„Do Grónska? Vždyť tam nic není!“ Kolikrát já tuhle větu za poslední měsíce slyšel. A abych byl upřímný, sám jsem občas pochyboval, jestli to byla dobrá volba. Největší ostrov světa jsem totiž znal jen z filmů o polárních výpravách a moje představa byla tím pádem dost zkreslená. Skutečné Grónsko, které jsme si letos v létě s naší expediční partou prošlápli, mě proto dostalo o to víc.

Pokaždé, když se vrátím z přednášky o Pacifické hřebenovce, mám chuť se okamžitě sbalit a vyrazit na cestu. Obdivuju lidi, co si na podobnou trasu troufli. Je to výzva. A ty mě (do nějaké míry) lákají. Když jsem proto v seznamu chystaných akcí Expedičního klubu narazil na výpravu do Grónska, na dvoutýdenní přechod divoké tundry, zajiskřilo se mi v očích. Tohle je moje šance!

Přihlášku jsem odeslal snad jen chvíli potom a když mi Standa, náš plánovaný průvodce o dva týdny později zavolal, že mě bere, nedokázal jsem se přestat smát. Já tam fakt poletím, psal jsem ten den každému.

Vzhůru do divočiny
Střih. Je 23. července a my, tedy já a dalších osm dobrodruhů, už nadšeně sedíme v letadle do mini městečka Kangerlussuak (těsně nad polárním kruhem), které bylo založeno v roce 1941 jako americká základna. Letět z Kodaně přímo do Nuuku nejde, jako jedno z mála hlavních měst na světě totiž nemá mezinárodní letiště, ale nebojte, už se staví.

Jestli jsme si doposud neuvědomovali, že jsme skutečně v Grónsku, na palubě malého vrtulového letadla se emoce konečně probudí a při pohledu z okna nestačíme žasnout. Takhle jsem si zdejší krajinu vážně nepředstavoval. Místo zasněžené placky byly všude samé fjordy, zelené kopce, vysoké skály a kusy ledu ve vodě… Nemám slov a začínám se těšit o to víc.

Noc v hlavním městě využijeme hlavně na dokoupení plynových kartuší a ráno už to konečně všechno začíná. Žlutá loďka neboli vodní taxi naši skupinu odváží k výchozímu bodu expedice. Mažeme boty, někteří i sebe, a loučíme se s mobilním signálem. Necelé dva týdny v přírodě. Jsme připraveni vyrazit.

Schválně si na mapě „odzoomujte“ a koukněte, jak zanedbatelný kousek Grónska to ve skutečnosti je.

Dobrodružství je průšvih, který dopadl dobře
Trasa z vesničky Kapisillit do Nuuku se zdá docela krátká a myslím, že každého z nás před cestou napadla otázka, v čem bude háček? 15 kilometrů denně, však co — i s tou ulitou na zádech se to nezdálo být moc. A ono to moc vážně není. Někteří borci prý tenhle stokilometrový trek dokonce zvládnou uběhnout za 14 hodin. Po vlastní zkušenosti tomu pořád trochu odmítám věřit, ale budiž, lidé jsou různí.

Naše výprava odstartovala zlehka, šli jsme rovnou pěšinkou, přebrodili řeku (dobře, to byl zážitek) a nakráčeli si to až k zátoce plné ledových ker, kam odvážnější z nás neváhali ihned skočit. Ne, já jsem to nebyl.

Náš trek měl celkem cca 170 km. Základní trasu jsme si protáhli o dva dny kvůli čumendě na ledovec.

Abych řekl pravdu, po tom, co jsem nedávno projel Island a Faerské ostrovy mi krajina z prvního dne nepřišla zrovna výjimečná. Brzy se to ale začalo měnit. Jestli je totiž tenhle trek něčím specifický a současně krásný, je to rozmanitost terénu, kterým procházíte. Od fjordů s průzračně modrou vodou přes nevyzpytatelné močály, co vám s mlasknutím málem vyzují botu, až po zasněžené vrcholky hor, odkud budete dlouho nadšeně zírat na tu nádheru dole. Občas vás to šíleně vyčerpá a jindy neskutečně nabije.

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem v některých úsecích nebyl nervózní z každého dalšího kroku. Nejednou mi na kamenitých plážích trekové hole pomohly, abych si nezlámal nohy nebo nezahučel do vody. Férově ale musím přiznat, že víc než fyzicky byla cesta náročná psychicky, zvlášť pokud nejste na podobné delší putování zvyklí. Doteď pamatuju, jak mi pátý a zřejmě nejnáročnější den hlavou proletěla myšlenka: „Ty vole, my takhle půjdeme ještě víc jak týden…

Řada z nás si za ten čas vybrala slabší chvilky, kdy jsme počítali každý metr a jakákoliv větší změna terénu neznamenala rozptýlení, ale spíš otravu a někdy i bolest. Zvlášť při prudkých sestupech. Jo, ty moje kolena. Patnáct kilometrů vám v tu chvíli připadá jako sto a při myšlence, že pošlapete ještě pár hodin, máte chuť hodit bágl ze skály. Jenže pak se stejně kousnete, dáte si hroznový cukr, přepnete myšlenky na večerní jídlo a posezení u ohně a řeknete si, že to bude fajn. Jde se dál. Hlavně pozitivně.

Někdy jdete za nosem, jindy trochu bloudíte. Cestu mezi Kapisillitem a Nuukem si po většinu času hledáte sami. Spíte u vody, pak mezi skalami, někdy se vykoupete v ledovém jezeře a místy natrefíte na boudu, kam se dá schovat před deštěm. A hlavně před komáry. Když budete mít štěstí, předchozí putující vám uvnitř nechají i něco dobrého k snědku. Třeba kus čokolády nebo prošlou remuládu.

Nejednou budete stoupat na tisícové vrcholky a když půjdete s naším Standou, některé si pak trochu nedobrovolně po zadku sjedete. Přesně tyhle momenty ale dokážou parádně rozehnat plíživou trudomyslnost. Doteď se při té vzpomínce směju.

Je to prostě dobrodružství od začátku do konce a já si častokrát připadal, že jsem součástí putování jako z Pána prstenů. Splněný sen.

Cestou jsme viděli pár sobů, polárního zajíce a něco jako lišku…

A ten háček? Komáří intermezzo
Jestli teď balíte a kupujete letenky, musím vás upozornit ještě na jednu věc, kterou už jsem párkrát naznačil — komáři (a mušky).

Nevím, jaké máte zkušenosti s hmyzem, ale já po návratu do Česka značně přehodnotil svůj postoj a vlastně se na ty naše domácí bzučící solitéry začal těšit. Samozřejmě, že jsme před cestou dostali nejedno varování a moskytiéra na hlavu byla součástí povinné výbavy. Dokud si to ale nezažijete na vlastní kůži, doslova, nedokážete si podle mě ta kvanta ani představit. Štípance jsme počítali po stovkách. Stejně jako nadávky.

Jsou. Prostě. Všude.

Čekají než vstanete, otravují vás cestou, při obědě vletí do jídla a večer si hledají cestu do stanu. Aaaa! Možná si říkáte, jak přežívají, vždyť je v Grónsku zima. No jo, ale ne touhle dobou a v těchto místech. Nám počasí vážně přálo a v průměru jsme si užívali příjemných 18 stupňů. I když s tím užíváním… Protože bunda byla jediná vrstva, kterou ty bestie nedokázaly probodnout, většina z nás ji měla pořád na sobě. Potil jsem se jako prase. Na druhou stranu pořád lepší, než vystavovat tělo té přírodní akupunktuře. Místní repelent je bohužel jen chvilková ochrana.

Já vím, zní to krutě, ale do nějaké míry si na to vlastně zvyknete. Nebo budete mít štěstí a půjdete v chládku a pod mrakem. Tehdy moc nelítají.

Společenstvo prstenu a půl kila kešu
Zmínil jsem snad všechno podstatné, kromě naší skupiny. A té chci v závěru věnovat samostatnou část, protože co je na výpravě důležitějšího, než s kým na ni jdete.

Když jsem jel s Expedičním klubem poprvé, bál jsem se, co za lidi mi bude dělat společnost. Přece jen jsme se měli potkat poprvé až na letišti a co když si nesedneme, co když budou divní a vydržet do konce bude utrpení, které nám ten zážitek z krásné země pokazí. Typické obavy introverta. A teď jsem to měl zase.

Dva týdny v divočině, nebude kam utéct, musíme se na sebe spolehnout…

Nebudu vás dlouho napínat. Moje starosti se začaly rozplývat s prvním podáním ruky a po pár dnech společného putování jsem měl pocit, že je znám snad několik let. Jeden vedle druhého byli ti dobrodruzi super. Mám štěstí na lidi? Asi jo. A pokaždé mě překvapí, jak pestrá skupina se na takové akci sejde. Lidé napříč profesemi, s různými zájmy, ale, řekl bych, s podobným přístupem k životu. Možná to bude kouzlo Expedičního klubu.

Na vypisování všech společných historek tady není prostor a ono by je stejně bylo těžké reprodukovat, když jste u toho nebyli. Sotva byste se zasmáli představě krosny, ve které Lucy táhla asi 37,5 kilo jídla. Neužili byste si vyprávění o tom, jak Honza staví regály po celém světě, natož Janin zpěv a čtení Karpatských her u ohně.

Bavili jsme se, mlčeli, sbírali dřevo, pochodovali, mastili karty a smáli se u piva. Po příchodu do Nuuku jsme vykoupili potraviny a jednou taky lovili stany ve větru. Prostě jsem si to s nimi skvěle užil a přeju vám, ať na svých expedicích máte minimálně takhle dobrou partu.

Nemějte obavy. Jsem si jistý, že šance není malá.

„Ty si táhla celé to půlkilové balení kešu s sebou?“ kroutil nevěřícně hlavou náčelník Standa ve chvíli, kdy podával Lucy tašku s jídlem, kterou jí většinu cesty nesl. Nuuk byl tou dobou už na dohled. „Já ne...“ odpověděla pobaveně. A to nám několik posledních dní tvrdila, že zítra už určitě umře hlady.


S Expe do míst, ze kterých se nedá vrátit
Vyplatí se letět do Grónska? Na to si musíte odpovědět sami. Cesta to není levná, ale já teda nelituju jediné koruny; ten zážitek mi v hlavě zůstane pěkně dlouho. Díky skvělým lidem a kouzelné krajině, která dosud není dotčená turisty. Snad to tak ještě dlouho zůstane.

Sice mě Grónsko nedostalo tak jako Island, ani mi nepřirostlo k srdci jako Japonsko, ale stejně má něco do sebe a moct si jeho byť malou část projít pěšky, to bylo vážně něco. Vlastně jsme v té vzdálené zemi skoro zůstali, protože jak bylo jednoduché přiletět, opačným směrem to moc nešlo…

Na rozdíl od vnitrozemí se totiž počasí v Nuuku točí o trochu rychleji a není neobvyklé, že se přižene prudký vítr, který obalí kopce mlhou, s jakou si ty malé vrtuláky zkrátka neporadí. A věřte nám, že Nuuk je jedno z nejnudnějších měst, kde se dá zůstat. Po čtyřech dnech nedobrovolného „vězení“ vám to můžeme potvrdit.

Díky bohu aspoň za to nákupní centrum… Ale to už je jiné vyprávění.

Expedicím zdar!

PS: Děkujeme moc Danu Šáchovi za skvělý článek a za fotky!