Když jsem přemýšlela, co dělat o silvestrovských chvílích volna, narazila jsem na expedici do Turecka na Lýkijskou stezku. Část programu se skládalo z procházení turistickou stezkou podél pobřeží, částí se jednalo o odpočinkovou pohodovou akci, jakou si jistě každý dobrodruh na konci roku ocení, kdy jsme vyrazili za labužnickými skvosty i po památkách.

V poledne odletového dne jsme se potkali na letišti v Praze se skupinkou dalších zážitků-chtivých nadšenců a už jsme sedali do letadla do Istanbulu. Tři hodiny utekly vzájemným seznamováním a sdílením toho, kde přesně kdo z nás byl (máme na kontě jeden výstup na Mt. Blanc, zimní výstup na Ararat, přechod pohoří na Srí Lance nebo zimní Falklandy – nic z toho nejsem já). Ještě nás čekal rychlý přestup na vnitrostátní let do Dalamanu, kam jsme dorazili v deset hodin večer místního času. Odtud ještě hodinová cesta autobusem do Fetiye a pak krátký přískok do místa ubytování ve přímořské čtvrti Ölüdeniz. Všichni jsme si dali vydatnou půlnoční svačinku se sklenkou místního kořeněného vína a vyčerpáním usnuli.

Prší, prší, jen se leje
V pondělí jsme dopoledne řešili nezbytné záležitosti. Prvně jsme řešili vládní nařízení, které se i přes opětovné ujištění turecké vlády, že jsou již konečná, stejně ještě změnila – a to tak, že od 31. 12. do 4. 1. byl kompletní lockdown celé země. Proto naše průvodkyně operativně rozhodla, že čtyřdenní přechod původně plánovaný na první část pobytu přesuneme právě na tuto dobu, abychom jej strávili v horách a nebyly jím nijak omezeni. A následně pak nákup SIM karet, přes které jsme si každý mohli udělat nezbytný HES kód, který je potřeba při jednání s úřady, na platby v autobusech nebo například na poslání pohledů, nákup jídla, a hlavně řešení důstojného ubytování než nouzovka na první noc, kde jsme spali namačkaní jako herinci v plechovce v jednom apartmánu. Žel, stěhování věcí, i přes to, že to bylo chůzí jen 900 metrů, jsme zrovna prováděli v nejnevhodnější možný okamžik.

A to za urputné bouřky. Během prvních pár minut jsme byli všichni durch a s čvachtajícími botami. I tak jsme na hotel došli a zjistili, že není všechno zlato, co se třpytí. Moc na výběr místa pobytu jsme neměli, protože je teď spousta ubytoven zavřená, navíc jich mezi svátky moc nekomunikovalo, ale i to místo, které jsme nakonec vybrali, bylo poněkud zvláštní. Ano, mělo bazén a palmu, což bylo fajn, i když jsme jej v podstatě nevyužili, protože buď byla moc zima nebo jsme na hotelu byli jen brzy ráno a pozdě večer. Ale hlavně bylo v pokojích skoro stejně jako venku a v některých nefungovala klimatizace, tedy to zařízení, kterým si jižanské národy v zimě topí. Teplá voda ve všech pokojích tekla jen prvních osm sekund. A snídaně se pak podávala ve velké místnosti, která však zároveň sloužila majitelům jako obývací pokoj. Jelikož nám administrativa a řešení těchto nezbytností zabralo celkem dost času, vyrazili jsme pak už odpoledne jen na pláž. Cesta nás vedla strmou silničkou dolů k vesničce při pobřeží, kolem prázdných hotelů a apartmánů k pronájmu. Celé pobřeží tak působilo velmi pustě až téměř strašidelně. Samozřejmě jsme si hned museli jít namočit nohy do mořské vody, a potom jsme až do poslední chvíle sledovali západ slunce. Autobusem jsme se nechali vyvézt zpátky k ubytování a jali se grilovat. Kuřátka, čerstvé ryby, lilky, papriky i kukuřici. U dvou petrolejek jsme kolem ohně a domácího grilu strávili celý večer až snad do půlnoci. Protože jsme pak už ale byli všichni unavení a prokřehlí, vyrazili jsme na hotel.

Kdo ukradl tu vodu?
Dle programu nás čekal dvoudenní výlet. Nejprve čtyřhodinová cesta minibusem do antického města Pamukkale zapsaného v UNESCO pro své jedinečné travertinové lázně. Všichni jsme se na to moc těšili, protože při přejezdu hor bylo zamračeno a sychravo. Ale jaké bylo naše překvapení, když jsme do lázní dorazili, a ve skoro žádných jezírkách nebyla voda. Sluníčko sice svítilo, ale sněhobílých nádržek bylo napuštěných jen pár, a to vodou tak studenou, až se nám kroutily prsty u nohou. Až o kousek dál jsme objevili teplý pramen, který naplňoval jezírko přepadávající přes okraj a vody z něj mizela do hlubin pod námi. A protože se nejednalo jen o tuto zajímavost, ale o celé památné město ze 3. století, prošli jsme si areál pěkně od začátku do konce. Kromě obytných budov, promenády a kolosea, jsme viděli také důmyslný systém na rozvádění vody po celé usedlosti nebo antické latríny. Čas ale pokročil, takže jsme vyrazili do nedalekého města Dizli, kde jsme se ubytovali v hotelu, kde zase oproti tomu v Ölüdeniz hřálo topení na 30 °C neustále a nešlo ztlumit. Bylo nám tedy teplo až dost, takže jsme se raději vyrazili nadýchat čerstvého vzduchu ven. Dali jsme si dvojitý kebab Duble, tedy ne kebab s dvojitou porcí masa, ale dvakrát tak dlouhý kebab než obvykle. Sníst jej na jeden zátah bylo skutečně umění. Nešlo to jinak, než že jsme jej museli spláchnout trochou místního piva Efez. Abychom vytrávili, vydali jsme se na procházku po místních lesoparku a pak se již vydali zpátky na hotel. Jediné, co mě ještě kromě topení doopravdy zarazilo, byl strop koupelny, jenž byl vyložen modrými kachličkami s bílými oblaky a holubicemi. Připadala jsem si při sprchování jako v nebi. Jediná výhoda této hotelové sauny byla v tom, že mi do rána uschlo všechno to, co jsme si večer před tím přeprala.

Bláto je prý dobré na pleť a antika všemi smysly
Druhý den výletu nás čekalo hned několik kulturně přírodních památek. Prvním z nich bylo slané jezero Salda, které se vyznačuje extrémně jemným bílým pískem, které vzniklo zaplněním sopečného kráteru vodou. Zde jsme se nejprve vyfotili s bělostným pískem a nakrmili pár zubožených toulavých psů. Ale pak jsme jeli také na oficiální pláž, a i přes to, že nebylo zrovna teplo, jsme uspořádali soutěž v tom, kdo první dosáhne hladiny jezera suchou botou. Jak je to možné? Vysoká salinita vody společně s jemným pískem tvoří malé ztvrdlé útvary na pobřeží, po kterých je k vodě možné dojít, i když zbytek jsou spíše pohyblivé mazlavé písky. Zvládla jsem se vody dotknout první a přejít tam i zpět více méně suchou nohou. Avšak byli i tací, kteří si hned při prvním pokusu nabrali do obou bot, a dokonce jeden, který si pro jistotu obalil blátem nohu až po koleno. Poté, co jsme se tedy všichni osušili a dali alespoň do přiměřené psychické pohody z čvachtání v té nebo oné botě, vyrazili jsme dál.

Další zastávkou bylo totiž teprve v roce 2015 objevené antické město Kibyra. Fakt, že jej objevili až tak pozdě je tedy ten, že je sice z velké části ještě neprozkoumané a neodhalené, ale také ten, že se zde dokonce ještě nevybírá žádné vstupné a člověk si zde může doopravdy prolézt a osahat, co se mu zlíbí. Dokonce jsme zde zastihli archeology omývající desku nějaké hrobky či jiného hustě popsaného velkého kamenného objektu. Nejprve jsme dorazili ke sportovišti pro třicet tisíc diváků, které nás uchvátilo výhledem na údolí pod námi. Od něj jsme pokračovali k lázním a odtud pak ke studni a agoře, široké dlážděné ulici. Ale to ještě nebylo všechno. O kousek dál byl pod úrovní terénu čtyři metry hluboký dům, pravděpodobně chrám, podle podpěrných sloupů, a hned za ním pak koloseum a divadlo múzických umění. Tolik historie najednou, krásné zachovalé kameny a atmosféra osamění nás ohromila. Pokud hledáte autentický antický zážitek, rozjeďte se sem, stojí to za to. Sice zde ještě nejsou skoro žádné popisky, a občas hledáte cestičku k další pamětihodnosti mezi pichlavými keři, ale stojí to rozhodně za to. Ve městě pod památkami jsme si dali oběd. Pitu, kebab, ayran a čerstvou zeleninu. Nacpaní k prasknutí jsme se pak vydali zpátky k Fetiyi. Zde jsme si jen odložili věci na hotelu a vyrazili do centra města si prohlédnout rybí trh, ochutnat džus z vymačkaných pomerančů a granátových jablek a projít si promenádu kolem přístavu. Dobře se nám pak spalo, dobře.

Silvestrovská noc
Jak na Silvestra, tak po celý rok. To bylo rozhodně motto celého dne, protože jsme jej zahájili pozdní bohatou hotelovou snídaní. Následoval zážitek v podobě paraglidu z hory Babadag (1 969 m.n.m.) dolů na pláž. Tedy čtyřicet minut letu se severním větrem v zádech. Výhledy byly v tomto polojasném dni nádherné, stejně tak jako úsměvy na našich tvářích. Já jsem si vylosovala pohodáře dredaře Toldu, který sice neuměl moc anglicky, ale za to mi nafotil spoustu fotek i několik videí, a zkusili jsme společně i několik trošku adrenalinových zážitků – houpačka, spirála aj. Přistání na pláži bylo měkké a krásné. Juch! A protože mohlo najednou plachtit jen pět z nás, tak jsme si ještě do příletu druhé skupiny, zvládli užít koupání v moři i oběd.

V pokročilém odpoledni jsme vyrazili na nákupy do Fetiye. Bylo totiž potřeba na silvestrovský večer připravit tolik věcí. Takže jsme kromě rybího trhu navštívili i místní trh se zeleninou, kde měli nejen hromady datlí, oliv, paprik, ale také obří kdoule nebo miniaturní liči. To nám zabralo skoro celý zbytek dne, takže už jsme se pak jen vypravili na večerní grilování. Jaké ale bylo naše překvapení, když se těsně po našem příchodu spustil obrovský liják. Nachystali jsme tedy zeleninový salát, připravili ryby a další zeleninu na grilování a vyčkávali. Po přibližně hodině, kdy ani předpověď počasí, ani obloha neslibovali zlepšení, jsme přenesli gril na balkón a zůstali jsme uvnitř. Grilovaných dobrot jsme se tedy dočkali a společně s nimi i tří druhů salátů na ruský způsob (s kalamáry, rybou a krabem) a množství dalších dobrot. O půlnoci jsme si slavnostně připili a jali se oslavit nový rok množstvím českých i ruských básní i písní. Noc příjemně plynula, ale nás čekal další den náročný program, takže jsme šli ve dvě hodiny spát.

Vyrážíme na Lýkijskou stezku
Na prvního ledna jsme se sbalili na následující čtyři dny a po vydatné pozdní snídani jsme vyrazili na cestu. Od hotelu jsme šli pěšky k začátku stezky kousek za městem. Zde jsme si udělali reprezentativní fotografii ještě plní sil a odhodlání. To však z mnoha z nás velmi rychle vyprchalo, protože nás ten den čekalo převýšení sedm set výškových metrů nahoru. První tři hodiny jsme tedy jen stoupali vzhůru, a to dokonce ještě se zbytky ryb a grilované zeleniny na zádech. Jen, co jsme se přehoupli přes vrchol, spustil se ohromný liják. Jaké bylo naše štěstí, že se zrovna kolem nás nacházelo několik rozestavěných hotelů. Do jednoho z nich jsme se před deštěm ukryli. Oheň v krbu, který se zde nacházel, jsme si sice nezapálili, ale za to jsme zjistili, že budovu obýváme ještě se čtyřmi místními kozami. Ředkev si od nás nevzali, za to bobků nám nadělili na podrážky bohatě. Když se bouřka přehnala, vyrazili jsme dál. Cesta už vedla méně do konce, k první horské vesničce. Zde jsme se rozhodli si doplnit vodu, a zároveň jsme u toho narazili na ukrajinskou skupinu cestovatelů jdoucích ten samý úsek stezky akorát v opačném směru. Naneštěstí se v tu chvíli déšť vrátil, takže jsme se ukryli před deštěm do parta dalšího z domů a mezitím si pochutnávali na další svačince a kochali se duhou klenoucí se zpod dešťových mraků. Pršet přestalo záhy, takže jsme na nic nečekali a vyrazili podél červenobílé značky dále.

Ta nás vedla přes vesničku Kirme a zapadlé políčko se včelími úly až skoro na pobřeží. Zde jsme poslední úsek měli velmi dobrodružnou vložku, kdy jsme museli ke strmému výstupu občas použít i pomocného zavěšeného lana nebo šplhat pomocí rukou. Bylo to náročné, ale příjemně ozvláštňující jednotvárný pochod. Na místně s krásným výhledem jsme se rozhodli utábořit. V šest hodin stejně zapadalo slunce a v neznámém terénu je nezralost jít po tmě. To jsme si raději nachystali spaní a rozdělali oheň. Na řadu totiž přišly přebytky z minulé noci, a to grilované ryby a zelenina, které jsme si na kamenech kolem ohniště ohřáli. Jaká lahoda to si moci pochutnat na pečených rybách uprostřed přírody v krásnou noc plnou hvězd. Ještě chvíli jsme hodnotili uplynulý den a plánovali ten následující, ale i tak jsme šli velmi brzy spát. Dohnat spánkový dluh z předchozího dne i únavu ze současného. Ušli jsme šestnáct kilometrů. Převýšení bylo sedm set šest metrů nahoru a sedm set devadesát šest metrů dolů.

Tempo výpravy: pohodové
Druhý den jsme vyrazili po strmé pěšince obtáčející útesy ve výšce dvě stě metrů nad mořem podél pobřeží. Celou dobu jsme museli jít za sebou a občas byla pěšinka, nebo spíše značení nejasné, takže jsme se museli vracet a hledat správnou cestu. Brzy jsme došli do Faralyi, kde jsme si doplnili vodu a vydali se delší, avšak za to kouzelnější stezkou podél pobřeží do Kabaku. Nádherná panoramata azurové vody a jasné oblohy se střídala s tím, jak jsme vcházeli a vycházeli z borovicového lesíka. V jednu chvíli jsme šli prakticky po břehu moře, což nám samozřejmě nedalo a vyhlásili jsme obědovou pauzu, kterou jsme zahájili řádným vykoupáním se v moři. Jednak nám pak lépe chutnalo, a pak jsme ještě stihli do další části našeho pochodu řádně oschnout. Podél pobřeží jsme došli až do vesničky Kabak, kde jsme si opět doplnili vodu. Sluníčko hřálo, až pálilo, a odhadovaná teplota vzduchu mohla klidně být 20 °C. Objevili jsme malinkou zastrčenou restauraci s teráskou s výhledem na záliv, kde jsme si dali čerstvé ryby, omelety, palačinky a mnoho jiných dobrot. Nesměl chybět ani místní černý slazený čaj. Po vydatném jídle jsme se jali stoupat podél kaňonu před další hřeben. Ten nás vedl prakticky od hladiny moře do výšky čtyři sta sedmdesát metrů nad mořem. Terén byl skalnatý a pohled na skalní štíty byl sice úchvatný, ale ani to neoblomilo mé unavené nohy k vyššímu tempu. Jak jsem byla ráda, když jsme pro ten den konečně utábořili. Výhodou tohoto místa na spaní bylo to, že se zde nalézal lesní bar s malým přístřeškem pro uskladnění vody a dalších nabízených nápojů. Takže jsem jej hned využila jako své místo na spaní. Minulou noc mi totiž od země pouze s alumatkou bylo docela zima. Nyní, s dřevěnou podlahou pod sebou mi nic takového nehrozilo. A také že ano. Po výborné večeři na ohni – placky se sýrem – jsem se odebrala do spacáku a probrala se až ráno. I budíky jsme zaspala a vzbudilo mě až šustění ostatních. Délka trasy třináct kilometrů. Převýšení nahoru osm set třicet pět metrů nahoru, pět set devadesát šest metrů dolů.

Dobytčákem do nikam
Hned po probuzení nás čekal zbytek výstupu na hřeben. Tedy ještě dvě stě výškových metrů na dvou kilometrech, než jsme dosáhli vesničky Alinca. Zde se před námi rozprostřelo krásné panorama místního zálivu. Jaké tedy bylo naše nadšení, když nás cesta dál vedla po úpatí útesu a mohli jsme si jej i nadále vychutnávat, i když pří téměř tří set metrovém klesání na třech kilometrech to zase tak úplně nešlo. Při výstupu na další vrchol nás překvapila houpačka a houpací síť na jejím vrcholu. Když jsme však o kousek dál zahlédli luxusní plastikové jurty s prosklenou bočnicí a za tím neméně luxusní sociální zařízení, bylo nám již jasné, odkud vítr vane. Vydělávat se holt dá vždy a všude. Nás však cesta vedla dál od tohoto lákadla, skrze zelenkavé olivové háje a kolem prastarého hamamu, tedy lázní (ve kterých nyní byla jen zahnívající dešťová voda).

Stoupali jsme dále, lesem i skalnatými teráskami, až jsme dosáhli vesničky Gey. Zde jsme v malém obchůdku doplnili potřebné zásoby na cestu a kousek za vesnicí jsme si i uvařili na políčku oběd. Svítilo na nás sluníčko, a my se kolektivně rozhodli, že plánovaných sedmdesát kilometrů cesty prostě ujít nechceme. Konec našeho putování byl tedy ustanoven ve vesnici Bel, kam jsme za dalších šest kilometrů skutečně dorazili. Dopřáli jsme si v brzkém odpoledni výtečné domácí lečo od jednoho místního pána a řešili, co s načatým dnem. Převládl názor zkusit se dostat na přespání na pláž. Avšak to bylo ještě dalších osm kilometrů s osmi set metrovým padáním dolů, což bychom do tmy neušli. Podařilo se nám tedy domluvit zelinářský vůz, který nás tam za malý poplatek měl dovézt. Háček však byl v tom, že ještě musel dokončit objížďku své trasy, takže jsme na něj museli hodinu čekat. Z jedné hodiny se staly dvě, a když už jsme to chtěli vzdát, objevil se se západem slunce na obzoru. Naházeli jsem batohy na jednu hromadu a společně s dalšími poutníky, které asi nalákal a nabral někde cestou, jsme nalezli do korby dobytčáku. Rozjeli jsme se tmou. Mladý řidič s námi však nejel nijak opatrně, řezal zatáčky a notně přidával plyn. Já ani nestačila sledovat ubíhající krajinu kolem. V jednu chvíli řidič šlápl na brdu, strhl volant, aby vybral zatáčku, ale hmotnost plné korby ho vytlačila ze silnice a my skončili v příkopu. Naštěstí na té straně, kde pak byl porost a více méně porostlá skála vzhůru. Kdyby to bylo na druhou stranu, letíme vzdušnou čarou rovnou do moře. Svodidla se v Turecku asi nevyrábějí. V tu chvíli nám došlo, jak pošetilý nápad to byl. Vyházeli jsme tedy batohy do tmy na silnici, a ještě, než byl vůz vytlačen zpátky na silnici, jsme z něj vyskákali. S planoucími tvářemi a bušícím srdcem jsme se vydali pěšky po silnici zpět do Belu. Zde jsme využili předchozí nabídku pána, který nám vařil lečo, a přespali u něj na zahradě a na střeše. Vybrala jsem si střechu, protože mít na spacák ovčí hovínka se mi nikterak nechtělo. A byla mi zima. Velká. Ale za to jsem viděla krásný východ slunce. Délka trasy šestnáct kilometrů. Převýšení vzhůru jeden tisíc sto padesát osm metrů, převýšení dolů devět set čtyřicet šest metrů.

Covid necovid
Poslední den jsme se královsky nasnídali z hostiny, kterou nám připravil náš hostitel, a objednaným minibusem se vydali zpět do Fetiye. Zde nás řidič zanechal rovnou u nemocnice, protože jsme podle nového nařízení mohli do letadla pouze s negativním testem PCR na nákazu virem Covid-19. V nemocnici jsme se dozvěděli, že k tomu, aby nás na test registrovali, potřebujeme doložit kopii pasu a doklad o rezervaci letu nebo letenku. Sháněli jsme tedy kolem někoho, kdo by nám potřebné kopie a tisky udělal. Uspěli jsme v prodejně mobilních telefonů. Přišli jsme zpátky do nemocnice, ale zde nikdo nebyl, protože se zde drží přesná hodina obědové pauzy. Vyčkali jsme tedy tu necelou půlhodinu od příchodu pracovnice, která nás zapsala a poslala zaplatit na pokladnu poplatek. Na základě potvrzení o platbě nám pak vystavila žádanku na PCR test. Tento úkon pro devět lidí ji zabral půl hodiny, ve které jsme se zašli do nedalekého bufetu najíst. A až potom, co každý dostal svou žádanku, sadu nálepek na zkumavky a popis toho, jak se dozvíme výsledky, jsme mohli na samotný test. Ten byl proveden jak výtěrem z krku, tak z nosu a zabral necelou minutu. Čekali jsem na něj přes tři hodiny. Po nábřeží jsme se vydali zpátky do centra, kde jsme si dali na občerstvení naši oblíbenou šťávu z čerstvého ovoce, skočili si na poštu a do směnárny, a vypravili se autobusem zpátky na hotel. Tam jsme se ale jen převlékli a ihned vyrazili ještě s paprsky posledního slunce na pláž. Zde jsme netrpělivě čekali na výsledky testů. Negativní. Uuuuf, všichni jsme negativní. Oslavujeme a už se vidíme zítra v letadle. S tmou se tedy vracíme na hotel a začínáme balit.

Domů
Vstáváme ve 3:30, auta nás odvážejí do Fetiye na čtvrtou hodinu. Odtud jedeme hodinu na letiště a zde chvíli bojujeme s váhou zavazadel. PCR test chtěli jen po jednom z nás. Cestu do Istanbulu všichni prospíme. Zde snídáme v McDonald’s, protože to je skoro jediný otevřený podnik na celém letišti. Není to nic, co bych si přála, ale energii mi to dodalo. Pak tři hodiny bloumáme po letišti, kde není žádná funkční wifi, abychom nějak zabili čas do našeho letu. Jakmile stojíme u odletové brány, obíhá nás letištní pracovník, jestli máme příletový formulář. A my že ne, že máme akorát test na Covid. A on, že ho to nezajímá, že chce formulář. Nakonec zjišťujeme, že se jedná o jednoduchý příjezdový formulář, který lze vyplnit za pár minut online, ale ta panika, než nám to pán vysvětlil, nám dala zabrat. S posledními zbytky sil dolétáme do Prahy, kde jsou u pasové kontroly nadšení, že máme test i formulář a vpouštějí nás do vlasti.

Co říci na závěr
Expedice se mi moc líbila, a i když pro mě trek byl skutečnou výzvou, jsem ráda, že jsem se rozhodla do toho jít. Moc se mi líbila vyváženost akce – jak pohodová poznávací část, tak náročnější fyzická. A samozřejmě mě nadchla jak naše expediční skupinka, tak pohostinnost Turků, kteří se k nám chovali vesměs velmi mile a přátelsky. Jsem vděčná vedoucí Sofii, která do toho s námi šla, i celému Expedition club za podporu a za to, že se nebojí hledat cesty i tam, kde na první pohled nemusí být vidět. Teşekkür!

Děkujeme za text a za fotky Ladě Matyášové! Koukněte na její blog.