Vstáváme ve 4 ráno, což je v horách něco jako dopoledne. Vstávali bychom i dřív, ale dneska to není čistě túra, naopak - je to 20 délek poctivého lezení v 5000 m n. m. Včera jsme si vyzkoušeli techniku na prvních sedmi délkách, na skálu tedy sebevědomě nalézáme ještě za tmy, a přesně ve třetí to sebevědomí ukládáme do špatného komínu a zabloudíme. Rovněž tak ve čtvrté štandujeme moc brzo, protože nám dře lano, a tak máme hned ze začátku půl hodinu sekyru.

Lezeme ve třech. Původně nás bylo ale šest. Tom a Andrej, kteří se mnou před tím byli na Kilimandžáru a tady šli jen na trekový vrchol, už podle plánu slezli dolů. Kuba, náš čtvrtý lezec, se zase otrávil kytkou. Nebo možná ne, ale každopádně to zní líp, než že dostal výškovku.

Od čtvrté dálky jdeme na průběžku. Trasu jsem si nalezl včera, tak přesně vím, kam hodit jaký friend a o co obhodit jakou smyci. Kolem bivaku jenom prosvištíme a zpět na časovém plánu jsme před cruxem cesty, komínem za 4+/5-. S koeficientem nadmořské výšky tomu dávám za 7 a jsem teda velmi rád, že jenom jistím. Martin to natáhne jak nic, Lukyn taky vypadá, že bez problémů, no a já si jen s vypětím všech sil neodsednu. Mj. si dávám rekord, co se týče výše tepové frekvence při lezení (maximální).

Jedna délka rozchrastem za jedna a jsme v dalším cruxu, tentokrát vypečeném traverzu. Betu objeví Martin zase na prvního a my už se jen vezeme.  Další 4 délky, jediné těžší místo, komín za 4, si vytáhne pro změnu Luky. Byly tu tři skoby, nejvíc, co jsme v jednom místě viděli. V 10:45 jsme na vrcholu, oujé!

Tedy bylo by to oujé, kdyby tohle byl vrchol. Jsme totiž na Nelionu (5 188 m n. m.) a 140 horizontálních metrů od nás vidíme Batian (5 199 m n. m.), náš skutečný cíl. Blbý je, že kromě horizontální vzdálenosti nás skoro stejně velká vzdálenost dělí taky vertikálně. Slaníme první délku, slaníme druhou délku a při pohledu do ledového království na zpáteční cestě radši tohle lano nestáhneme (konečně rozhodnutí, co nebylo založené na optimismu.)

Na vrchol už jen tři délky a začíná nás lehce zavírat počasí, takže rychle nasadit mačky, cepín a první z nich vysólovat. Jsme skoro přesně na rovníku, kdo může říct, že tu lezl ledy? Začínám mít oproti klukům drobnou výhodu mé aklimitazace na Kili, což se tedy projeví spíš jako nevýhoda, protože musím poslední dvě délky tahat. Ony jsou tedy jen za 3, abych nepřeháněl, ale jednak jsme v pěti tisících, a hlavně už jich máme 17 za sebou.

Hlavně ta poslední je vypečená. Velká plotna, kde se fakt dobře testuje tření bot (pozn. aut.: klidně bych je testoval jinde). Někde 10 m nad posledním jištěním si skoro i říkám, že bych klidně něco založil, ale co, yolo, jdu nahoru a najednou už vidím vrchol. Ještě k tomu není ani dvakrát fotogenický, prostě hromada šutrů.

O sestupu bych se mohl rozepisovat skoro stejně tak dlouho, ale už by vás to nebavilo číst, tak to vezmu heslovitě. Slanění, lano padá ze skály, slanění, obouvání maček, prusíkování 80° ledu, sólování méně prudkého ledu, sundávání maček, půl hodiny v bivaku, hledání slaňáků, slanění, rozmotání lana, slanění x4, sněží, přší, kroupy, mlha, přelez za hřeben, rozmotání lan, slanění x2, Martin už má seriózní výškovku, slanění x5, smotání lan, do basu, sbalit stany, Martin už je fakt v háji, nosič bere jeho batoh, já a Luky máme 2x30 kg, 3 hodiny do 4200, pár hodin spánku, Martin HAPE, budíme nosiče, Martin jde rovnou do nemocnice a my už se těšíme na pivo na gatu.