Náš trip do Bosny začal trochu hekticky a komicky. Gabča mi píše, že zapomněla hole, tak jsem vyhrabala jedny náhradní. Asi pět minut před odchodem na bus se mně a mojí mamičce podařilo oba páry holí nějakým způsobem rozbít. Takže jsem po cestě do Brna zamlouvala v expedičáku náhradní a díky tomu jsem se viděla s druhou partou, se kterou jsme měli strávit Silvestr, a začala jsem se těšit ještě víc.

No přesuneme se k odjezdu. Klasické kolo seznamování, skládání báglů do auta (to byl zážitek sám o sobě) a vyrážíme. Trošku vám přestavím naši partu, ať v tom pak není zmatek. Průvodce Petr a jeho holka Kristýna, Martina s Pepou a my singl – tedy já, Gabča, Jitka, Martin a Yardo. V řízení jsme se částečně střídali, proto jsem se v noci ocitla na prostřední sedačce vepředu, abych udržovala čilou momentální řidičku Jíťu. Celou jízdu jsme prokecaly, a kdyby mě tak neuvěřitelně nebolel zadek, tak vydržíme žvanit až do Bosny.

Ne fakt, doteď obdivuju Kristýnku, že tam vydržela sedět de facto celou cestu, pro mě to bylo tak trošku sedadlo smrti. Pobyt v Bosně jsme zahájili skvělým snídaňoobědem, což byl typický burek, kvašená zelenina a bosenská káva. Následoval přesun do Mostaru, kde jsme měli v plánu menší pěší výlety a nocleh. Mostar je krásný historický městečko, určitě doporučuji k návštěvě. Udělali jsme si výlet ke dvěma pramenům, které vyvěraly ze skály. Následovala pořádná večeře před pochodem do hor a spaní. Ubytování bylo až luxusní (no nechtělo se nám ráno vstávat :D).

Večer jsme všichni vyklopili obsah svých krosen na zem a snažili se vybrat jen to nejdůležitější, bez čeho se ty dvě mrazivé noci v horách neobejdeme. No i potom ty krosny mohly mít dobrých 15kg. Brzo ráno jsme vyrazili autem k Národnímu parku Sutjeska. Rozdělili jsme si sněžnice a lavinové sondy a vyrážíme. Cesta nebyla nijak náročná, počasí taky vcelku pěkný. Sněžnice jsme nazuli zhruba v polovině cesty a tady už to začínalo být zajímavější. Moje sněžnice trochu pamatovaly doby minulé a neobešla jsem se bez provázků, aby mi hezky držely. Naštěstí mi ochotný Yardo asistoval. Po pár hodinkách pochodu jsme dorazili k místu Trnovačko jezero. Už zapadalo slunce a foukal vítr, proto jsme jeho krásu ocenili spíš až na cestě zpět.

Od jezera už to  měl být jen kilometr k naší salaši. Ten kilometr vedl cestou necestou do strmého kopce. Vichr byl takový, že už jsem neviděla ostatní a šlapala jsem podle stop ve sněhu. Ke konci už jsme se neobešli bez čelovek. Já ji měla samozřejmě někde zahrabanou v batohu, takže díky Martine, že jsi nám svítil pod nohy. Salaší bylo v okolí více, ale ta naše už na nás v dáli čekala. Díky bohu nebylo zamčeno, tak jsme vyřízeně vešli dovnitř. Nejprve jsme museli z vnitřku lopatami vyházet sníh, očistit matrace a zapálit svíčky. No nebudu vám lhát, byla jsem ráda, že jsme konečně na místě, ale taky se mi chtělo hystericky smát, když jsem si představila, v jaké zimě budeme bydlet. Byla tam kamna, která jsme se marně pokoušeli rozchodit. Venku byl však takovej vichr, že nám to všechen kouř hrnul zpět do chajdy.

Nakonec jsme museli větrat, abychom se tam neotrávili. Co se dá dělat, jsme drsní a zvládneme to i bez tepla. Byl čas večeře, takže vytáhnout vařiče, jídlo a po dlouhém dni se najíst. Pak už jsme si začali chystat spaní. Po celé délce salaše byla dřevěná pryčna a na ní matrace, na které jsme si rozložili karimatky a spacáky. Přes spacáky jsme si ještě přehodili termofólie a musím říct, že se spalo až překvapivě dobře, zima nezima. Co vám však doporučím, běžte se těsně před spaním vyčůrat, nevydržíte to do rána :D.

Po 12 hodinách spánku byl čás vylézt z pohodlí spacáku. Mezi spacákem a termofólií jsme měli totálně mokro a hned po sundání fólie se na spácáku vytvořila vrstvička ledu. Po snídani jsme šli před salaš a Petr nám vysvětloval použití lavinových sond. Pak byl v plánu trek na Durmitor a do jeskyně kousek od salaše. Já s Gabčou už jsme měly fakt krizi a rozhodly se, že nikam nepůjdeme a zůstaneme v salaši. Sice nám bylo jasný, že během chození se zahřejeme, ale občas už jde logika stranou. Ostatní tedy vyrazili a já se pustila do roztápění sněhu, abychom měly horkou vodu do provizorních termoforů. Než jsem to dodělala, tak byla Gabča tvrdá a já usnula chvíli po ní. Jo není to nic ke chlubení, ale pro obě to byl v podstatě první intenzivní zimní zážitek a až tam nám došlo, jak vypadá fakt velká zima.

Po probuzení jsme daly skromnou večeři, pak došli ostatní a zas byl čas spánku. To spaní jsem tam vysoko milovala ze všeho nejvíc. Někdo řekl, že je ta noc pro něj vždycky nekonečná a těší se, až skončí. Já si přála, aby nikdy neskončila, protože v teple spacáku mi bylo fakt krásně :D. To druhé ráno jsme měli v salaši něco kolem -11°. Byl to mazec. Každopádně, i když mrzlo, venku bylo krásně. Ten pocit, když si ráno na rychlovku čistíte venku zuby, je jasno, svítí slunce, to potom stojí za to. Fotky ze shora nemám žádný, jelikož mému mobilu byla taky zimečka a zkrátka po dobu toho pobytu zamrzl. A byl čas sejít zpátky dolů a jet slavit Silvestra. Upřímně nikdo z nás neměl na oslavu ani pomyšlení. Myslím, že většina se bez tak těšila jen na teplo a záchod. Cesta dolů byla opravdu dlouhá, v cílové rovince už jsem chytala křeče do trapéz, ale dali jsme to, můžeme být na sebe hrdí.

Naše první cesta vedla do restaurace na pozdní oběd. No vidět se po takové době v zrcadle není úplně pohled pro bohy, holky jistě pochopí. Pak už jsme se vydali na chatu Vysočica, kde už na nás čekala druhá parta. Tam nám bylo řečeno, že pro nás 3 místní bratři majitelé nachystali obří silvestrovské menu. No co se dá dělat, jídlo se neodmítá, tak jsme v krátké době přejedli znovu. Druhé partě nepřálo počasí, proto se jim nepodařilo vylézt nahoru a bydlet v salaši. Nechápali, z čeho jsme tak zubožení :D. Pro nás už ty dvě noci na Vysočici byla konečně příležitost si konečně pořádně pokecat a poznat se. Silvestr byl skvělej, rychle jsme se seznámili s ostatními, povídalo se, pilo se, hráli jsme hry, zpívali s kytarou. Spát jsem šla až někdy v 5 ráno. Dopoledne jsme se chystali na výstup na horu Bjelašnica. Gabču jsme bohužel museli nechat na chatě, protože měla z bot totálně modrý nehty a nateklý nohy.

I přes menší kocovinu byl pro mě tenhle den jeden z nejhezčích. Ze startu jsme měli fakt krásný počasí. Kluci nám říkali, že ten výstup zvládli celkem rychle, ale není to tak jednoduché, jak to vypadá. Já jsem si pořád říkala, co s tím měli, však už vidím vrchol, to je nějaký rychlý. No z toho vrcholku jsme sešli k rozcestníku, kde stálo: Bjelašnica 5 km, tak to jsme se zasmáli a pokračovali dál v cestě. Pak už nám počasí nepřálo, zatáhlo se, hodně fučelo.  Musím říct, že se o mě dost staral Martin. Půjčil mi kuklu, dohlížel na mě, nabízel mi slivovici i čokoládu, díky za to! Když jsme se doškrábali na vrchol, tak bylo úplně bílo, nebylo nic vidět. Nevadí. Byl to asi můj nejvyšší vrchol a já byla v euforii a fakt jsem si ten pocit užívala. Cesta dolů byla zábavná, různě jsme si to zkracovali, klouzali se, paráda. Večer už jsme byli na chatě sami, jen naše parta. Bylo to poklidnější, ale i tak jsme se dobře bavili.

Určitě ochutnejte místní alkohol. Třeba pelyňkovač (takovej bosenskej jäger), nebo něco čirého, nevím přesně co, něco z bylinek, tak trochu jako borovička. Na míru se tady fakt nehledí, prostě dostanete velkýho panáka až po okraj. Místní populární hudba taky nemá chybu.  V televizi pořád běželo nějaký jejich místní óčko a ty kreatury tam byly prostě neuvěřitelný. Když jsem se ptala Muhy (jeden z bratrů), jestli se mu ty holky v televizi líbí, tak nám ukázal bezzubej úsměv a kýval, že jo, že prej hodně šminek :D.

Ještě k našemu spaní na chatě. Klasický palandy, jeden záchod se sprchou, úložnej prostor žádnej. Takže přes den jsem měla všechen obsah báglu vysypanej v posteli a v noci pod postelí. Ale vyspali jsme se nádherně. Kdo potřebuje luxus? Pak už byl čas se sbalit a vyrazit domů. Po cestě jsme si udělali zastávku v Sarajevu u bývalé olympijského hotelu a skokanských můstků. I přes to, že první půlka expedice byla pro mě hodně intenzivní a mám z ní všelijaké pocity, tak ta druhá pohodlnější už byla boží a vůbec se mi nechtělo vracet. Bosna má svoje zvláštní surový kouzlo a ráda bych se na stejná místa vrátila znovu, i když přiznávám, že radši na jaře. Spaní v takové zimě určitě není pro každého. Dá se to zvládnout, když máte kolem sebe super lidi a hlavně, takový zážitek vám už nikdo nevezme. Je vám jedno, jak vypadáte, co jíte, že vám při čůrání mrzne zadek a že jsou horší situace, než když to dostanete (jo bohužel, příroda si nevybírá :D). Díky Gábi, že jsi přišla s tímhle šíleným nápadem, užili jsme si to po všech stránkách.