Grónsko, ostrov splněné touhy. Právě tak se jmenuje jedna z mála knížek v českém jazyce, která povídá o největším ostrově světa, který jsme se vydali s Expedition clubem objevovat na přelomu června a července 2018.
Jaké touhy si asi jede člověk do Grónska plnit, to nechám čistě na vaší představivosti :-) Možná jsme vlastně ani tak nevěděli, co přesně od Grónska očekávat, protože se jedná o území né příliš turistické a tak jsme se zkrátka nechali překvapit. Každopádně naše česko-slovenská výprava už měla dopředu jasno v tom, že zažijeme něco, co se jen tak někomu z našeho okolí nepoštěstí.
Jestli jste fanoušci stíracích map světa a poctivě seškrabáváte barvu z nových zemí, které jste navštívili, tak chápu, že nám teď asi musíte trošku závidět. Grónské dva miliony kilometrů čtverečních se i na stírací mapě vcelku hezky vyjímají. Je ale třeba připomenout, že přes 80% území ostrova pokrývá Grónský ledovec. Naše jedenáctičlenná skupinka se vydala na jih, zdolat “Arctic circle trail”, prý jeden z nejkrásnějších trailů na světě, vedoucí z města Sisimiut do městečka Kangelussuaq. Trasa je podle dostupných údajů dlouhá 165 km, nicméně jsme nakonec nachodili přes 200 km, což nám zabralo celkem 9 dní, z toho jeden “flákací” :-). Záda nás pálila, achilovky trpěly v pevných botách, ale oči se mohly rozhlížet po krajině, kterou člověk asi nikde jinde na světě nespatří. Zasněžené pláně uprostřed nekonečných údolí a hor, postupně přecházející v podmáčené mechové oblasti s ledovcovými řekami (jako dělanými pro brodění v sandálích) až po nádherná jezera odrážející slunce, které nás provázelo nepřetržitě po celé dva týdny (…a to, kvůli polárnímu dni, i v “noci”).
Naší výpravu jsme začínali v Sisimiutu, kam jsme přeletěli z Kangerlussuaku vrtulovým letadlem během asi 45ti minut. S pěti a půl tisíci obyvateli ( a s asi dvojnásobným počtem tažných psů povalujících se za městem ) se jedná o druhé největší město Grónska. Byla neděle a tak jsme byli rádi, že se nám povedlo alespoň sehnat plynové bomby na vaření na trek a obchod s jídlem k večeři, tím ale výčet atrakcí, které toto město o víkendu poskytuje, bohužel končí. Po jednodenní aklimatizaci jsme se v pondělí 25. června vydali na cestu. Někteří z nás, včetně mě, vyráželi poněkud v záklonu, kvůli neúprostným téměř dvaceti kilům našich batohů, nacpaných zásobami travellunchů, vybavením na vaření, stanování a oblečením do nepředvídatelného počasí.
První den byl, co se týká převýšení a terénu, asi nejnáročnější z celého treku a na jeho konci, tj. asi po 27 km, na nás čekala né zrovna třikrát voňavá turistická chata s flekatými matracemi a jídelním stolem. Chatku jsme si ale brzy oblíbili, protože není nad to si sníst svůj travellunch hezky kulturně u stolu, v teple, že. Myslím, že je tu také nutné zmínit, že v okolí chat jsou bohužel už teď, i přes nízkou frekvenci turistů, sem tam poházené prázdné plynové bomby, kapesníky a odpadky. Proti tomu sice bojují dobrovolníci, kteří se o trasu starají, ale bůhví, jak dlouho se podaří udržet přírodu tak čistou, jaká je v Grónsku doposud. Druhou a třetí noc jsme strávili všichni ve stanech, protože jsme kvůli úspoře času ušli delší intervaly, než v kterých byly postaveny chatičky (cca 25 km za den). Nebudu mlžit, byly to pro mě fyzicky dost náročné dny. U třetího dne mám navíc ve svém zápisníku zaznamenánu jednu tragickou událost, která stojí za zmínku. “Sladké zásoby - došly.” To jenom vypovídá o tom, jak moc jsem chtěla ulehčit zádům a zároveň doplnit ztracenou energii :-) Asi nepřekvapí, že se celá výprava v druhé polovině výletu, s tenčícími se zásobami, velmi často po večerech bavila o jídle, oblíbených restauracích, místech, kde sehnat nejlepší koblihy, nejkřupavější chleba, nejšťavnatější steaky a o tom, jak nejlépe připravit peanut-butter cheesecake :-D
Ale zpátky k povídání o průběhu naší cesty. Vzhledem k tomu, že jsme vyráželi z chladné oblasti do krajin o něco teplejších, museli jsme v prvních dnech přes den šlapat přes sněhové úseky a v noci klesaly teploty pod nulu, takže majitelé péřových spacáků měli vyhráno. Žádný větší déšť nás naštěstí nepřekvapil až do konce výpravy a počasí bylo dost stabilní, s teplotami přes den okolo 10 stupňů a v noci od mínusových teplot po cca 5 stupňů ke konci treku. V dalších šesti dnech jsme ještě párkrát měli možnost (nebo alespoň ta křehčí část výpravy) přespat v různých chatičkách, odolnější členové zvládli skoro celou výpravu pod stanem.
Za zmínku určitě stojí veliká, skromně zařízená chata s honosným názvem “Canoe center”, největší dřevěné stavení na naší cestě, kam se vešlo až 25 osob a kde jsme potkali asi nejvíce lidí za celou naší cestu, včetně australského akupunkturisty. V canoe centru jsme se nakonec rozhodli vyhlásit volný odpočinkový den, který každý využil jinak. Půlka z nás si odpočinek představuje krátkým výletem k druhému jezeru, druhá půlka se spokojila se čtením a odpočíváním v okolí chaty.
Závěrečná část cesty byla méně náročná co se týká hmotnosti batohů a terénu, ale o to více začínali být otravmí všudypřítomní komáři, kteří bodali “merino nemerino”, přes tričko, prostě všude. Naštěstí jsme s sebou měli i moskytiéry přes hlavu, nutný módní doplněk všech návstěvníků Grónska, které nás částečně zachránily. Návrat do civilizace ( i když se jednalo jen o Kangerlussuaq s pěti sty obyvateli ) proběhl ve velkém stylu a byl hned na kraji města zahájený nákupem všeho, na co se nám už týden sbíhaly sliny. Ono totiž jíst devět dní travellunche a ovesné snídaňové kaše není úplně to pravé ořechové. Po dvaceti minutách nákupu jsme seděli - všichni společně - špinaví, unavení ale spokojení, opřeni o zeď supermarketu, žvýkající haribo medvídky, místní chleba, sýry, klobásu, nanuky,… a všechno jsme náležitě spláchli kefírem, pivem a tak.. Znáte to.
To ale pro část z nás nebyl konec našeho treku. Po jedné noci v hostelu jsme se rozdělili a 7 statečných vyrazilo na kolech na dvoudenní výpravu k ledovci, zbytek se k ledovci vypravil starým vojenským mercedesem. Naklepané zadky jsme z hrbolaté cesty měli všichni, cyklisti, tuším, o trošku víc. Odměnou byl ale úžasný výhled na Grónský ledovec, 110 tisíc let starý kolos kouzelně modré barvy, jehož tloušťka v některých místech přesahuje až 3 km. Protože ledovec vzhledem k cyklickému kolísání teploty naší Země postupně mizí, tak i my jsme mohli slyšet působivé praskání kdesi v hloubi téhle nekonečné ledové masy. O ledovci a jeho osudu se s námi bavila i Carol, vášnivá cyklistka a profesorka astronomie, kterou jsme potkali na naší výpravě a v jedné z chatiček nám večer vyprávěla o “Ice core studies” a podobných fascinujících věcech. Po ledovci už nás čekala jenom jedna poslední noc v hostelu, poslední lékořicoví haribo medvídci, celodenní čekání na letišti a večerní let do Kodaně.
Abych naše putování shrnula: za celou cestu jsme potkali asi 30 lidí, nicméně ACT zdolává každým rokem větší a větší počet nadšenců. Na krajině je už místy poznat, že jí prošel člověk. Sem tam se objeví nenápadná vyšlapaná cestička a jiné známky lidské činnosti. Nic to ale nemění na tom, že pokud hledáte téměř neposkvrněnou a klidnou krajinu, odříznutou od veškerého světa a máte rádi chladné klima, Grónsko je místo, kam se určitě vydat a užívat si přírodu jak jen to jde.
Tak jsme zvědaví, jestli jsme teď přesvědčili i někoho z vás, začít plánovat svojí cestu. Na devět dní vypnout mobil, odpoutat se od všeho a užívat si krásnou krajinu Grónska spolu s bezva partou.. Jděte do toho taky! :-)
PS: Děkuji všem členům výpravy za to, že byli tak super!
