Bylo mezi vánočními svátky, jedla jsem cukroví a přemýšlela, čím naplním další rok. Na léto jsem si naplánovala cestu do hor, ale cosi mě lákalo vymyslet zážitek ještě na jaro. Už dlouho jsem nebyla v zahraničí, neposunula si laťku komfortní zóny a nezažila něco, co bych mohla jednou s nadšením vyprávět vnoučatům. Měla jsem chuť vyrazit do světa, zažít toho letos co nejvíc.

Brouzdala jsem internetem a za pět minut měla jasno – poletím si zaběhnou GR 221 na Mallorku! Nabídka zkrátit si zimu pod španělským sluncem se rovnala propečenému kachnímu stehýnku na zlatém podnose. Neodolatelná nabídka! Mělo to však jeden háček – naposledy jsem běžela někdy v říjnu, osamocenou a upocenou desítku.

Běhávala jsem dřív na hobíka tak akorát, řekla bych. Dvakrát ročně půlmaraton a týdenní výběhy kolem desítky. V covidu jsem klusala obden, jenže s odložením roušek (díky bohu!) zůstalo skoro jen u těch půlmaratonů. Když teď vytáhnu boty, abych slavila. Sice si místo toho pravidelně hážu nad hlavu železo, ale to mi fyzičku na 120 kilometrů v pěti dnech nenažene. Na druhou stranu cítím, že jsem nikdy nebyla v lepší kondici, takže kdybych trochu naběhala, mohla bych to zvládnout.
Hned druhý den oblékám legíny a jdu na věc. Proběhám se do nového roku a v lednu se přihlašuju. Trochu čekám, že mě Ondra odradí, ale nakonec se domlouváme a je to potvrzené – letím!

Naplánuju si, jak budu chodit běhat, ale dopadne to jako s každým předsevzetím. Splním ho ani ne z poloviny. A tak v březnu odlétám na jih a je mi jasné, že budu funět na konci skupiny. Prvních pět dní jsem v Palmě sama. Ztrácím se v uličkách, sedím pod platany, čtu si, tvořím. A snažím se uklidit si sama v sobě. Ráno a večer chodím běhat, vítat slunce nebo měsíc, a dohnat alespoň trochu ty tři měsíce.

Nikdy jsem neběžela víc než dva dny za sebou, nikdy ne víc než půlmaraton. Vím, že až se rozběhnu přes kopce z jedné strany ostrova na druhou, bude to největší vícedenní nálož, kterou jsem po svém těle kdy chtěla. A je mi nad slunce jasné, že moji neznámí spoluběžci budou rychlejší než já. Trnu tedy už jen nad otázkou o kolik a jak moc jim to bude vadit.

Když se v hostelu objeví česko-slovenská skupinka, nervozitu rychle vystřídá úleva. Jdeme se projít po městě, smějeme se a děláme fórky. Navečer si zaběhneme na západ slunce. Zdá se, že budu uzavírat naši výpravu se ctí. Další den ráno se přesouváme do Sant Elmu a začínáme zdolávat pohoří Sierra de Tramuntana. První den běžíme na útesech. Pod námi moře a nad hlavou slunce, krásnější začátek putování jsme si snad nemohli přát. Je to pohádka. V nohách máme nakonec 12 kilometrů, příjemný rozjezd. Ubytujeme se v chalupě na úbočí hor a před večeří skočíme k moři. Je po zimě pěkně studené, ale minimálně nohy si schladíme všichni.

Druhý den už nás čekají pořádné kopce. Stoupáme nahoru po kamenech, běžet se to nedá. Zpevňujeme kotníky, prověřujeme stav našich kolen, ale hlavně se kocháme. Nad hlavou modro, dole modro a my nahoře jako ptáci. Vyšplháme nahoru, na hřebenech honíme kilometry, dolů skáčeme jak kamzíci. Doma se snažím vyhýbat zpevněným cestám, běhám nejraději někde po lese, ale i skákání přes kořeny je v porovnání s cestami tady skoro jako výběh na dráze. Kamenité cestičky, kde člověk musí pořád dávat pozor. Stejné je to třetí a čtvrtý den. Šlapeme nahoru, běháme hřebenovky a užíváme si slaného vzduchu. Čtvrtého dne navíc rozšiřujeme naši výpravu o sněhového maskota.

Nějakých deset dní před začátkem našeho přeběhu se přes Mallorku přehnala bouře Juliette. Dostala sice půvabné jméno, ale žádná princezna vánků to nebyla. Pokácela stromy a zasypala ostrov sněhem. Ještě pár dní předtím, než jsme se vydali na čtvrtý úsek ze Solleru do Llucu, přes sedlo Coll des Pratt (nejvyšší bod naší cesty, 1205 m. n. m), leželo nahoře po pás sněhu. A tak udělají nejrychlejší kluci naší výpravy, Pavel a Míra, při jednom z čekání na pomalejší členy sněhuláka.
Když se po pár hodinách, a překrásnému úseku cesty kolem jezera Cúber, sami dostáváme do nejvyššího sedla, máme naštěstí cestu už skoro suchou. Na svazích sice ještě leží zbytky sněhu, ale brodíme se jen v jednom místě. Zas kdo může říct, že poslední pořádný sníh roku 2023 zažil na Mallorce? ;)

Juliette nám ale dá pěkně zabrat ještě poslední den, na cestě z Llucu do Pollenky. Na sníh už jsme moc nízko, zato na dostatek vyvrácených stromů máme výšku očividně akorát. Navíc s prořezáváním si tu nikdo starost nedělá, maňana. Probíráme se mezi větvemi, bloudíme mimo cesty, trochu se ztrácíme a nadáváme. O to víc je pak pivo na náměstí v Pollence zasloužené. Odpoledne se vracíme autobusem do Palmy. Nikomu se nechce věřit, že už to máme za sebou. Těch pět dní uběhlo neskutečně rychle!

V nohách máme něco málo přes 120 kilometrů a 5410 metrů převýšení, ale na tvářích stále úsměvy. Vyplavené endorfiny z nás udělaly partičku, po které se mi bude stýskat. Nejsem zvyklá běhat s někým, teď pro mě bude smutné nemít kolem sebe všechny ty rozesmáté tváře. Pro které bylo navíc mnohem důležitější, kdo jsem, než jak rychle běhám.

I když jsem na poslední pozici nakonec nebyla sama, mám stejně dojem, že jsem na tom byla nejhůř. Ale je to dobrý pocit, protože mě táhne dopředu a dává nové cíle - musím běhat víc, měla bych se občas proběhnout s někým, kdo tomu rozumí, bez intervalů a fartleku to nepůjde,... Už léta chci dát půlmaraton pod 2 hodiny (jsem pomalý běžec, však to říkám), tak letos pro to konečně něco pořádného udělám!

Bylo překrásné hledat v sobě novou sílu, která není jen o běhu. Navíc mezi osmi skvělými lidmi a v okouzlující přírodě hor a moře. Díky moc Ondrovi a Trail Adventures a doufám, že se ještě uvidíme! ;))

Za článek a milá slova děkujeme Alžbětě Semrádové a těšíme se na další výběh :)