Ty jedeš na Faery? A kde to přesně je? A neprší tam furt náhodou? A co tam budeš dělat? Tyto otázky jsem poslouchala skoro denně před odjezdem, a odpovídala jsem následovně: Představ si trojúhelník Island-Norsko-Skotsko, tak přesně uprostřed. Ano, prší, ale tak snad aspoň jeden den bude hezky. Budu moknout, chodit, stanovat, užívat si tu přírodu tam... Faerské ostrovy byla mojí vysněnou destinací skoro 4 roky, takže když jsem zjistila, že tam nabízí zájezd Expedition club, neváhala jsem ani minutu a poslala jsem si přihlášku.

S Expedition club jsem nikdy předtím nejela, ale slyšela jsem ze svého okolí, jak je to super a že je to zas úplně něco jiného než typické cestovky. Před odjezdem jsem si řekla, že by bylo skvělé, kdyby se vydařily tři věci: vidět papuchálky, proletět se helikoptérou a aby aspoň jeden den bylo krásně - a překvapivě, vše se povedlo!

Well, samozřejmě začátek tripu byl trochu obtíženější, budík nastavený na 2:20, ale znáte to, když někam letíte, i v tuhle hodinu jste plní energie a očekávání. Přestup v Kodani, kdy jsem se seznámila už s prvními z naší skupiny a s kterými jsme si hned sedli - u těchto zájezdů prostě víte, že tam budou stejně naladění, že chtějí vidět co nejvíc z ostrovů a že jim nebude vadit hnusné počasí. Jelikož jsme přiletěli dřív, než druhá skupinka spolu s Davidem (průvodcem), rozhodli jsme se s Kubou, že zařídíme mezitím auta, která jsme tam měli zarezervovaná. Mno, jak tohle říct, když jsme viděli auta, která jsme tam měli smluvené, jen jsme se na sebe podívali a začali se smát. Po pár telefonátech jsme ale dostali super autíčka, která nás vyvezla všude, kam jsme potřebovali. První den v kempu, první seznamování s ostatními kdy jsem si hned byla jistá, že si budeme rozumět - každý ukázal své zásoby alkoholu, hah.

Výlet na Mykines, kde bylo na programu vidět papuchálky. Super dobrodružná cesta menším trajektem, která pár z nás neudělala nejlíp, a počasí taky nebylo nejlepší - ale nejsme z cukru, žejo. Do poslední chvíle jsem opravdu doufala v to, abych viděla aspoň jednoho papuchálka, a TEDY, viděla jsem jich nakonec snad stovky! Všude okolo nás, absolutně fotogeničtí a úžasně neohrabaní, splněný sen. Další den jsme měli v plánu letět zpátky na hlavní ostrov Vágar helikoptérou, ale David nám řekl, že se to žádnému zájezdu před námi ještě kvůli počasí bohužel nepovedlo, a tím, že pršelo jak z konve a byla mlha, tak jsme s tím nepočítali a dali si snídani, kafe a sušili své věci v místní kavárně před tím, než nám pojede trajekt. 5 minut před plánovaných odletem dostáváme informaci: helikoptéra je na cestě! Tak to byl mazec, všichni vmžiku sebrali svoje věci a pár minut nato už sedíme v helikoptéře. Na tu radost nás všech asi už nikdy nezapomenu.

Poté jsme si zajeli na Múlafossur (samozřejmě jsem si tohle nezapamatovala, ale teď vygooglila) a pak následovala menší procházka k útesům - které jsme však neviděli, protože mlha. Ale podívali jsme se na internet co jsme vlastně měli vidět, zasmáli jsme se tomu a jeli do kempu. Ale víte co nás čekalo další den? Slunce, a modrá obloha! Nevěřili jsme svým očím, měli jsme však Helču, která nám to svým pozitivním myšlením přivolala. A od té doby se nás hezké počasí drželo.

Náš první větší trek byl Gongutúrur hiking route, u kterého jsme se každých 5 minut zastavovali, abychom si udělali fotky a kochali těmi úžasnými výhledy. “Wow”, “ty bláho”, “tohle je za odměnu”, “wow”, “wow”, “wow”, a stále dokola, protože každých pár minut byly výhledy lepší a lepší. Waffle a kafe v místní malé domácí kavárničce Litla Café. Vodopády, jezera, další skvělé výhledy - 11/10 prostě. A víte co? Další den byl ještě lepší! Slyšeli jste někdy o jezeře nad oceánem Sørvágsvatn? Pokud ne, hned si to vygooglujte a pochopíte, proč mi teď dojdou asi slova. Něco naprosto úžasného. Ty útesy a výhledy. Jen bacha, pokud se budete chtít někdy na tuto trasu vydat, čeká vás poplatek - nijak šílený, myslím že to bylo nějak 200 DKK, ale je tam (tak stejně jako na Mykinesu v případě, že se budete chtít jít podívat za papuchálkama).

Hlavní a největší město Tórshavn - ono po těch pár dnech bylo fajn být zas trochu v civilizaci a dát si pravé fish and chips. Jak říkala Kája, po těch pár dnech jsme byli jakost 2, ale nám to nevadilo. Krásné přístavní město, krásný kemp, a naprosto neskutečné počasí - azuro, bez mráčku, prostě to jsme opravdu na Faerech? Když jsem poslala fotku ségře, zeptala se, jestli náhodou nejsem spíš v Itálii, že tohle přeci není možné. Co na to říct, měli jsme prostě šílené štěstíčko. Další den, další adventure. Den strávený na ostrově Kalsoy, kam jsme se dopravili klasicky tunely (ale pozor, tam jsme se projeli i kruhovým objezdem přímo v tunelech, tak jsme si jej samozřejmě celý projeli, ikdyž jsme měli odbočit hned prvním výjezdem), a potom menším trajektem. Čekal nás úžasný a tedy docela náročný trek mezi dvěma vesnicemi Mikladalur a Trøllanes. Ach ty výhledy opět, ale tedy, náročné, velmi náročné. Nebudu lhát, kopec dolů jsem si sjela na prdeli, protože to bylo prostě jednodušší. A tedy, ti co mají strach z výšek jako já, tak musím říct, že tahle route byla velmi mimo komfortní zónu, dokonce na ceduli po zdolání stálo “Not for those afraid of height”. Haha, well, yes. Ale musím říct, že i tak bych šla znova, protože ty výhledy za to opravdu stály. Poté nás čekal ještě menší výšlap k Kallur majáku, asi jedno z nejvíce fotogenických míst na Faerech. Naprosto ideální místo dát si tam svačinu, co říkáte? To byla přesně ta chvíle, kdy si sedneš, dáš svačinu a prostě si užíváš ten moment a ty neskutečné výhledy. Hned bych se tam vrátila. Btw, viděli jste poslední film Jamese Bonda? Tak přímo tam má svůj pomník.

Znáte ten pocit, když se ráno probudíte a bolí vás celý člověk? Hlavně tedy achilovky z výšlapu předešlého dne. A znáte ten pocit, když vám řekne David, že nás čeká ještě větší výšlap než předchozí den, ale že to bude stát za to? Převýšení přes 700 na 2 km? Jasně, easy. Ale měl pravdu chlapec, stálo to za to. Villingadalsfjall dámy a pánové, ten byl fakt top. Na vrcholu ještě kousky sněhu, vítr, ale prostě wow. Kdo měl z tohoto vrcholu asi 50 videí a 100 fotek? Já a nejenom já. Nicméně, moje nohy už byly opravdu kantáre, takže když nám David řekl, že nás další (poslední) den čeká další trek, opravdu jsem doufala, že bude pršet a že namísto toho zajedeme opět do hlavního města. A jak jsem byla ráda, že opravdu pršelo, nebudu lhát. Takže jsme náš poslední den na ostrově strávili v hlavním městě, dali si výborné kafe, nakoupili suvenýry a užili si tu pohodičku před odjezdem - tedy aspoň většina z nás hah, sorry Kubo. Naposledy jsme si postavili stany a zakončili večer v common room dopíjením zásob a hraním Městečka Palerma (to jsme prosím hráli tedy celý výlet, vynikající na utužení/rozbití kolektivu hah). Ten večer přišla tedy slušná bouřka, prý ani nepřistálo letadlo ale stočilo to nakonec na Island. Nicméně, hrajeme, pijeme, užíváme si poslední večer všichni spolu, když se najednou Marcel podívá z okna ven a říká, tyjo, co je to tam na té cestě? A hádejte co, stan to byl. Takže Kuba ten den spal v common room. Well, přišel o super jízdu být ve stanu ten večer, to vám povím.

Ráno poslední společná snídaně, odlet kdy jsme dostali od Faerů nejlepší dárek na rozloučenou - nádherné počasí opět takže ty výhledy z letadla byla naprosto dechberoucí, again. Rozloučení, den v Kodani a zpět do Prahy. A kdo se má prosím po těchto skvělých 9 dnech vrátit zpátky do reality?

No nic, bylo to skvělé, díky Faery, absolutně jste nezklamaly. Splnily se mi všechna přání a ještě mnohem víc. A díky bando, byli jste super a snad se brzy uvidíme na nějakém dalším zájezdu. A samozřejmě díky Expedition club za toto dobrodružství!

Old good summary:
- Nejlepší zážitek: Uf, papuchálci, výhledy, helikoptéra, výhledy a ještě jednou výhledy.
- Nejsmutnější zážitek: Když jsme otevřeli kufr od auta a spadl na zem rum a víno. Au, to bolelo.
- Tipy: Opravdu nepotřebujete si měnit peníze na DKK, na všech ostrovech se dá platit bezkontaktně. Trekové hůlky jsme nevyužívali, zato si nezapomeňte opalovací krém, pláštěnku a pláštěnku na batoh.

Bylo to jedním slovem prostě BOŽÍ! A prostě to, že šlápnete občas do hovna od ovcí vás po pár dnech už absolutně nebude trápit. A víte, kolik mi nakonec google photos zahlásil fotek a videí? Celkem 1335. Nekecám.

Jeďte, já bych si to nejradši znova celé zopakovala!

PS: děkujeme za text a za fotky Dianě Vlčkové.