Cesta do základního tábora (dále BC) z Jhula campu jde přes Baltoro ledovec a je na internetu označovaná za jeden z nejhezčích horských treků na světě. Jako, nevím... Výhledy jsou tam fakt skvělý. Koukáte na hory, o kterých už roky slýcháte. Ale jde se po sutí pokrytém ledovci, krok sun krok. Poslední zeleň, kterou jste viděli, byla někde mezi prvním a druhým kempem, stejně tak i poslední zpívající pták. Tady jsou už jen napakovaní osli, koně, koňoosli a my s pár desítkama nosičů.
O tom, jak jsme se dostali tam, kde teď jsme, už psát nebudu - pokryl jsem to v prvním díle tohohle čtyřdílnýho seriálu a teď zpátky k treku. Nosiči a personál kuchyně nám z treku, alespoň po komfortové stránce, udělali absolutní pohodu. Každej den nám ráno udělali snídani, naložili věci, sbalili stany a odpoledne zase všechno postavili: společenský stan se židlema a stolama, kuchyň a stany na spaní s matracema namísto karimatek.
Taky jsme vyhráli proslulého kuchaře Zahira. Mistr v oboru expediční kuchyně. Doprovází pravidelně Máru Holečka na jeho pákistánských expedicích a známe teda jedno z tajemství Márova úspěchu - spokojený žaludek. Zahir fakt dokázal překvapit každej den - třeba když měl jeden z trekařů, co nás doprovázení na treku, narozeniny, Zko upeklo na benzínovém vařiči výbornej dort (jak se peče na vařiči?!). Takže od polívek, přes hlavní chody až po dezerty jsme si mlaskali.
No a když jsem zmiňoval spokojený žaludky, tak jsme sice byli všichni spokojení při jídle, ale po jídle se našima věrnýma společníkama staly Smecta, Endiaron, Ercefuryl a další prášky řešící ony problémy. Věčný téma teda bylo co se s čím může kombinovat a kolik čeho už je moc. A taky fekální humor, ten nesmí chybět na žádný expedici.
Varování: Následující odstavec je vege-unfriendly.
Taky teda furt mizely nějaký zvířata z našich zásob. Na začátku jsme měli asi 3 krabice živých kuřat. Dostaly se do výšky tři-osm a zbyly z nich snad jen pařátky. Taky si matně vybavuju nějaký kůzlátka, ale i ty čekal smutný osud. A v neposlední řadě jednoho mladého Jaka - ten za námi přišel s jinou expedicí až do BC, kde si ho pamatuju až v momentě, kdy jeho hlava ležela metry od stažené kůže, zatímco maso bylo v „lednici“ - teda v barelu zahrabeném ve sněhu.
Dost ale omáčky, jdem nahoru. Už v den cesty do BC jsem se probudil a bylo mi blbě, celej den se to jen zhoršovalo a když jsme po nekonečné cestě došli do tábora, lehl jsem si na zem a snažil se vzpamatovat. Další dva dny měly být rest daye, naše vůbec první od začátku treku. Zanedlouho se ale ukázalo, že Martinův plán na rest day (na ten by přece žádnej plán být neměl, ne?:D) je trošku jinej, než jsem si představoval. První den byl v pohodě - přebalování, vybalování, praní, ale druhej den jsme šli v 5 ráno směrem k C1 (první výškový tábor aka camp 1 aka C1) s plánem dojít třeba na půl cesty a udělat tam vynášku/depozit (teda nechat tam pytel věcí, který další den naložíme na záda a donesem do C1). Každej jsme na vzali tak 10 kg a vydali se na cestu. Ta trvala zhruba 3 hodiny a vedla ledopádem, kterej byl - ve srovnání s jeho stavem na konci expedice - ve velmi dobrém stavu. Ale furt je to ledopád, takže lanová družstva (např. 3 lidi navázaní na jednom laně), trhliny, občasné vertikální výšvihy a další srandy. Depozit jsme nechali ve výšce 5 555 m n. m., kde Martin poprvé vykašlal krev. Znepokojující? Určitě, ale zdálo se, že ho víc trápí, že mu nefunguje telefon. :D
Další den se vyráželo zase v 5, ale tentokrát s větší náloží (a s vidinou toho, že v depozitu každý zase nafasuje, co včera odložil) a s výš položeným cílem - C1 v 5 900 m n. m. Cesta to byla dlouhá. Dokonce podle mého deníku „zkurveně dlouhá“. Zabrala nám 10 hodin. Navíc poslední kilometry jsme šli v bílé tmě, která nepomáhala morálce skupiny. Ale zvládli jsme to a po zbytek dne nám jen bylo blbě. Takže jsme asi v 17 hodin šli spát.
Ne, že by se člověk dobře vyspal, ale to nevadilo, protože další den následoval rest day. A takovej, jakej bych si představoval. Bylo mi tak špatně, že jsem se z leže zvednul, jen když jsem fakt hodně potřeboval na záchod. Jinak jsem nevytáhl paty ze stanu. O mém stavu vypovídal i výsledek naší oblíbené hry - měření saturace krve pulsním oxymetrem. V tento den jsem dosáhl skupinového all-time-low výsledku ve výši 42 %. Když teď koukám na ty internety, píšou: „60 % a níže - bezprostředně hrozící hypoxické křeče a bezvědomí“. Ale třesky plesky, pod 60 jsem měl skoro furt a vědomí jsem si udržel.
Jenomže ani další den nebyl sluníčkovej. Sestupovali jsme do BC a já už pár set metrů od C1 zjistil, že to nejsem schopnej dát. Určitě ne bez pomoci a bez prášků. Celej svět se mi totiž motal a já byl jen v roli pozorovatele - neměl jsem kontrolu nad nohama - ty lítaly ze strany na stranu a co víc, nekoordinoval jsem ani řeč - když jsem chtěl na kluky zavolat „stůjte“ vydával jsem jen takový přerušovaný skřeky. Dal jsem si teda první z prášků z našeho „sestupovýho balíčku“. Ten obsahoval věci od A do Z na to, aby se člověk dostal v jakémkoliv stavu dolů. Diluran nejspíš nezabral, ale ujali se mě Filip s Víťou - za což jsem jim fakt vděčnej, bez nich bych se dolů sám nejspíš nedostal, určitě ne ten den. Cestou jsem potřeboval pauzu co pár minut a vždycky, když jsme se rozešli, chtělo se mi omdlít - celkem akutně :D Klukům za jejich trpělivost a motivační kecy, co nemám rád, a co mě ale dostaly do BC, klobouk dolů. Každou hodinu cesty jsme měli vysílačkovou relaci se zbytkem skupiny a komunikovali jsme naší polohu. Teda spíš kluci jí komunikovali :D Já říkal furt jen svý: „s———tů—jte!“. Do BC nám to trvalo o několik hodin dýl než zbytku skupiny. Já se tam jen svalil do židle, kluci mi sundali mačky (tomu říkam servis!) a pustili jsme si „Jak vytrhnout velrybě stoličku“ a další dva filmy. Ale lidi, jak krásně se mi v noci spalo!
Následoval rest day, kterej utekl jako voda. Člověk vstane v 9, dopoledne se zvládne sotva vysprchovat, a po obědě už zase balí baťoh na další den. To jsme totiž vyráželi ve 3:30 ráno směrem - kam jinam než - do C1. Tentokrát ale s plánem jít následující den do C2.
Takhle brzo ráno se chodilo kvůli vedru. Nepřeháním, ne teplu, ale vedru. Slunce tam praží tak nemilosrdně, že se mu snažíte vyhnout a schovat jak jen to jde. Navíc nikde není stín, takže tak od 7 ráno začne výheň. Sníh/led měkne -> lidi se propadaj do trhlin, voda v lahvi dochází a kůže se peče. Do C1 jsme se dostali po 5 hodinách chůze - takže za poloviční čas oproti předešlý etapě. Měli jsme na zádech o dost míň věcí (stany a další věci jsme už měli vynesené) a taky už jsme na C1 byli alespoň částečně aklimatizovaní. Ve stanu ale bylo peklo. Celkem doslova. Hodinky přestaly měřit teplotu na 65°C. Takže alespoň vidíte, že to s tím horkem nepřeháním. Snažili jsme se teda jen nějak odpočinout a přečkat čas, než zajde slunce. Do stanu jsme nosili igelitky sněhu na ochlazování, smotali jsme karimatky na půl, aby přes podlážku sníh z pod stanu ochlazoval vzduch, a na střechu stanu jsme dali péřový spacáky, aby izolovaly z vrchu přicházející teplo. No hrůza. Večer se západem slunce zase rapidně ochladilo - teplota šla na -10° a přes noc začalo brutálně sněžit.
Pro tentokrát končím tady, protože další den je příběh sám o sobě. To se to ve mně celý zlomilo.
Děkujeme moc Danovi za skvělý článek a fotky. Tento text byl komplet převzatý z Danova BLOGU.
