O naší Expedici na Pik Patkhor jsem už sice psal, ale zatím nic uceleného, a rozhodně ne v rozsahu, který si to zaslouží. Považuji totiž za svou povinnost seznámit vás s naším oblíbeným řidičem Numonem, jehož hlášky typu „gorizontalno, vertikalno, sexualno“ (do teď nevím, co to mělo znamenat), nás provázely po celý zbytek výpravy. Dále pak s rodinou Chucka Norise, u které jsme strávili noc před cestou do BC, s naším oslíkem a jeho dvěma opatrovníky a spoustou dalších barevných figur, prožitků a myšlenek. Chtěl bych tak lépe zaznamenat průběh celé expedice, a to ne, jen z pohledu gastronomie ve výšce 6000 m.n.m. jako doposud, ale také z pohledu pasažéra na proslulé Pamír highway, z pohledu dvou nezkušených logistiků, kteří museli čelit nečekaným překážkám při cestě do base campu, a taky očima nováčka ve světě velehor, kterým bezpochyby jsem. Věřím, že tu a tam ve vzácných momentech, kdy slovo potká slovo v tom správném pořadí, by to někdo mohl shledat i vcelku zajímavým čtením. Nuže, pohodlně se usaďte a nechte se ukolébat nepravidelným kodrcáním offroadu s vymlácenými tlumiči po nejdůležitější pamírské dopravní tepně, či naopak pravidelným údery cepínu a lapáním po dechu ve výšce 6000 m.n.m..
Začnu pro jistotu úplně od začátku. V srpnu roku 2019 jsme se společně s Tomášem Cimrem vydali poprvé vstříc ultimátnímu dobrodružství, bláznovství a zbytečnému riskování života, které rádi schováváme pod drsným slovem Expedice. V našem hledáčku se ocitla osamělá šestitisícovka kdesi v Pamíru. Nejvyšší vrchol Rušanského hřbetu, takřka neprobádaný kout země, o kterém neví ani vševědoucí strýček Google moc užitečného, kromě nadmořské výšky 6083 m a drsného názvu Pik Patkhor. Vše, co měly naše mysli lačnící po jakýchkoli informacích k dispozici, tak byly černobílé fotografie prvovýstupců z roku 1947 a slovní popis výstupu, ze kterého si dovolím ocitovat tento krátký odstavec. Ze zápisků legendy sovětského horolezectví, samotného Abalakova.
„Vedoucí expedice se rozhodli vyrazit na vrchol podél západního hřebene. I přes strmé a ostré skalní vrcholy představoval nejspolehlivější cestu k vrcholu. Vysoká nadmořská výška, rozpadající se skalnaté svahy a ostré hřebeny neumožňovaly často urazit za den více než 500 m. Za čtyři dny, během kterých překonali obrovské potíže, vylezli na vrchol Patkhoru…“
Kromě těchto prastarých pokladů, vyčmuchal strýček G v digitální džungli také článek a nádherné provokativní fotografie této dominanty z výpravy dvou Američanů v roce 2017. Jejich šlépěje, či snad díry v ledu od maček, však vedly do severní stěny, tudíž přistupovali k hoře z úplně opačné strany. Užitečné tak pro nás byly jen dva snímky západního hřebene, kterým byl veden prvovýstup, a ke kterému jsme upínali všechny naše naděje. „To bude dávačka“, opakoval jsem si v duchu, když jsem očima zas a znova skenoval fotku a zoomoval skoro až na jednotlivé pixely ve snaze najít si bezpečnou cestu a zjistit, jaká je kvalita skály. Vypadalo to hratelně, ale každý další pohled na ni vyslal můj myokard do sprinterské rovinky a nemilosrdně přiškrtil útroby.
Poslední zdroj informací byly samozřejmě satelitní snímky, které nám dodávaly hodně sebevědomí. Při pohledu shora a nízké kvalitě fotografie se totiž spousta nepříjemných detailů schová. Téměř vertikální 2 kilometry sněhu, ledu a skály vypadají z orbity přeci jen trochu jinak, než když se tyčí přímo nad vámi. Z vesmíru hledíte očima bohů, a ne malého ustrašeného mravenečka, kterým v porovnání s ohromující velikostí hor, jste. Podstatný detail. Navíc úžasný 3D model strýčka G vám sice vymodeluje i sklon svahu, který však zprůměruje a o konkrétních problematických místech, vám toho moc neřekne. Nicméně je to alespoň výborný motivátor. Máte totiž pocit, že to bude procházka, asi jako normálkou na Glockner v Rakousku, akorát bez natažených řetězů a prošlapané stopy. Kdyby nám dopředu někdo dal všechny detaily, ukázal sněhové a kamenné laviny, které se prohánějí po jeho strmých ledových svazích, užili bychom si asi mnohem více nervózních bezesných nocí plných pochyb a nejistoty. Jít do neznáma je hodně riskantní, ale v něčem také osvobozující. Nevidíte jasně konkrétní hrozby a představujete si to logicky bez nich. Musíte však věřit ve své schopnosti a v to, co se chystáte udělat.
Taková byla tedy naše výchozí pozice. Pramálo informací, hodně velká očekávání, chuť nasytit ego, něco si dokázat a konečně zažít svou první expedici. Následovalo pár měsíců plánování, několik přípravných výjezdů do Alp a pak odlet do Asie. Expedice umí být i poměrně nákladná záležitost a v tomto směru nám hodně ulehčili sponzoři a především Expedition club, naše milovaná komunita, kterou jsme pomáhali formovat, a která taky zásadním způsobem formovala nás. Toho času nás taky oba živila, šatila a polykala téměř všechen čas. Před začátkem Expedice jsme tak oba odjeli na své výpravy v post-sovětském regionu centrální Asie. Já jsem vedl prima partu odvážlivců na čtyřtisícovky v Kazachstánu a Tomáš dokonce na 2 pětitisícovky ve Fanských horách. To nám jednak snížilo náklady na dopravu, a taky poskytlo příležitost aklimatizovat se. Někomu více a někomu méně. Bohužel jsem si vytáhl Černého Petra já a aklimatizoval jsem se tak leda na výstup do BC ve výšce 4000 m.n.m.. Ideální například na již zmíněný Grossglockner.
Budu se dál věnovat hlavně třem stěžejním částem celé Expedice. Cestě po Pamír highway až do vesnice Patkhur, řešení logistiky do BC a samotnému výstupu a návratu. Převinu tedy pásku vyprávění až do Dushanbe, kde jsem se potkal s Tomem, a kde jsme symbolickým přípitkem z lahváče Baltiky zahájili celý podnik.
„Ou jeeee, Rock’n’roll! Tohle bude jízda, na kterou nikdy nezapomeneme.“
A taky že byla…
