Už při srazu v klubovně jsem tušil, že základní předpoklad úspěchu - zajímaví a pohodoví účastníci - bude spolehlivě naplněn, takže zbývalo jediné. Naskládat se do auta a přežít dlouhou cestu. Ta ubíhala zdárně až k maďarsko - srbské hranici, kde jsme společně absolvovali kurz asertivity. Dálkový posun 1 400 m trvající 4 hodiny, byl slušnou výzvou. Následné kilometry už byly zábavnější. Makedonské Skopje je poměrně malým, nicméně zajímavým městem, které nám zpestřilo den vydařeným brunchem, zevlováním na místní pevnosti a komentováním místní obsese v podobě desítek podivných sochařských výtvorů, ktérým vévodili urostlí helénští bojovníci ve více či méně vydařených kompozicích a maskulinních postojích.

O něco později už nás přivítalo hornaté Řecko a po rychlém doplnění zásob v místním marketu, dorážíme za tmy do kouzelné podhorské vesničky. Vítají nás kamenné domy, pocit návratu o sto let zpátky, kouzelné ubytování a rozsvícená okna místní taverny. Bojujeme s únavou, ale nakonec většina neodolá a dáváme si v ní první gurmánský přůřez místními specialitami a první ouzo. Tím cestovní porgram vyčerpáváme a upadáme do bezvědomí v pohodlných postelích.

Ráno a náš guide Honza nás nemilosrdně, žene do dodávky, kterou se přemisťujeme do nedalekého místa startu. V další kouzelné vesničce parkujeme před kostelíkem, přebalujeme batohy, nabíráme vodu a prudkým klesáním scházíme do úžasného kaňonu, kde korytem vyschlé řeky pokračujeme proti momentálně neexistujícímu proudu. Příkré kamenné stěny nahrávají fantazii a dlouho brání slunečním paprskům, takže teploty se nedrží příliš vysoko. Což se mění o několik hodin později, kde kaňoň rozšiřuje a kde chvíli marně hledáme avizované "vodopády". Koncem října však jejich nebeský správce zřejmě vyhlásil stop stav, přeci jen, jsme tu na konci října, ale náladu nám to nekazí, takže po rychlé svačině pro změnu prudce stoupáme do úbočí a brzy se okolní vrcholy dostávají na naši úroveň. Kolem se majestátně tyčí osamělé kamenné prsty, které přežily dlouhověkou erozi a sem tam zahlédneme osamělou vesničku. Modré nebe a nelítostné slunce dávají rozpomenout na opalovací krémy, nicméně pokračujeme dále a nabíráme výšku. V podvečer Honza objeví v pichlavé vegetaci sleeping place, takže rozbalujeme stany, vaříme a přichází čas na první hry jako Hanabi, košt Kiwiho meruňkovice a spontánní společenské vyžití. Vymetené nebe prozáří nespočetně hvězd, ochlazuje se, a záhy usínáme.

Ráno je opět jako vymalované. Balíme, Honza breefuje další postup, snídámě a vyrážíme. Čeká nás koneckonců prakticky jen stoupání. Cíl je až zhruba ve 2600 m n. m.. Nasazené tempo ztrácíme o cca 3 km dále, kde nám do cesty vstoupí malá horská vesnička. Kamenné střechy i malebné domečky vypadají fotogenicky, nicméně řada cedulí s nápisem na prodej dávají najevo, že ne každé na pohled romantické místo má i své obyvatele. Místní kavárna tomuto trendu statečně vzdoruje, takže jsme se ji pokusili motivovat menší útratou za kávu, pivo a místní zákusky. Honza je opět nemilosrdný, takže zastávka je jen krátká a brzy opět funíme v serpentinách do kopce. Vzdalujeme se od kaňonu nádherným údolím, krajina se rozestupuje a jen ostré štíty na obzoru naznačují, kam míříme. Nemilosrdné řecké slunce nám ukazuje svoji sílu a voda rychle ubývá. Čas od času nabízí úkryt menší altánový přístřešek, kde lze (byť jen v nižších polohách) doplnit vodu a kde si dáváme i oběd. Posilněni vybíháme (trochu jsem si zapřeháněl) na hřeben, kde se krčí chata Astraka. Výhledy jsou srdcevroucí, takže se čočky fotoaparátů a telefonů nezastaví. Potěší i rychlé pivo či limonáda, ale rychle pokračujeme dále. Překračujeme hřeben, prudce ztrácíme výšku v suťovisku k pozůstatku bažinatého jezera se stádem koní a stoupáme opět vzhůru. Občas narazíme na jednotlivce, scházející zřejmě z naší cílové destinace. Na otázku, zda hodláme výše přenocovat, odpovídám diplomaticky, že netuším, ale na militantní horské správce nevypadají. Potěší mě sdělení, že je to "kouzelné místo". To samozřejmě dodá energii, takže do hodinky jsme na místě. Pod blankytně modrým nebem se tyčí ostrý vrchol, znuděně se zrcadlící v neméně modrém oválu Dračího jezera. Nádhera. Pohazujeme batohy kus od břehu a vybíháme na zmínený vrchol. Whauu. Před námi majestátní linie vzdálených pohoří, na obzoru kdesi už je Albánie. Kocháme se výhledy sledováni zvědavými pohledy kamzíků opodál. Vracíme se k batohům a hledáme kus země, kde by se dal rozbít stan. Většina lokalit by vodováze a její představě o rovině asi nevyhověla, ale nakonec únava rychle snižuje naše nároky a jen syčivý zvuk vařičů dává najevo, že se večeře blíží. Honza se vytasí s další karetní hrou, která brzy strhne většinu osazenstva. Soumrak padá na hřeben a výrazně se ochlazuje. Jo jo, bunda péřovka, i teplé kalhoty se vyloženě hodí. Postupně hráči vypínají čelovky a rozvine se až bolestně filozofická debata pod milionem hvězd nad námi. Hádáme souhvězdí, pozorujeme blikající tečky i něco na způsob perseidů, tedy meteroritů hořících v atmosféře. Skutečně inspirativní místo pro zrod vyspělé civilizace. Čeká nás další náročný den, takže se pozvolna rozprcháváme do stanů a brzy usínáme.

Ráno nás přivítá pohlednicovými výhledy. Snídáme, filtrujeme vodu z jezera a vyrážíme po našich stopách zpět. Naštěstí ne na dlouho. Po návratu k bývalému jezeru se stáčíme doleva a opět stoupáme. Krajina se proměnuje. Vápencové bloky střídají homole, snad pozůstatek sopečné činnosti. Nízká tráva, sem tam bodlák a země mnoha barev. Litujeme, že s námi není nějaký geolog. Bylo by fascinující se něco o okolních skalách dozvědět. Brzy dorazíme k dalšímu jezeru. Je to spíše umělá nádrž pro dobytek, ale slibuje jakýs takýs zdroj vody. Necháváme zde batohy a mou společnici Týnku a vyrážíme nalehko na nedaleký hřeben. Nechodí se úplně lehce, značka se často ztrácí, kameny sypou, ale postupně dobýváme trojvrchol a kocháme se podobným pohledem z minulého dne. Návrat k jezeru je únavnější, značka se ztrácí na čas defintivně, a tak skáčeme na blind po viklajících se kamenech a podél hlubokých závrtů. Nicméně ztratit se nedá, takže s podvečerem jsme opět u jezera. Filtruji s Týnkou vodu, ale zelená voda plná řas mě úplně nepřesvědčuje, takže uvítáme zprávu od kolemjdoucí izraelské dvojice, která nás potěší zmínku o prameni vody nedaleko. A skutečně tam je, takže brzy vaříme. Na náhorní planině profukuje, ale výhled je opět impozantní. Okolní štíty se zbarvují do ruda, teplota opět prudce padá, takže hurá do spacáků. Ráno scházíme do dalšího kaňonu, připomíná mi to záběry z amerických národních parků, jen zmenšené. Nádhera. Nějakou dobu kopírujeme vrstevnici a kocháme se, pak nás cesta vyhodí nahoru přes jeho hranu a scházíme k městečku, kde parkujeme dodávku. Honza bere stopa a záhy nás s dodávkou vyzvedává, což nám šetří čas a trochu úmornou cestu po klikatící se silnici. V městečku potěšíme dvě místní kavárny a po nezbytném víně, kávě a sendviči vyrážíme směr pobřeží. Po cestě ovšem ještě vložíme krátký trip korytem vyschlé řeky a obdivováním dvou historických mostů. Čekají nás dva apartmány v Leptokarii a na pohled lákavé moře. A ještě jedna věc - Meteora.

Řecké pravoslavné kláštery postavené na vysokých slepencových homolích. Kdysi jich (klášterů) bylo cca 26, zbylo tuším 6. Je to trochu Václavák, takže volíme jeden neobležený autobusy a vyrážíme na prohlídku. Holky v leginách musí kupovat na pokladně sukni, ale uvnitř? Působivé. Meditativní. Náboženské. Jak se tam kdysi mniši dokázali dostat v primitivních sandálech a jak na sporých zahradách dokázali vypěstovat svou obživu je mi poněkud zahaleno tajemstvím, ale stojí to za podívání, i když jde o lokalitu z katalogů většiny cestovek po Řecku. U auta ješte se zájmem pozorujeme obytný vůz, který francouzská rodina "zaparkovala" vedle nás až za hranou srázu. Pohled na jejich auto nám nedělá úplně fajn, ale zdá se, že všechno dobře dopadlo. Dávejte si laskavě aspoň kámen pod kolo. No nic, hurá k moři. Obsazujeme ubytko, hážeme na sebe plavky a s českým odhodláním se noříme do cca 16 °C vody. Na větší relaxaci chybí slunce i teplota, takže vyměňujeme plavky za slušnější oblečení a jdeme vyzkoušet místní rybí kuchyni. Breef na Olymp zní jasně, takže brzy jdeme spát.

Ve 4:15 vstává náš apartmán, balíme si 3 litry vody každý a nějaké jídlo na den do splasklých batohů. V 5:00 vyjíždíme a po hodině za černočerné tmy parkujeme na výchozím místě. Zapínáme čelovky a prudce stoupáme. Asi po hodině začíná pršet. Výborně, to bude paráda, honí se mi hlavou. Kráčíme v dešti a mracích, vidět je jen kužel čelovky a pes, který se k nám na startu přidal. Výškové metry rychle přibývají, přestává i pršet a zvolna se rozednívá. Nad námi vidíme obří borovice a chatu Spilios, k níž zanedlouho dorazíme. Rychle snídáme, kafe a vyrážíme dále za hranici kosodřeviny. Lidí je tu více než na v předešlých horách Pindus, je to koneckonců frekventované místo, ale žádná tragédie. Posledních třista výškových metrů už se trochu vlečeme, dochází nám cukr a ani motivační písně z Cimrmanů nezabírají, ale šlapeme dále. Další whau. Dostáváme se nad mraky a před námi jsou vrcholy Olympu. Míříme k rozcestí Skala (2882 m). Fouká studený vítr a okolní vrcholy často mizí v mracích. Větší část se odděluje dobít vrchol Mytikas (2918 m), my tři, co nám úplně nedělá dobře lezecká pasáž s drolící se skálou, zamíříme k vedlejšímu vrcholu Skolio (2905 m). Výhledy nádherné, ale ženou se další mraky, takže zápis do vrcholovky a podél stáda kamzíků sestupujeme zpět. Na chatě si dáváme sváču a sestupujeme k autu. Cesta je v pohodě, ale je to dlouhý a jsme už trochu uondaní. Dole u auta si dávám pečená žebra v hospůdce a čekáme na Honzu se zbytkem výpravy. Zanedlouho přichází a oči jim planou, byl to pro ně zřejmě mystický zážitek. Vracíme se autem do apartmánů a po sprše opět na rybu. Pak se opět dělíme a některé z nás vcucne místní bar a míchané drinky.

Ráno se některým hůř vstává, ale čas je neúprosný. Dodávka spolehlivě ukrajuje kilometry a zanedlouho parkujeme v Thessaloniki, tedy Soluni. Pro mě je to lehce zklamání, město je po velkém požáru v roce 1917 nově vystavěné a největší poklady jsou spíše v podzemí, kde místní vykopávají jednu římskou či řeckou metropoli za druhou a jejich impozantní zbytky jsou rozesety po městě, ale bohužel většinově nepřístupné. Nevadí. Zkoukneme vítězný oblouk a pár profláklých památek přecházejících v minulých dobách plynule z muslimských do křesťanských rukou, dáváme gyros, cukrárnu se zmrzlinou a hurá domů. Opatrný optimismus bere za své opět u hranic schengenu. Celnici máme na dohled, ale lámeme další rekord a cca 800 m se posouváme skoro 6 hodin. Nechápu. Ano měnil se čas a vypadly jim terminály, ale nám jen koukli do pasů a pustili nás, takže co je příčinou těchto kolon mi zůstává záhadou. Nicméně si nekazíme náladu, pospáváme, plkáme a jako zpestření potkáváme další dodávku Expe s vracející se výpravou na bulharskou Starou Planinu. Cesta od hranic je s menším zdržení na českých hranicích a imigrační kontrolou plynulá, takže se před polednem vyloďujeme v Brně a rozprcháváme do domovských destinací.

Stálo to zato? Určitě. Program byl nabitý, Řecko je nádherné, jeho hory také a v bandě skvělých lidí podobné expedice nemůžou dopadnout špatně. Takže věřím, že jako ochutnávka to byla výborná volba a já osobně bych se rozhodně do řeckých hor rád vrátil i na jiné destinace. Je to logicky civilizovanější a méně dobrodružnější než mé milované Bulharsko či Rumunsko, ale i tak má Řecko své kouzlo a za mě perfektní prodloužení léta. Díky všem! Petra, Verča, Lucka, Honza, Petr, Kiwi, Týnka a samozřejmě našemu opatrovníkovi a teamleadrovi Honzovi. Bez vás by to nebylo ono! :-)

Děkujeme Michalu Zemanovi za krásný článek a fotky!