Strávit 35 hodin v autě a jet z Brna za polární kruh není zrovna věc, kterou chce člověk podstupovat dobrovolně. To máte 20 hodin do Tallinu, 2 hodiny spánku, další 2 hodiny na trajektu, prohlídka Helsinek a když se už vám zdá, že jste téměř u konce, nacházíte se teprve v polovině cesty a dalších 1 100 km vás teprve čeká. Proč tvrdnout 3 dny v autě kvůli jediné výpravě? Protože táhneme osmero polárních saní, 18 krosen, několik párů lyží a také sněžnice a do letadla bychom to všechno těžko vměstnali. Sečteno potrženo, naše auto připomíná sáňky Joulupukkiho, tedy finské obdoby Ježíška. Asi jste už sami pochopili, že finština není zrovna libozvučný jazyk a připomíná spíš krční chorobu. Oficiálně uznaným nejdelším finským slovem je "Epäjärjestelmällisyydellistyttämättömyydellänsäkäänköhän", což v překladu znamená: "Zajímalo by mě, jestli to není jeho aktem neučiniti něco, co bude považovat za nesystematičnost." Uznejte sami, nezní to šíleně?!

Je to asi tak šílené, jako skupinka Čechů jedoucí 3000 kilometrů do Laponska přecházet zamrzlé jezero Inari, které člověku taje pod nohama. V den startu přechodu se probouzíme ve stanu vedle auta a s překvapením zjišťujeme, že je 1 °C a že by se místo saní mohl hodil nafukovací člun. Po válečné poradě se shodujeme, že by ten přechod jezera suchou (zasněženou) nohou mohl přece jenom vyjít a jdeme tedy na to! Sáně se za člověkem táhnou jak smrad a jelikož se před námi nachází jen nekonečně bílá pláň, lehce ztrácíte pojem o vzdálenosti. Už po pár minutách se koukám dychtivě na hodinky a ve vteřině si uvědomuji, že tenhle výlet bude sakra na budku. Přirovnal bych to k běhání na pásu ve fitku. Snažíte se ze všech sil, ale stejně stojíte na místě. Navíc na 15. kilometru padá tma a závěrečných 6 kilometrů se nese v duchu nočního bobříka odvahy. Naštěstí má vše veselý konec a útulný srub po sedmé hodině večerní přece jen nacházíme. Navíc je tu luxusní suchý záchod, který se zahazuje zahradní směsí a velká budka plná dřeva na podpal. Prostě paráda!

1. den jdeme trasu dlouhou 29 kilometrů a highlight dnešního dne je zjištění, že jeden z účastníků spal na střední škole se svou učitelkou  :-D Samotný přechod je velmi stereotypní a prakticky jen šlapete podél vytrasírkované cesty pro skútry. Jdete po naprosté rovině, bílo kam až oko dohlédne a při troše štěstí vám sníh dovolí jít ve dvojstupu a kecat s kolegou. Většinou se však se saňemi boříte natolik, že musíte jít v řadě za sebou a pak se jedná o slušný myšlenkový detox. 3. den je sice výrazně kratší (19 km), ale teplota nad nulou v kombinaci s deštivým počasím na nás působí dost negativně. Prostě nechceš stát uprostřed 96 metrů hlubokého zamrzlého jezera, když na tebe prší. Při dobrých podmínkách člověk ujde i 5 kilometrů za hodinu a po této vzdálenosti se vždy na sebe snažíme počkat. Největší odměnou dnešního dne je čínská polívka z termosky a balíček haribáků. Po tomto dnu už máme v nohou téměř 24 hodin pochodu a některým účastníkům se objevují první puchýře. Je to zvláštní pocit stát uprostřed zamrzlého jezera a vědět, že když se pod vámi propadne led, tak máte téměř nulovou šanci na přežití. Člověk se občas poohlíží okolo a představuje si, jak rychle by dokázal z postroje odepnout saně a rozběhnout se k nejbližšímu ostrůvku. Jsem upřímně rád, že jsme na jezeře viděli jen jedno kritické místo, kde vyloženě prosakovala voda a to se dalo bezpečně obejít.

Ráno nás čeká sněhový šok. Vylézáme před chalupu a čučíme jak bacil na lékárnu na polo roztátý sníh. V noci bylo nad nulou a kvůli strachu z potenciálního nebezpečí roztání ledu vycházíme na jezero co možná nejdříve. Několikatýdenní mrazy, které naší návštěvě předcházely však vytvořily slušnou ledovou pokrývku a náš strach z tenkého ledu se nakonec ukazuje jako zbytečný. Během hodiny docházíme k široké skútrové stopě a už před dvanáctou hodinou přichází do cíle přechodu jezera Inari. Zvládli jsme to! Přenechávám saně kolegům, beru péřovku s termoskou a snažím se dostopovat zpět pro naše auto. Nakonec se mi to po více než 3 hodinách daří a jelikož jsme na kola prozíravě nasadili řetězy, tak ani nemám problém vyjet. Drobná změna přichází ve chvíli, kdy mi volá jeden z účastníků: „Dneska má být odtud vidět polární záře! Kup dvě flašky vodky, pakl piv a přespíme dnes u jezera!“ Tahle změna plánu se nakonec ukazuje jako skvělé rozhodnutí a kolem půlnoci se partička polo-opilých Čechů potácí po jezeře a sleduje mihotající se světla po obloze. Na severu jsem byl již několikrát, ale polární záři vidím poprvé. Nádhera! Následující den se přesouváme 4 hodiny autem na jih, kde startujeme na druhý čtyřdenní výlet této výpravy a přemisťujeme se do Národního parku Urho Kekkonena. Po několika dnech na jezeře máme radost, že se opět pohybujeme v lese a nepochodujeme jen tupě po rovince. Po setmění přicházíme k chalupě a s úžasem zjišťujeme, že je tu luxusní sauna i nezamrzlým potokem. Plán na volný den je tedy jasný!

„STOP! NO ENTRY WITHOUT SPECIAL PERMIT,“ hlásá velká žlutá cedule s rudou zdviženou dlaní. Rozhodli jsme se, že si volný zewling den necháme až na zítřek a místo toho podnikáme výlet k nedalekému příhraničnímu pásmu na kopec Rauhanpaalu. Ta velká důležitá cedule je tu proto, abychom se náhodou nezatoulali do příhraničního pásma s Ruskem, kde bez povolení nemáme co dělat. Výstup na vrchol připomíná expedici na osmitisícovku. Já s Davidem máme co dělat, abychom na lyží zdolali zhruba 120 metrů vysoké převýšení. Zatímco většina šlape na sněžnicích, tak si největší vzrůšo užívá Petr. Ten jde jako starý mazák bez lyží i sněžnic jen tak v pohorkách a boří se až po stehna do sněhu. Všechna čest, že to nevzdal a vystoupal s námi až na vrchol. Z Rauhanpaalu se nám naskýtá překrásný pohled na vrchol kopce Korvatunturi, který tvoří hranici s Ruskem a kde prý podle místních žije finský Santa (Joulupukki). Žádného vousáče s dárky však nepotkáváme a místo toho si užíváme cestou zpět k chalupě překrásného západu slunce. Dáváme si krátkou svačinku v útulném bivaku na půli cesty a s překvapením hodnotíme, jak jsou Finové ohleduplní k veřejnému majetku. Raději nemyslím na to, jak dlouho by vydržela podobná chalupa u nás, kdyby se stejně jako zde nezamykala a byla tak parádně vybavená. Domů se vracíme se setměním a ihned roztápíme sauna. Taková paráda!

Volný den trávíme každý po svém. Někdo vyráží na pěší výlet, jiní se saunují nebo si čtou knížku. Po šesti dnech trekování přichází volný den tak akorát vhod. Díky absenci telefonního signálu se člověk nemusí ničím rozptylovat a jsme tu široko daleko úplně sami. V podvečer podnikáme mistrovství galaxie v sáňkování a pomalu se loučíme s pobytem v národním parku. Bylo tu tak krásně! Ráno vstáváme před šestou, uklízíme chalupu a frčíme zpět k autu. Teplota klesá na -11 °C a začínají mi namrzat vousy. Konečně si připadám jako na polární výpravě! Nakládáme auto a vyrážíme směr Rovaniemi, kde se střídáme s další skupinou a vyrážíme do víru maloměsta. Nakupujeme dobrůtky pro naše nejdražší a večer navštěvujeme nedaleký bar s kulečníky a na finské poměry podezřele levným pivkem. Závěrečný večírek se poněkud protahuje a dobrá polovina účastníků si přísahá, že příští rok vyrazí na polární výpravu do Grónska. V duchu si klepu na čelo a namlouvám si, že do třiceti stupňů pod nulou mě jen tak někdo dobrovolně nedostane. I když… nikdy neříkej nikdy! Před polednem zvedáme kotvy a po mezipřistání v Helsinkách dorážíme do Prahy. Není nad to vyspat se ve vlastním pelíšku. O půlnoci upadám do kómatu a jsem rád, že jsem konečně zase doma.

Parádní akce na které se sešla skvělá parta lidí a jsem moc rád, že jsem měl konečně možnost spatřit polární záři. Teplota k nám byla více než šetrná a těžko říct, jak bychom si akci pochvalovali, kdyby bylo avizovaných pětadvacet pod nulou. Už teď se nemůžu dočkat, až zase vyrazím na sever. Díky parto za super zážitek! :-)