme se jali stíhat auto místní ambasády a po deseti minutách, kdy se nám to skutečně podařilo, se Martin vykloní z okýnka, něco podává a křičí: „Nemohli byste nám poslat pohledy?“

Monument znovuzrození Afriky je ikonická socha stojící na jihozápadě města. Jedná se o padesát dva metrů vysokou sochu mladé rodiny senegalského architekta Pierra Goudiaby. Nejen, že je od ní nádherný výhled, ale malou bizarností je i to, že ji postavili dělníci ze Severní Koreje.

A protože kolem cesty člověk nenarazí na nic jiného, než na velbloudy a kozy, rozhodli jsme se navštívit Reserva de Bandia, místní africké safari. A i když nám to přišlo jako podivný nápad, vyrazit v Senegalu do ZOO, byli jsme nadšení. Mohli jsme zblízka pozorovat povalující se hyeny, spěchající antilopy a kudu, v řadě za sebou jdoucí muflony, krmící se žirafy nebo procházející se nosorožce. A k tomu ještě krokodýly. „Věděli jste,“ ozval se Luky, „že krokodýli mohou útočit jen rovně? Neumějí se totiž otáčet.“ Co ale neřekl je, že to platí jen na souši. Takže až příště potkáte ve vodě krokodýla, raději utečte, protože jen uhnout prostě nestačí…

Noc jsme strávili v hotelu ve městě Fatick, kde měli výtečnou shawarmu na večeři, za to ale také strašně moc komárů na pokojích a namísto sprchy kyblíček s vodou. „Nebojte, malárie se projeví až po devíti dnech. To už budete dávno doma,“ uklidňuje nás Filip.

Gambie

Přejezd do Gambie byl kvůli neskutečnému vedru i tvrdohlavým pohraničníkům náročný. Nějak nás nebyli schopni přesvědčit o tom, že když máme jako Česká republika s Gambií bezvízový styk, tak že jim žádné peníze nedáme, protože nevidíme důvod za co. Nicméně v jednu chvíli shodili sami sebe, když se nás ptali na povolání, a jedné účastnici, která je policistka, dovolili projít bez zaplacení. Takže jsme to pak samozřejmě chtěli také, a oni byli namydlení, jelikož neuměli vysvětlit, proč ona může a my ne.

U malé vesnice Kuntaur se na řece Gambie rozkládá vodní safari Kairoh Garden. A právě zde jsme nabyli pocitu, že začíná ta pravá dovolená. Projet se loďkou po vodě, sledovat hroší rodinku a šimpanze na stromech. Užít si večeři formou bufetu a k tomu si objednat dvacet vychlazených piv. Lahoda! A kdo by pochyboval, toho přesvědčí příběh, který se během této noci zrodil…

„Jednoho dne se skupina výletníků vydala na vodní safari. Pronajali si malou loďku s průvodcem, který je vozil od jednoho břehu k druhému. Ale jak už to tak bývá, někdy jsou divoká zvířata pěkně zákeřná. Lada, skautka a největší romantička skupiny, si takhle chtěla ovlažit ruku v říční vodě, když tu ji za ní popadla krokodýlí tlama a hladina se za ní v mžiku zavřela. Skočil za ní Marťas, voják, dbající se povinnosti, ale ani ten se již nevynořil. Netrvalo dlouho a krokodýl zaútočil znovu. Potopil loďku a všichni ostatní museli plavat jako o život ke břehu. Všem se to povedlo. Jako poslední byl místní průvodce, který vylézaje z vody ukazoval směr, kterým je potřeba se dát do civilizace. Tu jej však za nohu popadl onen krokodýl, ozvalo se velké šplouchnutí, a byl po něm konec. ´Tudy, zavelel Filip,´ vůdce expedice ukazujíc směrem, kam mířil původně průvodcům prst. ´Ne!´ vykřikl Martin. ´Mě se to nezdá. Z mých zkušeností bychom měli jít na druhou stranu. Vesnice bude spíše tam.´ To rozdělilo skupinu na dva tábory. Martin na nic nečekal a Filipa omráčil. ´Vedení je moje.´ Putovali podrostem, když tu se náhle ozval výkřik. ´Kde je Laďa a Luky?´ Rozhlížel se Martin. Ani po jednom nebylo vidu ani slechu. ´To jsme v tom až po uši,´ konstatovala Věrka. Šli však dál až narazili na skupinu šimpanzů. A jak je známo, jsou to velmi krvelačná a teritoriální zvířata. Vrhli se na Martina a rozsápali jej na kusy. Ze tmy se jen ozval tichý hlas: ´Já jim říkal, že mají jít tamtudy!´ Chvíli bylo ticho, než si Věra uvědomila, že je to nějaké divné. Jak by mohl průvodce, kterého u vody sežral krokodýl, najednou mluvit? A v tom se otevřely dveře a všichni, kdo s ní na výlet jeli, v nich stáli živí a zdraví. ´Tak tě vítáme u nás v Expedičním klubu Brno. Prošla jsi správně iniciačním rituálem a od nynějška patříš k nám!´ usmíval se od ucha k uchu Filip. Vyrazila s nimi Věra ještě někdy někam? To se nedozvíme, ale jedno je jasné. Pokud váš průvodce řekne, že máte někam jít, udělejte to!“

Zadržení protidrogovým a mrtvá koza

Ráno se zvedl obrovský vítr, že nám bral chleba od úst. Všude kolem nás létal prach a my jsme byli rádi, že nás auto alespoň malinko chrání. Cestou jsme viděli místní lidi vypalovat trávu kolem cest. Nebylo nám jasné, proč to dělají v takovém větru, ani jak oheň mohou za takových podmínek kontrolovat, ale raději jsme po tom nepátrali.

Když už se zdálo, že máme Banjul na dosah ruky, zastavil nás policista na běžném check pointu, kterých bylo cestou nepočítaně. Tentokrát to ale mělo být jiné, než jen odkud jste a kam jedete. Začalo to krabičkou s vitamínem D. „Pane, víte, že je do Gambie zakázáno vozit jakékoliv léky? Vyrábějí se z nich drogy.“ „No, teď už ano, ale ujišťuji vás, že z vitamínu D se žádné drogy vyrobit nedají.“ Načež nám policista nařídil zastavit u kraje a jal se prohledávat naše příruční zavazadla. A já jsem v nich, neustále po ruce, měla samozřejmě jak léky na průjem, tak na bolest hlavy i antikoncepci. Jeden z policistů se v nich začal přehrabovat a ptal se mě, na co se používá to a na co ono. Mé odpovědi mu moc nestačili, takže si začal všechno vehementně fotit a dal mi k uchu nějaký starý telefon, kde na mě na druhé straně údajně měl mluvit jako nadřízený. Nerozuměla jsem ale nic, takže jsem vše nakonec odkývala a spokojila se s informací, že musím mít s sebou pro příště od všeho také krabičky a paragony. To jim ale nestačilo, přikázali mi vylézt z auta a odváděli mě do plechové budky nedaleko. Naštěstí šel Filip se mnou, protože když mi přikázali si sednout na jednu jedinou židli uprostřed místnosti, moje nervy to nevydrželi. Filip naštěstí zachoval klid, odešel za ostatními a sehrál scénku o tom, jak volají na ambadásu, a ať se všichni tři údajní strážci zákona z protidrogového prokáží jménem a služebním číslem. Najednou po nás nechtěli ani peníze, ani zadržení, naopak nás velmi rychle posílali pryč. Mezitím se mnou se jeden z nich snažil flirtovat a vynutil si číslo na WhatsApp, že je tak strašně sám, otec tří dětí vdovec. Ale jakmile mi pak od něj přišla večer první zpráva, zablokovala jsem si ho. Pak už jsem se jen skokem vpřed vrhla na své sedadlo a ujížděli jsme kouřem a prachem pryč.

A v tu chvíli se stalo, nikdo ani nevíme přesně jak, že jsme srazili po silnici se motající kozu. Všude se jich pletlo neskutečně mnoho, a toto jedna, chudinka, nestačila uhnout. Malinko jsme ji tedy omráčili a všichni doufáme, že ten náraz, protože nebyl tak silný, zvládla. Pokud ne, tak jsem jí osobně neskonale vděčná za to, že v ten den, pondělí 13. února (kde že pátek), to byla ona a ne já. Kdo ví, jak jinak ten den ještě mohl skončit…

Do Banjulu jsme přijeli k večeru všichni vyčerpaní náročnými událostmi celého dne. Osvěžili jsme se horkou sprchou a vydali se na večeři do nedaleké indické restaurace. Jídlo bylo výborné a zapíjecí večer u bazénu moc pomohl, abychom se všichni zbavili stresu a napětí z celé cesty. Byli jsme na konci našeho putování a ještě nás čekaly dva dny na odpočinek, které jsme chtěli dosyta využít. Vzpomínali jsme na místa, na nichž se nám nejvíce líbilo, lidé, kteří nám nejvíce pomohli, zážitky, které si poneseme ve svých srdcích.

Banjul

Dva dny před odletem jsme již brali v poklidu. U bazénu nebo oceánu, na nákupech na místním tržišti nebo v indické restauraci, kterou jsme si doopravdy oblíbili. Někteří se vydali dokonce na masáž nebo nechávali svůj mozek relaxovat čtením. Z města jsme se vozili tuktuky, do města taxíky a někteří z nás si udělali i kamarády mezi místními. A nesmím zapomenout, že jsme navštívili místní legendární čtvrť Serrekunda.

Cestou necestou

Za šestnáct dní jsme z Marrákeše do Banjulu ujeli přes čtyři tisíce kilometrů. Navštívili jsme pět států: Maroko, Mauretánii, Západní Saharu, Senegal a Gambii. Potkali nesčetně moc duší, které nás podpořili a pomohli nám: průvodci Omar a Abdul, automechanik Ahmed, bagetářka z Dakaru i další provozovatelé restaurací a stánků s jídlem, recepční a majitelé všech ubytování, nespočet kolemjdoucích, kteří nám nezištně poradili, kam se dát nebo čeho se vyvarovat, i ta nešťastná gambijská koza. A navštívili místa, která nejdou pro každého: mauretánský nákladní vlak o tři sta vagónech; barevné skály, u nichž sněžilo; Chingetti, kam jsme jeli na korbě offroadu; senegalské a gambijské safari; ostrov otroků nebo třeba místní marrákešský autobus plný opruzáků. To vše patří do pestré mozaiky toho, co jsme s partou bláznů při našem putování západní Saharou zažili. A že toho bylo mnohem více. Dobrodružství totiž nepočká!

Děkujeme Ladě Matyáškové za skvělý článek a Martinu Tumpachovi za parádní fotky!