Hustě popsané modlitební praporky zavěšené v dlouhých provazcích na mostě ve Spituku šeptají do větru své modlitby a ranní slunce se jasně odráží od hladiny řeky Indus, protékající v kaňonu hluboko pod námi. Společně s Náčelníkem, Vráťou, Davidem, Alčou a Evou vyrážíme prudkým svahem do kamenitého údolí, na jehož konci tušíme nejvyšší vrcholy indického Himaláje. První den jsme nuceni trmácet se kamenitou vyprahlou pouští za ubíjejícího vedra. Stín několika málo stromů na úpatí hor nás vítá pozdě odpoledne. Alča má nejspíš úpal a tak ji ukládáme do stínu a stavíme tábor o něco dřív, než jsme měli dnes naplánováno. Ještě netušíme, že tento fakt je pro další průběh dění zásadní.

Horští jaci a kamzíci ještě spí, ale my už se trmácíme vzhůru do hor. Trochu se nám daří dohnat zpoždění ze včerejšího dne a stmívání nás zastíhá u večeře v táboře poblíž domorodé vesničky. Druhý den dopoledne následuje několikeré brodění rozvodněné říčky. Překonat tok pomáháme i samotinké blonďaté Angličance, aby nám vzápětí zmizela v kopci. I skupina Francouzů má rychlejší tempo než my a mizí nám v dálce. V tuto chvíli ještě netušíme, že je to naposled, co ji vidíme se zdravým rozumem a Francouze  pohromadě. Stoupání do pětitisícového sedla nám dává dost zabrat. Navíc se nad ním stahují černá mračna. Pršet začíná několik set metrů za sedlem. Náčelník chce pokračovat dál soutěskou do Markha Valley, je ovšem přehlasován a stany rozbíjíme v dešti ještě před soutěskou.

Po propršené noci nás vítá soutěska. Teď teprve vidíme zkázu napáchanou přírodními živly během noci. Stezka je místy stržená a místy zavalená bahnem a kamením. Jindy hodinový úsek cesty překonáváme po čtyřech hodinách a cesta se stává čím dál méně schůdnou. Eva, která jde trochu napřed, ječí a utíká zpátky. Sbíráme kameny a taháme kapesní nože v domnění, že na ni útočí divoké zvíře. Pak se teprve naše zraky stáčí k nahému tělu, pouze v pohorkách s obličejem v bahně. Resuscitaci mi kamarádi rozmlouvají. Mimo jiné proto, že na tělo se už slétají mouchy. Zanedlouho se naštěstí objevuje tábor v Markha Valley. V něm se nachází přibližně osmdesát lidí různých národností a o těle už vědí. Patří jednomu z Francouzů ze včerejška. Tu noc přívalová vlna v soutěsce spláchla skupinu lidí, z nichž se čtyři nevrátili.

Jdeme si dát teplé jídlo do tea tentu v táboře (jsou to stany z vysloužilých vojenských padáků, v horách se dají potkat na nejrůznějších místech a člověk za něco peněz vždy dostane čaj nebo jednoduché jídlo). Ještě nemáme dojedeno, když někdo burcuje na poplach a všichni začínají šplhat na blízkou skálu. Do vybaleného batohu ve spěchu házím pouze foťák, doklady a peníze a pospíchám za davem. Na skále se mi téměř nedaří poznat blonďatou Angličanku ze včerejšího dne. Prý jí voda v noci také spláchla. Se strhanými rysy sedí na kameni, oči vytřeštěné před sebe a něco nesrozumitelně mumlá. Kolem tábora se žene další povodňová vlna, ale naštěstí na něj nedosáhne. Ovšem pro příštích několik dní zůstáváme v táboře uvězněni ze dvou stran rozvodněnými řekami a z třetí kolmou skálou.

První noc tráví každý z nás oblečen, v botech, s balíčkem nejdůležitějších věcí pod hlavou připraven na noční běh ke skále. Ráno domorodí průvodci bohaté anglické skupiny oznamují, že bezprostřední nebezpečí již nehrozí. Usměvavý Ital Giovanni, kterého rovněž osudovou noc přívalová vlna spláchla, ale měl to štěstí, že je stále na živu nás provádí po táboře a vysvětluje co a jak. Pořád u sebe nosí prkénko, do kterého ustavičně něco ryje malým nožíkem. Následující den vidíme Giovanniho, jak prkénko přibíjí na trám a úsměv mu na malý okamžik mizí. Zvedá svůj výtvor a před námi se tyčí kříž s masivním nápisem RICCARDO 1987 – 2010. V tu chvíli nám všem pořádně zamrazilo. Giovanni kříž s tichou vzpomínkou na kamaráda zatloukl na břeh řeky.

Po dvou dnech strávených na plošině v táboře přichází Giovanni za mnou a Vráťou s tím, že připlavalo rozkládající se tělo Rumunky, a jestli bychom mu ji, v případě protáhnutí našeho nedobrovolného pobytu na plošině nepomohli pohřbít. Já, ač nekuřák, beru si od Vráti cigaretu a Giovannimu pomoc předběžně slibuji. Následujícího dne kolem páté hodiny ranní mě z lehkého spánku budí hluk. Nad spícím táborem krouží malý vrtulník a zase odlétá. Hluk vrtulníku budí i ostatní a ti zmatení rozespale vylézají ze svých stanů.

Následuje scéna jak vystřižená z amerického filmu. Nad štíty velehor ozářených ranním sluncem se objevuje letka „MASH“ vrtulníků. Lidé brečí a objímají se navzájem. Jeden z vrtulníků dosedá na naši plošinu, vyskakují z něj navigátor s radistou a oznamují nám, že nás všechny vezmou pryč. Podle narychlo sepsaného seznamu se postupně, po třech lidech mačkáme do stísněných prostor vrtulníků. Sotva jeden odstartuje, přistává další a radista dává povel připravené trojici, aby se skrčenými hlavami vyběhla. V hangáru letiště v Lehu na nás čekají potravinové balíčky a několik televizních štábů. Vojenské náklaďáky pak odvážejí na korbách všechny evakuované do turistického centra k registraci. Ten večer nám vůbec není líto nechat čtyřdenní rozpočet v nejbližším baru...