To jedno nevinné zamáčknutí budíku se tak nevyplatilo, nestíhám. S břichem plným vydatné snídaně se teď řítím strmou prašnou uličkou dolů do Quime. Jen velmi nerad bych o tu těžkou omeletu zase přišel, dobře vím, že se ty její proteiny budou dnes ještě hodit. Je tři čtvrtě na šest ráno a v poslední uličce vychází z domu mladý člověk. „Do Chambillayi?“ ptá se. „Si, můžu jít s Tebou?“ odpovídám. Jen se usmál a přikývnul. Vysvětlil jsem mu, že bych potřeboval vědět, koho se můžu zeptat, jestli by bylo možné přidat se k horníkům a jet s nimi nahoru do hor do dolů. „Není se koho optat, jsme kooperativa (družstvo), všichni jsme šéfové, prostě nasedni s námi na kamion a nahoře se zeptáš." A tak jsme mezi prvními vylezli nahoru na korbu kamionu a čekali, až vyrazíme. Tenhle express vyráží na čas a i proto jsem ráno tak pospíchal. Nechtěl jsem propásnout zajímavou zkušenost. Zítra je neděle, to se v křesťanských zemích nepracuje. A i když já jsem v pátek muslim, v sobotu žid a v neděli křesťan, slevil jsem ze své pobožnosti, porušil šábes a vydal se poznávat taje bolivijského hornictví.

Korba se rychle naplnila do plných a i přesto, že bylo ještě velmi šero, tak si každý všiml, že je tu někdo navíc. Vousatý gringo se v tom okamžiku stal předmětem diskusí a vtípků. Kdokoliv už nenašel místo k sezení na korbě, na důlních výztužních kládách, musel viset za sajtny zvenčí a nebo sedět na střeše kamionu. Těch, co si nesedli bylo minimálně 15 a každý se záhy od ostatních dozvěděl, že to ten gringo mu zasedl místo. Jen jsem se usmíval, krčil rameny, špulil pusu a přikyvoval - ano je to tak přátelé. Ale kdo pozdě chodívá, za sajtny visívá. Po půl hodině už gringo stál taky, kamion neustále stoupal serpentinami vzhůru a ten tlak těl se vzadu nedal vydržet. Navíc cestou přistupovali další horníci a říkal jsem si, že když alespoň symbolicky udělám trochu místa, tak bych si mohl získat nějaké přátele, kteří by mě mohli později vzít s sebou do dolu. Tak strašně jsem se styděl udělat nějaké fotky a přitom jsem přesně věděl, jakou fotku bych chtěl. Tak strašně jsem se styděl udělat nějaké video a přitom jsem přesně věděl, jaký záběr bych chtěl. Na té korbě mohlo být napáskováno okolo 40ti lidí. A k tomu ti nešťastníci, kterým jsem zasedl místo a museli viset. Než jsme vystoupali do hor, dostali ti quimeští mučedníci pěkných pár ran od větví stromů. Snad aspoň trochu smyli hříchy lidstva. Ani stát nebylo tak jednoduché, kamion sebou dost nepříjemně házel do stran, ale když byl kousek rovnějšího úseku, nemohl jsem se vynadívat na ty úchvatné výhledy dolů do údolí. Jak já bych rád fotil, ale nechci ze sebe dělat šaška a naštvat někoho hned po ránu. Těžko se zeptáte tolika lidí naráz, jestli by jim to nevadilo. Horníci jsou vesměs velmi otevřené a veselé nátury, nejspíš by s tím neměli problém, ale je ráno, polovina je ještě rozespalá a druhá mě neustále pozoruje. Bůh však ví v jaké náladě. Nakonec jsme se i trochu zapovídali s okolo stojícími souputníky a lehce přes hodinová cesta utekla jako prd.


Quime je malé tří tisícové městečko. Leží v nádherném hlubokém údolí v nadmořské výšce tří tisíc metrů. Doly Chambillaya jsou ve výšce čtyři tisíce dvě stě metrů a přehlíží celou tu parádu, tedy jen občas, protože ranní oblačnost se drží nízko. Všichni se rozutíkají ke svým štolám a mladý Francisco, který mě ráno doprovodil a na korbě mi říkali, abych se ho držel, že mě vezme s sebou, byl už dávno někde pryč. „ Ty chceš vidět doly? “ ptá se další mladý horník. „Jasný a klidně můžu i pomoci,“ ukázal jsem mu moje dvě zdravé ( i když kapičku obě levé ) ruce. „ Tak pojď tady s námi.“ Musím přiznat, že jsem měl opravdu radost. Docela jsem se obával, že přes ty jejich ranní obličeje, se budu jen těžko dostávat k srdcím. Ale zbytek dne s nimi byl přesně takový, jako jejich pověst - velmi otevření, stále vtipkující, sdílní a přitom drsní chlapi. V dolech jich tu pracuje přes 120 a štol je okolo dvaceti, některé se zavírají a další otevírají. Bolívie je velmi bohatá na minerály všechno druhu, ale úroveň místního hornictví je značně zastaralá. V Chambillaye se těží wolfram. Místní horníci jsou pyšní a rádi zdůrazní, že se těží holýma rukama, kromě vzduchové zbíječky a rozbušky k nitrátům se tu v podstatě žádná technika nepoužívá. Nejmodernější vymožeností je tu čelovka. A stejně se tu těžilo i před sto lety. Práce je to náročná a zdraví devastující. Šachty nemají větrání, ani přívod kyslíku. Horníci zřídka kdy používají nějaké masky proti prachu, vzduch je navíc kontaminovaný plyny. Šachta je občas vyztužena dřevěnými vzpěry, ale jinak žádné další bezpečnostní prvky nečekejte. Na tohle musí mít člověk náturu. Horníci tam nezůstávají déle jak čtyři hodiny. Více se dá jen těžko vydržet. Důl se razí směrem nahoru (šachta) a do stran (štola). Zbíječkou se navrtá několik cca metr hlubokých děr a do nich se nasoukají válečky s trhavinou, po výbuchu se hornina sesune směrem dolů do hlavních tunelů štoly a odtud se ručně vynosí ven, kde se primitivním drtidlem a vodou oddělí minerál od zbytku horniny. Výkupní cena je prý 800dolarů za 50kilo čistého wolframu. Na internetu jsem našel 325 dolarů za 50 kilo, ale asi záleží v jak čisté podobě ho prodáváte. Kdo v Quime nepracuje v dolech, odjel do USA, nebo EU. Quime je v tomto ohledu jedinečné, více než polovina jeho obyvatel, žije v zahraničí a domů se podívají většinou jen na svátek svatého Santiaga, patrona města. Z kubánských doktorů si tu dělají srandu, že spíše než místní jazyk Aymara, by se měli učit anglicky, protože až se všichni krajánci vrátí na důchod, kastilštinu už umět nebudou.


Zarato mi vyšetřil holinky a bezpečnostní přilbu. Nebyla to zase taková legrace, protože Bolivijci většinou nejsou nikterak velkého vzrůstu. Já sice nemám nohu jako starosta Humpál z Rumcajsova Jičína, ale na Bolívii je to i tak loď. Nakonec se něco našlo i na můj hnát a vyrazili jsme do štoly. Velká část je zaplavena po kotníky vodou a s mými milovanými polobotkami bych tam asi moc parády neužil. Zarato mě bere všude možně, tato šachta má už přes sto let, on sám v ní pracuje osm let, zná to tu dobře. Nebylo by moc těžké se tu ztratit, těch chodeb jsou spousty a neustále se někam stáčí, odbočují a vracejí na místa, kde už jsme předtím byli. Tato štola má přes dva kilometry chodeb. Pokud to není jen přístupový tunel, tak prakticky nelze dohlédnout ke stropu, protože právě tím směrem se razí. Bum a krok zpět. Ani můj přihrbený krok, ve kterém jsem sledoval světlo Zaratovy čelovky, nebyl přihrbený dostatečně, abych nenapochodoval do nízkého stropu tunelu. Díky za tu přilbu. Zarato mi v jednom místě ukazuje někam nahoru do tmy, světlo jeho čelovky dosvítí do dáli, ale až takhle vysoko ne. „Tam teď pracujeme, chceš si tam vylézt?“ Přikývl jsem. Už předtím se mi několikrát omlouval, že není žádný průvodce, ale těžko bych našel lepšího. Velmi si uvědomoval rizika toho, že s sebou vzal do hlubin skály člověka bez zkušeností a trpělivě mi vysvětloval každý pohyb směrem vzhůru.

Vlastně jsme lezli vertikálně vzhůru po skále, která byla občas vyplněna dřevěnými výztužemi, ty ovšem ani tak neslouží k zabezpečení vyvalení stěn skály, jako spíše odpočívadla při lezení vzhůru. Skála je vlhká, po explozích na ní zůstává mazlavé bahínko prachu a tak se na mnoha místech pomáhá šplhem po lanech. Vylezli jsme jen kousek a potom se vrátili zpět na denní světlo. Zbytek party seděl venku a snídal. Dali jsme se do řeči o životě hornickém a evropském. Bylo veselo, asi budu horníkem. Nabídl jsem svou koku a později sušenky. Kluci chtěli zdvořile odmítnout s tím, že mají té svojí dost, ale ujistil jsem je, že ta moje je také dole z vesnice a budu moc rád, když si vezmou, protože je to to jediné, co mohu s nimi sdílet výměnnou za exkurzy do jejich každodenního chleba. Po nějakém čase klábosení jsem cítil, že mi důvěřují, už na mě nekoukají tak podezíravě. Zarato jim trošku přeháněl, jak mě zajímalo místo tam nahoře, kde pracují. A sám mi pak nabídl, že mohu jít s nimi na celou šichtu. Pracují po dvou, každá dvojice v jiné části šachty, nejlépe co nejdále od sebe, kvůli výbuchům.

Už jsem si to skoro štrádoval zpět do nitra země, když v tom mi klepe jeden horník na záda. „Gringo, tyhle holinky jsou ale moje.“ No jo, tak to se asi budou muset vrátit. Po chvíli hledání mi našli další a nějakou chvíli trvalo, než jsem se do nich dostal. Copak já se do nich vejdu, ale moje palce moc ne. Nevadí, v lezeckých botách je to taky na doraz a tady se dnes lézt bude. Jo a taky do nich zatéká. Nevadí. Teď zrovna nevím proč to nevadí, když je to tak ledová voda, ale nevadí. Já tam prostě chci. Sranda brzy končí se šplháním vzhůru. Zarato mi ukazuje všechny úchyty, kam mám dávat nohy. „Pomatuj, hlavně to lano! Drž se lana! Minimálně jednu ruku na laně, těm dřevěným vzpěrám se nedá věřit!“ Jediné kloudné světlo, je jeho čelovka, žádné jiné osvětlení tu není. Moje čelovka svítí mizerně a pokud není úplná tma, tak se její světlo nedá ani registrovat. Čím výše jsme, tím je šplhání obtížnější a štěrbiny užší, občas mám problém se protáhnout s baťohem, kde tahám vodu, koku a foťák. Fyzicky je to vyčerpávající a občas mám opravdu strach. Představte si šplh na laně, nasáklým docela kluzkým bahínkém, v neosvětleném prostotu nevětraného, chladného a velmi prašného dolu, který je v nadmořské výšce 4200 metrů. Kyslík a síly dochází rychle a kdekoliv se dá stoupnout na nohy a odpočinout, tak funím jako starý Pantograf. Ti chlapi musí mít kondičku jako hrom. Čím výše šplháme, tím více respektu k nim chovám. V jednom průlezu visím na laně a nohama nemůžu najít, našlápnout do žádné podpory ve skále, všechno se klouže a Zarato zrovna kouká někam vzhůru, takže ani nic nevidím. Uprostřed toho boje o centimetry - rána jako z děla, na mou přilbu dopadl kámen minimálně tak velký jako pěst dřevorubce.

Až později jsem si uvědomil, jaké to vlastně bylo štěstí, že kámen netrefil mé ruce držící se lana, těžko bych se asi udržel, jaká to byla šlupka. Konečně jsme se dostali na malou platformu z dřevěných podpěr. Zarato mi ukázal, že je ještě třeba prolézt úzkou štěrbinou do malé odpočívárny a skládku, který tu nahoře mají. Nepředstavujte si to jako místnost, je to jen malý výkus ve skále a slouží v podstatě jako schovka. Sundal jsem si baťoh a prostrčil ho otvorem. Technikou hadího muže, jsem ho následoval. Tak učinil i Zarato a za malou chvíli i Tio, Zaratův parťák ( a možná i strýc – el tio je v překladu stýc ). „Zacpi si uši,“ říká Tio. Za další tři sekundy přišla rána a skála se zachvěla. Počkali jsme dalších asi deset minut a pokračovali všichni dále vzhůru. O nějakých patnáct metrů výše byla celkem velká místnost. „Tak tady jsme už padesát metrů vysoko“ říká mi Zarato. No, popravdě jsem docela zvědav, jak se dostanu dolu, protože v dlani už mám jen pramalý stisk a funím jako pornoherec, mám toho dost. Ale nechci na sobě nechat nic znát, toužil jsem se sem dostat, tak to teď nevzdám – hlavně ani nemůžu a ani se není komu vzdát. Jako vždy, když se cítím v úzkých, vypomůžu si jednoduchým zaklínadlem – Je to jen psychické! Nepodávej se tomu.

Tady je to ale hlavně tím, že mi chybí kyslík, cítím, jak se marně snažím dohnat kyslíkový dluh. Zarato mezitím přivázal asi dvoumetrovou vrtačku na lano. Poprvé jsem mohl s něčím pomoci a tak jsem se přemohl a šel mu pomoci jí spustit o pár metrů níže k Tiovi. Potom mi řekl, abych tu zůstal a až začnou vrtat, abych si přetáhl mikinu přes obličej. Za pár sekund se celá ta místnost zavalila prachem. Byl jsem rád, že se nezeptal, jestli chci jít vrtat s nimi. Jak se znám, určitě bych přikývl. Seděl jsem tam, dýchal z pod mikiny a vyfukoval páru, byla tam docela zima. Sem tam jsem zapochyboval, jak to slaním po tom bahnitém laně dolů... Sotva lapám po dechu a mám ve tmě slanit 50 metrů. Ale dost toho hysterčení, vždyť je to pecka zážitek. Vytáhl jsem foťák a snažil se něco nafotit, ale úspěšný jsem nebyl. Světla je jen maličko a navíc se kluci s těmi čelovkami neustále mrcasí. Foťák ani nemůže zaostřit, protože ostří do prachu a blesk nepřipadá v úvahu, protože je jako dálkové světla v mlze – k ničemu, nasvítí jen prach. Nedá se nic dělat, budu si to muset pamatovat. Když kluci dovrtali, šel jsem Zaratovi pomoci připravit nálože. Na gumovou trubku namotáte novinový papír, abych chytil tvar válečku, jeden okraj ucpete a váleček nasypete nitrátem, zacpete i druhý konec a máme dynamit. Udělali jsme jich 15 a Zarato je odnesl Tiovi, ten je nasoukal do vyvrtaných děr a přidal rozbušky. Zatímco si Tio hrál, Zarato mě trpělivě pomáhal slaňovat dolů, ukazoval a nasvicoval mi všechny možné odpočívadla a upozorňoval na nestabilní vzpěry, na které nemám spoléhat. Za každou větou přidal: „ Hlavně se nepouštěj toho lana!“ Lano byla jediná jistota, skála nebo klády Vám lehce zůstanou v ruce a navíc se obě kloužou. Lano není o moc lepší, ale pokud se na něm udržím – bude to krásný den!

Nějaký čas to dolu zabralo, posledních asi deset metrů. Křikl Zarato na Tia, že už jsme dole a že může začít. A tak to Tio odpálil a fofroval dolů. Neskutečné! Kdyby se kdekoliv zasekl, výbuch ho zavalí, protože všechno, co výbuch odstřelí od skály, bude padat přesně tam, kudy lezeme dolů. Než jsme dolezli na dno šachty, Tio už byl u nás. Cestou na nás shodil pár kamenů, jak kvaltoval, ale kdo by se na něj zlobil..Trochu jsem se podivil, proč se jdeme schovat směrem dále dovnitř do šachty, proč nejdeme spíše směrem k východu, když se vše sesype sem do cesty, ale důvěřoval jsem jim. Došli jsme akorát na takovou větší podzemní křižovatku, dosedli na balvan a začalo představení. Velmi hlasité exploze otřásaly celou skálou, jedna prda za druhou a pak se vše začalo burácivě sunout dolů. Po necelé čtvrt hodině jsme vyrazili na obhlídku. Kluci mi poprvé ukázali, jak vlastně ten wolfram vypadá. V podstatě je poplatný svému prvotnímu jménu wolforma nebo wolfshar tedy vlčí vlas, který mu dal rektor Mathesius v jáchymovské Latinské škole už v roce 1555. Je šedý, až stříbřitě bílý, spolu s ním je na hornině i slída a bronz. Vzduch byl silně prosycen vůní, která i připomínala známý zápach dvou o sebe křesajících křemenů. Přelezli jsme zával a směřovali ven ze štoly, pro dnešek je vyděláno. Teď se musí den počkat, než se usadí prach a bude možné se tam vrátit, vynosit odstřelený kus skály a na primitivních drtidlech a vodních sítech oddělit wolfram od bezcenného kamene.

Kluci mi dali dva kameny na památku a co Vás rozhodně překvapí je ta váha. Wolfram má totiž jednu z nejvyšších hustot mezi kovy, konkurovat mu jich může pouze několik, mezi nimi například zlato, nebo platina. Konec konců k falšování zlatých cihel se často i využívá, ale jinak je jeho využití spojeno spíše s jeho obtížnou tavitelností, tedy například jako materiál do žárovkových vláken. Ne celý svět svítí spořivkama. Ještě nějaký čas zabralo se odinstalovat z těch vlhkých a malých holinek. Na pár minut jsme ještě zabředli do rozhovoru o historii dolů v Quime a náročnosti hornické práce. Kluci to mají dolů do městečka asi hodinu chůze strmým kopcem, já jsem si povylezl kousek výše na hřeben hor a do konce dne pozoroval kondory, jak se majestátně vznáší nad strmým údolím říčky Quime a jeho eukalyptovými lesy. Tady na světle možná vládně Bůh, ale v dolech je to El Tio – něco jako ďábel a ochránce všech horníků (ano, Zaratův parťák se jmenuje stejně a možná jsem měl tu čest s tím nejvyšším) . Poděkoval jsem jim oběma za krásný den a zdravou kůži.