Před 3 lety jsem udělala jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě. Díky příteli mé kamarádky jsem se dozvěděla o Expedition clubu a rozhodla se jet s Expe na výpravu. Od té doby jsem se stala věrnou členkou a jsem vděčná za to, že můžu být součástí tak úžasné komunity lidí.

Na podzim roku 2019 jsem se přihlásila na moji 4. výpravu do Černobylu. Cíleně jsem si vybrala tuto méně náročnou cestu, protože jsem se rozhodla vzít s sebou svého syna Kubu (15 let) a ukázat mu, jakým směrem se také člověk v životě může vydat. Cestovat, poznávat nová místa a nové přátelé. Tuto myšlenku jsem také vkládám jako inspiraci pro ostatní… Hlavním cílem této akce sice byla návštěva Černobylu, kam jsme s Kubou nemohli (vstup až od 18 let), ale i přesto jsme si to užili a oba si našli to své. Kuba se těšil na Kyjev a já na den, kdy si vyšlápneme nějaký ten kopeček (v tomto případě na Strimbu - 1 719 m).

A tam to začalo! Krásné vrcholky mě tak uchvátili natolik, že jsem věděla, že se sem na Ukrajinu ještě vrátím. Přijeli jsme domů a první co bylo, že jsem brouzdala na Expe akcích po nějaké nejbližší výpravě do ukrajinské přírody. Vyskočila na mě výprava - Zimní přechod Černohorské poloniny. „Hm,“ říkám, si zimní přechod? Troufám si na tuhle premiéru? V duchu jsem si začala pohrávat s touto myšlenkou. Je pravda, že zatím na všech výpravách jsem měla docela „smůlu” na počasí a ať to bylo na jaře či na podzim, vždy nás překvapilo dost sněhu. Vždy když jsem přijela domů, říkala jsem si, že do zimy a sněhu už ne! Ale jak se říká nikdy neříkej nikdy a bylo rozhodnuto. Překonám sama sebe a pojedu na zimní výpravu! Dalším strašákem pro mě byl povinné lavinové vybavení - pro mě zcela nová zkušenost. Výprava byla určena pro ty, co si chtějí vyzkoušet zimní nocování a vše co s tím souvisí. Jako dělaná pro mě, která má věčně zmrzlé nohy a doma spí v posteli v ponožkách! :-D Ačkoliv mě představa zimy strašila, na výpravu jsem se postupně naladila a začala se těšit :-). Navíc jsem oslovila Báru, s kterou jsme se znaly jen přes FB (obě velké milovnice hor) a Bára se na výpravu také přidala. Když jsem zjistila, že nám průvodcem bude Ondra Šperka, o kterém jsem se dozvěděla, že kromě dalších činností se také zabývá seberozvojem, byla jsem nadšená. Seberozvoj a práce na sobě je mi velmi blízká. Výprava začala jako každá jiná, setkáním v krásné klubovně a seznámení s členy výpravy. Teď už hurá za dobrodružstvím! Plánem naší cesty bylo zdolat nejvyšší horu Ukrajiny – Hoverlu (2 061 m). Přes noc jsme dojeli na místo, první den jsme navštívili Užhorod, ochutnali místní kuchyni a odpoledne jsme se přesunuli do vesničky Hoverla, odkud jsme následně vyráželi.

Sbalili jsem se a Ondra nás vysadil. Jel totiž zaparkovat auto do vsi a čekání na něj bylo prvním zážitkem. „Chvíli tu počkejte - hned jsem tu,” říká. Tak čekáme a Ondra nejde. Uplynulo půl hodiny a stále nic. Začíná nám být zima. Stmívá se a přitom nás ještě čeká ujít část dnešní trasy a pak ve sněhu stavět stany. Už nás napadali legrácky typu, zda to není neplánovaný nebo plánovaný Výsadek, když tu se najednou Ondra objevil. Zaseklo se mu okénko u auta a nemohl ho zavřít. Nakonec tak musel auto nechat zaparkované s otevřeným okénkem. Tak konečně vyrážíme! Sice trochu promrzlí, ale zahříváme se rychlejším tempem. Po chvíli narážíme na vstup do národního parku. Tam si nás týpek zapisuje, ptá se kam máme namířeno a klukům klade na srdce, aby na nás dívky dávali pozor. Milé! :-) „A nechcete přenocovat tady u nás v chalupě?“ Už se setmělo a nabídka je velmi lákavá. Krásná, nová, dřevěná chaloupka s podkrovím, kde je zaručeně teplo. „Ne! Jsme odhodlaní vyzkoušet si zimní nocování!“ Odmítáme lákavou nabídku a pokračujeme dál. Po pár hodinách dorážíme s čelovkama na místo, kde stavíme stany. Zaleháme a ráno vyrážíme směr Hoverla.

Předpověď počasí před výpravou vypadala slibně a vypadalo to na velkou šanci, že se pokocháme krásnými výhledy. Když jsme se ráno probudili, lehce sněžilo, ale velká zima nebyla. Vydáváme se na cestu a sněhu přibývá. Nazouváme sněžnice a začínáme se škrábat do kopečků. Jde to ztuha, stoupání je místy dost prudké, ale jsme na začátku cesty a sil máme dost. Ve zhruba polovině dne jsme ve výšce cca 1 700 m a na chviličku se mraky rozestupují a prosvítá modrá obloha. To je však bohužel naposled. Cesta jde pomaleji, než bylo v plánu a navíc Ondra nebyl úplně ve formě. Těsně před výpravou byl totiž nemocný a stále je oslaben. Zvolili jsme tedy volnější tempo, za které jsme byli všichni rádi. Cesta hlubokým sněhem nebyla zrovna procházka růžovou zahradou. Počasí se zhoršuje a my už víme, že dnešní plánovanou trasu nezvládneme. Doškrábeme se znavení k meteostanici Pop Ivan (2 028m). Předem víme o dvou možnostech. Buď nás čeká nocování venku nebo při troše štěstí spaní v útrobách meteostanice. Díky za tu druhou variantu! Všichni šťastně zalezeme do temného a studeného „podzemí”, kde jsme však chráněni před mrazem a větrem. Hurá!

Počasí je velmi špatné a podle chlapíka ze stanice se bude ještě zhoršovat. Večer jsme udělali válečnou poradu. Stále žijeme v naději, že se další den na Hoverlu vydáme a zkusíme ji zdolat. Jiní (včetně mě) jsme to viděli jinak. Je od nás vzdálená 18 km, což je v této sněhové nadílce velká nálož. „Ranní předpověď počasí rozhodne,“ shodli jsme se nahlas a šli jsme spát. Ráno nás však přivítal veliký nárazový vichr, zima, mráz a mlha. Je rozhodnuto! Musíme mazat dolů, pokračovat nahoru je nesmysl. Počasí se zhoršilo a vypadá to na vysoké lavinového nebezpečí. Jediné řešení, jak se dostat na náš vrchol by bylo počkat den nebo dva dny. Jenže na to jsme neměli čas. Cesta zpět je dost náročná. Vítr, mráz a mlha nám cestu moc nezjednodušuje. Náš skvělý průvodce Ondra hledá tu nejlepší a nejrychlejší cestu k sestupu. Já každý desátý krok padám, nohy ani sněžnice mě neposlouchají a přepadá mě psychická krize.

Moc nemluvíme. Každý si v hlavě přehrává své pocity. Jsem šťastná a pyšná, že jsem se na tuto výpravu vydala a ani na minutku nepochybuji, že to zvládnu. Máme skvělou partu a průvodce Ondra je nám velkou oporou. Máme štěstí, že se nám daří vrátit na místo, kde jsme nocovali první noc. I když jsme trasu ukončili dříve, náhradní program je skvělý. Těšíme se na další den, který strávíme odpočinkem v Rakhivu. Zajdeme zde do sauny, dáme večeři, pivečko a další den se vydáme směrem domů. Tomu říkám prima plán! Také si ještě jednou procházíme lavinový výcvik a provádíme praktické cvičení. To je pro mě opravdu silný zážitek a vzala jsem trénink dost vážně. Na nalezení “zasypaného” jsme měli cca 15 minut. Přiznám se, že se mi moc nedařilo a po 12 minutách nezdaru se mi začalo rosit čelo. Při představě, že mám kousek od sebe kamaráda a musím ho co nejdříve zachránit… Uf! Naštěstí se mi podařilo pípák najít včas a cvičnou akci jsme zvládla.

Ráno se přesouváme do Rakhivu. Těšení se na saunu je však zbytečné. Na našem ubytku nefungovala a nebyla otevřená ani žádná jiná v okolí. „Nevadí, jdem to tu prozkoumat,” navrhl Ondra a procházka spojená s místními pamětihodnostmi byla na světě. Večer zakončujeme pivečkem a hraním hry střelené kachny. Poslední den naší cesty se brzy ráno vydáváme směr domov. Tušíme, že na hranicích to nepůjde úplně hladce. Cca 5 hodinové čekání nás moc nepřekvapilo, ale ani tady jsme se nenudili. Před návratem do ČR jsme měli celkem dobrý čas a vypadalo to, že přijedeme rozumně domů. Ten večer je však jako na potvoru velký vichr a popadané stromy přes silnici. Dojíždíme do Brna pozdě v noci.

Ačkoliv celá výprava měla úplně jiný průběh, opět to byla další z parádních akcí s Expedition clubem, na kterou moc ráda vzpomínám. Zážitky a zkušenosti z Expe výprav předávám dále a tak tady u nás v Ústí nad Orlicí a budu moc ráda, když se některé mé přednášky zúčastníte. Tímto děkuji celého Expe týmu, všem členům výpravy a přeji Vám, ať tuto nelehkou dobu všichni ve zdraví přečkáte a těším se na další cestovatelská dobrodružství! :-)