„Do čeho jsme se to zase jednou pustila, a co jsme si myslela?!“ Říkám si asi 2 týdny před odjezdem na zimní přechod Hochschwabu. Tolik jsem se těšila, že si pojedu vyčistit hlavu do přírody, mezi sníh a horské štíty. Ale teď jako obvykle nestíhám a lavinovou výbavu nemám ještě vůbec zajištěnou. Jen doufám, že švagr mezitím nestihl půjčit přislíbené sněžnice někomu jinému. No všichni ten EXPEDITION CLUB chválí, tak doufám, že to nebude můj první a zároveň poslední výlet do zimních hor.

Dopadlo to (až na počasí) velmi dobře. To je tak trochu princip EXPE, že není všechno dopředu nalajnovaný a umět si to užít i když je venku blizard, ne? Ale ten naštěstí nebyl.

Tak jo, všechno mám sbalené a vyrážím na sraz do klubovny. Jede nás 7, ale tady je lidí mnohem víc, pořád někdo courá tam a zpátky, jen ten průvodce chybí. Zatím nám tu nechal těhotnou manželku, která rozptýlí mé poslední pochybnosti. Na cestu dostáváme takový kapesní váček s instrukcemi do lavin a opičí tyčinkou. To je milé, ne? OK, jsme všichni, jsme napakovaní v dodávce a můžeme vyrazit vstříc dobrodružství.

Za 4 hodiny cesty tu máme sníh i mráz, že si musíme lopatičkama (nemůžu si pomoct, ty lopaty, co jsou součástí lavinové výbavy, mi připadají jak pro trpaslíky, anebo aspoň kdybych byla trpaslíkem, nějakou takovou bych si chtěla pořídit :-D) proházet závěrečných pár metrů cesty, aby mohla expediční suprkára dojet až pod hranici lesa. Připravili jsme si sněžné polštáře, jenže uprostřed noci se teplota dostala nad 0 a začalo poprchávat, až nám to začalo pod stany odtávat. Musím uznat, že jsem déšť v lednu v Alpách nečekala. Děkuji ti moudrá přírodo, zase jsem o zážitek bohatší! Ještě, že ty vlhké stany nemusíme brát s sebou nahoru.

Začínáme příjemným tempem a jak odhazuji vrstvy, přichází i mé sněžnicové poprvé. Dokud jde jen o drobné stoupání, je to ještě dobrý, ale pak začíná být cesta hezčí, zajímavější a taky náročnější. Óóó, kde jsi má ztracená fyzičko. Kdo na to má, ten si to vychutnává, kdo neumí, ten funí.  Závěrečný předobědový stoupák na Voisthaler Hütte už opravdu stojí za to. Ani už nevnímám, jestli prší. Co sakra cítím je vítr, který profoukává můj zkřehlý odkysličené hrudník.

Uff! Jsem tu a vím, že je to jen oběd, ale klidně bych snědla půlku batohu. Odpočinek v chatě nám přišel všem vhod a bojím se, že při delším sezení by tu byla možnost, že se nám odtud nebude chtít a byli bychom tu schopní přenocovat. Na to nám průvodce Ondra slibuje mnohem „luxusnější“ příbytek, takže se všichni vydáme opět kupředu. Vzhledem k tomu, jak je naše skupina výkonnostně pestrá, brzy se naše skupinka účastníků natahuje. Po hodině si připadám jako v pohádce. Ne, že by mě tak uchvátily okolní panorámata. Je to spíš jako v Popelce: „Mlha přede mnou mlha za mnou“. A pak najednou, nevím, kolik metrů před sebou, slyším Pepu, jak na mě optimisticky volá, že už jen půl hodiny. Mé srdce zaplesá, nejen že jdu správným směrem, dokonce tam dojdu za světla. Nebo vlastně za bíla! Následuji stopy, co vyšlapali rychlíci přede mnou a za chvíli potkávám taky Ondru. Ten už si mezitím stihl ve wintráči odložit a vyrazil podpořit zadní voj.

Horská chata Schiestlhaus je sice dost velká, ale kdyby mi toho odpoledne nestála přímo v cestě, skoro bych si ji nevšimla.  Velká část chaty funguje jen v létě, teď je zpřístupněn jen malý kamrlík. Ve srovnání s minulou nocí je to mnohem teplejší, sušší a přívětivější prostředí a nás 8 se sem vejde tak akorát. A když už tu tak všichni sedíme, večeříme a srovnáváme, čí meníčko je voňavější a výživnější, je konečně čas se trochu víc poznat. Kdo co dělá, nedělá, kolik už toho nacestoval, ať už s EXPE nebo na vlastní triko… Na tuto část jsem se docela těšila, strašně mě zajímalo, kdo všechno jezdí na výpravy, do míst, která nejsou pro každého. Navíc na sebe konečně pořádně vidíme (teda pokud zrovna nezhasne světlo, které má interval asi 7 minut :-) Atmosféru utužují kolující krabičky sušených plodu nebo vánočního cukroví. Pak už nezbývá než jít spát a doufat, že zítra na východ slunce bude lepší počasí.

A taky že bylo! Ve spacácích je sice teploučko a pohodlí, ale „vyběhnutí“ těch 100 výškových stojí za to! I ten východ slunce jsme stihli. Dlouho se mi nenaskytl tak pěkný výhled do krajiny. Děláme i společné vrcholové foto. Zatímco nahoru nás hnala touha za dalekosáhlými výhledy, cesta zpět je trochu bojovnější. Bohužel moje technika přechodu svahu šikmo stranou se od včerejška nezlepšila, i když zrovna teď máme mírné problémy všichni. Jeden úsek dlouhý asi 100 m jdeme tak 15 minut? To určitě ne, ale skoro mi to tak připadá. :-D

Na cestu k autu máme dost času, takže zbytek rána probíhá poklidně. Před odchodem nás Ondra ještě kontroluje, jestli máme zapnutý pípák a jde se. Počasí je skutečně luxusní, vlastně až teď pořádně vidíme, kudy jsme to předchozího dne šli (nebo aspoň ten půlhodinový úsek k rozcestníku). A jak někdo poznamenal, možná dobře, že jsme to včera neviděli a jen pokorně šli mlhou. A jdeme tak i dnes. Kdo si myslel, že když včera to bylo celé nahoru, půjdeme dnes jen z kopce, ten si to myslel špatně :-D. Převážná část cesty byla opravdu po hřebeni, kdy jsme mohli obdivovat výhledy do dály na zasněžené i holé pláně a štíty. Jenže letošní klimatické podmínky zimním radovánkám moc nepřejí, a protože nikdo zatím neprokázal účinnost sněžnic na kamenitém nebo zabahněném podkladu, musíme je v několika úsecích sundávat. V jednom místě dostáváme pokyn dál po cestě nepokračovat a prý to střihneme tady. Prostě dolů trošku takových suťoviskem. To si prosím nestěžuju, cesta tam aspoň na začátku byla. Když jsme zdolali kamzičí stráň, začalo přibývat sněhu, že jsme se jím museli vyloženě brodit. A zatímco Pepa si užíval propadání do sněhu, místy téměř po pás, Venca chtěl vyfotit, aby mu budoucí děti věřily, kudy se musel prodírat. (Nutno dodat, že Venca to přežil, teď už čekáme jen na ty děti :-) My ostatní jsme byli rádi, že jsme to nějak sešli nebo se aspoň sklouzali. Pro mě osobně byla konečná fáze sestupu náročnější než výstup a tímto děkuji všem, co to se mnou došli dolů a nenechali uprostřed lesa.

Tím že jsme netrefili přesně zamýšlenou trasou nýbrž jsme se plahočili jakýmsi průsekem, jsme se k autu dostali až se soumrakem. Při přesunu na místo zítřejšího startu jsme si v autě plánovali, jak a co budeme vařit. Nevím, kde se to nakonec zlomilo, že jsme skončili v příjemné italské restauraci… Asi nemusím připomínat, že jsme tam vedle těch rodinných večeřích a dostaveníček u vína působily jak sáňky v létě. Toto byla má první akce s EXPE. Doufám, že jsem teď něco neprokecla a že i drsní dobrodruzi můžou občas zajít na dlabanec z talíře :-)

A mezitím, co se povídaly historky z ultramaratonů nebo jak vyzkoušet nepromokavé ponožky, se nám opět rozpršelo. „Nebojte, tam je budova a tam se budeme moct schovat,“ chlácholil nás průvodce. No jo, jenže budova zavřená, záchody s vodou taktéž. Ono to taky funguje jen v teplejších měsících. Nebudu to rozmazávat, někteří z nás přežili docela v suchu a jiní trošku míň.

Ráno bylo určitě moudřejší i přívětivější večera, jen tu cestu nahoru na Rax jsme opět nemohli natrefit. Jako zbloudilí pocestní jsme se každý rozešli na jednu stranu. Na spodní stanici lanovky se paní v okýnku tvářila, jako by v životě o žádné cestě ani neslyšela. Ona určitě neslyšela, jak jsme byli předchozí 2 dny drsní (a šli třeba si do restaurace, hihi). Takže jsme se nakonec nechali zlákat a vyvézt se nahoru kabinkou. Koho by překvapovalo, že se s nabývající nadmořskou výškou změnilo i počasí a obklopily nás tmavé mraky. Co jsme ale čekali míň, byla docela velká vrstva sněhu. Brodící 5-ti kilometrový okruh okolo alpské zahrádky, s vyhlídkou a zakončený vyškrábáním se na Jakobskogel byl absolutně dostačující našim bezsněžnicovým i časovým možnostem. A polívka v Ottohausu taky nebyla k zahození. A protože předchozího den jsme si toho sestupování a hledání cesty užili málo, rozhodli jsme si dát dnes repete. Navíc, kdo by chodil po cestě, když to může vzít kaňonem s popadanými stromy a rozkvetlými čemeřicemi (babi, byla bys na mě hrdá, že jsem si vzpomněla na ten název :-D). A to jenom podtrhovalo ten fakt, že dole už bylo hotové jaro a 16 stupňů!

Závěrem bych chtěla poděkovat Ondrovi za dobře odvedenou akci a ostatním spolucestovatelům, za příjemně strávený čas, a jestli se něco stalo jinak, než jak jsem popsala, tak mě prosí omluvte. Ono 2 měsíce od akce už mě opustily nejen puchýře, ale i paměť. Až tato podivná doba skončí, snad se budeme moct vydat vstříc dalším dobrodružstvím.