Polární expedice mají dvě roviny náročnosti. Tu fyzickou, kdy musíš být schopný ujít celou vzdálenost s polárnickými saněmi plnými materiálu, čelit překážkám, které připraví příroda a v neposlední řadě mít rezervy na případné problémy. Tou druhou je náročnost psychická. Polární prostředí vytváří neustálý nekomfort, který vyžaduje jistou houževnatost a zkušenosti. Morálka v týmu je stejné důležitá, jako naše fyzická kondice. Teploty pod -40 °C totiž s psychikou umí velmi slušně zamávat!

Den první
Ráno vstávám před čtvrtou hodinou, proberu se, udělám ze sebe trochu člověka a v půl páté mám odvoz na letiště. Kupodivu jsem tam první, protože téměř vždy chodím pozdě. Po chvíli vidím v dálce člověka, jak tlačí vozík a na něm oranžové saně. Říkám si, to bude někdo od nás, jdu za ním.
Jasně, byl to Karel a tak se seznamujeme. Po chvíli dorazí zbytek naší skupiny. Se všemi se seznamuji, protože nikoho neznám. Pomalu jdeme na odbavení a nastává první možný problém. Paní na přepážce se zhrozí, kolik vozíků táhneme a spustí něco ve smyslu, že nás třeba neodbaví, protože třeba nebude místo v letadle pro všechny naše věci. Všechno dobře dopadlo, věci odbaveny a my míříme do letadla.

Den druhý
Ráno po sedmé hodině přistáváme na Čingischánově letišti a tam už na nás čekají dva mongolští řidiči. Vybíráme peníze z bankomatu, nakládáme věci na auta a razíme na hotel odpočívat. Po ubytování čekáme, až nám dorazí kartuše a my pak můžeme razit do víru Ulaanbaataru. Dáváme oběd, nakupujeme poslední potřebné věci, dáváme drink a jdeme spát. 




Den třetí
Ráno budíček na šestou, rychlá snídaně a v sedm hodin už na nás čekají před hotelem řidiči. Opět se nakládá hromada našich věcí na auta. Razíme nějakých 800km do Murunu. Cesta je hrozně dlouhá, ale docela to utíká. Po dlouhých dvanácti hodinách dorážíme do Murunu. Opět vykládáme všechny věci a hned mažeme do místní restaurace na jídlo. Bohužel přicházíme pozdě a jsou ochotni nám udělat jen polévku. Bereme cokoliv, mám hlad jako sviňa. Jdeme zpět do našeho ubytování a rozjíždí se menší party.

Den čtvrtý  
Ráno se probouzím s menší kocovinkou a je mi zle. Nesnídám, ale beru si ibalginy na hlavu. Krátce po deváté hodině už vyrážíme směr Khankh. Cesta už naštěstí není tak dlouhá. Já se ještě po cestě dozvídám, co se ještě všechno v noci stalo. Dáváme si zastávku na samém jihu jezera v městečku Khatgal a dáváme oběd. Pak už vjíždíme na led jezera a frčíme na sever. I když to není daleko, necelých 150km, ale jedeme zase dlouho. Může se zdát, že se jede přímo kolmo nahoru, ale opak je pravdou. Na ledu jsou vyjeté koleje jako cesta a po ní řidiči jedou. Má to svůj smysl, ne všude se dá projet. Občas narazíme na trhliny, řidiči zastaví, dávají kouřovou a o něčem diskutují. Vždy to dobře dopadlo, trhliny byly zacelené a my přes ně pomalu přejíždíme. K večeru dojíždíme asi do nejhezčího ubytování, o kterém se nám mohlo zdát. Krásné dřevěné chaty s výhledem na jezero. Po krátkém ubytování začínáme upravovat naše vařiče, aby nám bomby se směsí do -18 vůbec hořely.  


Den pátý
V noci jsem nemohl vůbec usnout, hlava plná myšlenek, tělo unavené, ale stejně jsem nemohl zabrat. Nakonec usínám, ale po chvíli se probouzím. Kamna skoro vyhasla, tak jdu pro dřevo a přiložit. Pomalu rozfoukávám oheň, aby velká polena opět chytla plamen. Zavrávorám, padám a instinktivně dávám ruku před sebe. Bohužel se opírám o rozpálená kovová dvířka kamen a spálím si ruku. Nemůžu nadávat nahlas, abych nevzbudil kluky, tak si nadávám sám pro sebe. Ruku hned chladím pod vodou a jdu si lehnout. Opět nemůžu usnout, ruka pálí jako sviňa. Vstávám a jdu ji opět zchladit. Nakonec namočím šátek, omotávám si ruku a na chvíli to pomáhá. Usínám na dalších pár minut, ale za chvíli zvoní budík. Rozhoduji se, že zůstávám na chatě a na Munku Sardyk nejdu. Kolem 8h usínám a probouzím se po 12h. Pája též zůstala v chatkách, tak ji píšu, co dělá a jestli se mohu stavit. Celé odpoledne si povídáme a v 16h hodin s našimi řidiči vyrážíme vyzvednout naši skupinu na místo určení.

Den šestý
Den „D“ je tady. Odjezd na jezero. Ráno brzy opět budíček, nakládáme věci na auto a vyrážíme. Jedeme asi hodinu a jsme na samém severu jezera. Dáváme do kupy saně, loučíme se s řidiči, děláme společnou fotku a pomalu vyrážíme. Počasí je úžasné. Úplné bezvětří a svítí sluníčko. Jdeme ve vyjetých kolejích od aut, takže se jde parádně.  Po pár hodinách se vyjeté koleje stáčí jiným směrem, a my tak vytváříme novou cestu. Bohužel na jezeře je sníh a tak postup nejde tak rychle, jak jsme předpokládali. Kolem 17h rozhodujeme, že pro dnešní den končíme. Ušli jsme 20km. Začínám cítit záda, snad to bude zítra lepší. Postavíme stany a jdeme si nasekat led, aby jsme měli ráno z čeho uvařit vodu. Za chvíli zapadá sluníčko a rapidně se ochlazuje. První noc se blíží a já začínám být trochu nervózní, jaké to celé bude. Nikdy jsem v takových podmínkách nespal. Po večeři se všichni scházíme u Romana před stanem a při svitu čelovek popíjíme a povídáme si. Nevím kolik je hodin, ale už je úplná tma a jdeme se spát.



Den sedmý
V noci mě několikrát vzbudilo praskání ledu. Věděl jsem, že led neustále pracuje a že se teoreticky nemůže nic stát, ale stejně je to zvláštní pocit, když slyšíte ránu, jak to někde prskne a pak jak jede prasklina třeba kousek od vás. Budíka máme na 8 hodin. Kupodivu vylézt z vyhřátého spacáku není tak hrozné jak jsem se bál. Člověk se musí začít hned hýbat, aby se zahřál. Vyspal jsem se vcelku dobře, zima nebyla a záda naštěstí v pořádku. Teploměr mi přes noc naměřil hodnotu -29,4 C. Pouštíme se do rozpouštění ledu a vaříme snídani. Vše balíme a v 10:15 vyrážíme. Před sebou máme první záchytný bod, který je od nás vzdálený lehce přes 50km. Je to ostrov zhruba v půlce jezera. Tam by jsme chtěli strávit jednu noc a udělat si oheň.  Počasí nám opět přeje, oblačnost žádná, jen mírný opar a sluníčko nabírá na síle. Každou hodinu máme malou pauzu, kde se vždy čeká, až se všichni dojdeme, aby mezi námi nevznikaly velké mezery. Oběd máme každý den ve 13h a na tuto pauzu se vždy velmi těším. Dáváme opět 20km a kolem půl páté plníme cíl pro dnešní den. Bohužel poslední dvě hodiny jsem opět cítil záda a jsem nesmírně rád, že dnešní den končí. Rozbíhá se opět stejné kolečko aktivit jako předešlý den. Pamatuji si, jak mi Pája první den říkala, že ráno se těšíš na večer a večer se těšíš na ráno. A přesně tak to platí.

Den osmý
V noci mě opět párkrát vzbudilo praskání ledu. Ale člověk už si trochu zvykl, když ví, že přežil první noc. Budíček opět na osmu hodinu. První chyba, kterou jsem udělal, byla ta, že jsem si nevzal náhradní tenké rukavice. A to jsem si uvědomil právě toto ráno. Udělaly se mi díry na několika prstech a ráno když jsem vyměňoval kartuši, tak jsem sáhnul holým prstem na zmrzlou kartuši a spálil jsem si prst. Nikdy bych nevěřil, že ten mráz dokáže takhle pálit, protože to pálilo stejně, jako kdybych sáhnul na něco rozpáleného. Tak už mám spálenou dlaň a prst. Skoro na minutu přesně vyrážíme jako předchozí den. Držíme kurz na zmíněný ostrov, který vidíme před námi, ale stále to připadá, že ta vzdálenost k němu vůbec neubývá. Opět dáváme 20km a po 16h stavíme tábor. Opět zmiňuji svá záda, protože je opět cítím. Začíná foukat vítr a já to začínám cítit, protože pocitová teplota dost klesla. Jarda ještě více ukotvuje náš stan a já se snažím zapálit náš vařič, ale nedaří se to. Začíná mi trochu frustrace, protože všichni už vaří a nám to stále nejde. V tom přijde Dita, obejme mě a nabídne mi pomoc. To mě tak hezky povzbudilo, že se začalo trochu dařit. Ano, trochu. Po uvaření dvou hrnců vody nám přestal fungovat vařič. Něco se v něm posralo a už to nerozchodil. Pája nám půjčuje svůj, který zrovna nepotřebuje a my můžeme dále normálně vařit. Díky větru je fakt kosa a my se zahříváme vším, čím můžeme. Chtěl jsem si vzít algifen na bolest, ale i on změnil svou konzistenci a nejde ho nakapat na lžíci. Noc bude asi dlouhá.


Den devátý
V noci se budím zimou, převaluji se a nemůžu pořádně usnout. Ráno zjišťuji, co všechno se zase posralo. Nejprve jsem zjistil, že spím na skoro prázdné karimatce. Druhé nemilé zjištění bylo, že jsem si vnitřní botičky z bot dal blbě do spacáku a místo, aby se vysušily, tak úplně zmrzly a byly v nich kousky ledu. Nejdříve řeším, jak a v čem půjdu. Oblékám dvoje silné ponožky, na to ještě péřové papuče a obouvám se do bot. Super, akorát to sedí, noha mi v nich neplave a dá se v tom jít. Představa, že ostrov je už kousek před námi a dnešní noc budeme trávit u ohně je úplně pecka. Dávám do sebe už preventivně dva ibalginy, protože záda mě bolí už teď. Vyrážíme, ale v průběhu cesty měníme kurz na druhý břeh ostrova, abychom byli v závětří. Nacházíme super místo a jdeme chystat tábor. Stany postavené a jdeme kácet stromy. Za hodinu už sedíme u ohně a nálada je super. Já vytahuju zmrzlé botičky, nandávám je na trekové hůlky a suším je nad ohněm. Za chvíli jsou krásně suché, já se přezouvám a jdu sušit péřové papuče, které jsou úplně mokré. Tahle párty u ohně byla super. A já se rozhoduji, že dnešní noc budu spát pod širákem. Bohužel zjišťuji, že karimatka zase uchází, tak se připravuji na to, že následující noci budou trochu krušné.

Den desátý
Ráno se budím ještě před svítáním a dělám krásné fotky východu slunce. Přesně na tyto okamžiky a fotky jsem se těšil a vyplatilo se přivstat si. Kupodivu jsem se vyspal nejlépe za celou dobu na ledu. Toto ráno bohužel není vůbec dobré. Jeden člen naší výpravy má zdravotní problém a není schopný pokračovat dále. Volá ses SOS. S Pájou čekají na přivolanou pomoc. S nimi tam zůstává Karel a Tom, aby tam nebyli sami. My máme pokračovat dále. Beru si opět ibalginy, protože už od rána cítím záda. Vítr opět sílí, sníh mizí a my konečně vcházíme na led. Vítr a led není úplně super kombinace. Saně za námi vlajou jak vlajky a několikrát se nám převracejí. Záda už mi to moc nedávají, sundávám úvazek a saně táhnu za tyče v ruce. Napadá mě myšlenka, že když pojede nazpět záchranářské auto, že se svezu s nimi. Hrozně se to ve mně pere. Nechci to vzdát, ale ta představa že se mi uleví od bolesti, je silnější. Dostáváme zprávu, že záchrana se povedla a Pája se zraněným jsou už v nemocnici, ale že Toma a Karla sebrali vojáci. Zhruba po 2 hodinách jede kolem auto, házíme stopa a zkoušíme se domluvit, jestli by mě nevzali do Khatgalu. Povedlo se a já už sedím namačkaný s třemi Mongolci v pidi autě. Na jednu stranu obrovská úleva, ale na druhou stranu mě hrozně hryže svědomí, jestli jsem to nemohl ještě kus zvládnout. No nic nedá svítit, musím se s tím nějak smířit. Cesta trvá asi hodinu a je to opět dobrodružství. Nechávám se vyložit u bankomatu, dávám jim nějaké peníze za cestu. Hledám na netu nějaké ubytování a po chvíli dostávám zprávu, kde bych se mohl ubytovat. Beru všechny věci a stěží to táhnu po krajnici. Po chvíli mě zastaví nějaké místní taxi, hned ho beru a dávám do navigace adresu. Bohužel Mongolci v tom mají bordel a adresa nesedí. Dostávám novou zprávu o novém ubytování, tak to otáčíme a jedeme zase opačným směrem. Mezitím mi píše Pája, jestli bychom ji mohli vyzvednout v nemocnici. Tak to znovu otáčíme. Mongolec je chudák zmatený co po něm furt chci. Po pár minutách máme Páju a jedeme se ubytovat. Máme krásnou jurtu. Pája po chvíli jede opět do nemocnice za zraněným, mezitím přijíždí Karel, kterého propustili vojáci. Tak jdeme do místního obchodu něco nakoupit a večer to všechno zapíjíme. Mezitím se vrací Pája a Tom zase jede se zraněným do jiné nemocnice. Byl to dlouhý den.


Den jedenáctý
Konečně se mi ulevilo od bolesti zad. Karel má domluvený odvoz zpět na jezero. S Pájou čekáme, až dorazí nazpět Tom se zraněným z nemocnice. Po několika hodinách konečně dorazí a je to šťastné shledání. Jsem nesmírně rád, že jsou zpět mezi námi. Přesouváme se jiného ubytování, které jsme měli domluvené už předem. Bohužel tady v jurtách už nemají místo pro nadcházející noc, kvůli víkendovému festivalu. Nejhorší ubytování jaké jsme doposud měli, ale všechno je lepší než nic. Dostáváme zprávu, že večer dorazí dva ze zbývající skupiny z jezera. Večer opět vše zapíjíme a jdeme spát.

Den dvanáctý
Lepší bylo spát na prázdné karimatce na jezeře než na této imitaci postele. Jsem rozbitý jako sviňa. Ráno si trochu přispíme, pak jdeme na snídani a na nákup. Čekáme na zbytek výpravy a hurá na oběd. Po obědě se vydáváme zpět na jezero, kde tento víkend probíhá Ice festival. Festival byl úplně skvělý. Večer všechno zapíjíme a ještě nám ho zpestří místní opilý chlapík, který se rozhodl, že přespí u nás u kamen.



Den třináctý
Tento den byl nejvíce otravný, protože nás čekal celodenní přesun zpět do Ulaanbaataru. Za prvé to bylo šíleně dlouhé, protože jsme jeli nějakých 16 hodin a za druhé si člověk uvědomuje, že to celé končí.

Den čtrnáctý a patnáctý
Tyto dny jsme už měli individuální program, tak jsme jen courali po městě, nakupovali a jedli. Mně osobně se Ulaanbaatar líbil, ale byl to zcela jiný svět než za hranicemi města.

Den šestnáctý
Ráno budík ve 3:30, rychle všechno pofackovat, pobalit a odjezd na letiště. V 18:05 přistáváme na letišti v Praze a je definitivní konec. Co vím určitě, že až bude opět tato akce, tak letím znovu. Mám tam nedokončenou akci na jezeře.

PS: Děkujeme moc Lukáši Ferkovi za článek a za fotky!