Spánek na příšerně tvrdé matraci v hostelu v Dushanbe skončil stejně náhle jako začal. Neúprosně. Sotva jsem zavřel oči, budík utnul právě promítaný film. Ne něžným pohlazením, nebo polibkem, ale tvrdou fackou. Sedm drahocenných hodin se scvrklo do krátkého momentu, ze kterého si vybavím jen těch pár převalení na druhý bok těsně před usnutím. Dal bych v tuto chvíli cokoli za to, aby to trvalo déle. Pomalu se vracím do reality a smiřuji se s osudem, kterému jsem se sám dobrovolně vydal napospas. Čeká mě 14 hodin v džípu na proslulé Pamír highway.

Dnes opouštíme zónu komfortu a bezpečného zázemí a začínáme naší expedici. Do spokojenosti mám daleko, ale přesto cítím vzrušení z nadcházejícího dne. Bude to především velké utrpení pro naše tělesné schránky, ztuhlá kolena, přesezené hýždě, žízeň, únava, ale bude se rozhodně na co koukat. Dneska poprvé uvidím Pamír, Afghánistán a Khorog, proslulou křižovatku cest přímo na afghánských hranicích! Je kolem 5 ráno a před domem už troubí taxík, který nás má odvézt na stanoviště „Shared taxi“ – aut, která nikdy nejezdí prázdná, poloprázdná ani plná. Pouze a jedině přeplněná. Je to nejpoužívanější způsob dopravy do oblasti Gorno-Badaghstan, kam vede jediná dopravní tepna – Pamir highway. Je to skutečná tepna, kterou do hor proudí život, a tak si toto zvučné jméno jistě zasluhuje. Doby její největší slávy jsou však dávno pryč a dnes je již značně zkornatělá. Od dob Savietskeho Sojuzu se jí totiž dostalo asi tolik péče, jako tepnám obézního padesátníka, který vyčadí 2 krabky denně a živí se výhradně prorostlým bůčkem. Po dnešku si mám značně posunout vnímání významu slova higway. Zpět ale na začátek.

Vystupujeme na stanovišti taxíků a heslem tohoto rána je: „Ulov si svého řidiče“. Stojí zde tak 2 tucty offroadů různých velikostí a stupňů rozpadu, řidiči hulákají a lidé se zmateně hemží mezi nimi. Ti šťastnější už nakládají zavazadla na střechu a zabírají lukrativní místa. Ti nejzmatenější z celého davu jsme každopádně my dva. Máme hromadu zavazadel a nikdo se k nám s otevřenou náručí nehrne. Chvíli pozorujeme, co se kolem děje a pak trochu nesměle začínáme lovit. Štěstěna nám přihrála mladého pamírce Numona s menším džípem značky Suzuki, 10 - ti anglickými slovíčky v repertoáru a velkým smyslem pro humor. Spolu s námi pojede jen jeden cizí pamírec, jehož jméno jsem zapomněl. To je luxus, který nás však bude stát jednu jízdenku navíc. Máme totiž moc bagáže, takže v džípu zbylo neobsazené sedadlo. Chvíli vyjednáváme, ale je to bez šance. Rozpočet na expedici máme poměrně tenký, ale jak už to tak bývá, když se jednou vrhnete do divokého proudu dobrodružství, výdaje navíc jdou stranou. Oba jsme investovali nemalé úsilí do toho, abychom tu teď byli a víme, že nás čeká ještě spousta větších překážek než jen drahé tágo. Sčítat se bude až doma a s ekonomickými dopady na naše životy se bude potýkat budoucí Víťa s Tomem.

Prostor pro úvahu: Po celý zbytek expedice fungujeme ve zvláštním mindsetu, který se vytvořil s prvními nastalými problémy. Za každou cenu hledáš řešení vzniklého problému a to, co by sis doma v teple dvakrát rozmyslel, když vidíš to úsilí, které za tím stojí, tady řešíš s drivem, který tě samotného překvapuje. Ain‘t no mountain high enough, ain‘t no river wide enough, ain‘t no taxi expensive enough.  Je to jedna z nejlepších zkušeností, kterou mi expedice dala. Schopnost čelit problémům, které působí na první pohled neřešitelně.

Tak to tedy začalo. Vyrážíme z Dušanbe a já kromě vzrušení, cítím něco, co se asi nejvíc blíží hrdosti. Jsem asi hrdý na to, že se to opravdu děje, že jsem to taky jednou dotáhl do finiše. Konečně jsem zrealizoval expedici a nezůstal jen u tlachání nad škopkem. Hozených rukavic od kamarádů jsem už v minulosti nechal ležet vícero a vždycky jsem toho litoval. Vím, zní to jakoby už sehnání tága, bylo nějaké vítezství, přitom jde o samozřejmost. Mělo to pro mě asi trochu jinou rovinu, protože jsem věděl, že jsem v bodě, za kterým už se necouvá. Měl jsem už za sebou skoro 14 dní v Kazachstánu a neodlétal jsem odtamtud ve zrovna nejlepším rozpoložení. Bylo těžké najít motivaci do další výpravy, když všichni kolem fantazírovali nad jídlem, které si doma dají a plánovali wellness procedury, které dopřejí svým zpustlým tělesným schránkám. Cítili jsem, jak je moje dušička malá, když jsem se loučil s kamarády v hotelu před jejich odletem, a když jsem vyhazoval do koše svoje rozervané pohory, pro které to byla poslední akce. Zůstal jsem sám v Almaty a marně se snažil těšit na to co je přede mnou.

Teď najednou sedím v džípu a vyhlížím Pik Patkhor, zatím ještě utopený hluboko v srdci Pamíru a dochází mi, že velkou část už jsem vlastně zvládl. Do uší mi ze sluchátek zní Horse with no name (kecám, iPod napěchovaný hudbou jsem samozřejmě nechal doma, ale byla to poslední věc, co chyběla k dokonalosti, tak jsem si ji tam připsal), pozoruji pomalu se probouzející město a východ slunce nad vyprahlou krajinou a zase jednou cítím, že teď a tady žiji naplno.

Samotná cesta po Pamír highway je úmorná a nudná. Jsou to dlouhé hodiny civění z okna do krajiny, která začne nudit tak po 10 - ti minutách a její monotónnost po chvíli ubíjí. Postupně, jak se blížíme do hor, se cesta zhoršuje a místy mizí úplně, kvůli sesuvům půdy. Moc snahy o její nápravu nevidím. Po pár hodinách se nad námi tyčí mohutné hory, které jsou zase na chvíli vítanou potravou pro oči a představivost, než během pár chvil taky zevšední. Charakter místní krajiny asi nejlépe vystihuje slovo bezútěšný. Vyprahlé strmé svahy, skály, ze kterých se sype kamení, hluboká a nepřístupná údolí a zoufale málo zeleně. Ne, že by zde nebyla voda, cesta se totiž vine kolem obrovské ledovcové řeky, která je asi ten nejbrutálnější vodní živel, jaký jsem v životě viděl, ale kamenitá krajina kolem není schopna vodu zadržet. Jsou zde jen jakési ostrůvky zeleně v údolích kolem řek a potoků. Energie pocházející z mnoha vzdálených ledovců se nakonec soustředí v jednu surovou, neúprosnou sílu schopnou drtit a odlamovat obrovské kusy skal. Žene se v divokých peřejích dolů a místy opravdu jen pár metrů nad ní se vine prašná horská cesta. Teda dálnice. Je to asi nejzajímavější podívaná z celé cesty, jinak je to opravdu nuda. Na malý moment mi ještě vyskočí tepovka, když řidič zahlásí, že za řekou už je Afghánistán. Vyhlížím něco nového, vzrušujícího, ale jediný rozdíl je v tom, že na druhé straně mají ještě o poznání horší cestu.  

Naštěstí máme Numona, který je poměrně družný a komunikativní člověk. Naší lámanou ruštinou a jeho lámanou angličtinou kecáme o životě a pronášíme hluboká moudra. Něco na styl Deep talks Petra Ludwiga. Jdeme prostě na dřeň. Jedno z největších mouder, které nám Numon řekl je: „Gorizontalno, vertikalno, sexualno“. Doplnil to taky o příslušná gesta. Myslím, že to se vším všudy vystihuje podstatu místního života.

Tu a tam jsme zastavili na vítanou pauzu v některé z restaurací u cesty, které jsou v každém kousku civilizace. Leží vždy u silného pramenu, nebo průzračné horské bystřiny, které jsou skutečnými dárci života. Místní restaurace mají vždy příjemnou stinnou terásku s koberci a polštáři, která nabízí útočiště před spalujícím žárem slunce. Jen díky těmto zastávkám a okamžikům lenošení na polštářích se celá cesta dá ve zdraví přežít. Numon to naštěstí dobře věděl, a tak nám dopřál pauz hned několik. Když si tak člověk hoví v chládku na kobercích, poslouchá, jak zurčí voda, pozoruje život kolem, k tomu pojídá tradiční Plov a popíjí čaj, je to jako ráj na zemi. Nepopsatelný kontrast po tom všem utrpení v autě.

Kromě těchto zastávek mě nadchla ještě jedna příhoda. Potkali jsme auto stojící u cesty a Numon v dobré předtuše zastavil. Chvíli se dohadoval s chlapíkem a pak nám oznámil, že musíme pomoct „bratru ve zbrani“, protože mu došel benzín. Jelikož Numon tudy pendluje skoro každý den, ví asi o každé kapce paliva, které lze v horách sehnat a nabídl se, že ho k němu dovede. Uhnuli jsme tedy z Dálnice na ještě mnohem horší cestu vinoucí se do údolí po naší levé straně (nejspíš pamírská silnice pro motorová vozidla). Po pár kilometrech kodrcání jsme dojeli do maličké vesničky a zastavili u kamenného domu s garáží. Ukázalo se, že to je čerpací stanice v pamírském stylu. Oba řidiči se s panem majitelem objali, velmi srdečně pohovořili, načež pán vytáhl velký trychtýř, strčil ho do nádrže a začal nalévat benzín z kýblu. K dokonalosti tomu chybělo už jen cigáro v koutku.

Za tmy jsme pak dorazili do Khorogu a únavou padli na tvrdé proležené palandy v legendárním hostelu Pamir lodge. Po jednom dni nutné regenerace nás čeká další etapa expedice, cesta do vesnice Patkhor a shánění nosičů...

O tom, jak se Víťovi snídalo na Patkhoru v 6 000 metrech si přečteš zde. Článek z celé výpravy najdeš tady. Článek byl převzat z Víťova blogu. Díky! :-)