Byla to třítýdenní poznávací cesta autem. Nevěděl jsem, jaká mít před cestou očekávání. Tak jsem neměl raději žádná. Už přistání v marockém Marrákeši mi způsobilo kulturní šok. Očekával jsem, že hned po přistání na mě dýchne orient, že všude bude ruch, vyřvávání, taxíky a smog. Jenže opak byl pravdou. Vstoupil jsem do úplně sterilní haly nového terminálu. Na mramorové vyleštěné podlaze postávali řidiči, kteří tiše vyčkávali na své zákazníky s cedulkami v rukou. Nikdo mě neoslovoval, nikdo na mě nesahal, netahal mě do svého taxi a do svého hotelu. Šok.

Ve městě jsou opravené chodníky, všude svítí veřejné osvětlení, nikde se neválí odpadky. Další šok. Za těch několik let, kdy jsem tady nebyl, se město neskutečně pozdvihlo. „Naštěstí“ alespoň vnitřní uličky starého města zapáchají močí a tradiční koželužny smrdí pořád tak moc, až má člověk před očima mžitky. Tady je Marrákeš ještě v pořádku a autentický. Pokud budeme výraz autentický chápat jako přívlastek něčeho zajímavého, cizího, pozastaveného v čase až zaostalého, nepohodlného a špinavého. Tak přesně takové to obecně bylo až od Agadíru dál na jih. Tam teprve končí Evropa a pozvolna začíná Afrika.

Západní Sahara. Zajímavé místo. Se zatajeným dechem jsme se blížili hraničnímu kontrolnímu bodu mezi Marokem a tímto územím, které je na mapách zobrazováno šrafovaně. Je to jedna z těch hranic, kde člověk jede i autem potichu, jestli mi rozumíte. Formálně to je území čekající na referendum o sebeurčení. Nicméně na toto referendum čeká za dohledu stále přítomné mise Spojených národů již od roku 1974 a za tu dobu prakticky po celém jeho obydleném území prorostlo Maroko, které jej okupuje. Správnější by však byl výraz anektovalo. A nevypadá to, že by se to někdy mělo nějak měnit. Hranici jsme projeli tak potichu a nenápadně, jak to jen dvacet let starou dodávkou na ostravských značkách bylo možné. A vyšlo to – nikdo se na nás ani nepodíval. Protože tam totiž nikdo nebyl. A tak to máte na Západní Sahaře skoro všude. Nikdo tam není.

K vidění je tady zejména písek a kameny. Z dalších zajímavostí bych uvedl kopce, pobřeží s vraky lodí, pole větrných elektráren a vodní díru. Stravovat se dá v městečkách, kterých není mnoho. Servírují tradiční marocké pokrmy. Tedy hlavně tažín a keftu, tomu se prostě nevyhnete. Keftu jsme si oblíbili, protože v mletém mase nevidíte, z čeho se to přesně skládá a co oko nevidí, to srdce nebolí. V tažínech bývalo málo masa a byla to samá kost. Jeden velbloudí tažín mi konkrétně utkvěl v paměti, to bylo před hranicí s Mauritánií, a to už nešlo nazvat jinak než velká tažínová loupež. Vevnitř byla totiž jen jedna brambora, trocha mastné vody a pár šlach a kostí velblouda, na okus a žužlání. Za tu cenu, co to stálo, jsem rozčílený ještě teď. A to už ani nevím kolik to vlastně bylo.

Pokud by si měl na Západní Sahaře na něco člověk dávat pozor, tak to bude jeho vlastní řeč. Je zakázáno říkat Západní Sahara a nikdy se nevyslovuje nahlas jméno osvobozenecké fronty Polisario. Za to si může člověk vysloužit i pár dnů ve vazbě a to nemusí ani zaslechnout ucho policisty. Ale stejně člověk párkrát zahlédne místní spiklenecké gesto ruky, deklarující sympatie k Polisariu a jeho odboji. Dělat to gesto je samozřejmě také nelegální. Za dobu našeho pobytu v Západní Sahaře docela často pršelo. Je to k nevíře, člověk si vyrazí na Saharu a víceméně mu to tam proprší. To by člověk nečekal.

Později, po nezbytném administrativním pekle s marockými úřady najednou skončí cesta. Nacházíme se v území nikoho, místní pašeráci kradených aut tomuto pruhu země mezi Západní Saharou a Mauritánií říkají No man’s land, nebo poněkud familiárněji Kandahár. Je to území bez práva, něco mezi skladem kontrabandu a autovrakovištěm. Těžko odhadovat, co všechno se tady děje. Zaujaly mě třeba hromady na první pohled nových plochých televizorů, navršené v poušti. Asi už je najednou nikdo nechtěl, tak je tam prostě vyklopili. My jsme si přáli hlavně tam nemít poruchu. Sehnat díly by sice asi nebyl problém, ale lépe je se tam vůbec nezdržovat. Na mauritánské straně pak proběhne série kontrol, se psem i bez, pořízení víz, focení, otisky prstů, a pak už je najednou člověk v úplně jiném světě. Mauritánie je islámská republika, mající poměrně přísné zákony, takže určité věci jsou tam vyloučené. A jsou to takové pro nás běžné věci, jako třeba krátké rukávy a nohavice, nesezdané páry na jednom pokoji, vepřové maso, alkohol, či být homosexuálem. Ale na druhou stranu, člověk může být otrokem. Zákon zakazující otroctví sice nedávno, na základě mezinárodního tlaku, přijat byl, ale ve společnosti se jaksi neujal. To se tak zákonu stane, když otroky mají všechny vyšší vrstvy obyvatelstva, včetně soudců. Nemůžu to dokázat, ale tvrdím, že jsme otroky potkali a rozpoznali jejich stav správně. Ono to prostě je na tom chování personálu tak nějak vidět na první pohled, a to ačkoliv neměli vyloženě okovy.

V Nuadhibú začíná železniční trať, jediná v Mauritánii. Jsou zde vypravovány až 3 km dlouhé nákladní vlaky, jezdící pro železnou rudu do dolů ve vnitrozemí. A na jeden z těchto vlaků se nám podařilo dostat, a to i s naším vozem. Víte, tahle jízda nákladním vlakem do Zouératu je mezi dnešními cestovateli takovou oblíbenou metou, které si přejí dosáhnout. Má to nádech nebezpečí, protože vlak celou dobu jede v tzv. červeném území, což je barva mapy, ve které by se evropský turista neměl ocitnout ani na minutu, prostě zakázaná zóna, kam rozhodně západní diplomacií není doporučeno cestovat. Na trase do Zouératu se jede v prázdných vagónech, na trase ze Zouératu se pak jede nahoře na vagónech naložených železnou rudou. Jízda jedním směrem trvá od 16 do 30 hodin, v závislosti na okolnostech. Nic vám nebudu nalhávat, pohodlné to tedy nebylo, a to jsme měli ještě ten nevídaný luxus „placatého“ vagónu a přístupu do auta, kde jsme měli věci. Nocování na vagonu ve spacáku přímo pod hvězdami zní romanticky, ale ve skutečnosti všechno létá, respektive konkrétně odlétává z vagonu pryč (já takhle přišel o polštář a o jednu botu). Není si kam dojít se zachováním alespoň elementární důstojnosti na záchod a učinil jsem zjištění, že všeobecně zažitá představa, že písečná bouře je ze svého principu suchá, není pravda. Písečná bouře může být i mokrá. Dokonce velmi mokrá. Taková mokrá písečná bouře se skládá ze svých základních elementů, tedy písku, větru a vody. Což na vagónu, na jedoucím vlaku, v noci, v poušti, člověk ve spacáku přijme s trpkou ironií osudu, protože mu stejně nic jiného nezbývá.

Hned další den jsme se vypravili z Ataru do Chinguetti. To je město zapsané na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, je to snad sedmé nejsvatější poutní místo islámu. No, byli jsme tam jediní návštěvníci a místní lidé krátce po našem příjezdu narychlo rozložili řemeslný trh. Urputná snaha dostat nás do svých boutiques byla až smutná. Celé to městečko je k politování. Město bývalo významným poutním místem, centrem obchodu a hlavně vzdělanosti. V místě je několik knihoven uchovávajících a snad i restaurujících staré svazky. Dnes je však celkově přehlídkou úpadku, hliněné pouštní město zoufale se chytající stébla v podobně útraty těch několika málo poutníků a cestovatelů, kteří se tam nepravidelně vyskytnou. A několik metrů za městem se tyčí písečné duny, které už pohltily nejen okolní osady, ale i předměstí samotného Chinguetti. Všichni místní vědí, že to je jen otázkou času a budou se muset odstěhovat, protože jejich domy pohřbí písek. A může to být velmi rychlé.

My jsme pokračovali dál na jih a začalo se zelenat. Pomalu, ale jistě, se začala poušť plnit křovím a sem tam baobaby. Je to takhle po vlastní ose zajímavé právě v tomto aspektu té postupné přirozené změny krajiny i kultury. Cestovatel jede skrz kontinent a zažívá postupný přechod z evropských standardů, projede pouští, kde není živáčka a jak pokračuje na jih, začne vegetace. Postupně ubývá Arabů a přibývá černochů, s tím přichází změna mentality a tím vlastně i tón a rytmus, ve kterém se celá cesta nese. Kousek před hranicí se Senegalem už jsme potkávali hejna ptáků, dokonce krokodýly, motýly. Vše, najednou jakoby kouzlem, ožilo.

Senegalské Saint Louis je přímořské městečko s koloniální architekturou, dýchne z něj takový poklid. Je tam dost turistů, takže služby sice nejsou kvalitnější, ale zato jsou dražší. Vydrželi jsme to tam asi den a upalovali do Mbouru, kde jsme měli vytipovanou příjemnou vilku na pobřeží, kterou si šlo skoro celou za rozumnou cenu najmout. Senegalskou část naší cesty jsme, podobně jako většina turistů vypravujících se sem z ČR, pojali odpočinkově. Slunce, moře, dobré jídlo. A hlavně tedy konečně už jídlo jiné.

Gambie je maličkatým státem, s jediným pevninským sousedem, Senegalem. Do Gambie jsme měli namířeno, stačilo přesvědčit pohraničníky, že občané České republiky mohou do Gambie bezvízově, že se situace od osmdesátých let, ze kdy měli tisky na nástěnce, změnila. Pak už „jenom“ asi třicítka kontrol na padesáti kilometrech a byli jsme v cíli naší cesty. V Serekundě. Kontroly jsou velmi, velmi časté. Unavení, ale spokojení a uspokojení. Pobyli jsme pár dnů v resortu u moře, abychom si po cestě trochu odpočinuli. Jedna z věcí, co mě v Gambii zaujala, byla pánská prostituce. To je takový zajímavý fenomén, protože to je v mých očích jaksi naopak, než je zažité v našich zeměpisných šířkách. Není běžné, aby člověk potkal starší Evropanku vedoucí si za ruku dvacetiletého ztepilého černocha. Ale kdo jsem já, abych někoho soudil, jak tráví svůj důchod, že ano. Připadalo mi to jako zajímavost, tak jsem se při jednom nuceném přátelství, navázaným samozvaně na pláži, vyptal. Místní obchodníci a dohazovači čehokoliv jsou na gambijských plážích velmi přítomní a urputní. Projít se jen tak po pláži, aniž by neměl člověk v uších sluchátka a předstíral soustředění se na jogging, nejde. Stále ho někdo oslovuje a snaží se s ním fingovaně spřátelit a následně mu cokoliv prodat, nebo zprostředkovat. Tedy k věci. Takový jeden milenec stojí 100 euro na týden, v ceně jsou romantické procházky, nošení zavazadel, selfíčka a všechny ty další věci, které k exotické dovolené s milencem patří. Služby jsou využívány takřka výhradně britskými turistkami nad padesát let.

Lidé, které jsme po cestě potkávali, byli milí a přátelští. Za celou cestu jsme se nesetkali např. s policejní buzerací. To beru s povděkem, protože geopolitická situace území, přes která jsme jeli, by nahrávala opaku. Vzpomenu si, když jsme kempovali v hraničním území mezi Marokem a Západní Saharou a vyhmátla nás tam hlídka. Příslušník, už nevím, zda četnictva nebo policie, který k nám přišel najednou ze tmy na naše tábořiště, nás nejprve pozdravil, poděkoval nám, že jsme přijeli do Maroka a ujistil nás, že jsme vítáni. Že to, co děláme, je legální a v pořádku, nicméně že se nacházíme v hraničním pásmu, a proto musí zkontrolovat a prověřit naše pasy. Jeho přístup mi v dané situaci přišel úplně skvělý. Navíc to všechno řekl víceméně anglicky. Takových příkladů by byla celá řada. Třeba v Západní Sahaře jsme zastavili u vodní díry a říkali jsme si, že před odjezdem zkontrolujeme olej. Přeci jen, každých pět tisíc kilometrů by člověk mohl, když nic jiného, ve voze zkontrolovat aspoň olej. Jen co jsme otevřeli kapotu, začaly zastavovat okolo jedoucí vozy a řidiči se dotazovali, zda nemáme potíž s autem, jestli nepotřebujeme pomoci. To je taková ta úžasná pouštní vzájemnost, kterou potkávám v odlehlých územích snad všude na světě, bez rozdílu rasy, náboženství, nebo politiky. Ať v Arktidě nebo v tropech. Vidí někoho se zvednutou kapotou a automaticky zastavuje, protože by ten člověk mohl být v nouzi. A ne jeden z deseti. Zastaví hned ten první. Protože poušť.

Jakkoliv jsem od této cesty neměl žádná výraznější očekávání, můžu říct, že to byla cesta báječná, na kterou budu rád vzpomínat. Maroko, Západní Saharu, Mauritánii a Gambii jednoznačně doporučuji k návštěvě. Má to tam rozhodně co nabídnout.

Tento článek původně vznikl pro Zeměpisné a vlastivědné sdružení, z.s..
Děkujeme za fotky Danu Bornovi.