Ukrajina byla mojí první výpravou s Expedition clubem. Ačkoliv jsem dřív bydlela v Brně, informace o existenci expediční klubovny mě nějakým záhadným způsobem naprosto minula. Každopádně, když jsem v úterý večer vešla dovnitř, bylo to skoro jako najít ztracený domov. Trošku hippie doupě, šrumec, přednášky a sympatičtí lidi stejné krevní skupiny, to vše schované v centru Brna. A přesně tady jsme se sešli s průvodcem Tomem Cimrem a většinou osazenstva. Zbytek jsme vyzvedli v Ostravě a mohli vyrazit na dlouhou cestu nočním Polskem. Z ospalé atmosféry nás vytrhne až přejezd hranic. Venku zavládla mlha a už tak nevlídné místo, jako je ukrajinská celnice, udělala ještě víc depresivní. Naštěstí to jde rychle. Dostaneme zpátky pasy, celník zamumlá něco o náhodné kontrole, ale nikdo se o nás dál nestará, tak fičíme pryč. Zavládla všeobecná radost, že to máme za sebou, dokud nás ale od poslední závory nevrátí zpět, že nám chybí razítko… No co, zkusili jsme to :-) Tak jsme si to kolečko dali ještě jednou.
Cestu trochu komplikuje mlha. Reflexní prvky na Ukrajinu ještě nedorazily a bábušky jdoucí kolem krajnice v ranní tmě občas objíždíme na poslední chvíli. Přejeté lišky na cestě už počítám na desítky. Lehce po východu slunce dorazíme na první zastávku do Lvova. Projdeme si park, centrum, dáme si snídani, vybereme hřivny a vyšlápneme schody na radniční věž. Výhled na město je parádní. A taky poslední, který máme :-D Líně se vracíme zpátky k autu, kde zjistíme, že nám nejde otevřít kufr. Docela nepraktické. Kluci se to chvíli snaží opravit, přičemž samozřejmě vůbec nevypadáme, že krademe auto :-D No a pak to radši vzdají a pokračujeme dál. Čeká nás ještě přes 500 km cesty.
Cestou po dálnici míjíme nejen vychrtlé krávy ale třeba i prodejnu zlatých kupolí. Kdybyste si jednu chtěli koupit a dát třeba na zahradě na altánek :-D Škoda, že jsem nevěděla, že se něco takového dá koupit, když jsme vybírali dárek pro tátu k padesátinám :-D Jsou to prostě kýčari. Do Kyjeva dorazíme akorát v odpolední dopravní špičce. Řízení centrem pětimilionového města Tomovi nezávidím. Nakonec zdárně dorazíme na místo, najdeme ubytko a díky Honzovi se dokonce i dostaneme dovnitř :-D Prolomit kódování u dveří nebyla prdel. Taková obrácená exit game :-D Akorát je čas na večeři. První pravý boršč, první varenyky, první panáky vodky. Všechno je to strašně dobré a vlastně mi přijde, že jsme celou dobu jen a jen jedli :-D
Ve čtvrtek nás čeká celý den v Kyjevě. Mlha se stále nezvedá, ale říkáme si, že to přejde :-D Procházíme kolem památníku hladomoru, z okolního parku musí být krásný výhled. My máme mlhu. Na druhou stranu, neskutečné smutná socha bosé "dívky s klasy" má v takovém počasí opravdu atmosféru. Přicházíme do Lávry, což je komplex velkého pravoslavného kláštera. Určitě se vyplatí si vyšlápnout na věž. Musí tam být krásný výhled. U nás opět mlha :-D a tak nám Tom aspoň na památku nakreslil, jak by to mělo vypadat:
Mrkneme i dovnitř chrámů a poté do jeskyní, kde jsou pochovány mumie mnichů. Před vstupem si ženy musí zakrýt vlasy šátkem. Jeskyně jsou úzké a potkáte tady spoustu místních věřících, kteří líbají ikony na zdech i rakve s mumiemi. Stihnu si sotva všimnout, že jedna z mumií má pod skleněnou rakví super „papučky“ a na hábitu vyšitou lebku a už nás za batoh táhne nějaký mnich a nasměruje nás s Míšou směrem k východu. Nic nám neřekl, ale tipuju, že vadilo, že jsme byly v kalhotech a neměly dlouhou sukni. Na vstup do další části si proto půjčujeme slušivé erární „zástěry“:-D Od svaté Lavry vyrážíme k úplně jinému tématu, k muzeu války. Venku je postaveno velké množství vojenské techniky od druhé světové války po současnost. Kuba nám k tomu dá trochu odborného výkladu :-) Jsou tam desítky tanků, letadel i ten "obal" na jadernou hlavici. Člověk si tady dobře uvědomí, že se vlastně nachází v zemi, která je ještě stále ve válečném stavu. A uprostřed všech těch tanků stojí šedesátimetrová socha Matka vlast. Bohužel je mlha. A tak jí vidíme sotva kotníky :-D
Nastal čas se přesunout do centra na oběd. Chytneme jeden ze stylových žlutých kyjevských autobusů. Platba probíhá tak, že se k vám absolutně neskladná paní „průvodčí“ prodere plným autobusem, vybere si peníze, pak se prodere davem zpět, a tak stále dokola. Jak praktické. Po obědě na nás čeká ještě katedrála sv. Sofie. V jejím areálu stojí také věž s vyhlídkou na město. Je ale mlha. Už na to fakt se*em :-D Toulání Kyjevem pokračuje směrem k Chrámu sv. Ondřeje, kde se celou ulicí táhne blešák. Na blešáku seženete všechno. Pletené palčáky u bábušky jako Míša. Tisíce magnetek jako Kája. Nebo třeba taky doklady příslušníků SS a Luftwaffe, které někdo našel na půdě. A nebo třeba falešný řidičák :-D A ne ledajaký! Za 25 hřiven si můžete vybrat mezi takovými celebritami jako je doktor House, Hitler, Stalin nebo třeba náš pan ehm... prezident Zeman.
Prostě kouzelné! Kolektivně jsme se shodli, že nám nestojí za útratu tolika peněz a jen si ho vyfotili :-D Ještě jsme se svezli lanovkou a vrátili se do centra na nákup do místní Billy. Taky zážitek :-D když si chcete koupit nějaké ovoce, neumíte azbuku a zjistíte, že na váze nejsou obrázky, doporučuju banány, ty jsou vždycky na jedničce :-) Taky si můžete ještě stále koupit mlíko v sáčku - taková vzpomínka na dětství :-) Nakonec se zařadíte do fronty, která funguje stejně jako místní dopravní zácpy. Kdo se víc cpe, nebo je větší než vy, ten platí dřív. A nemyslete si, že vás nikdo nepředběhne :-D Po cestě zpátky na byt jsme se zastavili i na náměstí Maidan, kde byla instalace fotografií a příběhů z masivních občanských protestů, které se zde odehrály pár let zpátky. Člověku dojde, jak je rád, že se může sejít na protest na Letné v Praze a nikdo tam na něj nestřílí. Ukrajinci s Ruskem za zády vůbec nemají lehkou pozici. Na večeři nás Tom vzal do totálně božího a neskutečné kýčovitého podniku Chillout café. Najdete tady kombinaci ukrajinské, gruzínské a libanonské kuchyně. Jídelní lístek je neskutečně obsáhlý a nakonec si stejně jako my můžete dát parádní shishu.
Pátek. Čeká nás den v Černobylu. Brzké vstávání opět do mlhy. Ale je ráno. Třeba se to rozhrne. Ehm... no, nestalo se. Ale my jsme prostě byli celou dobu tak strašní optimisti! :-D Alespoň to celé mělo tu pravou postapokalyptickou atmosféru. Přijíždíme k prvnímu checkpointu. Napětí roste. Čekáme na Juriho. A pak už to jde ráz na ráz. Ven z auta, pasy, permity na vstup, a zpět do auta. Počkat, ještě kufr. Ne, ten šmejd pořád nejde otevřít, aby se tam ostraha koukla. Takže zase ta historka "We have a little bit problem..." O chvíli později přijíždíme k druhému checkpointu, jsme očividně první auto toho dne, vojáci zpozorní a očekávají nás. Juriho otázka směrem na Toma: "Máš dozimetr?" "Ne, ty nemáš?" Těsně před checkpoitem uděláme stylovou otočku a vracíme se zpět. Hlavně nenápadně. Nemít dozimetr očividně neva, místo toho vyzvedáváme nějaké papíry, mezitím navštívíme místní obchůdek. Odtud se pak Juri vyřítí s lahví sektu a volá na mě: "Hey, birthday girl všechno nejlepší!" Očividně byl připravený na všechno! Ten nejlepší dárek, jaký mi k narozeninám ale mohl dát, přichází vzápětí. "Jsme tady první, máme nějaký čas, než dorazí agentury, otázka teda zní: chcete si vylézt na radar Duga?" No sakra že jo! A tak znovu přijíždíme k druhému checkpointu a tentokrát úspěšně vjíždíme dovnitř zóny.
Duga je obrovské monstrum. Tak obrovské, že to žádná fotka neobsáhne. Je vyšší než nejvyšší budova v Česku a když se před námi vyloupne z mlhy, nejde ani vidět kde končí. Dostaneme hodinu, než přijdou první lidi. Juri nás opouští s větou: "Kdyby šla kontrola, zavolám." A to už jsme na cestě nahoru po celé té brutální mase rezavějícího kovu. No prostě pecka, co vám budu říkat. Mrzí nás ta mlha, kvůli které není výhled. Na druhou stranu, kdyby nebyla mlha, byli bychom vidět my, a nevím, jestli a jak vysoko by nás Juri nechal lézt.
Další zastávkou je neméně impozantní nedostavěný další blok elektrárny. Juri vypráví, angličtina se mu prolíná s ukrajinštinou a v ruce heineken :-D Prostě pohoda. Vcházíme do rozestavěné chladící věže. Je to obrovské, ponuré a je tam brutální akustika. Když se Juriho zvolání odrazí od stěn, všichni sebou trhneme.
Dál se dostáváme přímo k elektrárně. Největší hrozba dvacátého století si tady v poklidu hoví přikrytá novým sarkofágem. Bílá klenba splývá s mlhou a vůbec na mě nepůsobí obrovsky nebo hrozivě. Prostě tam je. Vedle stojí nově vypadající administrativní budova, na zastávku přijíždí autobus a veze lidi do práce. Normální pracovní den. A tak se k nim, stejně jako každý normální pracovní den, přidáme na oběd do místní jídelny. Musíme projít tím "velkým dozimetrem" který působí trochu... velmi historicky. Ale tak budeme tomu věřit, že „nesvítíme,“ žejo.
Po obědě se přesouváme do města duchů. Ještě předtím si ale musí Juri zase něco vyřídit. Tak trochu mu během dne děláme taxi po zóně. Ale nevadí! Setkáváme se s jeho kamarádem Vadimem. Vadim podle mě trošku na něčem letěl. Trošku víc. Měl obrovské oči, všechny nás nekompromisně vytáhl ven z auta, se všema si potykal, pochlubil se nám, že se narodil dva dny před výbuchem a usoudil, že rozhodně všichni musíme vidět video z jeho posledních narozenin. Čekáme nějaké klasické ožralecké video. On nám ale ukáže video z narozeninové technopárty pod radarem Duga. Hudba, party a lasery osvětlující tu obrovskou železnou konstrukci. Dost dobrý :-D
Čeká nás Pripjať, chlouba režimu, která vznikla šestnáct let před katastrofou. Teď rozpadající se paneláky pohlcuje příroda. Zážitky čekají. Z pozorování ostatních skupin které jsme potkali po zóně vidíme, že opravdu dodržují zákaz vstupu do budov. Přivezou je dodávkou před nějakou známou budovu, všichni vylezou, dostanou dvacetiminutový výklad, udělají fotku, nastoupí zpátky a jedou dál. A my? Juri nás vysype u nejvyššího z pripjaťských paneláků. Řekne nám kudy kam, kudy je bezpečné vylézt na střechu, co najdeme ve sklepě školky a že v posledním patře paneláku je pes. A rozchod na 50 minut. Psa jsme nenašli, ani živého ani mrtvého. Výhled ze střechy na okolní rozpadlé budovy, mlhu a podzimní les v místech, kde bývaly ulice, chodníky a náměstí je působivý. V bytech vybitá okna, všechno co se dalo odnést a zpeněžit je pryč i když to bylo radioaktivní. Ve školce naopak zůstalo všechno. Tahle budova na nás zapůsobila asi nejvíc. Botičky naskládané u vchodu. Malé postýlky, hračky i piano pokryté prachem. Ve sklepě leží otevřený kufr plný dětských plynových masek, které nikdy nikdo nepoužil. Trochu depka, co vám budu povídat. A hlavně školka má tolik různých pavilonů, že se v ní totálně ztratím a nebýt toho, že narazím na Monču, tak se nikdy nevymotám ven :-D
K autu se vracíme nabytí zážitky a atmosférou. Juri nás bere ještě na kolečko těch nejznámějších budov, kde už ale potkáváme lidi, takže atmosféra se tak nějak ztrácí. Procházíme bazén, kde potkáváme partu německých hipsterů oblečených v polobotkách a kabátech, jakoby šli do divadla. Oproti nim my špinaví od rzi z Dugy :-D Procházíme i školu, kde už jsou ty "instalace" trošku přehnané. Zvířecí kosti v rohu kumbálu, naaranžované noviny ze dne katastrofy... Jde vidět rozdíl, kam agentury opravdu vodí lidi. Přicházíme i k ikonickému ruskému kolu se žlutýma sedačkama, vedle kolotoč a autíčka. Hodně lidí. Stejně jako na rozpadajícím se stadionu. Mezi lidmi se procházejí místní psi a čekají, kdo je uplatí něčím dobrým.
Poslední zastávka nás dovede k hotelu, obchoďáku a kulturnímu domu, kde probíhal soud s viníky havárie. Máme rozchod. Číslovky v angličtině Jurimu moc nejdou a tak nevíme na jak dlouho. 15 nebo 50 minut? To je fuk. Hlavně nás nesmí nikdo vidět. A zase nás to táhne na střechu. Vybereme si hotel. Je zevnitř absolutně vybrakovaný, v pokojích nezůstalo nic. Ze střechy jde v mlze vidět obrys ruského kola. Do toho „motorová myš“ Míša, která běhá po budovách naspeedovanájako po třech litrech kafe :-D Ven se musíme nenápadně vytratit, protože před vchodem stojí jiná skupinka a poslouchá výklad. Pokuta pro nás za vstup do budov by byla směšná, okolo 300 korun. Ale Juri by kvůli nám přišel o práci, což rozhodně nechceme. Začíná se stmívat, je čas projít oběma checkpointy, zjistit že nesvětélkujeme, podrbat naposledy místní psiska a rozloučit se s Jurim. Vážně nevím, kde kluci z Expe tohohle chlápka našli, ale bylo to díky němu celé tak trochu punkové a o to víc super! :-)
V sobotu opouštíme velkoměsto a vyrážíme směr hory. Hurá! Naše první zastávka cestou je Žytomyr, Muzeum kosmonautiky. Malé městečko i muzeum najdeme jen podle rakety stojící vedle něj. "No... Dejte mi nějaké kovové pláty a vyrobím takovou raketu taky!" "No... a trochu coly a pár mentosek." :-D Uvnitř zjišťuju, že i když nemám žádnou extra klaustrofobii, tak vystřelovací modul pro jednoho kosmonauta je děsivý i zvenčí a že všechny ty kosmo věci, roboti, rakety a družice jsou mnohem menší, než by člověk čekal. Do Koločavy přijíždíme po sedmistech kilometrech (a asi stovce vtipů z Kájovy bezedné sbírky :-D) spolu s tmou. Slunce zalezlo, zůstaly jen obrysy hor a děravé cesty. Jedeme jak s hnojem, když kolem nás jakoby nic profrčí nějaký místní pirát silnic. Vůbec nechápu, jak může po téhle cestě jet víc jak dvacet :-D "Proč nejedeme taky tak rychle?"
Ubytovaní jsme napůl na četnické stanici, napůl u bábušky. Bábušku jsme vzbudili, asi usnula u místní obdoby seriálu Ulice :-D Ukazuje nám domeček. Všude svaté obrázky, všude lahve naložených okurek, ložnice s manželskou postelí s pořádnýma duchnama, obývák s kachlovýma kamny, rozkládacím gaučem nad kterým visí "poslední večeře" a ... hypermoderní masážní sprchový kout v koupelně. Vypadalo to dobře. Ale jen do té doby, než jsme zjistili, že nevíme, jak se tam pouští voda :-D Kluci se snažili vodu zprovoznit. A nic. Jediné, co jsme společnými silami zvládli, bylo pustit ve sprcháči hudbu :-D Až pak mě napadlo, jestli bábuška vůbec ví, že je to sprcha a ne jen velký rádio :-D Po boršči, pivu a vodce jsme se odebrali do peřin. Myslím, že v téhle chvíli padlo i rozhodnutí, že se s Míšou přihlásíme v květnu na výsadek! :-D Ráno jsme se sešli s druhou Expe skupinkou a přifařili se na jejich prohlídku místního kostela. Z mrazu jsme se pak rádi zašili zpět na četnickou na pořádnou snídani. Na talíře plné míchaných vajíček, boží bylinkový čaj a nejlepší palačinky s borůvkami a smetanou. (Už jsem psala, že jsme pořád jenom jedli, žejo? :-D). Řádně posilnění jsme mohli vyrazit zdolat tisícimetrové převýšení na Strimbu. A já osobně jsem se na ty kopce po dnech strávených v chaosu Kyjeva už neskutečné těšila :) Z Lenčiných historek, kterak každý její výlet s Expe na hory končí metrem a půl sněhu, máme trochu strach :-D Za nevýslovné radosti celé party ale máme poprvé sluníčko a výhled. Žádná mlha! Nemožné. Juhůůů! Azuro a podzimem pokryté kopce k tomu. Pastva pro oči. Absolutní klid, jen stádo koní, které se páslo nad posledními chaloupkami. Nahoře vrcholové foto i vrcholová vodka :-D cíl splněn. Člověku se ani nechtělo zpátky dolů, protože to znamenalo poslední noc a pak návrat do každodenní reality.
Večer jsme zvládli ještě místní skanzen, kde se Evča ujala role průvodkyně :-D a taky hledání hrobu Nikoly Šuhaje. Pak už nás čekala jen cesta zpět v Koločavské dopravní špičce (rozuměj krávy se vracejí z pastvin domů) a super zakončení saunou a šašlikem k večeři. Ráno jsme vyrazili brzo, abychom co nejdříve měli za sebou nechvalně známý přejezd UK / SR hranice. Vůbec to nevypadalo dobře. Ono heslo "tvař se nenápadně a neprovokuj" nám úplně nehrálo do karet vzhledem k našemu zaseknutému kufru. No byli jsme rádi, když jsme po čtyřech a půl hodinách sbalili prošacované krosny a vyrazili dál přes východní Slovensko.
A pak už jen těžký návrate do reality! Nebyl to dohromady ani týden, ale zážitků, hlášek, fotek a vzpomínek nepočítaně. Jsem ráda za super partu. Bylo to boží a bylo mi líto, že to končí. Tomovi, Jurimu i celému Expe veliké díky! Příště zas.
PS: Teď, když to po sobě čtu, mě napadá, že si u toho můžete skoro zahrát chlastací hru a napít se vždycky při slově mlha :-D
