Výlet do Ugandy byl pro nás s přítelem, pravděpodobně jako pro všechny vrcholem roku. Jak moc jsme se těšili, si asi každý dovede představit a nemá to smysl popisovat.  Ani s odstupem několika týdnů, nejsem schopná odříkat ucelenou variantu. Nejlepší asi bude zkusit to od začátku. Nicméně varuji, začátek bude delší, klidně to bez výčitek svědomí přeskočte... :-)

Před plánovaným odletem mě potkaly zdravotní komplikace a následně zvážení otázky, jestli je rozumné vydat se na trek v Africe. Rozum, jak to bývá, naštěstí nezvítězil. V sobotu ráno jsme tedy dojeli na smluvený sraz na letišti, krátce se mezi sebou představili a vydali se přímo k odbavení.

Tady začíná ta část vyprávění, o které si nejsem úplně jistá, jak moc se hodí publikovat. Nicméně věřím, že mě neprásknete a třeba to bude informace, která se někdy někomu může hodit. U odbavení jsme totiž zjistili, že bez zvacího dopisu do Ugandy, který dvěma účastníkům výpravy jaksi chyběl, vás do letadla nepustí i když se budete snažit sebevíc. Jedním z těch dvou jsem byla pochopitelně já. Připravili jsme tak naší expediční vedoucí Páje, na její snad třetí výpravě v pozici průvodce, nelehkou situaci k řešení ještě na letišti v Praze.

Na letišti v Praze pochopitelně nebylo co řešit, a tak zbytek skupiny společně s mým přítelem během několika minut zmizel za pasovou kontrolou. Mně nezbylo než čekat, zda se jim podaří vybavit pro nás víza přímo na letišti v Entebbe. I přes několikahodinovou snahu přímo v kanceláři šéfa imigračního bohužel ale neexistovala žádná cesta ven ze začarovaného kruhu „bez víza tě nepustí do letadla vs. to není žádný problém, ať doletí a já jí hned tady to vízum do pasu nalepím“.

Řešení bylo jediné. Postavili jsme teorii, že pro ověření onoho zvacího dopisu by aerolinky musely mít čtečku čárových kódů a pravděpodobně i přístup no něčeho, jako třeba do vládního systému Ugandy – což přece nemůžou, že jo. Jediný, co je teda v jejich moci, je podívat se na jméno a číslo pasu a co si budem, takový dokument dokáže vytvořit i dítě. Ráda bych ovšem na tomto místě upozornila, že jsem z ugandských úřadů nabyla dojmu, že to, co platí dnes už nemusí platit zítra. Konec příběhu – nebuďte troubové a o vízum si zažádejte včas, prý to musí být alespoň 5 dní předem. Mně sice zvací dopis do dnešního dne nepřišel, ale to už nemá smysl zkoumat.

Velké díky za mě patří Páje a celé skupině, že bez nejmenšího problému ochotně posunuli program celého treku a zabavili se v okolí Kampaly, aby na mě počkali. Co se dělo ty dva dny vím pochopitelně jenom z vyprávění. Prý se byli podívat na jediné památce UNESCO, v místních slamech, vyrazili na ostrov, kde byla záchranná stanice šimpanzů a taky něco jako zoo. A protože byli všichni děsně hodný, samozřejmě to čekání prý nikomu nevadilo.

Po mém příletu nás čekala jedna noc v hotelu v Kampale, kde jsem konečně měla možnost poznat ostatní členy naší výpravy, kteří se během těch dvou dnů už samozřejmě trochu poznali, a tak jsem měla co dohánět. Hned ráno pro nás pak přijeli dva jeepy a čekal nás několikahodinový přesun do Kasese, potažmo až do Kilembe, kde byl „base camp“. Večer nás k pivku přišli pozdravit a představit se tři místní guidi, kteří nám následně byli k dispozici po celou dobu treku. Ráno jsme tak měli všechny potřebné informace, zabalené batůžky pro nás, krosny pro nosiče a mohli jsme konečně vyrazit!

Jednalo se o skutečný trek all inclusive, na což nebyl asi nikdo z nás tak úplně zvyklý. Setkání s nosiči bylo pro mě osobně zvláštní zážitek. Někteří nebyli ani plnoletí, některé byly holky. Bez zaváhání se vrhli na naše krosny, které si následně namísto na záda umístili za kus látky na hlavu. Myslím, že nebudu mluvit jen za sebe, když řeknu, že mě v tu chvíli trochu hlodalo svědomí a snad radši bych si to odnesla sama. Nicméně na komfort se snadno zvyká a pocit, že si to klidně odnesu minimálně mě vcelku rychle přešel. Mimo to, že jsme šli na lehko o nás bylo královsky postaráno i co se týče jídla, zajištění vody, sušení věcí a snad všeho, co vás ještě napadne.

Posledním kouskem civilizace jsme prošli vcelku rychle a po chvíli jsme došli ke vstupní bráně do parku. Tady se platí vstup, každý ještě 250 doláčů. Jak jsme pak zjistili na konci při odchodu z parku, celá stránka s našimi jmény kamsi zmizela, a tak neexistuje jediný záznam o tom, že jsme tam kdy byli a nějaký černoch si zřejmě pěkně namastil kapsu.

Dál už to bylo nějakou dobu hodně podobné – krása střídá nádheru, zelenou ještě zelenější a tu pak úplně nejzelenější. Jak bylo avizováno, hned první den procházíme několika vegetačními zónami. Z deštného pralesa rychle stoupáme do bambusové zóny a z té potom ještě do nějaké vyšší zóny, jejíž název si nepamatuju. Koho by to opravdu zajímalo, asi se tam bude muset vypravit. Bohužel mé poetické cítění není dostatečné, abych slovy dokázala popsat krásu tamní krajiny. Přikládám proto spoustu obrázků. Co se ale týče praktických informací, zkusím dát něco dohromady.

Hned na úvodním briefingu jsme byli upozorněni, že budeme čelit několika výzvám. Jednotlivé treky nejsou samy o sobě příliš dlouhé, nicméně terén pohoří Rwenzori prý „není úplně přátelský“. To, co si poctivě našlapete nahoru, potom budete muset zase sklesat, abyste se následně mohli vyškrábat ještě výš. Jsme ale přece v horách, to nikoho nerozhodí.

Další výzvou, které budeme muset čelit, je bahno. Pod touto informací si možná každý představí něco trochu jiného. Nevěřím ale tomu, že si někdo představí takové bahno, jaké tam reálně bylo. Náš termín byl naplánovaný na začátek období sucha, proto se tak nějak čekalo, že tam bahno ještě bude. Nicméně období dešťů si to letos protáhlo a bahna tam bylo opravdu hodně. Troufám si říct, že nejdřív většina z nás byla nadšená a v každém se alespoň na malou chvíli probudilo dítě, které si užívá přeskakovat z trsu na trs s pocitem, že se objevil ve videohře. No dobře, z naší výpravy jsem byla nejmladší a dojem, že si to každý užíval vlastně nemám ničím podložený. Co podložené mám ale je, že takové bahno nikdo z nás ještě nezažil.

Třetí výzvou, jak už jsem naznačila, byla vlhkost. „Zažili jsme všechny možný druhy deště, jednou bodal jako jehličky, jindy padaly pořádky tlustý kapky, pršelo na nás ze stran a někdy se zdálo, že déšť snad prší nahoru…“ 😊 Nicméně i tady bych ráda podotkla, že i když jsme několikrát došli do kempu úplně durch, ve výše položených kempech byly vždycky kamínka, u kterých jsme tak nějak všechno usušili.

No a poslední výzvou, před kterou jsme byli varováni byla výška. Vzhledem k tomu, že na obou pětkách, o které jsem se do té doby pokoušela jsem nad 4,2 km zvracela jak v nejhorší kocovině, se přiznávám, že výška byla pro mě osobně výzva největší. S ohledem na celkovou dobu výstupu, trasu a rozmístění kempů ale ani výška nebyla žádný problém. Lepší aklimatizaci by člověk dal dohromady jen těžko.

O výzvách víme, teď jenom ve stručnosti o jednom silném zážitku, co se stane, když některou z výzev nezvládnete. Ještě před odchodem jsme byli varováni, že v případě nouze vrtulník vyjde na 10 tisíc dolarů. Druhým dechem ovšem bylo dodáno, že vrtulník se nahoru vzhledem k oblačnosti v podstatě nemá šanci dostat. Pokud se s vámi něco stane a nebudete moci pokračovat, jedinou variantou je, že vás dolů snesou na nosítkách. Tuším že druhý den výstupu, jsme jedné takové záchrany byli svědky. Vlastně nevím, co se borcovi stalo, údajně snad vyčerpání. Nicméně když nás míjeli, byli na sestupu už druhý den a pohled to rozhodně nebyl příjemný. Podle informací od guidů naší skupiny naštěstí všechno dobře dopadlo…

Popojedeme, zkusím to trochu zkrátit. Od nějakého třetího dne se brodíme v holinách nekonečným bahnem. Krajina vypadá jako botanická zahrádka, kterou připravil zahradní architekt pro naše potěšení. Jdeš nahoru do sedla vysokého jako Mount Blanc, jdeš v ponču, protože zase něco padá, v holinách, protože fakt bez nich by to nešlo a kolem tebe rostou tropické rostliny zaprášené vrstvou sněhu. Asi každý z nás si prošel nějakou menší soukromou krizí, nicméně celková atmosféra byla snad i z absurdity podobných zážitků po celou dobu veselá.

Potom už je to konečně tady! Přicházíme do Margherita kempu, rozdáváme si základní lezecké vybavení a pro jistotu se vydáváme ven, zkusit si prusíky a použití jumaru (nic z toho jsme reálně nepoužili, fixní lana byla tak zmrzlá, že bys na to jumar těžko nasadil a nikomu se nechtělo čekat, než si ty dřeváku navážeš prusík, a tak ti ho v podstatě pokaždé navázal guid).  Spát se šlo brzo, protože se pochopitelně i brzo vyráželo.

K samotnému vrcholu nemám moc co říct. Byla to prostě nádhera. Bylo úplně jasno a v momentě, kdy jsme se všichni potkali na vrcholu vycházelo slunce. Fotky si prohlédněte, ale fakt – jeďte se tam podívat, stojí to za to!

Vrcholový den byl dlouhý, zpět do kempu asi nějakých osm hodin a následně další čtyři ještě o kus níž. Další den musíme zase pěknou štreku nahoru a přecházíme přes další sedlo. Ze sedla je pro dobrovolníky možnost vyjít ještě na Weismann´s peak. Tuhle variantu doporučuju těm, kteří se cítí ještě fyzicky dost silní, a hlavně v momentě, kdy jsou dobré podmínky. Dobré podmínky myšleno tak, aby bylo buďto hodně sněhu, anebo málo sněhu. My měli tak jako na prd sněhu – málo aby se po tom dalo jít a dost na to, abys neviděl stupy na skále. I tohle naše dobrodrůžo se ale přes pár drobných zádrhelů a občasného pocitu, že to možná nebyl dobrý nápad, vydařilo na jedničku!

Poslední noc na treku byla skvělá! Tenhle kemp je totiž už opět možný zásobovat zespodu, a tak jsme prozíravě nechali donést asi 70 piv. Další den už byl na programu skoro jenom sestup podél vodopádů, bylo to sice asi 20 km a někteří už fakt děsně trpěli na kolena, nicméně hnala nás vidina cíle, a především vidina dalšího piva - rozlučková párty i s guidy se mimořádně povedla!

Vzhledem k mému pozdějšímu příletu už po treku zbýval jen jeden den. Ten jsme se podle plánu rozhodli využít na safari. A to bylo taky boží! Jako nadstavbu jsme si odhlasovali ještě trackování šimpanzů. Stejně tak jako úplně celou dobu, i tady jsme měli obrovskou kliku! Že šimpanze najdeme, o tom jsem úplně nepochybovala. Sám místňák říkal, že je vcelku běžné zahlédnout je třeba v korunách stromů, poměrně z dálky. Aly my? Ten opičák prošel snad metr okolo nás, prostě neuvěřitelný!

Není co dodat, člověk by třeba i chtěl najít nějaký negativum, jenže ono to nejde. Hlavní zásluhu na tom podle mého měla fakt bezvadná parta lidí, kteří si ačkoli se před tím vůbec neznali dokázali být vzájemnou oporou, když výjimečně bylo potřeba. Především ale všichni sdíleli zálibu v sarkasmu a tom správným humoru. Jsem ráda, že jsem mohla poznat tak pozitivně laděné lidi!

PS: Děkujeme Míše Jančové za skvělý článek! Fotky jsou od všech účastníků výpravy - především od Páji Adam, Honzy Bajera, Dana Melichara, Toma Rudoleckého a Přemka Pappa.