„Na Mallorce je půl metru sněhu? No fuj! Člověk se těší, jak se po dlouhé zimě ohřeje a místo toho nás čeká tahle studená sprcha,“ honí se mi hlavou při pohledu na pár hodin starou kamarádovu fotku, jak se při zdolávání stezky GR221 propadá po stehna do sněhu. Stihne to do týdne roztát? Mallorkou se totiž prohnala velká bouře, která přinesla největší sněhovou kalamitu za čtvrt století. Ještě několik dnů po jejím skončení bylo nejen na vrcholcích hor podniknout skialpovou túru, ale navíc byly na stezce popadány tisíce stromů a větví, takže byly některé části zcela uzavřené. Sám jsem zvědavý, jestli se nám podaří celou trasu ze Sant Elmu do Pollençy zdárně dokončit.

Aby toho nebylo málo, tak vyrážím na Mallorku v poměrně tragickém fyzickém stavu. V listopadu jsem podstoupil operaci obou patních kostí (tzv. Haglundova pata ) a původně jsem měl obavy z toho, že se nedokážu několik let trvající zranění zdárně rozběhat. To jsem však netušil, že největší problém bude první rok ve školce mé starší dcery. Paty se zahojily relativně rychle a už po 14 dnech jsem mohl začít jezdit na kole a po 6 týdnech lehce běhat. Nicméně jsem nepočítal s tím, že každý druhý týden donese má dcera ze školky (alias inkubátoru virových kleteb) nějakej zákeřnej bacil, kterej postupně skolí celou rodinu. Do ledna má obranyschopnost fungovala, ale měsíc před odletem na Mallorku svůj neustálý boj vzdala a více než 4 týdny jsem se nemohl vyhrabat z permanentního nachlazení a zánětu horních cest dýchacích. Když už to vypadalo nadějně a začal jsem zlehka trénovat, dostavilo se další kolo. Takže nejen, že vyrážím na přeběh Mallorky s naprostým minimem odběhaných kilometrů, ale navíc nemám dostatečně otestované operované paty a ještě v letadle kašlu jako tuberák. Opravdu skvělý kombo a člověk se jen uklidňuje tím, že ho podrží 20 let budovaná (běžecká) svalová paměť.

Slunce, teplo a světlo. Tohle na Španělsku miluju a nazval bych ho mým druhým domovem. Nějakou dobu jsem kousek od Valencie žil, narodila se mi zde dcera a má drahá polovička odtud dováží ovoce a zeleninu. Ke Španělsku mám blízko a ačkoliv nemluvím plynně španělsky, základy zvládám a připadám si zde v roli průvodce sebevědomě. Možná jsem měl na úvod říct, že přeběh Mallorky je organizovanou výpravou Expedition clubu a jeho běžecké odnože Trail Adventures. Je nás dohromady devět a ačkoliv jsem celou trasu GR221 na jeden zátah nikdy neabsolvoval, proběhal jsem v rámci jednodenních tréninků velkou část této trasy. A právě při těchto výbězích mě v hlavě začala zrát myšlenka zrealizovat pětidenní přeběh celého ostrova, v rámci kterého se zdolá cca 120 kilometrů a nastoupá přes 5 000 metrů. Každý den spaní hezky na posteli a v běžeckém batohu jen pár věcí na převlečení a svačinu. To zní jako zajímavé dobrodružství!

AKLIMATIZACE A 1. DEN PŘEBĚHU

Po příletu bereme taxi na ubytko, nakupujeme v marketu a vyrážíme do víru města. Procházíme náměstí s obchody, prezidentský palác s katedrálou a v podvečer se jdeme na hodinku proklusnout na zámek Belveder, odkud je parádní výhled na Palmu. Večer dáváme paellu s trojpivem a padáme za vlast. Skvělej úvodní den, kterej člověka příjemně namlsal na zítřejší první etapu. Ráno stíháme bus v 8:50 a s jedním přestupem přejíždíme na start treku do vesnice Sant Elm. První etapa je velmi krátká a seznamovací (13 km / 600 m). Člověk si osahá běh s plně naloženým batohem a také zjistí, jak se kdo z účastníků fyzicky připravil. Nikam nespěcháme a po úvodním strmilováku si užíváme zasloužené výhledy na hory a blankytné moře. Krása se střídá s nádherou a za dvě hoďky jsme u naší chalupy. Užíváme si chvíli odpočinku a v 15:00 vyrážíme na krátký pěší výlet k moři. Daří se nám najít malou opuštěnou plážičku s průhledně čistou vodou a ti odvážnější z nás si jdou zaplavat. Příjemně strávené odpoledne a úvodní běžecký den zakončujeme tříchodovou večeří a čtyřmi lahvemi vína. Tohle mám rád a jsem zvědavej, jaké další zážitky nám přinesou následující dny.

2. DEN PŘEBĚHU

Spálil jsem si včera krk a spaní na zádech pro mě nebylo nic moc. Dáváme rychlou snídani a za chvíli startujeme. Mám rád, když etapa startuje do kopce. Člověk nikam moc nespěchá a dostane se pomalu do tempa. Úvodní stoupání je však mizerně značeno – ztrácí se ve vysoké trávě a kamenných plotnách. Klika, že jsem si v zimě pořídil Garmin Fénix 7 a ty mají navigaci skvěle zmáknutou. V nejvyšším bodě nakopávám drona a dělám “rychlý” průlet. Ztrácím tím cca pět minut a při seběhu do vesnice Estellencs musím v první části trochu zabrat, abych doběhl zbytek skupiny. Dáváme sváču, fotím si s paní s mládětem ovečky, kterou “kojí” z flašky a pokračujeme dál. Druhá půlka trailu je z velké časti po širokých lesních cestách a je relativně běhavá. Poslední kopec sice trochu zaštípe, ale je celou dobu ve stínu, takže aspoň slunko nevysává z člověka energii. Dobíháme do vesnice Esporles a při čekání na check-in jdeme k arabáčovi pro rychlý nákup. Někdo hned do sebe láme pivo, jiní nemůžou odolat skvěle vypadajícímu ovoci a já propadám své guilty pleasure. Beru chipsy s citrónovou Fantou a o doplnění soli s cukrem je postaráno. Večer dáváme v nedalekém baru večeři s pár pivy a jdeme spát chvíli po deváté. Většina lidí má toho po dnešku dost (28 km / 1300 m) a zítra nás čeká nejdelší etapa.

3. DEN PŘEBĚHU

Třetí den nás čeká královská etapa, což v řeči čísel znamená 34 km a 1 700 m stoupání. Už od prvních kroků je jasné, že nás čeká dlouhý a výživný den. Úvodních pár kilometrů po silnici sice člověka příjemně rozehřálo, v zápětí se nám však dostalo vystřízlivění v podobě technického stoupání a klesání na vrchol kopce Mola de sa Comuna (714 m). Sbíháme do Valldemossy, kde si dáváme krátkou pauzu na sváču a prohlídku klášterních zahrad a chvilku na to zahajujeme stoupání do nejvyššího bodu dnešního dne. Z běhavého stoupání se postupně stává čím dál tím strmější stojka a odměnou nám je překrásný fotogenický hřeben kolem vrcholu Puig Gros (938 m). Ze strany strmého srázu se valí mlha a odděluje tak vzduchoprázdno od pevné půdy pod nohama. Pevnou půdu pod nohama na chvíli ztrácí účastnice Hanka, která klopýtá při předbíhání turistů a je z toho nepříjemně rozbité koleno. Snad ji to do dalších dnů příliš nenateče. Seběh do vesnice Deiá snad nemá konce a člověka začíná ubíjet každý krok. Zarostlá a hustě se klikatící kamenná stezka umí počechrat sebevědomí. Dáváme opět pauzičku, čistíme Hance ránu alkoholem a vyrážíme do posledních 10 kilometrů. Ačkoliv jsou relativně běhavé a technicky nenáročné, tak při každém kroku cítím bolest stehen. Dobíháme do Sólleru a po check-inu a nákupu potravin frčíme úzkokolejkou na pláž. Udělal jsem rezervaci v jedné pohodové restauraci s milou obsluhou. Zasloužená odměna po náročném dni v kopcích!

4. DEN PŘEBĚHU

Po třech dnech intenzivního běhání je nakupená únava znát. Sejít schody je pro každého z nás výzva a chvíli trvá, než člověk rozhýbe stehna na provozní teplotu. Všechny předešlé etapy začaly stoupáním a tato čtvrtá na tom nebyla jinak. Úvodní 900 metrů vysoký švih měl podobu dlážděné cesty a drobných kamenných schodů. Za normálních okolností bych takový sklon svahu dokázal vyběhnout, ale v tak početné skupince plním průvodcovskou povinnost a jistím naší tlupu z posledního místa. Trasa vede podél horského potoka a místy voda vymlela do skály impozantní tvary. Kousek pod vrcholem narážíme na skupinu, která zde provozuje canyoning. Zajímavé místo. Dobíháme do sedla Coll de l’Ofre a kocháme se výhledem na nedaleké jezero. Jedná se o rezervoár pitné vody, který musíme oběhnout a nachází se pod nejvyšší horou Mallorky, Puig Major (1 436 m). Tu však míjíme (není na naší trase) a je pro turisty uzavřena kvůli vojenskému radaru. Následuje několik kilometrů dlouhá rovinka podél akvaduktu a pěšinka začíná opět pomalu stoupat do nejvyššího sedla treku. Ani tento kopec není nějak extrémně prudký a je relativně běhatelný. Teče tu poměrně dost vody a místy překračujeme sněhové fleky. Žádné sněhové galeje se tak naštěstí nekonají. Následně se dostáváme do sedla Coll des Prat (1 205 m), odkud je krásný výhled na okolní kopce a po zdolání pár kupiček sněhu nás čeká seběh do vesnice. V závěrečném kopci dolů člověk chytá syndrom dřevěných nohou a také furt musím sledovat navigaci kvůli náročnější orientaci. Před pár týdny se tu přehnala vichřice a zanechala tu po sobě pěknou paseku v podobě velkého množství spadlých stromů, větví a kamenní. Dobíháme ke klášteru Lluc, kde se dáváme oslavné pivko a poslední kilák na ubytování k chalupě Son Amer docházíme pěšky. Za mě nejkrásnější etapa přeběhu, velká paráda!

5. DEN PŘEBĚHU

Závěrečná etapa měla sice být papírově nejjednodušší, ale vichřice Juliette nám doslova naházela klacky pod nohy. Ačkoliv se zde přehnala před třemi týdny, stále nedokázali Mallorčani odklidit všechny škody a část trasy GR221 je tak stále zavalena popadanými stromy a větvemi. Do toho na horách napadlo nejvíc sněhu za 25 let, takže poslední měsíc byl pro trekaře toužící přejít celý ostrov, poměrně slušná výzva. My jsme byli rádi, že jsme se se sněhem setkali jen sporadicky. Kdyby mi však někdo řekl, že se s posledním letošním sněhem rozloučím na Mallorce, klepal bych si na čelo. Prvních sedm kilometrů trasy jsme sice na pár stromů narazili, ale nejedná se o nic dramatického. Světe diva se! Dokonce potkáváme pár pracujících Španělů, co odklízí popadané dřevo. Hodinu na to se však situace mění a z krásně běhavého trailu se stává překážková dráha. Stromy jsou popadané tak na husto, že člověk neví, jestli se je má pokoušet přelézat, podlézat nebo zkusit úplně jinou trasu. Dva kilometry přelézáme snad hodinu a přitom se nacházíme jen kousek od silnice, kam se dá pohodlně dojet autem. Dvojice borců s motorovkami by tu za den prosekali metrovou pěšinku celým tímto nepřístupným koridorem a bylo by po problému. Jenže tady ve Španělsku se lidé moc nepředřou a podle toho to taky vypadá… Závěrečných pár kiláků už je pouze po rovince do města Pollenca, kde slavnostně ukončujeme přeběh treku a část skupiny se ještě vydává na nedaleký kopec Puig de Maria s výhledem na město. Parádní zakončení celého přeběhu! Následně přejíždíme do Palmy, pár otužilců skáče do moře a po skvělé večeři dáváme na ubytku pár lahví červeného vína. Skvělá tečka za povedenou akcí!

Suma sumárum. Pokud si myslíš, že je Mallorca jedním z nejpropařenejších míst v Evropě, tak… máš asi pravdu. Na druhou stranu má pravdu taky ten, kdo nazývá Mallorku běžeckým a obecně sportovním rájem! Je skvělé, že se zde dá celoročně běhat v kraťasech a pohoří Serra Tramuntana nemá chybu. Při zdolávání trasy GR221 člověk chvíli klopýtá po kamenných pěšinkách, jindy kličkuje tajuplnými vesničkami a po pár minutách se zase šplhá mezi strmými skálami. Pohoří je protkáno fotogenickými stezkami, které vedou rozkvetlými sady a výhledy na blankytně modré moře. Je to tu neskutečně pestré a jedinou vadou na kráse byly hustě popadané stromy v závěru treku. Žádná sněhová kalamita se nakonec také nekonala a při troše štěstí se tak jedná o ideální celoroční „sportovní hřiště“ pro všechny milovníky pohybu. Tak hurá na Mallorku! Určitě si ji zamiluješ stejně jako já!