Ve 4 ráno jsme měli vyrážet do C2, ale vzhledem k neustávajícímu sněžení se odchod posunul o 2 hodiny. Ne, že by bylo líp - mlha, 20 čísel čerstvýho sněhu, únava, ale vydali jsme se vzhůru. Ostatní expedice na nás koukaly s údivem - nikomu se podmínky nelíbily natolik, aby se na cestu vydal. Nebyla prošlápnutá a do C2 se před námi dostali jen pákistánští šerpové, kteří cestu den před námi fixovali - tzn. používali sněžné kotvy pro zajištění cesty fixními lany, které jsme pro jištění při výstupu a následné slanění použili my.
Čekal nás obávaný Banana Ridge končící v C2 6 400 m n. m. Už samotnej nástup do něj byl vostrej. Odtrhávaly se pod náma menší lavinky, které už ale nevzbuzovaly větší pozornost. Za pobyt tady jsme si totiž zvykli vidět na okolních horách tak 10 velkých lavin denně. Co ale pozornost i znepokojení vyvolalo, byla lavina nevídaných rozměrů, kdy se postupně urvala celá jedna strana nedaleké Gasherbrum I. Nejdřív jsme jí s otevřenou pusou sledovali, ale když jsme viděli pár set metrů vysoký mrak zvířeného sněhu jít naším směrem, pusy jsme zavřeli a někdo dokonce zvolal: „kluci, rychle, musíme nahoru!“. V 6 000 se ale žádnému tempu nedá říkat „rychlé“, takže náš úprk byl spíš k smíchu. Za chvíli přes nás teda mrak sněhu prošel, žádný rizika s sebou ale nepřinesl, trochu zamrholilo a bylo dál hnusně. Nic méně kdyby někdo tou dobou byl v C2 na GI, byl by to pro něj nejspíš konec. Mimochodem, můj konec se taky rychle blížil.
S každým krokem mi docházelo, že se zátěží, kterou mám na zádech, nejsem schopnej dojít až do C2, a že kroky, který teď dělám, nejsem schopnej vzít zpátky. Bublalo to ve mně, byl jsem zoufalej a musel jsem polknout velkej knedlík, než jsem se rozhodl zkusit si zakřičet o pomoc kluků. Shodil jsem baťoh a začal křičet na vedoucího Martina. Byl ale moc daleko na to, aby mě slyšel. Vysílačky taky měli všichni, krom Filipa, vypnuté - relaci jsme měli 3x za den a teď zrovna nebyl ten čas. Povyprávěl jsem Filipovi svoje strasti a vymyslel jsem plán - vyndám z baťohu pár kilo věcí a zahrabu je do sněhu. Po vytvoření tohohle osobního „depozitu“ se mi šlo bídně, ale líp.
Nalezl jsem do nejprudšího místa Banana Ridge(kde mě málem sestřelil padající stan z batohu nejmenovaného člena :D) a po osmi hodinách od začátku dne jsem se dostal do C2. Cestou se ve mně zlomila velká věc - při představě, že bych někdy Banana Ridge měl jít znovu, se mi dělalo šoufl, a věděl jsem, že i kdybych se znovu do C2 dostal, měl bych další problém cestou do C3 a bez pomoci kluků bych se na vrchol určitě nedostal. Rozhodl jsem se teda, že výš než do C2 se nepodívám, a že Banana jdu naposled. Ohromná úleva. Z tohohle rozhodnutí jsem čerpal energii, která mě donesla až do C2.
Tam jsem moje rozhodnutí hned sdělil Martinovi. Neříkalo se mi lehce, že expedici vzdávam, ale byla to jediná cesta. Nejsem na to fyzicky ani psychicky ready. Vrchol nikdy nebyl můj sen a nemám jinou motivaci než zvědavost a hec, což mi za všechno to utrpení, který je fakt velký, nestojí. Prostě jsem na to neměl. A taky se mi fakt chtělo domů! Jakmile jsem si řekl, že to balím, zdál se každej den strašně dlouhej. Navíc když si v C2 řeknete, že jedete domů, trvá to.
Věděl jsem, že mě čeká sestup, kterej mi už jednou dal extrémně zabrat, a teď je navíc 2x delší, pak se budu muset dostat z BC do civilizace, což nám cestou sem zabralo 5 dní, a pak budu furt tisíce kilometrů daleko od domova. Jsem teda v C2 v 6 400 m n. m. a čeká mě dlouhá noc přemýšlení nad cestou domů a nad tím, co mě tam čeká.
Děkujeme moc Danovi za skvělý článek a fotky. Tento text byl komplet převzatý z Danova BLOGU.
