Původně jsme měli vylézt na všech 17 tisícových vrcholů Krušných hor. Bohužel se to zvrtlo. Jeden den přišla bouřka a zdolané tisícovky jsme přeměnili na utracené tisícovky. Na druhou stranu se nám podařilo během 6 dnů ochutnat 20 druhů piv, což také není na škodu… Život je hořký, bohu dík!

Ačkoliv nám doba covidová udělala čáru přes rozpočet ohledně jarního cestování do zahraničí, rozhodli jsme začít realizovat české výpravy. Už dlouho jsem koketoval s myšlenkou, že bych rád zdolal své rodné krušnohorské pohoří a byl jsem moc rád za tuhle nenadálou příležitost. Krušné hory měly v minulém století nepříjemnou pověst a staly se synonymem silně zničené přírody. Neživá země – měsíční krajina s umírajícími stromy nad špinavými doly a elektrárnami. Imisní kalamita ze 70. a 80. let se černým písmem zapsala nejen do dějin horského masivu, ale i do života a osudů zdejších lidí. Denně museli dýchat znečištěný vzduch, jejich obydlí často halila smogová deka. Nejdelší české pohoří bylo svědkem všeho, co naší zemi postihlo. Bylo z něj dolováno nerostné bohatství, vidělo a odneslo války, zničil ho socialistický průmysl. Na severozápadní hranici Československa vzniklo území, které mohlo být demonstrací toho, co lidstvu zbude, pokud nebude přemýšlet. To však již není pravda! Po necelém půl století patří Krušné hory k jedněm z nejčistějších pohoří v České republice. Stává se z nich zapomenutý turistický grál, protože všichni básní o Šumavě, Jizerkách, Krkonoších a „Krušky“ jsou tak trochu mimo. A to nejen obrazně řečeno, ale i geograficky.

„Ahoj babi, jak se máš,“ volám na postarší postavu stojící ve futrech. Babičku jsem pár měsíců neviděl a oba máme velkou radost. Schválně jsem si výpravu naplánoval tak, abychom startovali z Chomutova a já u ní mohl den před startem přespat. Povídáme si celé hodiny a večer otevíráme dědečkovy cestovatelské deníky, které mě inspirovaly k psaní tohoto blogu. Následující dopoledne přijíždí devítičlenná parta dobrodruhů z Expedition clubu a vyrážíme vstříc nečekaným dobrodružstvím. První den procházíme Bezručovým údolím a jsem překvapenej, že jsem se tu ještě nikdy nebyl proběhnout. Opravdu krásné místo a pochvaluji si, jak nám to krásně šlape. Prvního zrzouna lámeme v restauraci Druhý Mlýn a užíváme si pohodového dne. Ani se nám nechce pokračovat dále a když po pár kilometrech přicházíme do Nové Vsi, necháváme se zlákat na další krmelec. Poslední hodinka treku utíká jako voda a než se nadějeme, nacházíme se u šebestiánského rybníka. Krásné místo na přespání, kde se dá vykoupat a nic nám tu nechybí.

Následující ráno nikam příliš nespěcháme. Nechce se mi neustále chodit po asfaltu, takže vybírám o něco delší trasu, která vede po neznačených stezkách a užíváme si blahodárného ticha. To nikdy nezklame. Klid a panenská příroda však nedrží věčně a po pár kilometrech přicházíme s frekventované silnici, kterou musíme pár kilometrů kopírovat. Aby toho nebylo málo, tak je část cesty uzavřená kvůli rally a burácející auta nám zrovna nezlepšují náladu. Naštěstí se po chvíli ztrácíme v horských pastvinách a po dalších pár kilometrech hledíme na siluetu kopce Mědník. Jsem domluvený se svým kamarádem Milanem, že nám pojede na kole naproti a že u něj dnes přespíme. Nejdříve se však stavujeme v Měděnci na pár zrzounů a jen tak tak utíkáme před deštěm k Milanovi na Kovářskou, kde přespáváme další noc. Tomu však ještě předchází návštěva hospody Bílý dům, která naprosto mění podstatu sousloví „lidové ceny“. Neskutečně milá obsluha z cenami jak za komárů nám zlepšuje den. Nejen, že tu pivo stojí 25,- Kčs, ale navíc je tu akce 4+1 zdarma, takže si dáte na dvě kila deset piv. Uff!

Opilecké ráno rozjasňuje bouřící se nebe. Předpověď na dnešní den je opravdu špatná a riziko bouřky je na celý den. Ačkoliv jsme dnes měli začít se sbíráním jednotlivých tisícovkových kopců, musíme změnit harmonogram. Nemáme totiž volný den na to, abychom začali až zítra a za pochodu vymýšlím náhradní program. V nedaleké cukrárně dáváme pizzu se zákuskama a bereme první bus na Božák. Házíme si věci na předem domluvené ubytko a domlouváme si prohlídku štoly Johannes, což je za bouřkového dne jediná rozumná aktivita. Možná to nevíte, ale název Krušné hory vznikl od staročeského slova krušec znamenající rudný kámen. Krušit znamená těžit a jak už název napovídá, nachází se zde opravdu velké množství velkých, či menších štol. Jednou takovou je Johannes, kde se těžilo od 16. století do 70. let 19. století. Jde o mimořádně zachovalý komplex historických důlních děl, ve kterém staří horníci vyrazili podzemní komory obrovských rozměrů, jaké lze i jinde ve světě vidět jen málokde. Navíc nám dělá průvodce borec, který je pro svou práci evidentně zapálený, takže je jeho vyprávění opravdu poutavé a zanechává na nás hluboký dojem. Po tříhodinové prohlídce jedeme rovnou do božídarského pivovaru. Jedná se o krásnou novou budovu, kde vaří nejen znamenité pivo, ale také skvělé jídlo. Na závěr dne si procházíme nedaleké rašeliniště a jelikož na Božáku chcípnul pes ukončujeme rozjíždějící se mejdan poněkud dříve, než je zdrávo. Co se dá dělat – aspoň pošetříme síly na další dny.

Následující ráno vymýšlíme co budeme dělat dál. Plán zdolat všechny krušnohorské tisícovky vzal s bouřkou za své a najednou se nemusíme držet dříve stanoveného plánu. Beru tedy účastníky po Ježíškově cestě a následně podél Blatenského příkopu. Je to mé oblíbené místo a líbí se mi, že se šlape po úzké neasfaltové pěšince, kam příliš lidí nechodí. Po pár kilometrech docházíme na Ryžovnu. Dáváme klasicky pivko, oběd a jen ze zvědavosti běžím na průzkum nedalekého pivovaru. Ačkoliv je zavřeno, zakecávám se s majitelem a jelikož máme společné kamarády, prodáváme mi několik lahví lahodnému moku. Další skvělý člověk, na kterého máme štěstí! Připadá mi, že buď tu žijí hrozně milí lidé, kteří by pro Vás udělali první poslední nebo strašně neochotní burani, kteří nadávají na to, že si zde postavili hospodu a oni jim sem chodí lidi. Ten druhý případ byl přesně majitel podniku, kde dáváme oběd a jsem moc rád, že zde dlouho neotálíme a běžíme se podívat na nedalekou Přírodní rezervaci. Krása střídá nádheru! Dlouho však neotálíme a pokračujeme směr Plešivec, který jako jeden z mála tisícových kopců nabízí hezký výhled do okolní krajiny. Nachází se sice od nás trochu z ruky, ale to nám vůbec nevadí. Lámeme na vrcholu dalšího zrzouna a frčíme do Abertam, kde si u místního vietnamce dokupujeme zásoby na zbytek dne. Cestou na Blatenský vrch si prodlužujeme návštěvou “hobitína”, tedy Občerstvení u Červené jámy. Je bohužel zavřené, ale stejně stojí za to, protože je jak vystřižené jak z Pána prstenů. Odtud až na Blatenský vrch je to celkem nuda a zpevněná silnice, nicméně nahoře to stojí za to. Cestou se nám stala jedna nečekaná událost, za kterou mohl pes Black, kterého měla jedna účastnice sebou. Však to znáte… Můžou vás mít všichni ve skupině rádi a můžete být maskotem výpravy. Jenomže pak propasírujete přes náhubek hovno a najednou ztratíte všechny kámoše. Smutný osud nenažraného psa. Rozhledna na Blateňáku je sice zavřená, ale Vlčí jámy nemají chybu a je tu sníh celoročně. Krásné místo! Na závěr se ještě fotíme u největší lavičky v ČR a spíme na louce díky www.bezkempu.cz. Znáte? Ne? Vyzkoušejte!

Předposlední den výpravy máme dost kliku. Kvůli absenci hospody se rozhodujeme jít nejkratší možnou cestou do oficiálně nejmenšího města ČR, Přebuzi. Úvodních pár kilometrů po silnici je sice oser, ale jakmile se dostáváme do lesa, máme zase pusu od ucha k uchu a necháváme se unášet magickou atmosférou, kterou zdejší lesy mají. Máme štěstí, že docházíme na ubytko Kovářská bouda včas těsně před tím, než začíná pršet. Dáváme jídlo, pivko a hned po dešti vyrážíme na výlet do starého zajateckého tábora na Rolavě. To místo má neskutečné genius loci a natáčeli se zde snímky jako Rapl nebo Schmitke. Pokud budete mít cestu kolem, tak určitě tohle místo navštivte – budete překvapeni. Večer zase pár pivek a volná zábava. Čepují tu Plzeň, takže o kvalitní zábavu je postaráno :-)

Závěrečný den je ve znamení výstupu na Špičák, odkud se nám naskýtá parádní pohled na mou oblíbenou Bublavu (máme zde chatu). Po chvíli přichází loučení s Evou, která bohužel pospíchá na dřívější vlak. Valíme na Olověný vrch, kde jsem se jako malej špunt učil lyžovat a z snažím se na protějším kopci rozpoznat naší bílou chalupu, kde jsem již roky nebyl a na které se negativně podepsal zub času. Je mi po ní teskno… Odtud pokračujeme kolem Tisovce až na Hradiště, kde je hezká naučná stezka pro děcka, zřícenina hradu a také ferrata (wau?!). Náš trek ukončujeme jak jinak než v hospodě s příznačným názvem Severka. Následuje přesun na vlak, vyhození účastníků v Sokolově, další vlak do Chomutova k babičce pro auto a než bys řekl: „Byl to ale krásný výlet,“ opouštím své milované rodiče v Sokolově a jedeme přes celou republiku do Brna. Když o půlnoci padám do peřin, mám nesmírnou radost z pohodového výletu. Všechno sice nevyšlo podle plánu, ale skvělá parta lidí v kombinaci s překrásnými lesy mi zlepšili náladu. Skvělá výprava, na kterou budu ještě dlouho vzpomínat! :-)