Jsem kus vola! Víte, jaký kus vybavení je důležité mít s sebou, když vyrážíte na sněžnice? Ano, správně! Sněžnice. Takové ty velké yeti-ovské bačkory, které vám umožní pohodlnou chůzi po sněhové pokrývce. Samozřejmě já, jako pan průvodce jsem přesvědčen o něčem jiném, takže abych šel ostatním příkladem, žádné nemám. Bořím se po stehna v hlubočáku a jsem rád, že zvládám držet tempo se zbytkem skupiny. Fouká studený vítr, teplota se nachází hluboko pod nulou a padá pomalu tma. Nervozitka stoupá, morálka mezi účastníky klesá a při každém zaznění dotazu: „Jak dlouho ještě půjdeme?“ kličkuji jak zajíc a snažím se nemyslet na to, že dnes bivakujeme v záhrabu na sněhu uprostřed rumunských hor.
Lehké předodjezdové zmatky spojené se změnou počtu osob způsobily, že jsem se přepočítal a sbalil o jedny sněžnice méně. Ty kráso… Zrovna já, kterej si všechno pečlivě připravuje a vede si tabulky snad i na počet děravých ponožek. Grrr!! A aby toho nebylo málo, tak mi můj nadřízený domluvil špatné ubytko, které je vzdálené 100 km od místa, odkud máme ráno co nejdříve nastupovat na túru. Má dušínovská pečlivost se otáčí v hrobě.
No nic, valíme do Rumunska, kde si cestu do Sighetu Marmatiei zpestřujeme návštěvou Veselého hřbitova, jež je zapsán na seznamu UNESCO. Co je na hřbitově tak originálního? Každý zesnulý je na svém dřevěném pomníčku totiž zobrazen s tím, co ho nejvíc charakterizuje – většinou je to povolání, nějaká záliba nebo způsob smrti. Není se čemu divit, že například spatříte podivně se nakrucující ženu na kapotě automobilu nebo náhrobek připomínající nejstarší lidské řemeslo. Obrovský respekt Ionu Stanu Pătraşovi, kterému se podařil opravdu husarský kousek – udělat z pesimistického prostoru místo plné barev a důvtipu. Paráda!
Následuje příjezd do Sighetu Marmatiei, kde směňujeme peníze, nakupujeme jídlo a při obědě máme tu čest setkat se s natvrdlostí a lhostejností lokálních obyvatel. Chtěl jsem napsat pouze číšníků, ale po návštěvě Lidlu jsem pochopil, že je situace kritická nejen v rámci obligátních restaurací, ale i u běžných občanů, kteří příliš nectí zásady slušného chování. Po návštěvě nedalekého skanzenu pokračujeme v cestě do 50 km vzdáleného ubytování, které poskytuje komfortní prostředí a (světe div se!) i velice ochotnou obsluhu. Škoda, že se nacházíme 97 km od místa, kde mají (alespoň někteří) zítra ráno nazouvat sněžnice a vyrážet směrem k nejvyšší hoře Maramureše, necelému dva tisíce metrů vysokému vrcholu Farcau. Ráno si hlídám včasný odjezd. Bohužel i přes to nás překvapuje kvalita místních komunikací, kterým by jistě imponovala adaptace klasické české pohádky – Posypová sůl nad zlato. Dvakrát se nám v průběhu cesty stává, že silnice končí sněhovou závějí a v hlavě se mi rozeznívá klasická kreslená znělka: „A to je vše, přátelé! Tády dády dády dá…“ Teprve až na třetí pokus se nám daří naleznou solidně upravenou silnici, která nás umožňuje průjezd až na místo určení. Celkem divočina! Máme necelé dvě hodiny zpoždění a chvíli před polednem vyrážíme na trek, v rámci kterého máme zdolat 8 km s více než 1 100 m převýšením.
Stoupáme pohodovým tempem do kopce, užíváme si překrásného počasí a začínám se podrobněji seznamovat s jednotlivými účastníky. Cesta vzhůru probíhá bez větších obtíží a pohádkově zasněžené okolí nám v kombinaci se slunečními paprsky vyčarovává skvělou náladu. S přibývajícími vertikálními metry je však doslova nad slunce jasné, že závěr treku budeme muset absolvovat bez podpory světelného kotouče. První polovinu trati si také užívám absenci sněžnic a možnost otestovat nové oblečení od Black Yaku naplno. Od chvíle, kdy se les mění v zasněžené pláně se však situace otáčí a začínám se nahodile propadat pod sněhovou pokrývku. Ze začátku se jedná o příjemné silové zpestření, které však se během následující hodiny mění v nepříjemný boj o každý krok. Nadávat však můžu jen sám sobě a snažím odvézt svou pozornost pohledem na skvostný západ slunce. Kvůli takovým výhledům se vyplatí dělat bezsněžnicového idiota! :)
O hodinu později si připadám jak hrdina románu Na Větrné hůrce. Mráz v kombinaci s větrem nás bičuje do obličeje a spolu s příchodem tmy se pohodová atmosféra mění v hru o přežití. Snažím se své ovečky navigovat jak nejlépe to jen jde, ale s přibývajícím časem je cítit ve vzduchu únava spojená s lehkou dávkou nedůvěry. Nemám důvod však nevěřit svému orientačnímu nesmyslu a za podpory svých hodinek Suunto je jen otázkou času, než se dostaneme do sedla, kde hodláme strávit noc ve stanu. Nerad však svým účastníkům kecám ohledně vzdálenosti, která nás ještě čeká a někdy je opravdu náročné najít vhodná slova i ve chvíli, kdy vám doslova teče do bot. Díky několikahodinovému brouzdání hlubočákem se mi totiž dovnitř boty dostal sníh a už nějakou dobu šlapu s podchlazenými končetinami. Uklidňuje mě představa, že si naše improvizované přístřešky můžeme postavit v případě nouze prakticky kdekoliv.
Heuréka! Kolem 19:30 přicházíme k plošince připomínající jezero a jelikož je i se mnou GPS za jedno, nařizuji postavit stanové městečko. Vytahujeme lopaty a v průběhu kopání se modlím, abychom se už nenacházeli na jezeře a nepraskl pod námi led. Po postavení stanů se co nejrychleji soukám do spacáku a snažím se ohřát rampouchovatá chodidla. Brrr!!!
Zvoní mi budík a velice pečlivě přemýšlím nad tím, jakou část těla ze svého vyhřátého péřáčku vystrčím. Dokonce i ve stanu je pod nulou a netroufám si odhadnout, jaká teplota nás čeká venku. Šmátrám po svých botech, když najednou nahmatávám kus ledu… teda ledu – kus zamrzlé kůže. Mé B/C-čkové La Sportivy jsou kvůli vlhkosti a extrémní zimě jeden ztuhlý kus pahmoty a uvažuji nad tím, jestli mi omrznou nohy ještě před východem slunce.
Pokoušeli jste se někdy nasoukat do zmrzlých bot? Ty kráso!! Několik minut jsem je musel rozehřívat, abych se do nich při nazouvání vůbec vešel. Fuj, ještě teď mi z toho běhá mráz po zádech. Obě dvě nohy jsem si pro sychr obalil do igelitek, abych neměl chodidla okamžitě mokrá od vlhkosti v botech. Raději budu mít nohy vlhké od vlastního potu, než od ledu ukrývajícího se v útrobách mých „plaveckých“ pahorek. Jsem rád, že většina skupiny hlasuje pro urychlený sestup zpět k autu. Rád bych z vrcholou Farcau sledoval východ slunce, ale selský rozum a prokřehlé nohy jsou proti. Balíme si tedy fidlátka a pádíme zpět do údolí. Jakmile vychází slunce nad obzor, začíná být opět překrásné – kochací počasí. Poklidnou silvestrovskou náladu nikdo nechce narušovat trháním rychlostních rekordů, takže si pohodově šlapeme k autu a žasneme nad krásami matky přírody.
Vtipné. Vyšlápli jsme si za tmy a v mrazu do sedla jen proto, abychom vyzkoušeli kvalitu našich spacáků a po pár hodinách spaní na mrazu se opět sbíráme a šupajdíme dolu. Pokud někdo nepochybuje nad naším duševním zdraví, měl by se také nechat preventivně vyšetřit. :)
Krátce po druhé hodině odpolední mobilizujeme naše dva drtiče asfaltu a šineme si to zpět do Sighetu Marmatiei a našeho oblíbeného Lidlu. Možná by bylo také záhodno sdělit zajímavou informaci, že jedno z vozidel naší rychlé roty je Felicie. Felda, kterou jsme pojmenovali Kevin. Proč zrovna Kevin? Vzpomínáte si na ústřední postavu filmové ságy Sám doma? Ano, ten vykulený spratek, kterého všichni „omylem“ zapomenou doma se jmenuje Kevin. No a jelikož se na červenou Feldu neustále někde zapomínalo, začali jsme ji tedy také nazývat Kevinem. Vlastně obecně se začalo jméno „Kevin“ uplatňovat jako metafora pro to, aby šel někdo do… však vy víte kam. :)
Jelikož je Silvestr a máme se dostat přes hranice do 160 km vzdálené Koločavy, snažíme si máknout a doufáme v hladký přesun přes rumunsko – ukrajinské hranice. Humor se dostavuje v okamžiku, kdy nám neznámá paní s igelitkou klepe uprostřed hraničního přechodu na okno. Nechápavě otevírám dveře, paní nám něco ukrajinsky oznamuje a podává mi do ruky tašku s masem. Nechápu o co se jedná a než se stíhám oklepat, už se mému pohledu smějí i celníci a vůbec netušíme, o co tady vlastně jde. Až po chvíli se nám dostává vysvětlení, že se jedná dárek pro nás, protože paní nesměla přenášet maso z jedné země do druhé a rozhodla se ho tedy věnovat nám. Igelitová taška ukrývá takové dobrůtky jako klobásky nebo špek. Mňam!
Dvouhodinová čekačka na hranicích není sice příjemná, ale nemůže se vyrovnat cestě do Koločavy, která je noční můrou. Silnice se mění ve vymleté kolejiště a jízda po souvislé sněhové pokrývce se mísí s auto – krasobruslením. Hasíme si to závratnou rychlostí 30 km/h, místy i dechberoucím tempem 40 km/h. Naštěstí se již nenacházíme v Rumunsku, tedy v zemi, kde vám skáčou sebevražední psi pod kola a jezdí snad polovina obyvatel na koňském povozu. Nyní jsme na jihozápadu Ukrajiny, kde naprostá většina aut má českou SPZ-ku a jen na hranicích jsme potkali více českých aut, než Čechů na Václaváku. Když už kolem 22:00 slavnostně přijíždíme do Koločavy, čeká nás nepříjemné překvapení. Naše ubytování je totiž bez jediného slova zrušeno a jsme najednou bez domova… Je Silvestr, 22:45 a nervózně vyčkávám po boku 11 lidí uprostřed ukrajinské silnice na smilování boží. Někdo si totiž namastil kapsu na důvěře jednoho z vašich společníků, který nám měl ubytování zajistit. Naštěstí se objevuje možnost přespat v penzionu Četnická stanice a volíme tuhle alternativu všemi deseti. Jsme rádi, že máme kde složit hlavu a to i za cenu spaní na zemi. Je nám okamžitě nabízena sauna, které s radostí využíváme a začínáme si uvědomovat, jak moc je Ukrajina země extrémů. Venku táhne na -15 °C a teploměr pověšený půl metru od kamen hlásí +120 °C. Naprostá šílenost a normální smrtelník vydrží v průměru pět minut v nejzazším koutě u otevřených dveří. Další extrém přichází po návratu zpět do prostorů hospody. Za posledních 10 let jsem snad neviděl na Silvestra tolik Čechů pohromadě. Na Četnické stanici se totiž ubytoval zájezd CK Alpina… Člověk jede za dobrodružstvím až na západní Ukrajinu, aby si užil trochu divočiny a oslavil Nový rok v malé skupince lidí a ona se z toho nakonec vyklube taková čechárna. Co se dá dělat, aspoň že máme kde složit hlavu!
Na Nový rok vyrážíme na několikahodinovou prohlídku okolí. Náš pan hostitel Oleš, který mluví i česky, nám zprostředkovává prohlídku muzea Ivana Olbrachta a Nikola Šuhaje. Po prohlídce muzea pokračujeme k nedalekému hřbitovu, kde je známý loupežník pohřben a přitom nám náš ochotný průvodce referuje o nejrůznějších zajímavostech z okolí Koločavy. Krátký výlet zakončujeme návštěvou místního skanzenu a během té hodinky courání si začínám uvědomovat, že zítřejší start projektu Ultra 26 bude asi pořádně za trest. Venku je totiž taková kosa, že se i ptáci chodí pěšky. Netrvá dlouho a prokřehlí na kost pádíme zpět do chalupy. Nutno podotknout, že cestou ještě obdivujeme nedozírné vynalézavosti domorodých obyvatel. Nejdříve mě dostává do kolen budova, kterou zřejmě budoval pejsek s kočičkou. Statické zatížení nebo tepelné mosty budete hledat v ukrajinském slovníku marně… :) Na druhou stranu nás překvapuje milá pohostinnost Ukrajinců, kteří nám s přání veselých Vánoc přenechávají „dům na klíč“. :) V neposlední řadě bych chtěl vypíchnout nevkus a kýč, jakým jsou východní národy proslulé. Ať už se jedná o nepochopitelně růžový plot nebo zkřížené hnáty na kříži Ježíše Krista, vždy to stojí za to! :-D
Po návratu na stanici dáváme saunové sežehnutí a na večer se koncentrujeme všichni ke klukům na pokoj, kde si vynahrazujeme Silvestr bez cizích lidí a baštíme maso darované ukrajinskou bábuškou. Příjemný večer, který však musím předčasně ukončit, protože ráno brzo vstávám a startuji svůj projekt Ultra 26.
2.1.2017, 2:30 a vybíhám z postele jak raketa. Sebevědomě naladěn se soukám do běžeckého oblečení, zhltávám dva krajíce chleba, jednoho tyčinkového šimpanze k tomu a vydávám se vstříc svému prvnímu ultra. Tady v Koločavě je dobrých 40 čísel sněhu a to se nacházíme 550 m n. m.. Jakákoliv varianta běžet po okolních hřebenech bere za své, protože bych se o 1000 m výše potýkal s více než metrovou sněhovou pokrývkou. V kombinaci s teplotou pod -15 °C, neznalostí terénu a startem ve 3:00 ráno je jakýkoliv běh mimo zpevněnou cestu až moc velké riziko. Jeden z Čechů, který s námi slavil Silvestra nám sděluje, že tu v okolí před pár dny naměřil při bivakování -25 °C a že mu skoro umrzl pes (československý vlčák – plemeno vzniklé zkřížením německého ovčáka a karpatského vlka). Jelikož nejsem až takovej magor, kterému by bylo zdraví lhostejné, volím jednoduchou trasu po zpevněné cestě. Je jasné, že tenhle lauf bude hodně bolet. Slzí mi oči, teče nudle z nosu a než se otřu rukavicí po obličeji, je z toho kus ledu. Buff přes pusu se během několika minut mění v kus šmirglu. Celá cesta je pokrytá kombinací ledu se sněhem, takže musím být setsakramentsky opatrný, abych si nerozbil hubu hned ze startu. Po několika zahřívacích kilometrech proti mě vystartovává pes. Nějakej idiot si ho zapomněl přivázat a než si sundavám na obranu hole z batohu, už ho mám metr od nohy a svádíme boj o území. Naštěstí stačí několik ohnání s holí a štěkanátek bere do zaječích. Pěknej oser! Pokračuji dál a po 40 minutách běhu se chci poprvé napít. Vytahuji šlahoun kejmlu, vkládám si ho do úst a… nic. Po chvilce štelování se zastavuji a zjišťuji, že mám zamrzlé sání už přímo ve vaku. Čučím na to jak bacil na lékárnu, protože jsem už běhal v hodně velkých mrazech, ale tohle se mi teda ještě nestalo. Nechce se mi běžet 5 hodin bez pití, takže se snažím problém vyřešit. Dobrých 10 minut zprovozňuji sání a ve chvíli, když už jsem promrzlý na kost se rozhoduji pro otočku a vrácení se zpět domů. Říkám si, že i kdybych měl kroužit kolem chalupy a pít vodu z domu, tak chci ultramaraton absolvovat. Po 17 km však svůj názor přehodnocuji. Dorážím zpět do Četnické stanice, zprovozňuji svůj kejml a vzhledem k utrpěnému podchlazení a agresivnímu kašli se rozhoduji zbytečně neriskovat a výzvu předčasně ukončit. Doufám, že nikoho z mých čtenářů nepobouří fakt, že jsem se po výběhu vrátil do chalupy pěkně vybarevnej. Do fešáka v šedé mikině s logem Lidl mám sice daleko, ale naplno se zahřívám až po hodince strávené pod peřinou. Dobrá zkušenost, která mě utvrdila v tom, že podobné výběhy zřejmě beru až moc na lehkou váhu.
Pár hodin na to balíme fidlátka a cestou z Ukrajiny se ještě stavíme v obci Berehovo, kde extrémně rozlítané teploty pojišťujeme návštěvou termálních lázní, jejichž voda má příjemných 56 °C. Připadá nám, že na Ukrajině není nic tak akorát a vše je vyhnáno do přehnaných výšin. Následující dvě hodiny strávené čekáním na hranicích s Maďarskem jsou ještě relativně v normě a mám radost, když se před půlnocí ocitáme zpět v Brně. Náročná cesta.
Ufff… Byl to zajímavý výlet, který mi opět dokázal, že přírodě se nedá vzdorovat. Před chvílí jsem se díval na jeden z dílů The Grand Tour a úplně přesně mi zde sedí jedna hláška, kterou jsem dnes slyšel. „Je to jako kdybyste si dávali páku se sluneční soustavou. Nemůžete vyhrát…“ Ano, nejedná se sice o bůh ví jaké moudro, nicméně mi to připomnělo fakt, že člověk musí být při pohybu venku v takto chladném počasí opravdu obezřetný a nemá cenu riskovat zdraví jen pro ukojení svého ega. Já osobně jsem byl jinak s výpravou do Rumunska a na Ukrajinu spokojen. Nevyšlo sice pár věcí podle předpokladu, ale ruku na srdce. Vždyť právě z těchto důvodů dělám to co dělám. Kdyby to bylo jednoduché, nepouštěl bych se do toho! :)
PS: Je 7.1. a od své první neúspěšné výzvy jsem nenazul běžecké boty. „Díky“ tomu mému ukrajinskému laufu jsem se totiž podotýkal s lehkými omrzlinami na špičkách palců u nohou a dráždivým kašlem. Posledních pár dní čajíčkuju a zázvoruju o sto šest a pokud půjde vše podle plánu, vrátím se v podnělí 9.1. do tréninkového procesu a příští víkend si doufám vše vynahradím výzvou na severu Maďarska. Držte palce! :)
Děkujeme Víťovi Volšičkovi za super fotky! :-)
