To, že původní plán, jet na Inari, neklapne, jsem čekal tak od listopadu. Finsko je celkem zavřené a tak bylo jasné, že se buď pojede jinam, nebo nikam. Naštěstí Švédsko je k cestovatelům z Česka stále vstřícné a tak to byla jasná volba. Tak se z Inari se stal kus cesty Kungsleden se začátkem v národním parku Abisko.
Předcestovní zábava
- pondělí večer - email s instrukcemi, nakonec se vrátíme do Polska a ne do Prahy kvůli lepšímu spoji a také drahým antigenním testům ve Švédsku. Dáváme si do úterý čas na rozhodnutí. Buď jedeme všichni nebo nikdo.
- úterý - všichni jedou! Kupujeme letenky a jízdenky na vlak. Zavazadlo s běžkama vyřešíme pak.
- úterý večer - ČSA mění let tam. Letadlo odlétá z Prahy dřív a ve Stockholmu je později… divné. Švédské vlaky mají problém v systému a jízdenka tam nejde koupit. Zjišťujeme, že plán dát 6 párů běžek do jednoho obalu a poslat to jako jedno zavazadlo odporuje přepravním podmínkám.
- středa - povedlo se koupit jízdenky na vlak ale jen některým lidem v lůžkovém kupé. Vymyslíme to na místě.
- pátek ráno - ČSA odmítají přepravit cokoliv, co má více, než 180 cm, což z našich běžek splňuje přesně nula párů. Volíme alternativu ve sněžnicích a backcountry lyžích. Aspoň jsme pochopili tu divnou změnu letových časů, když jsme původní proudový Boeing 737 vyměnili za mnohem menší, pomalejší a vrtulové ATR 72.
- pátek poledne - ČSA vyhlašují insolvenci a my napjatě čekáme, zdali odletíme.
Den 0
Netradičně je potřeba zajistit testy před cestou, takže vlastně do poslední chvíle nevíme, zdali odjedeme všichni. Naštěstí všichni negativní, ale to čekání na výsledek bylo hrozné. To, že by člověku na poslední chvíli mohlo propadnout dost peněz v letenkách a jízdenkách není moc dobré. V podvečer sraz na téměř prázdném pražském letišti. Je potřeba přebalit zavazadla do saní, všechno omotat fólií a doufat, že s odbavením nebude už další problém. Na počátku to vypadalo, že bude, protože paní na přepážce se tvářila poměrně skepticky ohledně naložení šesti sání do letadla ATR 72, kterým letíme. Nakonec vše prošlo a my se dostali letadlem do Stockholmu. Po krátkém hledání toho správného nádraží a mrznutí na podzemním peróně jsme se dostali do vlaku. Naštěstí jsme měli štěstí na průvodčí, která nám zajistila dvě spací kupé a to i pro lidi, kteří měli noc strávit v sedě. Po uvítacím panáku jsme si ustlali a vydali se do říše snů na palubě vlaku.
Den 1
Noc ve vlaku byla příjemná. Po snídani v jídelním voze jsme museli přestoupit ve městě Boden na vlak do Abiska. Ten už nebyl lůžkový, tak jsme se na dalších 6 hodin nacpali do jídelního vozu. Cestování vlakem ve Švédsku má výhodu úžasných výhledů z oken a také delších zastávek ve stanicích, kde se člověk může podívat ven a protáhnout si nohy.
Překonali jsme polární kruh a odpoledne přijeli do Abiska. To nás přivítalo sněžením a velmi silným větrem. Naštěstí jsme měli luxusní ubytování a tak nám to nevadilo. Zašli jsme do slušně vybaveného obchodu, kde se kromě všeho na turistiku dalo koupit i jiné než instantní jídlo a tak jsme si užili poslední “normální” večeři na několik dnů. Po večeři následovalo krátké období s polární září a sauna.
Den 2
Plán jednoduchý - vyrazit na cestu, seznámit se s vybavením, vychytat případné mouchy a dojít na 14 km vzdálenou chatu Abiskojaure. Počasí bylo příjemné - teplota lehce pod nulou, občas slunce, rozumný vítr. Cesta ubíhala dobře, hned na začátku jsme ztratili signál a ten se znovu objevil až za 6 dní, takže si člověk od světa příjemně odpočal. Posledních pár kilometrů se šlo po zamrzlém jezeře, což ovšem nebylo moc příjemné.
Posledních pár dnů bylo nad nulou, dokonce pršelo a tak bylo pod slabou vrstvou čerstvého sněhu hodně vody a rozmoklého sněhu. Promočit si boty hned první den by určitě nebylo žádoucí. Odpoledne jsme došli do chaty, kterou spravovaly dvě paní ve věku nad 60 let. To nás trochu překvapilo, ale později jsme potkali ještě větší extrém. Sauna byla bohužel kvůli Covidu zavřená. Obchod byl otevřen a slušně vybavený. Kromě instantních potravin se daly koupit i plynové kartuše, hygienické potřeby, celkem dost normálních potravin a pivo. Sice jen 3,5% s cenou 50 SEK za prošlou třetinku, ale přece jen pivo. Chatu jsme sdíleli se sólo cestovatelem na běžkách z Německa, který byl vybaven tak dobře, že jsme začali zpochybňovat naši vlastní výbavu.
Den 3
Věděli jsme, že nás čeká nejtěžší den výpravy. Ráno jsme ale ještě nevěděli, jak těžký. Hned začátek byl celkem náročný. Prvních 5 kilometrů nám trvalo dvě hodiny a vzalo většinu sil. Cesta nebyla vůbec prošlapaná a většinu času nebyla ani značená, tak jsme se trochu zmateně brodili v hlubokém sněhu a zasněžených kalužích. Naštěstí jsme pak narazili na vyježděnou stezku od skútru, po které se šlo naopak skvěle. A dokonce jsme viděli první 4 soby! Pak jsme museli z vyjeté stezky opět uhnout, ale měli jsme pocit, že cíl cesty je už blízko. Jenže pak přišla cedule, která nám řekla, že ten je ještě 11 kilometrů daleko. Nedalo se nic dělat a tak jsme šli a šli a šli.
Do cíle, k chatě Alesjaure, jsme došli po západu slunce a tak vyčerpaní, že energie na stavbu stanu moc nebylo. Naštěstí nás zachránila venezuelsko - švýcarská cestovatelská dvojice, která nám nabídlo místo v “emergency roomu”, který předtím obsadila. Chata byla v den našeho příchodu ještě zavřená, ale chaty mívají typicky celoročně otevřený emergency room pro případ nouze. Usoudili jsme, že naše vyčerpání je dostatečná nouze pro její využití. Však příležitost na spaní ve stanu ještě bude. Po roztopení asi pěti kýblů sněhu na čaj a večeři jsme šli spát.
Den 4
Dnešní den se tvářil jako úplná pohoda, nějakých 13 kilometrů byla, oproti včerejším asi 23 kilometrům, vyslovená selanka. Počasí nám moc nepřálo, bylo většinou zataženo a celkem vítr. Ale když vyšlo slunce, stálo to za to.
Šlo se ale celkem dobře, až do posledního 3 km dlouhého stoupání na chatu Tjakta, u které jsme chtěli postavit stan. Tam nám došlo, že si včerejší den asi vybral svou daň a ačkoli stoupání nebylo až tak brutální, nějak jsme do něj neměli síly. Nakonec jsme se ale všichni k chatě vyškrábali. Na chatu ten den přijel správce, který ji měl další den otevírat na zimní sezónu. U chaty byl silný vítr, teplota -14 stupňů a pocitová někde kolem -25. Tak jsme po delším vyjednávání se správcem domluvili použití dalšího emergency roomu. Nadšený nebyl, nejdříve říkal, že se tam nemůžeme vejít (to nás nezná ;-) ) a pak se rozhodl, že po nás bude chtít zaplatit, protože, podle něj, nemáme dostatečnou emergency. Na to jsme s radostí přistoupili a obsadili emergency room. Vidina kamen a bezvětří byla prostě příliš lákavá. Spaní ve stanu bude muset ještě počkat.
Den 5
Další den nás čekala další pohodová 13 kilometrů dlouhá etapa. Tentokrát bylo jediné stoupání do 4 km vzdáleného sedla a pak už jen z kopce na chatu Salka, kde jsme měli zarezervován nocleh. Tentokrát opravdový, žádný emergency room. Do sedla jsme měli ještě dost sil a cesta z kopce byla už celkem za odměnu.
Na chatu Salka jsme dorazili v brzkém odpoledni. Tam nás překvapili místní správci. Manželský pár přes 75 let věku, kteří nám sdělili, že při včerejší cestě na chatu měli nehodu na skútru a pán má (minimálně) naražená žebra a paní (opět minimálně) naraženou paži. Poprosili nás o pomoc při odházení sněhu od kontejneru s plynem, což jsme samozřejmě rádi a ochotně udělali. Pán nedal jinak a oplatil nám pomoc několika gratis plechovkami piva v celkové ceně asi 800 - 1000 Kč. Pak přijela další “atrakce” a sice 4 psí spřežení s celkem 23 psy husky. Jejich průvodce byl velmi ochotný, seznámil nás s pejsky a pomohl správcům vykopat díru na vodu.
Den 6
Tak dneska to konečně přijde! Spaní ve stanu! Čeká nás krátká etapa, asi jen 12 km bez výraznějšího stoupání. Bohužel podmínka nic moc, mlha a silný vítr. Podle správce chaty se má z ranních 10-15 metrů za sekundu dostat až na 25 metrů za sekundu v noci. šlo se ale dobře a poslední kilometr k chatě Singi byl vyloženě za odměnu. Oblačnost zmizela a objevilo se slunce a modrá obloha. Výhledy krásné.
Bohužel zima byla slušná a vítr taky. Nakonec padlo rozhodnutí se ubytovat na chatě a neriskovat večerní vichřici. To se ukázalo jako dobrý nápad, protože to, co přišlo pak, nebylo vůbec příjemné. Už když zapadlo slunce byla pocitová teplota opět někde kolem -25 stupni. Pak začalo ještě sněžit. Nám to ale nevadilo, protože jsme si zatopili v kamnech a bylo nám dobře. Jenže pak se objevil v okně záblesk silného reflektoru a ze tmy se vynořil skútr, na něm chlápek, co za sebou táhl přívěs se dvěma kluky odhadem tak 6 - 8 let. Nějakou dobu prý bloudili ve vánici. Nabídli jsme jim místo u našich kamen, načež nám muž nechal dva chlapce s tím, že jde hledat svou manželku, která tam někde venku je se psím spřežením. Jak jinak, že jo. Chlapce víc než možnost, že budou polovičními či úplnými sirotky, zajímala naše čokoláda, které nás ochotně zbavili. Jak se později ukázalo, zažili podobnou situaci už asi počtvrté, takže no stress. Naštěstí se paní i se psy našla a byla v pořádku. Psi byli vyčerpaní a nemohli (narozdíl od těch včerejších) spát venku. A my jsme byli v jediné chatě, která byla zařízená pro psy. Tak jsme souhlasili, že se přesuneme jinam. Sice to znamenalo sbalit věci a opustit vytopenou chatu, ale až takový problém to nebyl. Alespoň do doby, než jsme vyrazili tuto chatu hledat. Vichřice, tma a sněžení byly tak intenzivní, že se po cestě k další, 100 metrů vzdálené chatě mírně ztratil i místní správce a byli jsme rádi, že nakonec našli správný směr. Rozhodnutí nespat ve stanu, vypadalo ještě lépe. Vzdálit se od chaty na více než 10 metrů by znamenalo, že se už člověk asi nevrátí.
Den 7
Překvapivě bylo ráno opět krásné počasí. Modrá obloha, slunce, dokonce ani vítr už neměl takovou intenzitu. Čekalo nás 14 kilometrů na nejluxusnější chatu naší pouti pod nevyšší švédskou horou Kebnekeise. Cesta byla celkem za odměnu, až na hroznou zimu ve stínu.
Brzy odpoledne jsme došli do cíle a mohli spravit naše blízké doma, že jsme stále naživu, protože poprvé od Abiska jsme měli signál. Chata byla úplně jiné sorty než předchozí místa. Disponovala splachovacím záchodem, teplou vodou, krásnou restaurací s výhledem na hory s krbem a také pivem za 25 SEK za půl litru, což jsme náležitě ocenili. Dokonce byla v provozu i sauna se skvělým výhledem.
Zašli jsme i na luxusní večeři s výkladem a člověk byl rád, že si může dát něco, co není instantní a co za něj navíc uvařil někdo jiný. Ubytování samotné tak super nebylo, ale nevadilo nám to. Co nám vadilo byla skupina třech polských turistů, kteří absolutně nebrali ohled na ostatní a pokřikovali na sebe do pozdního večera a pak od brzkého rána.
Den 8
Poslední den putování jsme zahájili skvělou snídaní na chatě a pak jsme vyrazili to téměř 20 km vzdálené osady Nikkaluokta. Cesta byla celou dobu z kopce a ubíhala dobře.
Ubytování bylo super, místní restaurace také. Závěrečný večer jsme strávili hledáním sobů a losů venku a pak vevnitř nad pivem za poslechu takových pecek, jako skupiny Lunetic a Kelly Family.
Den 9
Ráno jsme se ještě prošli po této malé osadě a v poledne nasedli na jediný autobus, který sem jezdí, směrem do Kiruny. Tam jsme měli asi 5 hodin do příjezdu přímého vlaku, kterým dojedeme až na letiště. Zašli jsme na jídlo a projít si toto velmi speciální město, Kdo to neví, tak Kiruna existuje prakticky jen kvůli obřímu dolu na železnou rudu (za více než 100 let existence vytěžena skoro miliarda tun rudy) a celé město teď čeká kvůli těžbě přesun o pár kilometrů vedle. Moc pěkné to není, ale ve srovnání s těžařskými městy v Česku to jde.
No a pak se to začalo srát. Sedíme na nádraží, čekáme na vlak a přijde za náma nějaká slečna, zdali víme něco o tom, že vlak byl zrušen. My krčíme rameny, protože nic nevíme a doufáme, že to není pravda. Pak nám přijdou SMS, které tuto informaci potvrzují s tím, že máme čekat na další info. To ale nepřichází a začíná šeptanda. Nakonec nasedáme do autobusu, který nás zaveze do 4 hodiny vzdáleného Bodenu. To nás celkem naštve, protože jsme se těšili na pohodu v lůžkovém vlaku. Ale co se dá dělat. To bohužel nebylo vše. Při příjezdu do Bodenu nás čeká náročná přeprava saní z autobusu na vlakové nástupiště. Tam zjišťujeme, že vlak tam je, ale náš vagón ne. Konečně jsme sehnali zřízence drah (do teď jsme na žádného nenarazili) a ten nám sdělil, že vlak je na koleji číslo 3, ale naše vagóny přistaví na kolej číslo 2. Pak se připojí za vlak, uklidí se a za nějakou hodinu můžeme vyrazit. Možná jsme citlivky, ale nám se nechtělo moc čekat v -20 na peróně hodinu do půl jedné v noci. Tak jsme se i se saněmi nahrnuli do nějakého vagonu, který tu byl s tím, že pak se přesuneme. Natahat sáně dovnitř nebylo nic moc, ale venku jsme je nechtěli nechat. Nakonec tedy připojili a uklidili náš vagon, my se opět přesunuli i se sáněmi přes celé nástupiště a konečně se dostali do správného vlaku, správného vagonu i kupé. Později, než jsme chtěli, ale konečně jsme se uložili ke spánku.
Den 10
Naštěstí jsme si všechny jobovky vybrali včera! No ne tak úplně. Ráno jsme spočítali, že máme zpoždění asi 4 hodiny. Po snídaní přišla další nepochopitelná věc. Stáli jsme ve stanici Sundsval, což je od Stockholmu ještě kus cesty a zjistili jsme, že vlak z neznámých důvodů nepojede přímo, ale udělá si “menší” zajížďku do vnitrozemí, díky které se naše zpoždění zvýší ze 4 hodin na 7. Začal jsem dokonce hledat, zda nemá narozeniny Franz Kafka, protože toto už bylo tak absurdní, že by to odpovídalo.
Jediné štěstí bylo, že jsme měli na letišti mít původně asi 10 hodin rezervu, takže nyní jsme to stíhali akorát. Naštěstí pak už bylo všechno v pohodě. Odbavili jsme se, dali si na letišti poslední švédské jídlo a letěli přes Varšavu do Krakowa. Tam nás vyzvedl Tom Cimr a po vyplnění papírů, online formulářů, a samo testování se na Covid jsme se vydali přes hranice do Česka. Žádný papír ani test nikdo nechtěl vidět, takže návrat do “uzamčené” republiky byl víc v pohodě, než jsme čekali.
Závěr
Za mě to byla velká paráda. Švédsko mám velmi rád, považuji ji za jednu z nejhezčích zemí v Evropě. Člověk taky přičichl k výpravám se saněmi a ve velkém mrazu. Samotný Kunsleden, který má asi 460 kilometrů, mě rovněž uchvátil a vážně uvažuju, že se sem vrátím někdy v létě a zkusím si delší kus.
