Maroko. Když jsem tuhle zemi v roce 2012 navštívil poprvé, netušil jsem, že se mi v následujících 7 letech stane takřka druhým domovem. Řečeno samozřejmě s nadsázkou. Žít bych zde nechtěl, ale fakt, že jsem se za tu dobu nejméně 12x vrátil, asi taky o něčem vypovídá. Sám už ani nevím, jestli to bylo 12x nebo už 14x. Nezáleží na tom. Po těch letech se člověk opravdu vrací jako domů. Máte své oblíbené kavárny, znáte se s místníma z malých obchůdků a v restauracích vám na uvítanou přinesou zdarma čaj. Víte kdy a kde se konají místní trhy a znáte ceny. Už prostě nejste jen další hlava v zástupu turistů.
Moje zatím poslední návštěva se udála v dubnu 2019 s výpravou Expedition clubu. Hlavním cílem bylo vylézt nejvyšší horu antiatlasu – Jebel Sirwa (3 304 m).
Představte si pustou vyprahlou zem v nadmořské výšce zhruba 2 500 m, kde každý kousek vláhy má nepředstavitelnou hodnotu. Znamená totiž příležitost pro život. No a život není třeba moc pobízet, chytá se stébla příležitosti, jak to jen jde a doslova bují v místech, kde byste to nikdy nečekali. Vznikají tak drobné ostrůvky vegetace v jinak nehostinné pustině, které jen umocňují pocit izolace. Malé potůčky razící si cestu pouštní krajinou, se díky tomu halí do koberců husté zelené trávy, ze které překvapeně uskakují žáby. Když si tak člověk leží na krásném svěžím trávníku uprostřed polopouště na severu Afriky a kochá se neuvěřitelnou scenérií obrovských skalních masivů ve světle zapadajícího slunce, je to něco nezapomenutelného. Tu pravou krásu Antiatlasu si však vychutnáte naplno, až když zapadne slunce. Ze skal a horských masivů se stanou jen stíny a nad vámi se pomalu rozvíjí hustý koberec hvězd. Široko daleko žádné světlo a kolem jen ticho a bublání životodárného pramenu.
Tuhle nádheru teď bohužel musím opustit a vrátit se na začátek naší cesty, rovnou do pulzující metropole – hlavního města chaosu – Marakéše. Všude kolem troubí auta, které se zběsile řítí v několika proudech, zrcátko na zrcátku. Nikoho moc netrápí ty bílé čáry na silnici. Ví snad někdo, k čemu tam jsou? Místní si s tím moc hlavu nelámou. Proč by taky, vždyť to funguje. Všichni kolem, jak se zdá, se v tom chaosu orientují. Nemá tvé auto dveře nebo sedačky? Nevadí. Nemá klakson? Tak zapomeň na to, že bys někam jel. V Marakéši je to totiž nejdůležitější část vozidla. Vše kolem se navíc halí do hustého oblaku splodin a smradu spáleného benzínu a dotváří tak mozaiku zvuků, barev a pachů, které se kolem vás zběsile točí. Poprvé a podruhé to je vzrušující zážitek. S každou další návštěvou však vzrušení opadá a nahrazuje ho spíš touha vymanit se z té podivné propletené změti všeho někam do klidu a ticha. Taxikář, kterého jsme ulovili po dlouhém mávání u cesty, nás vyhazuje na hlavním stanovišti taxíků a my se vydáváme rovnou do mediny, srdce Marakéše. Centrum všeho dění je náměstí Jemma el Fna, kde se už po mnohá staletí každý večer odehrává stejné divadlo. Koloběh zdejšího života. Místní obyvatelé se zde shlukují, aby si vyprávěli příběhy, a dlouho do noci zapáleně hrají na tradiční nástroje. Dnes se k tomu přidala další Marocká tradice. Prodat cokoli co prodat jde a oškubat cokoli co má peněženku. Příležitostí je spousta. Nic netušící turisté jsou snadná kořist.
Labyrintem uliček míříme do našeho hostelu, kde nás čeká nepříjemné překvapení, není pro nás dostatek rezervovaných míst. Služba Booking.com funguje i zde, avšak má svá specifika. „Mám pro vás jen dva pokoje“, vysvětluje mladý arogantní správce hostelu a směje se, „mám tady místní hosty, kteří se rozhodli, že pokoj neuvolní, nemůžu s tím nic dělat“. Po tom co došlo i na trochu ostřejší vyjednávání se nakonec místo našlo. I tak je to trochu punk, ale to k Maroku patří. Detaily se neřeší, hlavně, že máme kde složit hlavu a schovat si věci. Vyrážíme se najíst na náměstí a opět se necháváme strhnout divokou atmosférou Jemma el Fna. Zatímco žvýkám couscous, myslím na oázu klidu v horách a hrozně se těším, až vypadneme. Ráno jdeme na snídani v tradičním duchu – palačinky na slano, sladko, nebo jen tak s oliváčem. Palačinky v místním pojetí jsou spíš placky s neutrální chutí smažené na plechové desce, nejčastěji podávané natřené taveňákem nebo medem. Světe div se, je to strašná dobrota. S palačinkami jsou zde neodmyslitelně spjaty místní kypré ženy, které snad každý den tráví naprosto stejně. Hnětou těsto a smaží na rozpálené plotně, co to dá a jen těžko byste je od sebe rozeznali. Zatímco si naše parta užívala snídani, vyzvedl jsem s Pavlem auta, a už nám nic nestálo v cestě vymanit se ze spárů chaotické Marakéše a vyrazit do hor!
Byť je cesta přes Vysoký Atlas do sedla Tizi N‘test krásná a lemovaná grandiózními výhledy na čtyřtisícové vrcholy masivu Toubkal, je to přeci jen cesta autem z bodu A do bodu B, o které se těžko píše poutavě. Nejsem Karouac, a tak si dovolím zase trochu převinout pásku tohoto vyprávění a zmíním jen pár nejdůležitějších věcí.
Noc jsme strávili v sedle Tizi N‘test v perfektním Guest house s jedním z nejlepších výhledů v severní africe, troufám si říct. Následující den jsme sjeli dobrodružnou klikatou cestou dolů do údolí a přišli tak o všechny pracně nastoupané výškové metry. Brzdy, tlumiče a pneumatiky našich dvou Dacii Dokker si ten den zkusili své, stejně jako pasažéři na zadních sedačkách. První část cesty se klikatí nad hlubokou propastí a zub času a nekompromisní eroze zde udělaly své. Cesta není příliš velkorysá ani pro dvě protijedoucí osobní auta, které se nemají v plánu srazit, natožpak staré přetížené nákladní herky. To je mimochodem další z Marockých evergreenů, které lze potkat úplně všude.
Naše další cesta vedla opět nahoru. V tomhle případě jsme ale ukrajovali výškové metry nikoli Vysokého Atlasu, ale Antiatlasu. Další parádní klikatice nás zavedla až do městečka Askaoun, kde končí asfalt a zbytek cesty by už majitelé našich dvou Dacii rozhodně nezařadili do kategorie sjízdných povrchů. I tak jsme bez problémů projeli a dostali se do vesničky plné nadšených děcek a usměvavých tváří. Skončili jsme v obležení mladší poloviny obyvatel vesnice a užili si parádní pohoštění a čaj, který zde byl dochucen šafránem! Ano čtete správně, přesně tím šafránem, který u nás stojí alespoň 250 Kč/g, navíc čerstvě nasušeným a v té nejlepší kvalitě. Přímo ve vesnici se totiž pěstuje. Po sérii společných fotografií a přátelských stisků pravic, jsme se vydali na cestu. Pár místních capartů nás ještě zvědavě vyprovázelo až na kraj vesnice, kde se stalo něco, na co ještě dlouho nezapomenu.
Malí kluci na nás celou tu dobu pokřikovali a měli spoustu zvídavých dotazů. Jak se jmenujeme, kolik nám je let atd. Těsně, než se rozutekli, na mě jeden zavolal: „Monsieur“! Otočil jsem se a všichni kluci dělali stejný posunek, který myslím ve všech kulturách světa znamená totéž. Proříznutí hrdla, nebo uřezání hlavy. V tu ránu jsem měl husí kůži, i když bylo kolem 25°C. Naštěstí si toho asi nikdo jiný ze skupinky nevšiml. Do teď pevně věřím, že to byla jen klukovina, ale pěkně mě při tom zamrazilo a měl jsem velké problémy ten večer v klidu usnout. To byla asi jediná vada na kráse a jediné co ve mně vyvolalo strach, byly předsudky. Nic se nám samozřejmě nestalo, žádný hrdlořez ani islámský bojovník se neobjevil, ale příjemný zážitek to nebyl.
Atmosféru Antiatlasu jsem už v úvodu vykreslil, a tak přejdu k samotnému výstupu na Sirwa. Je to krásný, monumentální kopec, který ty okolní převyšuje o více než 300 metrů a pyšní se skalnatou vrcholovou pyramidou. První pokus o jeho zdolání jsme podnikli se silvestrovskou výpravou Expedition clubu. Tenkrát však bez úspěchu, kvůli pokrývce zmrzlého až ledového sněhu, ale dalo mi to alespoň jasnější představu, co nás čeká. Tentokrát na nás místo ledu a sněhu, čekalo jiné nebezpečí, jak jsme asi po hodině pochodu zjistili. Vesele jsme si vykračovali mezi kameny a sukulenty, když jsem těsně před sebou zahlédl mladou zmiji. Byla to „první vlaštovka“ z minimálně 10-ti dalších, takže jsme začali velmi pečlivě vybírat cestu. Nechci to příliš dramatizovat, žádné větší nebezpečí to ve skutečnosti nebylo, jen na ně člověk nesměl šlápnout. Obezřetnost byla na místě.
Ve výšce zhruba 3200 m se zvedá skalnatá pyramida a před námi byl technicky náročný úsek. Po domluvě zůstali dva členové výpravy, kteří se na to necítí, v sedle a s ostatními jsme lezli dál poněkud exponovaným terénem, kde už bylo nezbytné zapojit i ruce. Na tomto místě musím všechny pochválit, že byli stateční a zvládli překonat exponovaná místa v obtížnosti zhruba 3 UIAA. Nahoře nás čekal krásný výhled na pustou a drsnou krajinu Antiatlasu a kapka euforie, kvůli které to člověk celé podstupuje. Myslím, že výstup na Sirwa (především pak jeho závěr) byl pro mnohé výstup z komfortní zóny a jsem moc rád, že jsem jim to umožnil. Pokud by někdo z vás zvažoval výlet na Jebel Sirwa, můžu ho vřele doporučit, je to krásný trek a výstup, kde budete většinu času v horách úplně sami a nenarazíte na jedinou známku turistické infrastruktury a komerce. Pro mě osobně mnohem hezčí a čistší zážitek než Jebel Toubkal. Na vrcholovou pyramidu doporučuji vzít s sebou tak 10m lana na dojištění. K tomuto účelu jsou zde dokonce asi 2 nýty a slaňák.
Pomalu ale jistě se chýlím ke konci vyprávění. Pomůžu si anglickým – long story short – a přeskočím celou cestu zpět k autu. Přeskočím taky další super hostinu na rozloučenou v Šafránové vesničce „malých hrdlořezů“ i celou cestu k oceánu do vesnice Taghazout, která se nám na zbylé dny stala domovem a surfařskou základnou. Zbytek dní se nesl v duchu makání v divokých vlnách oceánu na surfu, dopřávání si těch nejlepších snídaní, a taky zaslouženého odpočinku. Celý trip jsme zakončili návštěvou přístavu v Essaouira a ochutnávkou všemožných plodů moře. Zbývá už jen poslední tečka, nebo spíš facka od hlavního města chaosu. Po tom všem co jsme ale prožili a viděli nám opětovný problém s ubytováním v Marakéši nemůže zkazit dojem. Díky Maroko, byla to zase jednou parádní jízda!
