Jsme v Chorvatsku, v centru Splitu. S batohy nabalenými na výsadek vycházíme z hostelu. „Odevzdejte všechny karimatky, trekové hůlky, stany, jídlo a všechen alkohol,“ prohlásí Martina škodolibě. U auta dojídáme, co se do nás vleze, a „exujeme“ škopky. Lahve s alkoholem začínají kolovat. Nasedáme, zavazujeme si oči a vyrážíme do neznáma. Kořalka se mezi námi nezastavuje ani za jízdy, zvládáme totiž bez problémů upíjet i poslepu.

Během patnácti minut v autě nastává první problém. Alkohol došel. Situaci zachraňuje Roman, který dle instrukcí poslepu nahmatá fialový batoh a z tajné kapsy vytáhne poslední pleskačku. Auto najednou zastavuje. Martina oznámí Barči a mně, že jsme na místě. Rozvazujeme si šátky a necháváme oči přivyknout dennímu světlu. Vystupujeme z auta (v lehce navátém stavu) v malé vesničce Prgomet u odpadky přetékajících kontejnerů. „Ach jo, fakt to nebude Bosna. No, co už,“ povzdechneme si trochu sklesle, ale i přes prvotní zklamání jsme odhodlaní si následujících 24 hodin užít naplno. Po dvaceti minutách s Barčou otevíráme dle pokynu obálku s instrukcemi. Výsadek oficiálně začíná.

Ujdeme prvních padesát metrů a s napětím vyhlížíme příležitost ke splnění některého z více než čtyřiceti úkolů. U nedalekého domu zastavuje auto. Od řidiče sondujeme potřebné informace a prvních pár úkolů je hned úspěšně splněno. Za dalším rohem na nás vykoukne malá hospůdka, kde se vyptáváme zdejšího štamgasty a barmanky. Jak jsme později zjistili, všechno, co nám ti dva řekli, bylo špatně. Ale aspoň nás poslali správným směrem na Malačku, náš první bod v cestě do cíle. Pokud tam teda trefíme. Stopování se nám nedaří, takže do další vesnice nakonec přicházíme po svých. Ptáme se místního na cestu k Malačce a on kvůli nám volá své anglicky mluvící přítelkyni, aby nás navedla. S omluvným poděkováním odmítáme pozvání na kávu (čehož později litujeme) a pokračujeme dál pěšky.

Po chvíli u nás zastavuje BMW. Řidič má sice zavázané jedno oko, ale jinak se zdá, že své vozidlo ovládá dostatečně. Jelikož nejdeme po turistické trase, ale po provizorní cestě vybudované kvůli stavbě větrných elektráren, přijímáme jeho nabídku na svezení. Nemáme tu prý totiž co dělat, takže by bylo dobré odtud rychle zmizet. Nasedáme a jednooký pirát nás veze až do půlky kopce, kde prohlásí: „Dál musíte pěšky, můj šéf by z vás neměl radost.“ Loučíme se s naším pirátem, ale jen co zamáváme odjíždějícímu autu, zjišťujeme, že máme velký problém. Obálku, kterou nám Martina před pár desítkami minut předala, sice máme, ale její obsah je fuč. Seznam úkolů a veškeré informace o výsadku jsou pryč. A to včetně emergency obálky, která nám v nouzi nejvyšší měla sloužit jako záchrana.

Vzhledem k silnému větru ani nezvažujeme, že bychom se vraceli papíry hledat. Asi hodinu po začátku výsadku voláme tedy Martině a popisujeme jí náš problém. Jelikož víme, kam se potřebujeme dostat a naštěstí máme alespoň některé úkoly vyfocené, budeme si hold muset poradit sami. Za asi pět minut nám zastavuje další auto. Tentokrát pirátům šéf. Radost z nás možná nemá, ale zato pochopení pro nás ano. Nastupujeme do auta a stavbyvedoucí větrné elektrárny nás veze až nahoru k nové trafostanici. Odtud je to na Malačku už jen kousek. O celý seznam úkolů jsme sice přišli, ale aspoň tento jeden splníme. Fotíme se u kříže na vrcholu a užíváme si krásného výhledu. Abychom se však posunuli k cíli výsadku, musíme chtě nechtě pokračovat dál. U nedalekého posezení se dáváme do řeči s párem na motorce. S jejich pomocí zjišťujeme pořadí míst, které máme v rámci úkolů (podle fotek z telefonu) navštívit. Plánujeme cestu, když vtom z opačné strany, přijíždí neznámé auto. Řidič, kterého vidíme poprvé v životě na nás volá: „Není tohle vaše?“

Běžím k autu a nevěřím vlastním očím. Přijely z úplně opačné strany hor, než odkud jsme přišli my, ale vrátily se. Všechny papíry, co jsme ztratili, nám vesmír poslal nazpět. Nadšeně scházíme z Malačky a jen o pár desítek výškových metrů níže nám zastavuje luxusní AMG Mercedes. Řidič nepřipoutaný (v Chorvatsku naprosto běžný zvyk), v jedné ruce drží cigaretu a v druhé telefon. Veze nás ostrými serpentinami až k pobřeží do Kaštely. Cestou volá asi šesti lidem, jestli někdo z nich nemluví anglicky, aby mu pomohli se s námi dorozumět. Nakonec nás vysazuje pod kopcem a my pokračujeme po svých směr Šibenik. Kousek od letiště Split (na konci Kaštely) se nám podaří stopnou další auto. Do Trogiru nás tentokrát veze totální šrot.

K naší smůle zjišťujeme, že všechny turistické informace ve městě už jsou dnes zavřené, a my pořád nemáme žádnou mapu. Nejenže sehnat mapu Chorvatska je jeden z úkolů, ale také by se nám hodila pro naši vlastní orientaci v prostoru a dorozumívání se s místními. Správně se při výsadku nesmí používat mapy v telefonu. „Mohli bychom se na mapu zeptat na policii,“ říká Barča nahlas svou myšlenku. Po krátkém bloudění ulicemi Trogiru se na policejní stanici skutečně snažíme uniformovaným pracovníkům vysvětlit, co potřebujeme a proč. Dva policisté u přepážky si na pomoc volají další a další kolegy. Jeden z nich je z našeho požadavku tak nesvůj, že si nutně potřebuje zapálit. Žádný z jeho kolegů (a ani jeden z nás dvou) u sebe bohužel nemá zapalovač. Smutný příběh. „Kolik policajtů je potřeba na výměnu žárovky? To nevím, ale na vytisknutí mapy je jich potřeba sedm,“ nová verze známého vtipu o policajtech. Po půl hodině konečně odcházíme z budovy.

Máme mapu! Teda spíš černobílý printscreen obrazovky Google Maps (včetně všech záložek v internetovém prohlížeči), na kterém bohužel nejsou všechna místa, kam se potřebujeme dostat. Nicméně je tam Šibenik a názvy měst před ním, takže prozatím nám to stačí. Super. Úsilí policistů si ceníme, každopádně v Šibeniku budem muset sehnat jinou, trochu podrobnější mapu. Po hlavní silnici pokračujeme dál přes Trogir. Volíme pobřežní trasu. Vyhlížíme náš další stop, ale nikdo nezastavuje. Pod poslední pouliční lampou na samém konci města proto zastavujeme my. Je už pořádná tma. Za celé odpoledne jsme se zvládli přesunou jen o pár kilometrů, přitom do cíle zbývá ještě pořádný kus cesty. Tentokrát dostávám nápad já. „Barčo, rozpusť si vlasy, ať je na první pohled poznat, že jsi holka.“ Barča mou prosbu vyslyší, načež nám zastavuje hned následující auto.

Na cestě do města Marina se dozvídáme, že pán, který nás právě veze, jezdí každý týden pracovat do Pardubic. Rozváží prý kamionem zvířata. Na sedadle spolujezdce má dvě voňavé ploché krabice. Jednu prý veze nemocnému kamarádovi a tu druhou má navíc. Na rozloučenou nám druhou pizzu věnuje. Vysazuje nás na místě, o kterém s jistotou tvrdí, že je to dobrý místo na stopování: „Tady vám zastaví každej!“ Po dvou hodinách, jedné snědené pizze a stovce aut, které profrčely kolem nás, pořád dřepíme na téhle prokleté autobusové zastávce. Pán, který nás sem dovezl, právě potřetí projíždí kolem, úsměvem na nás mává a troubí... a my přemýšlíme, do kolika hodin má cenu tady se zdviženým palcem jen tak postávat. Zastavuje auto. Běžíme k němu v domění, že konečně máme odvoz. Řidič však nezastavuje nám, ale značně přiopilému vandrákovi kterého tady prý vyzvedává každý den. Nakonec se do auta vlezeme všichni i s batohy. Mladý klučina posilněný už třema pivkama (z nichž jedno zrovna dopíjí) nás vyhazuje v Primoštenu. Vzal by nás prý až do Šibeniku, ale za chvíli bude 22 hodin a začnou kontrolovat policajti.

Je tma, provoz dost prořídl a nám se nedaří nikoho stopnout. Po chodníku podél silnice se posunujeme na místo, kde snad budeme lépe vidět. Zhruba po další hodině nám zastavuje poslední noční autobus do Šibeniku. Je úplně prázdný a pan řidič nám nabízí svezení zadarmo. Jasně že jedeme! Cestou zamyšleně pozoruju nad volantem pověšenou fotku papeže. Autobus zastavuje v průmyslové zóně na kraji Šibeniku, kde má garáž. Řidič nám ukazuje směr do centra. Se slovy: „Bůh vám žehnej!“ se loučíme a kráčíme vstříc nočnímu městu. Kolem půlnoci vstupujeme do historického centra, kde je náš první povinný check-point. Bez davů turistů se nám procházka nočním Šibenikem jeví jako moc hezký zážitek. Plníme dalších pár úkolů, díky čemuž v nás roste odhodlání celou tuto akci úspěšně dokončit. Abychom však vůbec měli šanci dostat se do cíle včas, pojedeme nonstop. Bez spánku.

Potřebujeme se dostat do Zadaru, kde je druhý povinný check-point. Na naší skvělé policejní mapě ale Zadar už není. „Zadar je na sever,“ sděluje nám stroze prodavač na benzince. „Díky!“ otáčíme se na patě a mizíme z pumpy. V rozespalém stavu přichází další skvělý nápad. O půlnoci jdeme postrašit pána na hotelové recepci, kterého náš dotaz, zda nemá turistickou mapu, očividně vůbec  nevyvádí z míry a i uprostřed noci nám podává kus papíru. Máme další mapu! Tak skvělou a přehlednou mapu, jako kdyby nám dal někdo do ruky globus a zapíchl prst někam na Balkán. Spíš než mapu připomíná tento list papíru omalovánky pro děti. Místo realisticky nakreslených cest je na ní spousta obrázků různých atrakcí v blízkém okolí a k tomu dvě hlavní cesty vedoucí pryč z města. U jedné z nich je šipka s nápisem Zadar. S olíznutým prstem podle větru hledáme přibližný směr, a jak se vzdalujeme od centra, už nás navádí dopravní značky. Na krabici od pizzy, kterou jsme si prozřetelně nechali, píšeme velký nápis ZADAR. Znovu se snažíme stopovat na velké, poměrně komplikované křižovatce na konci Šibeniku. Kolem třetí ráno to ale vzdáváme úplně. Na dvoumetrové římse nad silnicí u kruhového objezdu lezeme s Barčou do keře. Jelikož karimatky nám byly zabaveny, roztahujeme aspoň termofólii a znaveni usínáme. Doufáme, že o nás nikdo neví.

Překvapivě odpočatí a ani ne moc promrzlí vstáváme malinko po šesté hodině. Balíme batohy a zase zkoušíme stopovat. Bohužel nás během noci opustila krabice od pizzy, takže jen tak postáváme u silnice a doufáme v zázrak. Naštěstí nám během prvních deseti minut skutečně zastavuje auto. Mladý kluk měl prý náročnou noc u kamarádky a teď jede domů se prospat. Veze nás asi deset kilometrů, někam za Vodice. Taky nám řekl „místní“ vtip o japoncích, který dává smysl jenom v angličtině. Žádný lepší vtip jsme zatím nesehnali, tak snad nám bude tento uznán jako dostatečně splněný další úkol ze seznamu. Část cesty jdeme opět pěšky a pak na vhodném místě opět zkoušíme naše stopovací (ne)štěstí. Proletěla kolem nás červená dodávka Mercedes asi tak stopadesátikilometrovou rychlostí. Kromě lehkého vychýlení z rovnováhy v důsledku silného proudu vzduchu jí dál nevěnujeme pozornost. Pak mám ale nutkání se otočit. Červený Mercedes couvá zpět k nám. Tři borci z Bosny nás vezou do Pakoštanu. Byla to velmi rychlá cesta velmi rychlým autem. Na místní benzince nás ještě zvou na kafe, které tentokrát neodmítáme a opravdu si ho vychutnáváme.

„Bez peněz do autobusu nelez,“ říkám si v duchu, když nás odmítá svézt zadarmo už druhý dálkový autobus. Po dost dlouhé době nás konečně nabírá starší pán v ještě starším autě, které pohromadě drží snad jen silou řidičovy vůle a nastřelovacích sponek, kterými je posetý celý strop kabiny. Vysedáme v Biogradu. Příliš velká pomoc to věru nebyla. Za dobu, kterou jsme strávili čekáním na tento stop, bychom sem došli i pěšky. Naštěstí hned po pár minutách nám zastavuje další auto. Řidič Albánec žijící v Chorvatsku a ve voze se slovinkou SPZ. Když už si říkám, že jsme právě našli náš nejnormálnější a nejnudnější stop za celý výsadek, všimnu si v přihrádce nad řidičem koženého pouzdra ze kterého trčí rukojeť pistole. Zbytek cesty sedím poněkud strnuleji. Jsme v Zadaru. Živí a zdraví. Potřebujeme dojít do historického centra a sehnat mapu okolí, ať víme kudy dál. Cílem našeho výsadku by mělo být malé historické město Nin. Čas hraje proti nám a navíc začíná pršet, takže se na chvílí schováváme na benzince. „Je to max. patnáct minut pěšky, v Zdaru je všechno kousek,“ odpovídá slečna u pumpy na náš dotaz, jak daleko je to do centra.

Procházka nám nakonec trvala skoro hodinu. Vlastně téměř všechny odpovědi místních na naše dotazy tady v Zadaru nebyly příliš přesné. Asi nejpřesnější odpověď jsme dostali od paní, které jsme se na ulici zeptali, kde jsou turistické informace. V podstatě jí stačilo ukázat na dveře za námi. Vůbec jsme si toho nápisu nevšimli. Na informacích každopádně získáváme naši už třetí mapu, tentokrát poměrně podrobnou. Minimálně jsou v ní zaznačeny Mořské Varhany, což je náš druhý check-point. Na cestu do cíle v Ninu máme přesně dvě a půl hodiny. Vracíme se do turistických informací a vyptáváme se na možnosti veřejné dopravy. Třeba nějaká bezplatná linka do nákupních center na okraji města? Ano, jezdí, ale bohužel úplně na opačnou stranu města než potřebujeme. Slečna nám však podává lísteček s odjezdy a cenami autobusů přímo do Ninu. Je sobota 10:30, autobus jede v 11:00. Ve 13:00 je sraz v cíli. Tenhle autobus je naše jediná šance! Máme 12 emergency eur, které když použijeme, tak přijdeme o nějaké body. Když se ale do cíle nedostaneme včas, budeme diskvalifikovaní. Do odjezdu autobusu zbývá půl hodiny, jenomže na nádraží je to zhruba dvacet minut pěšky. Na základě zkušeností se zadarskými odhady času a vzdáleností se bojíme, že nemáme šanci to stihnout. Lehkým poklusem se přemisťujeme na autobusové nádraží. Když se celý zadýchaní zastavujeme na nástupišti, do odjezdu zbývají tři minuty. Jen co upadneme na sedadla, dostavuje se pocit úlevy. Budeme v cíli v čas! Následuje vyčerpání a únava. Ještě čtyřiceti minutová cesta autobusem a jsme v Ninu. „Kde je socha Gregora Ninského?“ ptáme se místní babičky. Podle indicií by právě tato socha měla být cílem našeho výsadku. V rychlosti ještě plníme nějaké další úkoly a v 11:50 se slavnostně dotýkáme zlatého Gregorova palce. Jsme druzí. První dvojice sem dorazila již v sedm ráno. Poslední dvojice zde není. Později zjišťujeme, že oba páry se do Zadaru dostali hned první den večer ještě za světla. K našemu štěstí se ta druhá dvojice snaží na kraji Zadaru už celý den neúspěšně ulovit stop do Splitu ke druhé (špatné) soše Gregora Ninského.

PS: Děkujeme moc Kubovi Janíkovi za skvělý článek s fotkami! Redigovala Lucie Janíková, která spravuje web: spracivbatuzku.cz