Yavj yavj! Bombu objednáš zásadně přes cizí pevnou linku. Roletka, poušť, štěrk a šutry jsou furt lepší cesta než asfaltová dálnice. Poušť a step na milion způsobů. Terénní Priusy. Mongolská opera. Toalety aka udírny, co tě fakt naučí zavírat si kapsy. Outside maybe nice, inside maybe shit. Osum dní v sedle. Nekonečný hory, lesy, divočina, řeky, brody, tajga, výhledy, nádhery. Náhodně nalezené součástky aut. VKKV aka velmi křehké koňské vztahy. Ovčí hlavy a další mňamky. Spousta opravdu špatně vycpaných zvířátek. Mongolsko bylo prostě jedno velký dobrodružství.
V Ulánbátaru přistáváme do upršeného počasí, o kterém ještě netušíme, že nás bude v podobě solidních povodní pronásledovat po zbytek našeho bezmála měsíčního výletu. Dopravujeme se do hostelu s vyhlídkou sprchy, sehnání jídla a plynových bomb na cestu, kdy se s civilizací budeme setkávat jen výjimečně. Právě bomby se ale ukazují jako problém číslo jedna. Ani čtvrtý navštívený obchod je nevede a vypadá to, že vařit budem leda na ohni.
V chvíli nejzoufalejší ale slečna prodavačka podává telefonní sluchátko a gestikuluje, ať ho převezmeme. Vzhledem k tomu, že s angličtinou ani ruštinou jsme zatím nikde nepochodili, trochu pochybuju o úspěchu nabízeného telefonátu, ale sluchátko převezmu. Anglicky mluvící hlas se táže, kolik bomb potřebujeme a instruuje, ať jsme v určitý čas na určitém místě i s penězi. Poněkud pochybné, ale zoufalá situace si žádá zoufalé řešení, budiž. Dokupujeme zásoby jídla a v daný čas čekáme s ruličkou peněz v kapse na daném místě. Drobná mongolská paní nám s úsměvem podává bomby, na které je prý v obchodech zákaz prodeje. Předáváme peníze a klábosíme, česky se s námi loučí, studovala kdysi v Praze. Výlet zachráněn, odcházíme na pivo.
Druhý den nás vyzvedávají naši řidiči, kteří nás mají dopravovat po celém Mongolsku následujících osm dní. První bariéra je jazyková. Z nabízené palety dorozumívacích prostředků vítězí naše čeština a jejich mongolština. Sahám tedy po Google translatoru, náš řidič vrtí hlavou, že azbukou psát neumí. A apka přepis do latinky nepřeloží. No oukej. Jako kompromis volíme gestikulaci a mapu. Vyrážíme.
Narozdíl od řidičů azbuku naštěstí nějak ovládáme, takže ani objednávka v restauraci, kde menu naprosto neodpovídá tomu, co se zrovna servíruje, nám nečiní takový problém. Druhý zádrhel nastává, když mé pomalu sílící podezření přechází v jistotu. Naši řidiči vůbec netuší, kam jedou a v životě tu nebyli. Brzy naštěstí opouštíme neskutečně rozbitou asfaltku na které jsou díry rozměrů pasti na mamuta a raději přejíždíme do terénu, ve kterém se nejlepším a zdaleka nejvyužívanějším vozidlem ukazuje být Toyota Prius.
V rovné zelené krajině, kde občas zakopneš leda o velblouda nebo sviště, tedy z několika vyjetých prašných cest podle mapy řidičům vybírám ty, které zhruba odpovídají směrem k našemu cíli. Zdárně dorážíme na místo. Lezeme na vyhlídky na skalách, po chvíli hledání nacházíme i léčivý pramen ve skále, který si po vzoru místních patláme na oči. Řidiči jsou z výletu nadšení a fotí si vše stejně intenzivně, jako my. Tak asi dobrý. Večer nám řidiči na oplátku ještě poradí, ať vylezeme na jednu nepřístupnou skálu - den tak končíme návštěvou supího hnízda i s jeho poněkud překvapeným obyvatelem.
Třetí zádrhel přichází večer. Řidičům navzdory domluvám a vzájemnému ujišťování kdo co platí a co je čí starost nikdo neřekl, že celou dobu kempujeme. Pasáž o domluvě s řidiči z Lonely Planet zjevně nelže. Velmi studená noc bez spacáku našeho řidiče ale záhadně namotivuje a ráno záhadně umí psát mongolštinu v azbuce. Díky translatoru je tedy po chvíli intenzivního dopisování i tento komunikační problém zdárně vyřešen. I když vzhledem ke kvalitě překladu občas ani tak netušíme, co že si chceme sdělit. Z rádia hraje mongolská opera s občasným dětským řevem a dámským vzdycháním, obě auta jakž takž jedou a všichni jsou spokojení.
Během tří dnů zvládáme přesun přes step a skalní město, k ledovcovému kaňonu, navštěvujeme i muzeum dinosaurů bez jediného dinosaura, zato s obdivuhodným množstvím opravdu špatně vycpaných zvířátek. V tu chvíli opouštíme jakýkoliv komfort plus mínus vyjeté silnice, rolety či zhruba viditelné pěšiny a dojíždíme do nejjižnějšího bodu našeho putování, až do pouště k dunám Khongor Els.
Tady si na hodinu ochočujeme velbloudy a užíváme si poušť z nadhledu mezi dvěma hrby. Večer kempujeme přímo u paty dun, z čehož jsou viditelně nadšení hlavně páni řidiči, kteří si tu udělají photoshoot i se svými vozy. My bereme večeři a lahev blíže nespecifikované tekutiny a na západ slunce lezeme na tu nejvyšší dunu, kterou máme zrovna po ruce.
Stáčíme to zpět na sever, duny necháváme za zády a přejíždíme divoké hory, pozorujeme antilopy i spoustu tlustých asi křečků, co nám běhají přes cestu. Odpoledne už užíváme stín jurty, sice ledovou, ale pořád tekoucí sprchu a zklamání z dinosauřího muzea si kompenzujeme návštěvou hořících útesů, kde si střihneme malý trek ze skalního města zpět do tábora. Mezi skalami se nám navíc podaří spatřit extrémně vzácný úkaz, živého tyranosaura. V kempu navíc objevujeme i zásoby místního piva s podtitulem Ultra Drinkable, což seznáváme, že stojí za otestování, zda nejde o klamavou reklamu. Večerní veselí a ranní bolehlav dokazuje, že nápis bohužel nelhal.
Krajina se pomalu mění z oranžové na zelenou, krajina začíná místy připomínat spíš Island a místo velbloudů začínáme potkávat zase spíš stáda koní, koz a ovcí. U jednoho takového zastavíme na krátkou cigár pauzu, během které nám tu místní klučina stihne dvě ultimátně roztomilá tlustá kozlata skoro i nechtěně prodat. Cestu se nám podaří obohatit i o návštěvu buddhistického kláštera a festivalu naadaam, kde sice moc nechápeme pravidla jednotlivých disciplín, ale všudypřítomný ruch a jídlo nás baví i tak.
Protože nás pořád pronásleduje povodeň, zmokli jsme v noci i na dunách a teď se nad údolím Orkhon, kam míříme, válí černé mraky, volíme ústup a na noc se uklízíme opět do jurty. Místní babička má pouze čtyřmístné, takže naše desetičlenná skupina fasuje dvě. Průtrž mračen začíná přesně s naším příjezdem. Díru na komín ve stropě provizorně přetahujeme plachtou a ucpáváme, na menší louži na podlaze házím karimatku a spacák. Holt občas teče do bot, občas do jurty. V noci ještě vyhazuju ze spacáku obřího brouka, který se rozhodl ho se mnou sdílet, příroda je tu všudypřítomná.
Ráno vyhlašujeme dobrovolnou východosluncovou túru na místní vodopád a člověče, tady to fakt má atmosféru. Čerstvě zelená tráva, všude se pasou koně, za jurtou kaňon s vodopádem, po obloze krouží supi a orli. Řidiči jsou z výletu stále nadšení a dokonce se s námi jedou podívat přes několik brodů UAZem na další vodopád.
Další dva dny máme ve znamení pomalého návratu do civilizace. Na výjezdu z údolí se zastavujeme na kraji města na rychlý oběd v jurtě u místní babičky. Když paní pochopí, že naše banda opravdu chce 23 chuušuurů, zapojí nás do práce a za chvíli máme z naší výpravy čtyřčlennou chuušuurovou manufakturu, někdo válí těsto, další ho plní a dělá placky, další krájí maso, další placky háže do pánve a smaží. Byznys model udělej si sám.
Nakrmíme sebe i skupinu místních, kteří přišli na oběd po nás a ještě si k tomu střihneme rychlokurz mongolského kulinářského umění, které Lonely Planet moudře srhnuje slovy: "Kulinářští mistři mongolských holých stepí vždy kladli větší důraz na přežití, než na chuť. Pro lidi žijící na venkově jsou brambory stále ještě exotikou, kvašený chléb zdrojem potěšení a koření důvodem k znepokojení." Díky naší SOS chilli omáčce, kterou nosíme všude, odcházíme dobře najedení a adekvátně znepokojení.
S nově nabitými kulinářskými znalostmi vyrážíme do kláštera Erdene Zuu, nejstaršího buddhistického kláštera, který v Mongolsku zůstal, ať se vzděláme i v tomto směru. Vzhledem k absenci anglického textu a nebo dost bizarnímu překladu se toho příliš nedozvíme, na večer si tedy zařizujeme další kulturní program, návštěvu místních umělců, kteří předvádí tradiční hudební nástroje, tanec a hrdelní zpěvy.
Balíme fidlátka a jedeme na sever, není čas ztrácet čas. Po dvanácti hodinách cesty dorážíme do Khatgalu, kde na nás čeká Baagii, který bude naším průvodcem na dalších devět dní, které máme strávit po boku našich koňských parťáků. Další ráno tak věnujeme nákupům zásob, balení batohů a přebírání toho nejnutnějšího na přežití v divočině. Po obědě je čas rozebrat si koně. Někdo si vybírá, někomu je kůň přidělen, ale každý najednou sedí v sedle a vyrážíme. Prvotní nedorozumění jako náhle ležící kůň odmítající pokračovat nebo náhle pěší, z koně sestoupivší účastník rychle řešíme a po čtyřech hodinách jízdy se dopracováváme na první tábořiště.
Tady začíná ta pravá romantika mongolské tajgy. Nádherný lesy, totální divočina, rozkvetlý horský louky, vysoko se tyčící štíty hor, jasně zelený mokřady. Po spadlých stromech kolem cesty lítají veverky, v trávě se míhají svišti. Večer jen vybereme tábořiště, odstrojíme koně, nanosíme dřevo na oheň, na kterým se neomylně přesně ve chvíli, kdy začneš foukat karimatku, uvaří voda na trochu podezřele mastný a lehce slaný čaj. Ze stanu je výhled na pasoucí se koně a nad hlavou nekonečný hvězdný nebe. Druhý den vystoupáme vysoko do hor, učíme se vztahy mezi našimi koňmi, brodíme řeky a potkáváme sobí stádo.
Výhledy se lepší každou chvílí, takže občas přenechávám řízení koňovi a v naší dvojici zastávám funkci DJe a fotografa. Uznávám, že disciplína krajinářské fotografie aka "rukama drž foťák, nohama klusajícího koně" je sice zábavná, ale výsledek kvalitou poněkud pokulhává. Třetí den překonáváme skalnaté horské sedlo a další den sjíždíme mokřady a spálenými zbytky lesa pomalu k vesnici, kde doplňujeme zásoby.
Rovněž tu, ve vesnici uprostřed ničeho u ruských hranic, potkáváme druhou zvenku suverénně nejlépe vypadající veřejnou toaletu celého výletu. Ta první se nacházela uprostřed kaňonu v kamenité a zcela opouštěné poušti, kde jediný, kdo by ji snad mohl chtít využívat, bylo stádo koz. Toalety tu mimochodem vypadají zvenku nejvíce jako zahradní udírny, pročež jim tak už hodnou chvíli přezdíváme, tato navíc vypadá jako dokonce velmi luxusní udírna. Baagii mírní naše nadšení suchým: "Outside maybe nice, inside maybe shit." Seznáváme to životním moudrem hodným zapamatování. Toaleta je bohužel zamčená a co je uvnitř a je-li to shit zůstává tajemstvím.
Vydáváme se tedy zpět do divočiny. Míříme přes hory k jezeru Khovsgol, v blátě potkáváme vlčí stopy, jednou se vyloupne i čerstvá stopa medvěda. Lesem občas projde jelen nebo tetřev, žijí tu i losi. Zjevně tu žijí i divoké Toyoty Prius a další vozy, protože v pravidelných intervalech nacházíme a ze země sbíráme nejrůznější upadlé součástky aut, které by se mohly hodit pro pozdější použití. Po zbytek cesty tak máme jednoho koně s nárazníkem a dalšího s tažným zařízením. Počasí si z nás tropí žerty, schytáváme poctivé vedro, déšť i kroupy, nad hlavami se nám v jednu chvíli spojí tři bouřky v jednu, večer ale vždycky vyleze sluníčko a poslední den si někteří v ledovém jezeře dopřejí i koupačku.
Po osmi dnech v divočině se před námi pomalu začne objevovat město, za chvíli se srdceryvně loučíme s našimi koňskými parťáky, večer na to už sedíme v hospodě u piva a hodnotíme si uplynulé koňské dobrodružství. Na oslavu, že všichni dobře dojeli, si ještě dopřáváme místní specialitu, na večeři servírujeme dvě vařené ovčí hlavy, ač ne všichni tuto lahůdku tak úplně ocení.
Pak už následuje jen únavný přejezd z Khatgalu zpět do Ulánbátaru, kde na nás čeká kulturní program v podobě divadelního představení, návštěvy sochy Čingischána a národního parku Hustai, kde žijí koně Převalského.
Jedno dopoledne věnujeme i mši v místním buddhistickém klášteře a reputaci místním muzeím dinosaurů spravíme v ulánbátarském přírodním muzeu, kde do svých soukromých fotografických sbírek přidáváme další velmi špatně vycpaná zvířátka a seznáváme, že být tu taxidermistou asi není úplně náročná práce. Poslední den pak věnujeme ještě návštěvě černého trhu, abychom si při večerním předávání tradičního výpravového Secret Santy měli co darovat a obohaceni netradičními suvenýry mohli spokojeně odletět domů.
