Čtvrtý den výpravy a z osmi účastníků jsou provozuschopní pouze dva. Poslední dva mohykáni, kteří odolávají zákeřnému průjmu a obtížím spojených s výškovou nemocí. Těžko říct, jestli za to můžou tropická vedra, které nás úvodní dny potkala nebo všudypřítomné kravince. Filtrování vody nepomáhá a platíčka černého uhlí začínají mít cenu zlata. Nepropadáme však trudomyslnosti, stavíme základní tábor a podnikáme alespoň jednodenní výlety. Byl by hřích v téhle bohem zapomenuté krajině sedět na zadku. Ne nadarmo se Karavshinu přezdívá Yosemity východu.
Tento zapomenutý region západního Kyrgyzstánu oplývá sice panenskou krásou, ale jsou zde také občasné vojenské šarvátky. Ta poslední zde probíhala letos na jaře u tádžikistánské hranice a přišlo při ní o život 55 lidí. V roce 2000 byl přímo v jednom z námi navštívených údolí unesen uzbecko islamistickými rebely známý americký horolezec Tommy Caldwell se svými kumpány a upřímně jsem měl obavy z případného vojenského napětí. Zbytečně. Nejvíc nebezpečí člověk zažil při uklouznutí na kravinci nebo při častých odpoledních bouřkách. Jediné zbraně které jsme zahlédli patřily místním pasáčkům, kteří je měli jako obranu stáda před vlky a medvědy.
O letecké cestě z Vídně do Istanbulu, následně do Biškeku a o vnitrostátním letu do Oshe se nemá smysl rozepisovat. Všechno klape tak jak má a domlouváme si soukromou dodávku z Oshe do Ozgorushe, kde skládáme hlavu v místním kempu a okamžitě jsme středem pozornosti. To víte - takový Středoevropan svítí oproti opáleným mongolským tvářím jako žárovka. Hned první večer tancujeme s místními bábuškami na reprodukovanou hudbu a malá děcka nám za účelem her můžou urvat ruce. Pro všechny jsme nevšední atrakce a nemůžeme se dočkat prvních horských dobrodružství.
Úvodní den treku se nese v duchu velkého převýšení a tropických teplot. Stezka je pro chůzi příjemná a setkáváme se s prvními bači a desítkami kusů dobytka. Vlastně je celkem kumšt najít takové místo na oběd, abychom byli ve stínu u řeky a nemuseli sedět v kravích výkalech. Už tenhle indikátor mě vede k tomu, abych si veškerou vodu raději filtroval a neriskoval případné obtíže. Haha! Člověk míní, kráva mění a i já se postupem času měním v průtokový ohřívač jídla. První den všechno vypadá idylicky a připadáme si jako v ráji. Koukáme na rozkvetlou louku, za kterou se rýsují mohutné skály a z kopce sbíhá stádo polodivokých koní. Krása střídá nádheru a nedovedu si představit líbivější místo na zemi, kde bych zrovna chtěl být.
Po první noci strávené ve výšce 2 900 metrů musíme zdolat sedlo o 800 metrů výše. Ráno se snažíme vyrazit co možná nejdříve, abychom se vyhnuli největší sluneční smažbě. Netrvá dlouho a s přibývající nadmořskou výškou proklínáme své těžké batohy. Po výstupu do sedla marně hledáme své plíce a také nám vyráží dech překrásný výhled na zasněžené kopce před námi. Dáváme si kochací pauzu a starostlivě sleduji upocené tváře jednotlivých účastníků výpravy. Dnes nás totiž čeká výstup ještě do jednoho sedla a máme tedy zdolat na 14 kilometrech 1 400 metrů převýšení. Už teď je však patrné, že sestup ze sedla bude nepříjemný test našich kolen a další strmé stoupání může být pro skupinu kritické. Sestup skalní soutěskou se mění v očistec. Velké množství balvanů v kombinaci s popadanými stromy stěžují postup a když se na 7. kilometru zastavuji na obědovou pauzu, poslední 3 účastníci mají velké zpoždění. Akce je bohužel náročnější, než očekávali a domlouváme se tedy na tom, že to pro dnešní den zapíchneme a pošetříme síly do dalších dnů.
Třetí etapa začíná sympatickou horskou loukou, kde se opět pasou stáda koní a v dálce poštěkávají pastevečtí psi. Výhledy jako ze žurnálu se mísí z nervózními pohledy účastníků na další sedlo, přes které vede dnešní část treku. Nejlepší taktika je příliš nespěchat a jít pomalým konstantním tempem. Nebe se začíná pomalu zatahovat a mám nepříjemný pocit, že se blíží bouřka. Jdu tedy naproti pomalejším členům a pomáhám s batohem, abychom byli co nejdříve opět v údolí. Na některé účastníky však začíná dopadat vysoká nadmořská výška společně s nastupujícími střevními obtížemi. Zpětně je dobře, že jsme si druhou etapu rozdělili na dvě, protože ke konci dne toho mají někteří plný brejle a jsou rádi, že vůbec dochází do kempu. Odpoledne skutečně přichází bouřka a na večer svoláváme válečnou poradu, jejímž výsledkem je rozdělení skupiny. Celá trasa je okruh s jednosměrnou odbočkou na 2,5 dne. Jelikož se právě nacházíme přesně v místě odbočky, může část skupiny zůstat následující 2 dny na místě a já zatím se zbytkem přeživších budu pokračovat jednosměrkou dál.
Ve čtyřech lidech se jde hned o poznání rychleji. Bohužel už od prvních kilometrů začínají střevní problémy pronásledovat i Zuzku, která je součástí naší malé tlupy. Kilometrové převýšení do dalšího sedla ve výšce 3 700 metrů však vzládáme s grácií a konečně se nám otevírají pohledy na kilometrové bigwally. Počasí dnes vychází na jedničku a připadá mi, jako kdybych měl místo očí dva kaleidoskopy. Svět hraje všemi barvami a chvíli posloucháme to překrásné horské ticho, které nikdy nezklame. Za dalších pár minut valíme dolů, kde si v údolí stavíme tábor a jdeme dalších 5 kilometrů nalehko pod jeden z bigwallů. Tentokrát již bohužel bez Zuzky, která raději odpočívá. Těžko uvěřit, že právě v těchto místech unesli před 20 lety Tommyho Caldwella. Zelené louky s pasoucím se dobytkem a s ledovcem v pozadí nemá chybu a do toho se nad námi rýsují kilometrové skalní stěny. Krása!
Následující den navštěvujeme nalehko ještě jedno vedlejší údolí a už v průběhu dne nás dohání bouřkové počasí. Po chvíli déšť přechází a opět se střídá krása s nádherou a jsem překvapený, že jsme doposud nepotkali žádného turistu. Večer přicházejí další a další bouřky, ze kterých mám po nepříjemné zkušenosti z Peru velmi nepříjemný pocit. Naštěstí se ráno počasí rozjasňuje a můžeme se tak vrátit zpět ke zbytku naší skupiny. Ta se mezitím dala zdravotně dohromady, dočerpala síly a můžeme tak opět vyrazit společně. Ještě dáváme krátkou pauzu na oběd v rámci které se přežene další bouřka a už si to štrádujeme o dalších 5 kilometrů dál pod nejvyšší sedlo celé výpravy. Stavíme si tábor na překrásné louce nedaleko horské řeky a jsme ze všech stran obklíčeni horskými štíty. Večer opět přichází bouřka, která mi dělá vrásky na čele. Zítra totiž musíme vyšlapat do 4 300 metrů a zdolat vysokohorské sedlo. Pokud bude dobré počasí, můžeme ze sedla vystoupat na nedaleký kopec do výšky 4 800 metrů. Vzhledem k četnosti změn místního počasí však budeme rádi, pokud bez větších problémů přejdeme horské sedlo.
Vstáváme brzo a rozvážným tempem stoupáme výš a výš. Počasí zatím vypadá stabilně, ale situace se mění každých 15 minut. Posledních pár hodin také bojuji se střevními problémy, takže nejsem v ideální formě a vidina tmavých mraků mě lehce znervózňuje. Celá skupina však postupuje nad očekávání rychle a po pár hodinách ukrajujeme poslední stovky metrů převýšení. Začínají padat sněhové vločky a vůbec bych se nedivil, kdybych v dálce začal slyšet hřmění. Je úplně jedno, jestli člověk vychází za svítání nebo o dvě hodiny později. Horské božstvo na nás posílá jeden tmavý mrak za druhým bez ohledu na denní dobu. Už dlouho jsem se ve čtyřech tisících metrech necejtil tak mizerně a připadám si jako hadr na podlahu. Dlouho nelelkujeme a valíme co nejrychleji šotolinou dolů. Cestou nás dohání průtrž mračen, ale bouřka naštěstí nikde. Dorážíme do závěrečného údolí, které spíš připomíná filmové kulisy a opět si připadáme jako v ráji. Uprostřed širokého travnatého údolí se klikatí horský potok. Tráva svým kravím spasením připomíná fotbalové hřiště a kolem nás jsou popadané několikametrové bouldry. Do toho nás občas mine překvapený kůň s hříbátkem. Tahle krása jen tak neomrzí a i když večer přichází snad desátá bouřka našeho treku, mám na tváři úsměv. Karavshin (pracovní název „Kráva shit“) je jedno z nejkrásnějších míst, kde jsem kdy byl!
Osmý den treku už jen scházíme hlubokým kaňonem zpět do civilizace a já mám upřímnou radost, že to celá banda nakonec fyzicky zvládla. Nebyl to jednoduchý trek a ani počasí nám příliš nepomohlo. Za 8 dní jsme zdolali přes 110 kilometrů a nastoupali 8 000 metrů. Večer probíhá menší oslava a další den se vracíme přes Batken do druhého největšího města Kyrgyzstánu, Oshe. A večer se opět vrací střevní potíže… Už vím, jak vypadá biblickej očistec. Přichází nenápadně. Nejprve je to jen takový nejistý pocit, pak ta nervozita sílí a sílí, v devět večer začínáš pro jistotu hledat živočišný uhlí, Endiaron a v deset to propukne v plné síle. Prostí klečíš u záchodu a přemýšlíš, jestli to půjde horem nebo spodem. Mezitím ze zoufalství hledáš na netu rady zkušených všeználků a je ti špatně ještě více. Uf, to je teda jízda!
Po klasickém turistickém kolečku, kdy navštěvujeme v Oshi místní tržnici, kupujeme dárky pro naše nejbližší a žasneme nad nehumánností místního ZOO koutku, testujeme se na covid v místní laboratoři a následující večer frčíme zpět na letiště. V letadle si rekapituluji události posledních dní a mám velkou radost, že jsem navštívil tenhle kus zapomenutého ráje. Pevně věřím, že se politická situace v oblasti Batkenu ustálí a ukáže své krásy také dalším cestovatelům. I přes nestabilní počasí a neustálou tvorbu nové střevní mikroflóry však výpravu hodnotím velmi kladně a jsem nesmírně rád, že se trek podařilo projít. Díky celé skupině!
Děkujeme moc za krásné fotky Zuzce Kabrhelové!
