Kyrgyzstán je země vysokých hor a polodivokých koní. Tato bývalá sovětská republika leží ze všech států nejdál od moře a průměrná nadmořská výška je skoro 3 000 m n. m.. V srdci divokých hor Ťan-Šanu jsme našli srdečné a pohostinné pastevce, kteří stále žijí v tradičních jurtách, i když už jen přes léto. Naše 9denní cesta vedla přes rozkvetlé louky a zelená údolí až k rozeklanému ledovci Inylček, pod nejvyšší sedmitisícové štíty v samotném srdci kyrgyzského Ťan-Šanu. Cestou jsme překonali nejednu překážku v podobě divokých ledovcových řek, strmých horských sedel a poznali tak drsnou i přívětivou tvář hor a místních lidí.

V Kyrgyzstánu se nachází dvě pohoří, Pamír a Ťan-Šan, kam jsme se vypravili i my.  Ťan-Šan je rozsáhlé pohoří zasahující na území několika států střední Asie. Jeho název se dá přeložit jako "Nebeské hory", nebo také „Hory duchů“.  Pokud jde o krajinu jako takovou, tak se dá shrnout do konstatování, že Kyrgyzstán tvoří hory, hory, ještě jednou hory a pak jedno velké jezero. Naše cesta začíná v malé vesničce Šacht Jyrgalan, vyrostlá okolo dnes již nefunkčního dolu. Z nedalekého Karakolu, velkého turistického centra na jihovýchodním okraji jezera Issyk-kul v podhůří Ťaň-Šanu,  sem míří jedna maršrutka denně. Po pár hodinách cesty vystupujeme na kraji vesnice u řeky, kde se stáváme turistickou atrakcí. Jeden pán kráčející okolo, je z nás tak mimo, že ztrácí z kapsy velkou hotovost. Nějakou chvíli nám trvá si připravit batohy a těla na pochod. Přitom nacházíme v blátě bankovky, nejdříve si myslíme, že jsou někoho z nás. Co s tím? Zrovna v okolí nikdo není, Ondra se s bankovkami vydává do vesnice a za zatáčkou naráží na pána, který zjistil, že mu chybí peníze. Dobrý skutek vykonán, tak snad nás za to hory odmění pěkným počasím.

Čeká nás trek dlouhý okolo 150 kilometrů, který začíná v nižších horách pokrytých travnatými pláněmi a řídce osídlených pastevci, aby se věčně zasněženým velikánům přiblížila po několika dnech cesty přes horská sedla a údolí. Vyrážíme vstříc dobrodružství. Míjíme první jurty pastevců. Podhůří Ťan-Šanu je dočasným domovem těchto rodin, které sem vyhánějí stáda na letní pastvu. V horách tráví přibližně tři měsíce - od poloviny června do poloviny září, kdy napadne první sníh a zase se i se svými zvířaty přesunou do údolí. Po několikahodinovém stoupání údolím, kde se nalézá mnoho jurt a velká stáda dobytka, stavíme tábor kousek za poslední jurtou. Konečně jsme tu! Tzn. v přírodě, ale hlavně v horách! Stany stojí na zelené louce kousek nad řekou, v povzdálí vykukují jurty, všude jsou koně a další dobytek a vše je v jednom květu. Nádhera! Slunce, výhled na kopce, řeku a totální pohoda. Koupeme se v řece a přitom se po okolních kopcích honí bouřka a na nás svítí slunce.

Druhý den treku pokračujeme ve stoupání a svítící slunce rozpaluje naše končetiny. Skóre pro ty, kteří podcenili včerejší slunečný den – spálená lýtka, předloktí a krk. Můj neopalovací krém slaví úspěch, já si s ním mažu už jen krk, jinak používám krémy ostatních, zatímco oni používají můj. Po prvním horkém dni jsou spálení, tak jsou rádi za můj, který na kůži vytvoří bílý film, který nejde smýt (ještě teď mám od toho bílá lýtka). Tom si na spálená předloktí mazal bahno, než zjistil, co vlastním za těžký kalibr proti sluníčku. Vystoupili jsme do prvního 3 500 m n. m. vysokého sedla. Zdejší kravky, které v sedle přežvykují na šťavnaté pastvě, to mají na háku. Výška 3 500 m n. m. a ony jsou na rozdíl od nás, naprosto v pohodě. Zdejší louky kupodivu nejsou téměř travnaté, ale plné kontryhelu, mezi nímž si vytváří prostor kvetoucí rostliny a samozřejmě i nějaká ta travina. Většinu dne se jde po krásně široké cestě, po které projede i teréňák a každých pár kilometrů potkáváme jurty. Během oběda se začínají stahovat mračna, nejdříve směrem od Kazachstánu, trochu hřmí, a když se zvedáme k odchodu, černý mrak se zjevuje i směrem od Číny a míří na nás. Jsme kousek od hranic těchto států, proto jsme před cestou museli vyřídit povolení ke vstupu do pohraniční zóny a neseme sebou 4 kopie pasů, kdybychom potkali vojenské kontroly.

Začíná kapat a je jisté, že pěkně zmokneme, naštěstí se za zatáčkou vyloupne přístřešek pro dobytek. Vevnitř leží dvě telátka, Ondra se jde podívat blíže, jestli se tam schováme také. Přichází mladá paní z jurty, která za keři jalovců nebyla z cesty vidět. Ukazujeme na přístřešek a na provazce deště před námi, který se blíží velmi rychle. Paní zamítavě kroutí hlavou a přitom ukazuje do jurty. Jakmile poslední člen party zapadne dovnitř, začne šílený slejvák doprovázený blesky. Paní Gruzája nás rozsazuje po obvodu kurty a za chvilku už před nás prostírá čistý ubrus, mezitím se na kamínkách vaří tradiční čaj s mlékem. Co chvíli bere do ruky dalekohled a nervózně vyhlíží dceru v horách, která tam pase krávy. Naštěstí než se dovaří čaj, dcera se promočená v pořádku vrací. Paní Gruzája nás začne obcházet s konývkou vody a vědrem, abychom si před pohoštěním, které připravila, opláchli ruce. I čistý ručník pro nás připravuje. Poté na ubrusu přistává čerstvý salát ze zelí s okurkou a rajčaty a mističky, do kterých nalévá černý čaj s mlékem. Pohostinnost je tu ještě stále na prvním místě, vše je výborné, venku řádí slejvák a my jsme v suchu a ve společnosti milých lidí. Gruzája má pět dětí, nejstarší syn pracuje v Biškeku a nejstarší dcera studuje univerzitu. Čas v horách s ní tráví její 5letý syn, 10letá a 14letá dcera Adela, která pásla krávy. Jsou zde pouze tři měsíce přes léto do září, kdy napadne první sníh, poté se i se stády přesunou do vesnice u Karakolu, kde mají domek. Manžel je řidič ZILU a vozí materiál a stroje, takže je v horách většinu času sama pouze s dětmi. Paní z powerbanky nabíjíme mobil a pak začíná hromadné focení, na které již po dešti dorazí i sousedé z okolních jurt.

Pokračujeme dále, zeleným údolím se jako stříbrná nit vine řeka. Jsme asi 2 km od místa, kde chceme spát. Před námi šedo, za námi azuro. Ochlazuje se, mračno s provazci deště vypadá, že se zdržuje stále na konci údolí a tak pokračujeme..., právě v tuto chvíli začínají padat krupky, které bodají do holé kůže. A za chvíli je zde regulérní slejvák, který asi jen tak nepřestane, rychle stavíme stany. Zatímco Ondra pomáhá stavět přístřešky ostatním, vytírám mokrým tričkem z našeho příbytku tři ešusy vody, když se vrátí, převlékneme se do suchého a zahříváme se ve spacácích. Prší a prší, když déšť na chvíli polevuje, jdeme k řece přefiltrovat vodu a pak zase začíná stejná písnička. Po skoro celonočním dešti, který bubnoval do stěny stanu, se probouzíme do slunečného rána, jen okolní hory jsou obklopeny mraky. Za chůze na slunci na batozích sušíme mokré věci ze včerejší průtrže. Docházíme k místu, kde jsme plánovali spát. Před námi je první hlubší brod - řeka Tyup, zatím jsme řeky přeskakovali v suchu po kamenech a brodili vodu po kotníky jen první den.

Od řeky hned stoupáme do sedla Ašutor 3614 m. Zatím si na tyhle výšky zvykáme, to znamená, že každou chvíli čekáme, než nás dohoní naše plíce. V sedle leží zbytky sněhu a zároveň se odtud otevírá výhled, na nekonečné zelené údolí. Od teď to bude do konce dnešního dne, pouze z kopce nebo po rovině. Tohle mě zde uchvacuje, polodivoká stáda koní, kterých je v údolí nespočet. Většinou se jedná o klisny s hříbaty a mladými koňmi, které chrání hřebec. Místní využívají na jízdu pouze hřebce (nekastruje se tady), klisny rodí hříbata a z jejich mléka se připravuje mírně alkoholický a pro některé Evropany i "proháněcí" nápoj kumys. Většinou kolem stád skotu a ovcí potkáváme malé kluky. V Kyrgyzstánu mají děti tři měsíce prázdniny, tak se v létě prohání v sedlech po kopcích. Spíme nad podmáčeným údolím, kde je spousta jurt. A u jedné z nich vidíme z dálky tradiční hru na koních zvanou kokpar, dvě skupiny jezdců spolu soupeří o mrtvé bezhlavé tělo kozla. Úkolem je zmocnit se za jízdy z centrálního kruhu ze země ležícího těla, objet s ním dokola "hřiště" a vrhnout ho do "branky", kterou představují na zemi vyznačené kruhy. Zatímco se druzí jezdci snaží jakýmkoli způsobem odebrat trofej protivníkům, objet s ní kolem dokola bojiště a vhodit ji do kruhu soupeřů. Hra může prý trvat až několik dní.

Vzbuzujeme zvědavost a přijíždí se na nás podívat dva kyrgyzští kluci, kteří nám předvádí dostih. Zdejší děti umí dřív jezdit na koni, než chodit. Začíná hřmít a kluci odjíždí, padá pár kapek a znovu vysvitne slunce, kocháme se dál výhledy do údolí. Už jsme vypozorovali, že kolem druhé až čtvrté se přižene bouřka, většinou už máme postavené stany, ale dneska si o hodinu přivstáváme, čekají nás dvě sedla (3 600 m n. m.), tak doufáme, že to včas stihneme. Táboříme vysoko nad řekou, protože rovná plocha dole je silně podmáčená, takže po snídani jsme bez vody. I když říčky vypadají křišťálově čistě, filtrovat je nutností, všudypřítomná stáda znečišťují vodu, kterou místní normálně pijí, ale my bychom z toho akorát měly problémy. Po přefiltrování začíná hned stoupání do prvního vysokého sedla. Jakmile se přehoupneme přes 3 000 m n. m., skoro každý má problém s dechem. Odpočítávám si 50 kroků a dělám pauzu na vydýchání a pak znova a znova, připadám si jak horolezec lezoucí nějakou osmi tisícovku. Když jsme se postupně doploužili do 3 600 m n. m. vysokého sedla, potkáváme Kyrgyza na koni, který si zde dává sraz na pokec v sedle v sedle (jezdeckém a horském) s kamarádem z vedlejšího údolí. Takhle to tady funguje bez signálu, domluví se na určitém dnu a čase a jedou se na půli cesty navštívit.

Konečně se blížíme k zasněženým pěti a šesti tisícovkám. Mraky na chvíli ustupují a hory předvádí nádherné divadlo. Ze sedla spatříme také sedmitisícový bílý vrchol Khan Tengri. Déšť s hřměním nás chytá pod sedlem. Střídavě prší po zbytek dne, z druhého 3 600 m n. m. vysokého sedla, vidíme kolem sebe pouze hradbu tmavých mraků. Dáváme se na sestup, není zde žádná viditelná cesta, ale zato se tu vyskytují mohutné trsy trav, jejichž zdolávání je utrpením pro naše kotníky. Poslední kilometry před cílem přestává pršet a stany stavíme za sucha. Ještě se stíháme vyčvachtat v potoce a začíná znova hřmít a pršet. Opět vaříme a jíme večeři ve stanech. S Ondrou se musíme v našem mini stanu v předsíňce střídat, kdy jeden leží ve spacáku a druhý vaří a následně večeří. Pršelo opět celou noc, chvílemi i velmi vydatně a vyschlé koryto vedoucí z druhého údolí se naplnilo vodou. Potok se rozlil po celém úzkém skalnatém kaňonu, o ranní 3 km zábavu je postaráno. Skákání pod tíhou krosny je náročné a tak nám kluci nabízejí pomocnou ruku, za kterou jsme moc rády. Neustále skáčeme po šutrech z jedné strany na druhou, někdo se to pokouší překonat lezením po skále a v nejvyšší nouzi zouváme i pohorky.

Dnešní disciplínou je tedy překračování řeky se skoky po kamenech. Iva prohrává na celé čáře 0:2. Obě pohorky i s ponožkami mokré. Touto cestou se dostáváme až k široké divoké řece. Řeka Ak Suu je proti dosavadním říčkám „jiné kafe“. Pohled na rozbouřenou špinavou vodu, která pochází z horských ledovců, naznačuje, že pokus o brodění by tady dopadl špatně. Naštěstí se kousek vedle nachází vojenská základna a tak je zde k dispozici "solidní" mostek. Každým dnem se přibližujeme k šesti tisícovým vrcholům, jejichž ledové štíty na nás skrze mraky majestátně shlíží. Projíždí kolem nás dva Kyrgyzové na koních, vyptávají se, co zde děláme, kam míříme a odkud jsme. Tihle jsou zatím nejhovornější, dáváme si pauzu na oběd a oni se odpojují a na koních brodí řeku Tjuz. Po odpočinku pokračujeme v cestě, za řekou stojí osamocená jurta, a když kolem procházíme, vyjdou z ní naši dva přátelští Kyrgyzové, sedají na koně a vrhají se do rozbouřené řeky. Předávají nám kefír v láhvi a od té chvíle pokračují s námi. Staršímu bratrovi je 47 a mladšímu 27. Ten shání ženu, vyhlédl si světlovlasou Lenku, která učí v mateřské školce, a že nám dá za ní 9 koní, pro každého jeden, když se stane jeho manželkou. Při další pauze se nabízí, že nás svezou na koních. Já se mohu projet sama, když mám doma 5 „LOŠADÍ“ (koní). Mladší bratr mi půjčuje svého koně jménem TAMIKA (5 let), dává mi do ruky uzdu a jejich zvláštní bič (15 cm dřívko s poutkem a koženým řemenem). Vyjíždím do svahu nad řekou a za chvíli jsem sama v široširé stepi s kulisou bílých štítů přede mnou a meandrující řekou v údolí. Je to překrásné, ale musím se vrátit, takhle bych si uměla představit žít…

Jedno kyrgyzské přísloví praví:
"Kdybys měl žít pouze jediný den, polovinu dne prožij v sedle." Druhý kůň se jmenuje GARIK podle našeho prezidenta T. G. Masaryka, jejich znalost nás udivuje. Zajímá je, kolik je naší „bábušce“ Ivě, a když slyší, že je o 10 let starší, než starší bratr, jsou ohromení. Poté co si potěžkají její batoh, jejich ohromení ještě vzrůstá a nabízí Ivě, že jí vezmou batoh na koně. Nabídku přijímá a od té chvíle Iva letí jako vítr. Kopírujeme tok řeky Tjuz proti jejímu proudu. Ondra má podle mapy vyhlédlé místo na stanování, ale bratři říkají, že o dva kilometry dále, je lepší místo na přespání. Není tam podmáčený terén a voda se dá nabrat z čistého potůčku, zatímco tady bychom museli filtrovat kalnou vodu z Tjuzu. Docházíme na místo, mají zde plechovou boudu, ve které někdy přespávají a okolo se pasou krávy a koně. Starší bratr mě bere kolem ramen a jako „farmářce“ mě musí ukázat své stádo. Po obhlídce se vracíme ke stanům a sedáme si do kroužku, ve kterém již koluje flaška slivovice, když se dostane ke staršímu bratrovi, ten ji na několik loků téměř vypije, a když se chystá na poslední lok, raději ho o láhev taktně obíráme. Mladší bratr alkohol nepije. Povídají, že ráno přijedou, dovezou mléko, jogurt, atd a převezou nás na koních přes řeku. Vrací se do své jurty, která je asi 7 km daleko. Když vidíme, jaké problémy má mladší dostat svého staršího bratra na koně, moc tomu nevěříme…

Vstáváme v šest a čekáme, zda se neobjeví bratři, včera když se loučili, nabízeli hory doly, ale podle očekávání se neobjevují, a tak v sedm vycházíme stále proti proudu řeky Tjuz, za občasného ohlédnutí, zda se za námi neobjeví. Terén je po opětovném celonočním dešti pěkně bažinatý. Vytipovali jsme místo na brod, ale když s ním 2 m Laďa má problém, pokračujeme ještě pár set metrů výše, kde se Tjuz dělí do několika ramen a kde brodíme s menšími problémy. Laďa se nabízí, že přes řeku nám krosny přenese, ale když vidí Leňu v hlavním toku v nesnázích, rychle odhazuje batohy na břeh a vrací se k ní a stoupá si do nejhlubšího místa, kde nám pomáhá. Proud je silný a v tomto místě dost podráží nohy a voda také není žádné kafíčko. Překvapuje nás, že hluboká bažina může být i v prudkém svahu, který začíná hned u řeky. Pohorky čvachtají a propadají se do mokřadu, když je konečně dlouhý úsek za námi, oddychneme si. Teď už jsme na pevném podloží a stoupáme pod sedlo TJUZ, které o prsa překonává magickou hranici 4 000 m n. m., přesněji 4 001 m, většina z nás v této výšce bude poprvé. Dáváme válečnou poradu, zda dnes již překonat sedlo, pokusit se o výstup na lehko na vrchol PIK VIT 4215 m pak pokračovat o 1000 výškových m níže a spát u řeky Inylček nebo zde zůstat. Iva se dnes již necítí na výstup a tak zůstáváme pod sedlem, i když je teprve čas oběda. Míříme k jedinému „rovnému“ místu. Stany stavíme pod obrovským šutrem a nakonec jsme rádi, že jsme nepokračovali, protože se opět přihnala bouřka, sice krátká, ale nahoře bychom pěkně zmokli a taky bychom byli vystaveni nebezpečí blesků. Jen doufáme, že ráno bude jasno a nabídnou se kruhové výhledy na nejvyšší vrcholy Ťan-Šanu.

Probouzíme se do nádherného mrazivého rána, je 5 hodin a my během dneška vystoupáme na nejvyšší místo treku a překonáme ledovec Inylček, který je dlouhý přes 60 km a široký 3 km. Je  nejdelším ledovcem v Kyrgyzstánu, ve spodní části jeho tloušťka dosahuje 150 až 200 metrů. Zpod ledové masy vytékají mohutné proudy stejnojmenné ledovcové řeky, rozlévající se v několik kilometrů širokém údolí, a která je nebroditelná. Ráno byl mráz, tak i kameny v potoce, po kterých přecházíme vodu, jsou namrzlé. Chudák Hanka na jednom šutru uklouzla a skončila oběma nohama i rukama v potoce. Začíná neoblíbené stoupání sutí, kdy vynaložené úsilí musí být dvojnásobné na jeden krok vpřed. Ale stojí to za to, protože se postupně před námi zjevuje zasněžená pyramida Pik Nansenu (5697 m) a najednou jsme v sedle TJUZ 4001 m. Odhazujeme krosny a zasněně hledíme na tu krásu před námi. Vlilo nám to energii do žil a nalehko stoupáme o 200 m výše na vrchol PIK VIT 4215 m, ze kterého se otevírají dech beroucí panoramata na všechny světové strany. Asi 50 km vzdušnou čarou od nás, na samém začátku ledovce Inylček, v dáli vykukuje pyramida hory Khan Tengri, v překladu znamenající něco jako Pán či Vládce nebes, je s 6995 m n. m. (s vrcholovým ledovcem 7 010 m n. m.) nejvyšší horou Kazachstánu a druhým nejvyšším vrcholem pohoří Ťan-šan. Vpravo od ní vykukuje nejvyšší vrchol Kyrgyzstánu hora Džengis Čokusu, známější pod ruským pojmenováním Pik Pobědy, tedy Štít vítězství, který má nadmořskou výšku 7 439 metrů. Dřívější pojmenování však bylo ještě horší, v roce 1938 tento horský štít pojmenovala jedna ruská expedice jako Štít 20 let komsomolu. Zároveň se pod námi otevírá výhled na cestu, kterou půjdeme následující dva dny. 

Sestup dolů sutí je drsný a následný travnatý prudký svah ještě drsnější. Bolí nás kolena a palce v pohorkách. Po přebrodění říčky vlévající se do Inylčeku, spatřujeme prvního kozorožce, přesněji to co z něj zbylo – nádherné rohy, které jsem dotáhla k pěšině. Ještě na něm jsou zbytky masa, takže se to v lebce hemží masožravými broučky. V suché stepi u řeky potkáváme poté ještě další zbytky a je otázkou, zda je ulovili vlci nebo lovci, ale ti by zde nenechávali trofeje. Blížíme se k ledovci, cesta není příliš jasná, skáčeme po kamenech, lezeme chvíli po skále, až jsme nuceni přebrodit boční rameno Inylčeku na jeden z ostrovů říční delty. Řeku, respektive její hlavní tok nelze přejít. Přes polopoušť ostrova se dostáváme k čelu ledovce. Ještě jeden přeskok a už jsme na ledovci, nebo spíše hromadě suti a kamenů, pod kterou se skrývá led. Jdeme krajinou, která vypadá pěkně depresivně. Terén kolísá nahoru a dolů. Je nutné jít po hřebenech morén, na které se s námahou škrábeme, protože nahoře je nejvíce suti a ta nás kupodivu udrží. Ne jako suť na bocích, pod kterou se hned objevuje led čistý jako sklo a pěkně to zde klouže. Ačkoliv na druhou stranu ledovce je to vzdušnou čarou 2 km, jdeme dlouho a hodně času strávíme hledáním nejschůdnější cesty, kterou někde za polovinou narušuje déšť. Jen takový lehký, ale stejně nás dost straší. Okolní hory jsou pod mrakem a v dálce hřmí. Zrychlujeme tempo a snažíme se co nejrychleji dostat na konec ledovce. Když tam docházíme, už skoro neprší.

Po včerejším náročném dni nás dnes čeká převážně cesta po rovině, pískem a sutí, kterou zde zanechal ustupující ledovec. Cesta ubíhá rychle, až do chvíle, kdy stezku blokuje skalnatý útes a přilehlá divoká řeka se do něj dravě zakusuje. Musíme nastoupat po velmi příkrém svahu vysoko nad řeku a celé místo obejít vrchem. Po sestupu nebo spíše sjezdu se začíná kazit počasí. Dáváme si oběd, který předčasně ukončujeme, blíží se smršť. Nejdříve doráží písečná bouře, nic není vidět, oči a ústa máme plná písku a po chvíli se přidává i vodorovný déšť, který bodá jako jehly, s vichrem, se kterým musíme bojovat o každý krok. Jít se dá jedině v hlubokém předklonu, takto válčíme se smrští celých 5 km. Po smršti se ukazuje opět azurová obloha, jsme téměř v cíli, zbývá překonat poslední překážku a to další nebroditelnou řeku At-Džailoo vlévající se do Inyčeku. Za ní je již civilizace, kam se dá dostat autem. K nebezpečnému brodu se dostáváme kolem třetí hodiny odpoledne a opravdu řeka je dravá a smrtící… Za řekou vidíme jurtu, podle dostupných informací v ní žije člověk, který za poplatek převáží lidi přes řeku. Doba, už značně pokročila, žádný člověk na obzoru, zato se začíná zjevovat další mordor, proto raději stavíme stany, snad se pastevců dočkáme, jinak budeme nebezpečný úsek nuceni brzo ráno přebrodit. Bouřkový mordor jenom pohrozil a zmizel. S nadějí večer vyhlížíme dalekohledem přibližující se stádo, ale když se z kopců začíná k jurtě sbíhat stádo ovcí a kravek, naděje vadnou, pán s rodinou přijíždí na dvou oslících. Koně nikde nevidíme. Posunky nám ukazuje, že máme jít zatím spát, tak zalézáme do spacáků a ráno se uvidí. Jsme zvědaví, s čím pro nás přijedou, protože na oslech přejít takovou řeku nevím, nevím…

Vstáváme brzo a doufáme v příjezd někoho na koni. Na druhém břehu to nevypadá na žádnou akci. Přesouváme se k řece, voda je znatelně níže a dělí se teď do 4 ramen. Ondra s Tomem se pokouší přebrodit, první rameno je docela lehké, ale druhé-hlavní rameno jim dělá problémy, voda jim dosahuje skoro k pasu. Vrací se k nám trochu jinou cestou, kde je vody jen k rozkroku, že to máme také zkusit, hlavně povzbuzují nás holky, že to dáme. Nejsme moc nadšené, zouváme boty a svlékáme se, když zahlédneme u jurty pohyb lidí. Chvíli doufáme, že pastevec na oslíku jede k nám, ale ten bez ohlédnutí vyhání na svém oslíku stádo do kopců. Nedá se nic dělat, jdeme na to. První rameno je rychle za námi, jen nám odumírají nohy, voda ledová. Hlavní tok je masakr, naštěstí krosny fungují jako zátěž a s pomocí hůlek čelem proti proudu se posouváme vpřed. Po vkročení na štěrkový ostrůvek necítíme nohy a to nás čekají ještě dvě ramena. Rychle se noříme do vody, ať to máme za sebou. Úspěšně jsme překonali nebezpečnou At-Džailoo, kde se již několik lidí utopilo. Máme před sebou poslední 3 km treku do kempu, kam pro nás má přijet předem domluvený odvoz. V kempu nás vítá osamělý majitel s rodinou, zve nás k sobě a hned přináší horký čaj a vzápětí i pánev s masem, omáčkou a brambory. Vrháme se na to jako supi rukama, po chvíli donáší chléb a pánev do posledního kousíčku vyjídáme. Maso pochází z kozoroha a je výborné.

Když vidí, jak jsme hladoví, povídá, že nám uvaří polévku, rovněž z kozorožce. Mezitím, co žena vaří, nás provází po svém kempu, současně přijíždí přesně na čas domluvený odvoz. Polévka opět výborná. Odvoz je více než stylový, jedná se o starý vojenský náklaďák ZIL URAL. V terénu prý auto žere 100 l/100 km, na silnici pak 58l /100 km. Nakládáme krosny a sebe na korbu auta, kde po zabouchnutí zadních dveří zjišťujeme, že jsme odříznutí od řidiče, pak si všímáme zvonku s nápisem STOP. Skáčeme na sedačkách jak klokani, protože je cesta krkolomná a za šest hodin se dokodrcáváme do Karakolu. Následujících pár dní, které nám zbývají do odjezdu, trávíme nejprve v Čolponatě u jezera Issyk-kul a po správné rekreaci se přesouváme do Biškeku. Některé hory se zapíšou do mysli víc než jiné. Pro mě to byly hory v srdci Asie, v zemi, která leží nejdále od moře, v zemi polodivokých koní, sněžného irbise a Nebeských hor. Opravdu jsem si připadala jako v nebi, ale ne v tom lidském, ale horském.

Které hory se zapsaly do srdce Vám?

PS: Díky moc Andreje Kalinové za skvělý článek a fotky.