Co se stane, když se devět dobrodruhů vydá na cestu napříč Evropou? Gastroporno výlet! Ze Španělska, přes Andorru a Francii, po Německo až do České republiky. Celkem 2 272 kilometrů, 126 hodin na cestě a neuvěřitelně nabraných kalorií!

Gaudí kam se podíváš, alias Barcelona

Ve středu jsme se s většinou naší skupinky sešli v Barceloně. Počasí bylo příjemné. Žádné velké horko, ale na devět hodin večer také žádná zima. Cesta z letiště proběhla v pořádku, akorát přesun na hostel, který se nacházel poblíž známé ulice La Rambla, nám zabral skoro hodinu. Ale ani to nás neodradilo od toho, abychom ještě potom vyrazili na večeři někam dál. Nemohli jsme ale v okolí najít nic, co by nás lákalo, takže jsme skončili v kebabárně. Nevadí, to se přeci také počítá za mezinárodní stravu.

Ubytovali jsme se v Party Hostel Kabul, a i přes mou počáteční nedůvěru jsem měla nakonec velmi příjemný dojem z party terasy v pátém patře. Výhled na město byl odtamtud úchvatný a pivo, no, ucházející. Hlavně levné. To sice některým dalším ubytovaným působilo přes noc poněkud potíže, což je jiný příběh, ale i tak se nám nakonec spalo všem příjemně. Měli jsme navíc snídani v ceně, takže co více si přát.

Čtvrteční ráno jsme využili ke krátké procházce. Já jsem vyrazila na kopec se zahradami Jardins del Mirador de l'Alcalde na vyhlídku. Poprvé jsme viděli Středozemní moře a zajímavostmi poseté panorama města. Zarazily nás místní stromy s velkými kořenovými systémy začínajícími ještě nad povrchem a velké množství běžců v takto ranní hodině.

„Don´t také photo when I´m around, pls,“ (Nefoťte, pokud jsem poblíž) hlásal nápis na modrém stanu pod vyhlídkou. Barcelona, stejně jako každé větší město, má kromě svých předností také stinné stránky. Tou je i bezdomovectví, které zde kvete. A to obzvláště v takovýchto odloučených lokalitách mimo hlavní zájem turistů. V parku, který jsme procházeli, jsme pak narazili ještě na dalších osm stanů, obydlených jeskyní, a dokonce zahradní domek z plechů a pračkou, ve kterých někdo žil. Nad tím, kde ti lidé berou vodu, elektřinu nebo jídlo, jsme raději nepřemýšleli. Jsme tu jen na krátký čas a nemůžeme tak řešit závažné problémy místních, ač bychom chtěli.

Dopoledne proběhl přesun na jiný hostel, po kterém jsme vyrazili na pláž. Měli jsme ji totiž přímo pod nosem a byla by škoda toho nevyužít. Sluníčko příjemně hřálo a vlny houpaly. Po koupání nám ale začalo všem kručet v břichách, a tak jsme se vydali na svůj první „plato del dia” (jakási obdoba našeho poledního menu). Někdo si dal polévku gazopacho, jíný paellu z černé rýže a další zase smaženou rybu. Všechno bylo moc dobré, a když jsme vše zakončili místní sangriou nebo lokem piva, ani se nám už na prohlídku města nechtělo.

Touha ale za jeden den vidět co nejvíce nakonec zvítězila a my vyrazili metrem do centra. Průzkum Barcelony začal u světoznámé katedrály Sagrada Família. Velkolepé stavby, kterou Antoni Gaudí zahájil v roce 1884 a jež stále není dokončená. Již z dálky ji nejde přehlédnout. Kvůli zástavbě je naopak ale problém si ji prohlédnout a vyfotografovat z blízka. Všude kolem se mačkají hostely, apartmány a kavárničky, aby se do nich vešlo co nejvíce turistů. Ach jo. Místo má sice příjemnou atmosféru, ale do alba nej obrázků z cesty asi úplně zařadit nepůjde. Využili jsme však toho, že jsme zde byli, a zašli se podívat i dovnitř. Z venku oblá a zdobná stavba je uvnitř neméně uchvacující. Organické tvary, jednotlivé prvky odkazující se na evangelium, hra světel v unikátních vitrážových oknech a zdobná jednoduchost. Jedinečnost a nádhera. Průchod všech prostor tohoto veledíla nám zabral téměř hodinu, stál však za to!

Dále naše kroky vedly strmě vzhůru do další lokality proslavené díky architektuře Gaudího, Parku Güell. Jedná se o komplex budov na zalesněném kopci, které se měly původně tvořit zahradní město. Plány se sice v celé šíři realizovat nepodařilo, ale i tak je to moc krásné místo. Opět využívá mozaiky z barevných kachlíků a přirozené organické tvary. A to nejen na budovách, ale také na lavičkách, zábradlích a podloubích, kterých je v tomto areálu mnoho. Po náročném výstupu centrem města jsme si zde v klidu a jakési vznešenosti mohli odpočinout. K tomu ještě s nádhernými výhledy na celou Barcelonu.

Cestou zpátky do centra jsme se zastavovali u tří dalších významných budov, které Gaudí navrhl. U jeho prvotiny, domu Casa Vicens, a dvou dalších objektů vystavených o dvacet let později, Casa Batlló a Casa Milà. Z jednoho je nyní hotel a ze dvou muzea. Všechny domy jsou pestré a neobvyklé. Tak, jak by je člověk od Gaudího očekával.

Došli jsme až ke katedrále Santa Eulalia, u které jsme si chvilku poslouchajíce rytmy pouličních hudebníků postáli. Protože mezitím padla tma, vyrazili jsme na pravou španělskou večeři. A jak jinak, než s vínem a množstvím tapas (tedy různými dobrůtkami a pochutinami k zakousnutí). My jsme si dali od každého v jídelním lístku něco – olivy, sýry a hummus, střídaly jamón (sušená šunka) a chorizo (klobásky), a nemohly chybět ani kalamáry (chobotničky), krevety a mušle. Večer jsme se sotva odvalili do postele a okamžitě usnuli.

Andorra, zima, vrcholy

Pokud chcete jet někam mimo Evropskou unii, kde Vás bude 1 MB internetových dat stát 250 Kč, ale není to moc daleko, vyrazte do Andorry. Tento šestý nejmenší horský stát rozkládající se mezi Španělskem a Francií je unikátní nejen svou polohou, ale také svým vládním uspořádáním. Andorra je diarchií (dvojvládím), v níž se o roli monarchy z titulu své funkce dělí francouzský prezident a urgellský biskup (spolukníže Andorry).

My jsme sem dorazili chvíli před polednem. Slunečná údolí nás přivítala výhledy na vysoké horské štíty a teplotou kolem 7°C. Nakoupili jsme si něco málo ke skromnému obědu, který jsme si snědli v piknikovém stylu pod jedním z hřebenů, a pak vyrazili na půldenní trek. Cesta nás vedla po čtrnáct kilometrů dlouhé stezce mezi dvěma sedly s osmi set výškových metrů vysokým převýšením.

Stoupat jsme začali kolem pastviny s krávami a malebného potůčku. Sluníčko hřálo, takže nám ani nevadilo, že je vzduch tak chladný. Než jsme se dostali až k horské chatě Refugi de Juclar, byli jsme všichni solidně zpocení a zadýchaní. Ale osvěžili jsme se jak koupelí v horském jezeře Estany Primer de Juclar, tak pivem či větrem ve vlasech při zkoušení místní slackline. Cesta nás dále vedla přes malinké skalky, kde bylo k sestupu dokonce nutné použít řetězy, a dále vzhůru až na vrchol kopce Collada de Juclar (2 450 m). Ty výhledy!

Dále nás čekalo několikero nepříjemné klesání a stoupání kolem několika dalších horských jezer, až jsme kolem páté hodiny konečně na chvíli zastavili u jednoho z nich, Étang de Joclar. Následoval odpočinek na kousku měkoučké trávy a slunce ve tváři. Jak se nám pak nechtělo zase nazout těžké boty na ochozené a mírně otlačené nohy. Ale bylo potřeba jít dál. Věděli jsme, že západ slunce je nedaleko a že nemáme času nazbyt. Ještě nás čekalo jedno další dvoukilometrové stoupání a pak teprve až cesta dolů do údolí. Chvílemi jsme si připadali jako společenstvo prstenu jdoucí za ctnostným úkolem.

Když jsme s posledními paprsky světla dorazili k autu, měli jsme toho všichni tak akorát dost a těšili jsme se do tepla. To se nám splnilo v místním steak-house, kde jsme si dali výbornou večeři, a až potom jsme vyrazili do kempu stavět stany. V noci sice mohly být tak 3°C, ale teplá sprcha po ránu nás rozehřála a my jsme mohli pokračovat dál.

Pro milovníky deskových her

Sobotní dopoledne jsme strávili přejezdem do Francie. Naší první zastávkou byl hrad známý pro svou podobu v deskové hře, Carcassone. Je to opevněné středověké město, jádro stejnojmenného města, které si i dnes zachovává svou historickou atmosféru s malými uličkami, krámky s rytířskými nezbytnostmi a mnoha místními dobrůtkami. Je možné se jít podívat i do samého srdce hradu, na což my jsme bohužel neměli čas, ale prostředí rozlehlého panství je krásné samo o sobě.

Zbytek dnes jsme strávili přejezdem na úplný východ Francie, do města Annecy. Naším záměrem totiž bylo si z dálky prohlédnout Mt. Blanc. Přijeli jsme sem ale už za tmy, takže jsme si akorát po delším hledání dali pravou italskou pizzu k večeři, a zalezli do spacáků s vidinou ranních výhledů.

Romantická rána, propršená odpoledne

„Bando, víte, jak jsem ten kemp našel jenom na mapách, a neověřoval si, jestli funguje?“ ptal se nás průvodce Kuba hned ráno. „Tak mi dnes pan domácí sdělil, že jeho sezóna skončila 20. září. Ale na to, že byl již říjen, byl pán moc hodný. Zapnul nám teplou sprchu a podaroval nás množstvím brožurek. V jedné z nich jsme také objevili náš cíl pro další desítky minut. Réserve Naturelle de Doussard.

Přírodní rezervace rozkládající se na jižním cípu jezera Lac d´Annecy se skládá z několika mokřin a lužních lesů stejně tak jako z jezerního biotopu. Je možné zde ujít hodinový okruh po dřevěných chodníčcích, a dokonce navštívit zříceninu strážní věže Tour de Beauvivier s krásným výhledem do okolí. Ve výškách však byly mraky, takže nám plánovaný výhled na nejvyšší horu Evropy nevyšel.

Vyrazili jsme proto kolem švýcarských hranic dál. Projeli jsme pohořím Jura a pokochali se výhledy na švýcarské rozeklané vrcholy Alp. Nádhera. Jak nám bylo líto, že míříme jiným směrem. Čas byl ale neúprosný a my pokračovali dále na sever.

V pozdním odpoledni jsme zastavili v městečku Besançon. Nejen, že je místo zařazeno mezi památky UNESCO, ale také jsme ochutnali místní alsaskou specialitu. Flammekueche neboli tarte flambée se připravuje z chlebového těsta rozváleného na velmi tenké plátky ve tvaru obdélníku nebo oválu, které jsou pokryty sýrem fromage blanc nebo crème fraîche, cibulí nakrájenou na tenké plátky a sádlem. My jsme je měli na patnáct způsobů. No řekněte, kdy jste si naposledy objednali patnáct koláčů?

Podle předpovědi počasí nás již však zasáhl pás silných dešťů, takže jsme raději pokračovali dál. Cesta však neubíhala a zvláštní chování německých řidičů na dálnici, kdy se drželi výhradně v levém pruhu, i když byly ty vpravo volné, nám to nijak neulehčovalo. Oproti původnímu plánu dojet až do Norimberku jsme se tedy rozhodli zastavit na noc dříve. Rezervovali jsem si apartmán v Sinsheimu a zastavili na noc. Že to ale nebyla obyčejná noc, nýbrž výbušná – hráli jsem totiž několikrát hru Výbušná koťátka!

„Domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny“

Do Brna nás čekalo ještě tisíc kilometrů, takže jsme na nic nečekali a hned po ránu jsme vyrazili na cestu. Déšť v noci přestal, takže se nám jelo o poznání lépe, a pro rozveselení jsme si pustili k poslechu Výpravu na severní pól od světoznámého Cimrmana. A protože jsme měli ještě dostatek času, rozhodli jsme se hned za hranicemi zastavit v Přimdě a udělat si krátkou vycházku na protažení nohou kolem Rozhledny Milíře. Lesem se nám škol hezky a byli jsme rádi, že už jsme zase na rodné hroudě.

Přískok do Prahy, první zastávky naší expediční dodávky Nanuk, se pak stal okamžikem. Protože nás ale v tu samou chvíli přepadl hlad, rozhodli jsem se na doporučení vyrazit na oběd a krátkou prohlídku pivovaru v Kostelci nad Černými lesy. Jejich česnečka, výpečky a pivní dort byly výtečné. Společně se speciálem Černá svině to tedy byl jedinečný zážitek. Spokojení jsme všichni opět usedli do auta a vyrazili na poslední úsek cesty do Brna.

Loučení, loučení a poslední slova plánů a přání do dalších dní byla za námi, a my jsme se všichni vydali do svých domovů. O pár kilo těžší a mnoho zážitků bohatší. A tak to má být! Sláva Expedičnímu klubu za tuto krátkou, ale intenzivní akci.

Děkujeme za skvělý článek Ladě Matyášové!