Představa, že strávím zbytek vánočního období jinde, než doma mě neděsila. Z čeho jsem však měla trochu obavy bylo to, že ve skupině jsme byly jen dvě ženy. Rozhodla jsem se to vůbec neřešit a dobře jsem udělala. Start byl v 9 hodin na letišti v Praze, kde jsme se seznámili a po odbavení odletěli směr Řím, který jsme se rozhodli malinko prozkoumat. Je tedy fakt, že některým se do toho zkoumání moc nechtělo, ale většina byla pro a tak vyrážíme směr Vatikán.

Průzkum skončil. Ráno nás čeká cesta směr Mexiko a velké dobrodružství. Představa, že v Mexiku bude asi tak o 15 °C vice, než doma, mě dělala velmi dobře. A je to tady! Po dlouhém letu přistáváme, vyzvedneme batohy a pak přichází běžné kolečko. Znáš to SIM-ka, peníze a auta. Super! Už máme vše, co potřebujeme. Hlavně nesmím zapomenout zmínit Martiny. Máme dva a oba jsou skvělí řidiči a také navigátoři. Samozřejmě máme také vysílačky což je skvělý. Občas se nám sice jedno auto trochu ztratilo, ale vždy se našlo. Vyrážíme pryč z města a těšíme se na první ubytování, kam dorazíme poměrně pozdě. Následuje spánek. Ráno snídaně, první společná fotka a pak směr terén a potřebná aklimatizace. Než vyrazíme do terénu proběhla ještě jedna kulturní vložka, aneb trochu historie.

Jedeme se podívat na pyramidy Teotihuacán, které leží necelých 50 km od Mexiko City. Zajímavé místo, ale bylo tam mnoho lidí a trochu to kazilo celkový dojem. Na velkou pyramidu jsme se nedostali, byla tam obří fronta. Takže jsme nakonec vystoupali na trošku menší pyramidu. Ale nejdříve jsme se na to posilnili a dali první mexické jídlo a zakoupili několik sombrer. Ta sombrera se fakt hodila, protože slunko pálilo jak zběsilé. Nicméně v autě s nimi byl malinký problém, protože všude překážela.

Kulturní vložka proběhla a my můžeme na první aklimatizační výstup. Nejdříve se na to musíme vyspat a pak vyrážíme. Naše další ubytování je chata národního parku Nevado de Toluca. První akce a potřebná aklimatizace proběhla vcelku dobře, poslechla jsem Martina, který nám říkal, že musíme jít svým tempem. Šla jsem a dobře jsem udělala! Byla jsem opravdu unavená, ale ne uštvaná, což mě potěšilo. Zvládli jsme to všichni a aklimatizování pokračujeme v naší cestě. Vlastně dnes je poslední den v roce, což by chtělo oslavit! Čeká nás hacienda přímo pod Iztaccihuati ve městě Amacameca, kde oslavíme příchod Nového roku.

V Mexiku mě překvapilo velké množství retardérů, byly snad v každé malinké vesničce, ale ne jeden nebo dva ono jich je hned 5 - 8 v malé vzdálenosti. Nicméně máme skvělého řidiče, který je přejížděl velmi citlivě. Protože je první den v novém roce dopoledne odpočíváme a na další cestu vyrážíme až kolem poledne. Prohlédneme si malé městečko, kde opět nakupujeme zásoby vody a potravin. Ochutnáváme trochu místní stravy a také si prohlédneme vánoční výzdobu na malém náměstí. Plánujeme trasu na další výstup. Musíme se před výletem zastavit v kanceláři a vyřídit potřebné formality.

Z tohoto místa ještě kousek popojedeme a pak už dál po svých. Bude to náročné, ale to nevadí. Mám obavu z toho, jak moc bude nahoře foukat. Přemýšlím nad tím, kdy jsem naposledy zažila tak silný vítr a vzpomněla si na jeden výstup na Sněžku. Je pravda, že naše nejvyšší hora není tak vysoko jako Izta, ale náročnější moment to tenkrát byl. Tady byl ten moment několikrát znásoben. Šlo se velmi ztěžka a zesilující vítr přinášel spoustu sopečného prachu a drobných kamínků, které bodaly do obličeje. Úplně nahoře se změnila i teplota a přidal se mrazivý vítr. No měla jsem přes pusu šátek, který trochu namrzl a s ním i má ústa. Když jsem došla do místa dočasné stanice, tedy spíše plechové boudy, klepala jsem se zimou a i vyčerpáním. Chtělo to fotku, ale tou zimou jsem nějak zapomněla fotit. Vidím odtud na Popokatepetl, který začíná malinko zlobit. A asi tak čtyři dny po naší návštěvě opravdu vybouchl.

V dočasné stanici (rozuměj v plechové boudě) přečkáváme noc a ráno jedna skupina vyráží na vrchol Izty. Druhá skupina jde směrem dolů k parkovišti, kde ochutnáváme jednu z nejchutnějších káv v Mexiku. Místní vaří kávu v hrnci s třtinovým cukrem a třeba skořicí, káva bývá hrubě umletá. Pak ti ji přes cedník přecedí a už můžeš pít. Pak už míříme směrem k městu Puebla, které se mi líbilo více než Mexiko City. Bylo takové malebné s příjemnými restauracemi, obchůdky a muzikanty v ulicích. Hlavně domy byly krásně barevné a ty malé uličky byly úžasné. Zašli jsme i do katedrály, kde bylo díky wifi zdarma velké množství lidí. Ve městě jsme strávili dva dny, které byly velmi příjemné. Vyrazili jsme i na krátký výlet do Choluly, kde se nachází největší pyramida světa uvnitř kopce v Mexiku.



Na závěr zbývá výstup na Piko de Orizaba. Výstup proběhl jižní cestou a byl rozdělen do dvou dnů. Poslední zastávka v malé vesnici před zahájením výstupu. Vyrážíme a v dálce vidíme vrchol Orizaba. Odtud už musíme pěšky.

Otáčím se a trochu fotím.

Začíná se stmívat. V dálce svítí červený domeček (přezdívaný červeňouš), kam musíme dorazit.

Následuje trochu jídla a spánek. Ráno v 6 hodin zahajujeme výstup. Ze 4 700 metrů na 5 636 metrů. Nevím, jak to se mnou celé dopadne. Prostě nějak jdu a bude. Cesta do kopce je nepříjemně pokrytá jemným štěrkem, kterým se stoupá dost nepříjemně. Dostávám se zhruba do výšky 5 400 m a usedám na chvilku na kámen a přepočítám si čas. Zjišťuji, že k výstupu na vrchol bych potřebovala ještě tak 2–3 hodiny. Tolik času ale nemám, takže se rozhodnu zanechat pokusu o vrchol a sestoupit zpět k červeňoušovi. Bylo to mé rozhodnutí a myslím, že to tak mělo být. Nemusím mít vše za každou cenu. U červeňouše jsme se postupně sešli všichni a postupně sestoupili k autům. Odjíždíme zpět do Puebla, kde přespíme a část skupiny zamíří ke svým domovům.

Bylo to hezké! Zažili jsme dobrodružství, viděli zajímavá místa, potrénovali jsme nejen naše tělesné schránky, ale i ducha. Ochutnali místní speciality a nyní nám už zbývá cesta domů. Velký dík patří Martinovi za jeho vstřícnost, dobrou organizaci, trpělivost a nadšení.  

Ahoj třeba někdy příště!