Nejsou důležitá slova, ale činy. Tohle sousloví všichni dobře známe, obvykle ve spojení s tím, když někdo vykládá, co všechno udělá, a u toho to taky skončí. Jenže u mě to bylo přesně naopak. Živě si vybavuji, jak jsem v září loňského roku na dotaz k mým plánům na letošní zimu vykládala o tom, že už jsem si našla tu svojí hranici. Že po prvním seznámení a zamilování se do sněžnic na Silvestra v Černé Hoře před dvěma lety, kde jsme se každý den vraceli do tepla - pravda že ne zas tak vyhřátých – postelí, a loňském putování se spaním v zasněžených bosenských salaších, již nemusím přikročit k dalšímu stupni – spaní ve stanech. Vždyť mám tak nízký práh teplotního komfortu, tak proč se dobrovolně trápit? Přece nikomu nemusím nic dokazovat.

O svých slovech jsem byla naprosto přesvědčena. Pak ale stačil jediný email od kamarádky Báry, mé již tradiční silvestrovské společnice, s krátkým sdělením: „Zamilovala jsem se do výpravy do Rumunska.“ A bylo to. A tak jsem po roce opět vstoupila do prostor expediční klubovny, vyzvedla si zimní spacák, který jsem si pro jistotu zapůjčila -na svůj třísezóňák nedám dopustit, ale tady by přeci jen nemusel stačit – a za chvíli už jsem spolu s dalšími členy výpravy nasedala do auta a vyrážela směr Maramureš. Cesta probíhala až překvapivě klidně a tak jsme již brzy ráno dorazili do jakéhosi malého rumunského městečka a začali se porozhlížet po místě, kde by nám udělali kávu. Po noci strávené v autě jsme potřebovali - a zejména naši obětaví řidiči - trošku nakopnout. Pak již jen zbývala zhruba hodinka cesty k místu, kde jsme nechali auto, vyházet z krosen zbytečnosti a mohli jsme zahájit výšlap.

Sněhový poprašek byl z počátku velmi jemný. Čím jsme ale stoupali výš, tím se i jeho vrstva pozvolna zvyšovala. V duchu jsem si uvažovala, jestli už není na čase nandat sněhové talířky na mé trekové hole. To by ale znamenalo sundat krosnu, zašmátrat, kam že jsem si je to dala, a nasazovat. To určitě do příští zastávky počká. Konečně přišla výzva od našeho průvodce Toma, že už se vyplatí nandat sněžnice, a většina z nás začala obouvat. Já jsem zároveň vytáhla talířky a snažila se je nandat na hole, kde jsem ale narazila na nepřekonatelný problém. Rozteklý sníh, s kterým jsme se potýkali v dolních pasážích, mi na špičkách holí vytvořil zmrzlé nánosy, které prostě nešly dolu. No výborně. Talířky jsem zas zandala do kapsy - vypořádám se s tím později - a pokračovala v cestě s holými hroty, což začínal být pěkný očistec. Hole se mi zapichovaly hluboko pod úroveň sněhové pokrývky, takže na odlehčení nohám opřením se o hole jsem mohla zapomenout. V hlubším sněhu jsem pak hodila pár nevzhledných tlam do sněhu, když se mi zabořily víc, než jsem čekala. Jaký rozdíl umí udělat tyhle dva kousky plastu. No nic. Za tohle trápení jsem si mohla sama.

Výhledy ale začínaly být nádherné. Vesnici, kterou jsou nechali hluboko pod námi, již jsme téměř neviděli. Za to mě čím dál víc uchvacovaly vrcholky okolních hor, které nás obklopovaly. Paprsky zapadajícího slunce jim dávaly zlatavě-nachový nádech a já se musela často zastavovat, abych náležitě vstřebala tu krásu. Zapadají slunce ale taky značilo, že budeme muset brzy najít naše první nocoviště. Tom nás navigoval k malému lesíku na blízkém hřebeni a následně trpělivě zodpovídal dotazy těch, kteří stejně jako já stavěli své sněhové lože poprvé. Vykopat místo pro podlážku stanu až k samotné půdě. Sněhu bylo jen několik desítek centimetrů, tak to nebylo zas takové kopání. Vystavět si valy proti větru. Postavit stan. Naházet sníh k jeho bokům, aby nám pod něj nefoukalo. S Bárou jsme horečně pracovaly, abychom maximálně snížily riziko toho, že v noci budeme klepat kosu, a zároveň mohly rychle zapadnout do relativního tepla stanu. Ale když bylo hotovo a my dovnitř konečně naházely karimatky a spacáky, narazily jsme na problém. Vždyť ta podlážka je úplně z kopce a uprostřed máme jakýsi velký výčnělek. Kam jsme to ten stan v tom spěchu strčily? Pravda, že moc míst na stavění nebylo, a my vybíraly hlavně s ohledem na závětří a podobné faktory, ale tohle bylo asi přeci jen trochu moc. Že bychom ale teď, když už pomalu padla tma a teplota zas klesla o něco níž, vylézaly a zahajovaly celou naší práci znovu, ani jednu z nás nenapadlo. Budeme to muset zvládnout.

Zapálily jsme plynový vařič, abychom si udělaly něco teplého k snědku a já přiložila několik centimetrů od plamene i hroty mých trekových holí. Zítra už jsem bez talířků jít nehodlala. Jen jsem se modlila, abych je nedala zas moc blízko a neroztavila plastové závity, na které se nasazují. To už by byl úplný konec. Byl čas uložit se ke spánku. Většina členů výpravy ve stanech. Jen naši ostřílení průvodci nastavovali tváře přímo nočnímu vzduchu ve žďárácích. Zuzka rozmístila po vrchní hraně jejich precizně vystavěné hradby světelný řetěz, který dodával našemu prvnímu společnému zimnímu večeru pohádkovou atmosféru. Nemyslela jsem si, že by mě ranní ruch vzbouzejících se lidí neprobudil, ale pro jistotu jsem nastavila budíka a nevěřícně koukala na hlášku: „Budík zazvoní za 13 hodin.“ Zcela upřímně můžu říct, že tenhle údaj mi ještě nikdy nesdělil. Zimní večery jsou holt skutečně dlouhé.

Moje první noc ve stanu zdaleka nebyla tak hrozná, jak jsem se jí bála. Člověku není, jak u krbu, ale rozhodně taky nijak zvlášť nemrzne. Určitě ne v podmínkách, co jsme měli. Mínus devět, jestli se dobře pamatuji? Pravda, že by se spalo lépe, kdybychom se s Bárou nemusely vyhýbat šutru, který se tyčil uprostřed naší podlážky. Zatímco já jsem tak spala nacpaná na stěnu stanu a vnější okraje spacáku mi přimrzaly k vnitřní straně tropika, Báře nezbylo, než se stočit přímo kolem našeho třetího kamenného společníka, pokud nechtěla celou noc sklouzávat dolů. Tak příště lépe, no… Probudili jsme se do nádherného rána. Nasnídali se a za vtípků od zbylých členů skupiny na velikost kamene, který jsme s Bárou odhalily po složení stanu, zabalili věci na další putování. Moje odpověď na to, jak jsme ho mohly přehlédnout, je, že tam prostě před tím nebyl!

Počasí nám neskutečně přálo. Svítilo slunce, na nebi ani mráček. Nádhera! Po cestě jsme dokonce odhodili krosny u jednoho zamrzlého plesa a vyšlápli si to na vrchol místní nejvyšší hory, abychom si mohli plně vychutnat okolní třpytící se zasněžené vrcholky. Pak jsme se přes svahy jiné hory vydali na hřeben, který nás již snášel k místu našeho dalšího nocoviště. A jakého! Tom si dopředu přes satelitní snímky zjistit, že by v těch místech měla stát salaš, což se i potvrdilo. Byla otevřená a dokonce se zdrojem vody konstantně tekoucí z venkovní trubky, což potěšilo zejména ty, kteří se po cestě zdrželi, aby pracně nabírali vodu na večer z pramene, který jsme míjeli. S povděkem jsme stísněné prostory stanu vyměnili za tmavé dřevěné stěny salaše. Oheň nebylo možné rozdělat. Pastevci zřejmě na zimu snášejí dolů komín, po kterém tam zbyla jen díra. I tak nám ale poté, co jsme si jí zadýchali, salaš poskytla dobrou teplotní ochranu a navíc jsme spolu mohli i déle večer posedět. Ráno Tom vyrazil dřív, aby přistavil auto blíž k místu, kde jsme měli scházet, a my ho asi s hodinovým odstupem následovali. Byl čas přesunout se na předem objednanou chalupu, kde jsme se měli setkat s další partou a společně oslavit Silvestra. Na cestu nám lehce sněžilo, ale na tom již příliš nezáleželo. Zasněžené holé svahy, zas vystřídal les. Les vystřídaly malebné horské vesničky a po zmrzlé stezce rozryté stovkami ovčích kopýtek jsme sestoupali až k místu, kde už nás čekal Tom.

Místo, kde jsme již v poklidu měli strávit druhou část naší výpravy, slibovalo v našich očích neskutečný luxus. Postel, silvestrovská večeře a dokonce baňa – koupel v kádi s výhledem do okolí. V očekávání a nalehko (batohy nám správce již vyvezl) jsme asi hodinku stoupali k místu našich blížících se novoročních radovánek. A místo to bylo opravdu krásné. Tři osamělé chaloupky schované za hřebenem hory. V jedné naše skupina spolu s dalšími lidmi, kterým expedition nabídl možnost využít volné postele, v druhé druhá skupina a ve třetí zázemí s teplou polívkou. Vše v osobitém rumunském stylu a ve společnosti kamarádských psů včele s chundelatým malamutem Sašou. Zabydleli jsme se a začali se chystat na večer. Dvěma z nás se dokonce poštěstilo i využít teplé sprchy, než přestala téct voda. A pak již mohla začít oslava Silvestra se vším, co k tomu patří.

Ráno jsme dle očekávání vstávali pozdě. Část naší skupiny obývající spodní část chalupy si nicméně užila i brzkého budíčka v podobě místního chlapíka, který jim vtrhl do místnosti a domáhal se „vatry“. Prý se tu takto potuluje po kopcích a upíjí nehlídané zásoby alkoholu. I ty místní se té noci za přičinění tohoto chlapíka notně ztenčily. Ráno ho kluci našli spát venku na sněhu a vtáhli do třetí z chalup, aby neumrznul. Po poklidné snídani jsme se rozhodli, že takto krásný den nemůžeme promarnit vevnitř a vydali jsme se na procházku po okolí. Tom nás zavedl až na vrchol místního kopce, jak jinak než s nádhernými výhledy po okolí. Našim věrným průvodcem byl Saša, který si pohyb po sněhu zjevně užíval. Přes veškerou snahu kluků, kteří v bani poctivě zatápěli, jsme se večer koupele nedočkali. Voda byla stále studená, což byla smutná zpráva pro druhou skupinku, kterou již nadcházející den čekal odjezd. Nám ale stále zbýval ještě jeden den, a tedy i šance, že pověstnou baňu vyzkoušíme. Skupinku, co obsadila horní pokoj, ve které jsem byla i já, čekala neklidná noc. U našich spolunocležníků ze samostatné skupiny se totiž projevila nějaká nákaza s příznaky, které tu nebudu popisovat. Každopádně za sebou měli pernou noc.

Další ráno nás poprvé přivítaly mraky, a co hůř, i u nás se začínaly projevovat lehké stravovací potíže. Divný pocit v žaludku (nezpůsobený alkoholem z předcházejícího večera!) jsem pociťovala i já, a tak jsem nervózně vzpomínala, jak moc nepříjemný večer strávila samostatná skupinka. Ještě nervózněji jsem pak sledovala, jak se jeden člen naší výpravy rozhodl ani neopustit chalupu a druhý s námi sešel k autu, aby si to u něj rozmyslel a vrátil se na ubytování. My ostatní jsme nasedli do auta a vyrazili k hřebenu blízké Rodny, kde nás měl čekal náš rozlučkový jednodenní výšlap. Na parkovišti, kde jsme nechali auto, byla strašná zima a zataženo. S velkým sebezapřením jsem nandala sněžnice a následovala ostatní po prudkém svahu sjezdovky, který bylo třeba překonat, než se vydáme dál už mimo civilizovaná místa. Každým krokem, který mi jakoby sevřel žaludek do kleští, jsem si ale uvědomovala, že takto to nepůjde. Nejenom, že si to neužiju, ale budu i zdržovat ostatní. Poté, co jsem zcela zbytečně vystoupala sjezdovku, jsem tak ostatním oznámila, že to otáčím a vrátila se k autu.

Z mého pohledu naštěstí jsem ale nečekala dlouho. Za chvilku byli dole i Zuzka s Tomem, který mi s úsměvem oznámil, že ostatní poslal do mlhy a vyzvedneme je dole. Nahoře bylo tak ošklivo, že nemělo cenu se trápit na hřebenech. Sjeli jsme k místu, kde měli ostatní sejít a čekali v teple místní restaurace. Pak již jen krátká návštěva kostelíka a zpět k místu našeho ubytování. Stoupání k našim chaloupkám se odehrávalo již v lehce pochmurnější náladě. Při cestě autem totiž záhadné nákaze podlehla další oběť, moje věrná silvestrovská kumpánka. Společná večeře tak musela být lehce dietnějšího ražení, aby ji naše pošramocené žaludky zvládly, a do bani, kterou kluci stále se zápalem roztápěli, se chystalo už jen málo lidí. Toho večera jsem šla spát brzy a až ráno se proto dozvěděla, jak celá mise baňa skončila. Po zhruba třech dnech usilovného zatápění se k bani, jejíž voda již konečně slibovala náležité prohřátí, vydala první dvojice. Když ale do bani strčili nohu, zjistili, že teplá voda je jen při hladině. Dno kádě bylo ledové. V bani se tak o této výpravě nikdo nevykoupal a zůstala pro nás mytickým místem blaženého spočinutí pro příště.

V průběhu cesty zpět, při které mimochodem podlehl další člen naší výpravy a počty se tak z „stále máme polovinu v pohodě“ přehoupl na „tak už je nás s žaludkem v pytli přes půlku“, jsem měla spoustu času vyhodnotit si svůj nový zážitek a zkušenost. I přes závěrečné zdravotní trable, které si člověk prostě nenaplánuje, to byl zas jeden skvělý vydařený Silvestr. Skvělá parta, nádherné hory, neskutečné štěstí na počasí a kopec krásných zážitků. Blízkost horám a možnost probudit se do svěžího zasněženého jitra přímo na hřebeni hor přitom určitě stála za trochu nočního chladu. Pravda, že nakonec jsme z celé výpravy strávili skutečně ve stanu jen jednu noc, takže stále je, kam se posouvat. Vícedenní stanování, nebo dokonce žďárák a záhrab? Je to něco pro mě? Nevím. Rozhodně to už ale nebudu kategoricky vylučovat. Protože člověk nikdy neví a volání hor je někdy prostě příliš silné.