Hic jak pic, 37 stupňů. V 17:00 vyrážím zdolávat vrcholky Balkánu. Doufám klid a páteční pohodu, dořešit potřebné věci, zamčít dům, zalít kytky, dojíst zbytky a hlavně sbalit se nalehko. Tzn. omezený počet pastelek, deníček ten nejmenší, kniha s počtem stran do 125 – vazba jedině paperback, Kukyho, rolničku a zbytek oblečení.

Poklidné přípravy se mění v okamžik, kdy vlaky přepracovaný Zdenda volá od Cupáka – zavařovačky mam nakoupeny, můžem vyrazit. Jeho radostně těšící se hlas se nedá odmítnout a tak opouštím rozbalený batoh, zabordelený dům, nedopitý kafe a společně vydáváme se napříč vedrem na lov ořechů. Dle všeho maj nyní tu nejlepší konzistenci - uvnitř sopelnatý zárodek. brouzdáme zahrádkami, co krok zastavujeme cpem do sebe kyselý špendlíky, maliny, rybíz, moruše, poslední višně a meruňky, co vykukuji zpoza plotu. Toužíme taky po takové zahrádce a lamentujem, proč to ti lidi nesbírají. Čas kvapí, za hodinu odjezd směr Balkán, expedice nečeká. Šupem dotrháme ořechy, docpem se do plna, tak akorát, stíhat záchod.

Uf! Sbaleno. Ořechy uskladněny do sklenic, zasypány, cukrem, ozdobený pomerančem, ovoněny badyánem a skořicí už jsou na poličce, kde se kamarádí s naší experimentální sklenicí-Višně šumící v jabkovici. Perný den chladíme zmrzlinou na chodníku před Aidou. Já, Kino, taška jedna, taška dvě, bouda na Kina v jedný ruce, žrádlo, sandálky v druhé, batoh na záda - na lehko sbalená se seznamuji s týmem výpravy.

17:00 výprava započata čekáním v restauraci Go. Odjezd posunut na 17:30, kdy už by měla být cestovní dodávka opravená a připravená vyjet.

18:00 s úsměvem netrpělivě čekáme a z restaurace se přesouváme na kafe do Podnebí. A ejhle! Ani nedojdem a auto už přípravné čeká na nás.

19:00 tak vzhůru, výpravo!

Natankujem, otevřem pivo, nalepíme dálničku a zjistíme, že autu smrdí brzdy, klima se pálí a sedačky se sunou sem a tam. Po hodině je jasné, že to nespravíme. Vracíme se do Brna půjčit jiné vozidlo. Půjčovna vypadá lehce pofidérně, kroutí hlavou, nechápe, co se nám nezdá. Nakonec náhradou za rozbitou dodávku jsou auta dvě, menší, údajně v lepším stavu. Nepočítaje svítící kontrolky a rozbitý sklo vypadají slušně.

Posádka se rozděluje a dnes již podruhé vzhůru vyráží, když na křižovatce zjišťujem, že jednomu z aut hučí ložiska obracíme to zpět k půjčovně. "Podívejte, tohle auto není v pořádku hučí mu kola." Půjčovák sedá do auta: "To je hrozné, v tom se fakt nedá jet, ale asi by to ujelo," ohulil rádio a končí slovy: "Tak řeším vše." Půjčovna nemá, co nabídnout, nezbývá než vyjet s autem od jednoho z účastníků.

20:45 Do třetice všeho dobrého bílá dodávka, auto – vyráží. Horký den, přinesl bouřku. Auta i řidiči frčí spolehlivě i přes nápory deště a usínající posádku. Brzdí nás až maďarské hranice, které náš cíl oddalují o 4 hodiny. Kino prdí, pak smrdí.

Srbská parkoviště jsou pro něho lahůdkářstvím. Namísto toho, aby se venčil, ryje čumákem mezi odpadky a vybírá hranolky a kde jaký jiný cukrblik. Rozpálenou silnici lemují polodomky s kobercovou střechou, místo dveří hadříky. Vchody zdobí vysoké lednice s chlazenými nápoji a všemožné reklamní nápisy. V pozadí se tyčí vilky s palladiánskými zábradlíčky, mocnými schodišti, velkolepou klenbou dozdobenou antickými prvky.

Charakteristické znaky místí architektury: cihly, beton, bezvasádové omítnutí, plot z pneumatik, záhon osázený rezavými vraky. Co vesnici střídání kukuřičná pole, vyprahlé sady a skládko-stepní biotopy. Kino s náladou pod psa po celodenním natřásáním se pod nohama na mě kouká. Psí oči říkají, že takhle si slibovaný výlet do hor nepředstavoval. Nálada se mu prudce lepší, když stavíme v klimatizovaném nákupním středisku.

Kinův smutek zažehnán- v nestřeženém okamžiku ukořistí ňaminu v podobě suchýho rohlíku. Drobí celým nákupákem a radostí se plete pod nohy. Na záchodě se zchladí studenou vodou, v klidu dožmoulá rohlík a vyděsí malou holčičku, ta se otočí na kouřící maminku, ukáže na kina a zakřičí "čivavava!"

S týmem výpravy se rozprchnem po obchodě, kde s rozvahou vybíráme jídlo na další den- lehké a vydatné. I tak tam propašuji dvoulitrový Ayran, bochník chleba, rajče a olivy, to přece unesu! Chystám se platit, když v tu ránu na mě zpoza prodavačky zazáří modrofialové borůvkový práskací cíga. A sakra, znejistím. Kolem mě zbytek týmu, cvičených maratónců s vysokoproteiníma potravinama v ruce. Co si asi pomyslí, když si dvě krabky vezmu? No né, to nejde, odolávám, nákup borůvkových cigaret odložen na poslední den.

Druhé zastavení už má dobrodružnou úroveň - koupání pod vodopády. Jen, co vystoupíme z auta, nevrlý Kino děsí další dítě, to vzápětí padá na zem. Zvedá se s brekem i šťerkem v koleni. Tatínek dítěte se divně směje, buď po nás chce od škodný nebo je vše v pohodě. Těžko říct. Koupačka v roklince náramně bodla.

Vodopády protékají skalní stěnou a končí v zelené tůňce, ta se drolí na smaragdové potůčky klikatící se lopuchem a travinami. Nad jedním z potůčků stojí karavan a pod ním protéká voda jako pod mostkem. A to se mi líbí, je to dost skřítkovské. K večeru už jen loučení s vedrem, vystoupáme do 1860 m n.m. a rázem se ocitáme v horách mezi pastvinami, nad kterýma se honí blesky. Stavíme stany, já s Kinem lezu spát do auta. V kufru za světla čelovky sesmolím pár obrázku a hůra do spacáku. Na kapotu klepou první kapky.

Děkujeme za článek a skvělé ilustrace Kačce Němcové. Zbytek vyprávění o výpravě na vrcholky Balkánu najdete na jejím blogu.