Tierra del Fuego - Nehostinné místo na konci světa

Nazývat místa přitažlivými názvy, je polovina úspěchu, jak někoho přitáhnout blíže. Své by o tom mohla vyprávět i Ohňová země, nepřijde Vám to – ten název má svou výšku. Naštěstí v případě největšího ostrova jižní Ameriky se tolik nespálíte. Zajímavá historie, barevná přítomnost, jistá budoucnost, kulturní bohatost, přírodní napěchovanost a vůně dálky s cejchem „tam na konci světa“, tím vším může být Tierra del Fuego, místo, kde jsem se rozhodl strávit Vánoce a dal tak vzniknout nové tradici jižních Vánoc. Ty poslední jsem si užil na Rakiuře (maorský název pro novozélandský Stewart Island), nejjižnějším obydleném místě kontinentu Austrálie a Oceánie. A ty současné oslavím v Ushuaia, nejjižnějším městě světa a zároveň v jednom z posledních míst amerického jihu.

Vzdálené placaté břehy Ohňové země se na mě tetelily v dálce přes Magalhãesův průliv, už když jsem přijížděl do Punta Arenas a nešlo myslet na nic jiného, než tam to je – země vzdálená, země ohňová, země vysněná! Co já o ní vlastně vím? A proč nerudne v záři ohňů, který ji dali to exotické jméno? Na odpověď jsem si musel několik dní počkat, ale kdo si počká, ztrácí čas, já vím...
Trajekt z Punta Arenas do městečka Porvenir se pohoupává líně vlnami přes tři hodiny, občas to utrpení nudou všech zúčastněných nevydrží delfín a metne kozelec do větru. Všichni lidé na lodi jedou pouze do Porvenir, zkoušel jsem si sehnat nějaký odvoz, který by mne přiblížil hlavní silnici na druhé straně ostrova, kde je hustší provoz a větší šance stopnout někoho, kdo mě popoveze do vytoužené Ushuaii, místa, jehož jménem pojmenovali šampón, kterým jsem se kdysi mýval. Porvenir je jen nudnou větší vesničkou s chorvatskou minulostí a jakýmsi menším správním centrem chilské části ostrova Ohňová země. Obyvatelé jsou často vojáci, pracovníci ropných polí a farmáři s rybáři. Z přístavu je to do Porvenir nějaké 4 kilometry. Sám od sebe mi zastavil hodný pán v dodávce a hodil do „centra“. Nechtělo se mi tam být – obloha je kovově tmavá, poprchává a nějak mě to místo vůbec nepřitahuje, vyrazil jsem směrem na San Sebastian, hraniční přechod do argentinské části ostrova, je odsud vzdálený nějakých 120 km a celý sever je jen nekonečnou pampou. Již nějaký čas podezřívám tuto krajinu nízké trávy a oblých táhlých kopečků s neúnavný větrem z toho, že se sama nudila svou jednotvárností, až se roztrhla na kontinent a ostrov, aby aspoň nějaké vzrůšo bylo návštěvníkovi dopřáno.

Po necelé hodině pochodování se rozpršelo a navíc mě neminulo jediné auto, rozhodl jsem se vrátit a zkusit delší, zato prý možná frekventovanější cestu ven z Porvenir. Tato cesta nevede přímo k hranicím, ale téměř kopíruje západo - severní pobřeží ostrova. Vzdálenost k hlavní silnici je stejná, ale tím, že se dostanu na sever, mě čekají další kilometry cesty na jih, té stejné, po které se budu vracet. Dobře, přiznávám, ono je to v podstatě jedno. Jsou to jen kilometry, je to jen čas a více času na kilometr, vždy znamená více času na příběh. Nikam nepospíchám, žádný vlak mi nejede.. A ty výhledy, u těch musím bohužel přiznat, že budou stejné – pampoidní! Trošku se snažím uprosit ten studený déšť, aby mě neprochcával durch. Je osm hodin večer a za nedlouho bude třeba někde najít ložnici, každá suchá nit se v ní bude jistojistě hodit, neb rána jsou tu chladná a můj spacák, ač bohatý na příběhy, je chuďasem co se týče vycpávky, v současnosti již neslouží jako zachytávač tepla, které ze mně vychází, ale spíše jako zachytávač špíny, která ze mně a mého úboru opadává. Jako vždy v takovou chvíli, se dostavilo velké štěstí, na strategicky výhodném konci města, odkud bych rád vystopoval do pryč, je autobusová zastávka. Lavičku v ní si pro sebe zabral již prach, pár ztvrdlých výkalů a hluboko vrytá vyznání lásky. Štěrkové podloží okrášlují prázdné plechovky od piva a miliony barevných sklíček, stěny z vlnitého plechu nejsou protaženy až k zemi a tak průvan dostal prostor nacvičit své zpracování Novosvětské symfonie o spodní hranu právě toho krátkého vlnitého plechu – mimochodem jednoznačně nejpoužívanějšího stavebního materiálů světa, jenž s přehledem vytlačil nepálenou cihlu.

Občas tu i projede auto, ale žádné nejede ven z městečka, nýbrž jen do poslední ulice, která vede k průmyslové zóně místního petroprůmyslu. Standarty mé náročnosti jsou ukojeny – jsem tam, kde být chci s výhledem na místa, kam budu chtít a to nejpodstatnější: neprší na mě! Střechu tu čas, alkohol, ba ani láska tesaná nožem zničit nestihla. Teď už jen počíhat na roušku noci, která je ochránkyní mého klidného spánku a můžu snít o tom, čím budu zítra žít. Ano, někdy se opravdu divíte, na jak nepravděpodobných místech se skrývá naděje, ale právě proto! Kde jinde by měla být? Tam kde je dostatek, tam jí není třeba. Tedy aspoň na chvíli, protože i uspokojené touhy nemusí vést ke štěstí. Touhy mají expandující povahu, naplňte je a zvětší se. Nenaplníte li, zůstávají stejné, ale očekávání se nemění. A kdo si počká, ten se dočká, teď už doopravdy!
Farmářský teréňák zastavil do deště, já to pochopil, jako jasnou nabídku ke svezení a usadil se vzadu. Starší paní s o něco starším pánem se mému počínání podivili. Aby řeč nestála, optal jsem se, kam že to až jedeme. Z jejich výrazu začalo vyplívat, že my tři dobří kamarádi nikam nejedeme, ale oni dva príma kamarádi možná ano. Tak počkat, když si to hezky srovnáme, tak auto je natočeno na správnou stranu, místo tu je, já jsem v něm a pro svraštěná obočí tu nevidím důvod, poslední instancí je přiblblý úsměv a pokynutí hlavou vpřed s citoslověčným Hé. Nezbylo jim, než toho mladíka posunout jeho příběhem kupředu vpřed. Již po hodině nudné pampy došlo na to, co se mi asi snažili vysvětlit. Oni totiž jedou na farmu, která je ještě nějakých 60km od Cerro Sombrero, vesničky, kde se tato silnička kříží s tou hlavní. No nic, aspoň že tu neprší. Západ slunce je tak zlatý, že konečně navozuje atmosféru planoucího ohně a nové dobrodružství v Ohňové zemi může započít.

Dnešní jméno ostrovu nedaly jeho ohnivé západy slunce, ale opravdové ohně kmene Yaganů, které byly rozesety kam jen oko dohlédlo. Yaganové byly lovci těchto končin a přestože země byla pod sněhem a i v ten nejkrásnější den roku, tu žádný pařák nečekejte, chodili často nazí a nebo jen stroze oblečení do kůrových masek a jiných stínítek. Ohně je hřály a nikdy k nim nebylo daleko, dokonce i na kanoích, které používali k rybolovu, mívali rozdělaný oheň. Britský gentleman Charles Darwin, který sem zavítal na lodi Beagle, byl ohromen, že lidé chodí nazí a bosí po sněhu. Yaganové se proti silnému větru a mrazům mazali rybím tukem, prý je to účinnější než se mazat rumem. Španělé, kteří tu bloudili v touze po zlatě a dalších surovinách, tak pojmenovali celý ostrov podle toho, co je upoutalo nejvíce. Buďme rádi, že z lodi nejsou na břehu vidět i jiné věci, mohlo to dopadnout i mnohem hůře a ostrov mohl vládnout jménem klidně o něco více přitažlivějším než jen Ohňová země. Yaganové totiž nebyli jedinými obyvateli. Byli tu ještě lidé Ona, jejichž dvě skupiny Haušové a Selk’nam byly pověstní svými gigantickým vzrůstem, oproti Yaganům byly spíše lovci, než rybáři a považte, dokonce se i více oblékali a obouvali a jak už to tak bývá, kdo se první oblékne, zpravidla napadá ty ještě neoblečené, ani mi Evropané jsme v tomto nebyli jiní. Teď už se jen napadáme v tom, kdo se obléká lépe.

Těžko dnes v Ohňové zemi potkáte kohokoliv ze zástupců původního obyvatelstva. Vypořádat se s nástrahami drsného prostředí, je v porovnání s vypořádáním se s Evropany, jejich nemocemi, blbými obleky a keci, hračka. Na prostředí stačilo trochu rybího tuku a udělat si ohneň. Proti Evropanům světu dodnes nepomohlo nic. V krvi některých obyvatel ostrova koluje smíšená krev, ale jinak je současná populace směsí přistěhovalců a to dokonce z celého světa. Ushuaia je jedním z nejkosmopolitnějších míst v jižní Americe a jen málokteré velkoměsto jí takto pestrou skladbou obyvatelstva může konkurovat. Celá argentinská část ostrova je pod speciálním režimem zvýšené dotační a úlevové podpory federální vlády. Za spoustu produktů se tu neplatí daně (například za automobily, ale po tři roky s nimi nemůžete opustit ostrov na déle než 60 dní) a platy jsou srovnatelné s evropským průměrem (na který v Evropě málokdo dosáhne). Zatímco naprostá většina Argentinců si stěží může dovolit vydat se na návštěvu Ohňové země, natož zahraniční dovolenou. Zdejší lid je na tom nepoměrně lépe a přesvánoční čas, který jsem v Ushuaia strávil, bylo město pomalu vylidněné do destinací jako Evropa, Spojené Státy a Karibik. Celý příběh těchto rozdílů začíná historicky u problému silné centralizace Argentiny. Buenos Aires bylo vždy svébytným státem ve státě, kde se soustředil téměř veškerý průmysl, inteligence a bohatství státu. Až na pár výjimek v podobě několika větších měst na severu, byl zbytek země v propastném kontrastu. Federální vláda se několik dekád snaží zemi více decentralizovat a rozprostřít průmyslovou výrobu a s ní i populaci více napříč zemí a právě tady začíná příběh dotační politiky a pestrého zalidňování Ohňové země.

Člověk by si řekl, asi ráj na zemi, proč se tedy nepřestěhovat za lepším a pobrat také pár výhod. Ono se tak i děje, ale žádné masové přesuny nečekejte, podstatnou roli tu totiž hrají další faktory. Pro Argentince je to stále Tierra del Fuego, nehostinné místo na konci světa – příliš velká zima pro život. Ale hlavní důvod bych viděl jinde. Hustěji obydlený argentinský sever je tradičně orientovaný na širokou rodinu, které je středobodem místního života, jen tak odejít není úplně snadné, protože tlak rodiny, ale také pocit soudržnosti s ní, je silný. Odcházejí většinou mladí lidé, jako solitéři a nelehce si pak zvykají na v podstatě osamělý život v novém prostředí. V desetitisícových městech severu se lidé více méně znají, pořádají se fiesty, klábosící potkávačky a setkávání se je tak přirozená součást koloritu společnosti, jako fyzické potřeby. Oproti tomu kontrastně osciluje Tierra del Fuego, kde se lidé přiznají, že nijak zvlášť neznají své sousedy a není mnoho lidí v okolí, na které by měli nějaké vazby. Nová společnost ostrova se teprve utváří tak, jak to byl i vládní záměr a to s sebou nese specifika možná vyšších příjmů a více spotřebičů v domácnosti – které se v Ohňové zemi i vyrábějí (od mobilů, po ledničky, klimatizace, televize a mnoho dalšího..), ale nebyla by to dnešní Argentina, aby si člověk, který bydlí kilometr od továrny nemusel pro tamtéž vyrobený produkt zajet až do čilského Punta Arenas, protože tam vyjde levněji. Na druhé straně je to pak často vnitřní skleslost a frustrace z nedostatku rodinného života a smutku po přátelích v krajině, kde sice máte dvacet hodin denního světla přes léto, ale také ten samý počet hodin šerotmy přes zimu. Všechno má svou cenu. V naší individualistické společnosti se to může zdát jako cena přijatelná za „Karibik“, v Argentině to ale zase tak zřejmé není a zalidňování Patagonie tak probíhá spíše pomalým tempem.

Zbylých 60 km do Cerro Sombrero jsem se rozhodl dojít pěšky, ono to tak ani není o tom, co bych si přál, jednoduše tu krom ovcí na pastvách není nic a hlavně nikdo, kdo by mě přiblížil. Tady na jihu se teď smráká kolem desáté, ale do půl dvanácté je stále jakés takés vidět. Dokud na to uvidím, můžu si kráčet a ráno to dorazím. Po nějaké době veselého vykračování v plné polní jsem se ohlédl za svou minulostí do stále planoucího horizontu, jako by za mnou můj osobní Koniáš dělal pořádek. Do rudého horizontu se v nekonečné dáli zvedal sloup prachu nad silnicí. Jede auto! Mám plán! Budu kráčet dál prostředkem silnice a tím vzbudím soucit potřebného muže. Taktika vyšla. Dalších dvacet kilometrů přenechaly mé ochozené podrážky oježděným pneumatikám, místní naftaři se vraceli z ropného pole. A ještě než jsem se na jediné zdejší křižovatce odinstaloval z jejich korby, laciným mávnutím jsem zastavil druhou skupinu, která pokračovala mým směrem. To zase bylo na zámku veselo. V podstatě jsem přijal ten fakt, že budu vykračovat, za svůj a necítil jsem zvláštní potřebu cizí pomoci, přišlo mi, že bych toho už také chtěl na konci světa moc a to vlastně za žádné zásluhy. Univers zase jednou ocenil poutníkův pozitivní přístup a vzal v potaz vánoční čas. Výletníkovi zabalenému do pytle na odpadky, rozuměj vysoce efektivnímu materiálu proti studenému větru, seslal naftovou kavalérii a odměnil ho pohledem do vrásčitých a usměvavých tváří domorodého pracujícího lidu, v kulisách travnaté pampy, doplněné o pasoucí se lamy. Dobře ony to lamy přesně nejsou, říká se jim jinak, je to jako si plést jelena a soba, ale pro nás Evropany je všechna tato zvířena lamou a dál se tím už nebudu zabývat.

Jako Evropan mám také právo na trochu té ignorace k věcem neevropským.. Místo nočního šlapání jsem se ubytoval ve svém plátěném Hiltonu na kultivovaném trávníku motorestu a že to bylo rušné místo s šikovně umístěným společenským zařízením na konci chodby a recepční díky přítomnosti německého zájezdu neměla tucha, kdo je kdo, došlo po očistě ducha od bratra Koniáše i na očistu těla v teplé sprše. Cestuji na úrovni a zítra nebudu muset podvádět s intimsprejem. A aby jste věděli, to poslední, co jsem dnes viděl byla liška. Přišla mi dát dobrou noc! Tak tady je to místo, kde…To jsme si dnes opět užili světa, pomyslil si malý Radovan a odebral se snít. Má hlava děravá napsala ještě v Punta Arenas pohledy a dokonce je i opatřila známkami, co Žert nechtěl, zapomněla navštívit to místo na rohu ulice, aby je odeslala do Cerhenic a okolí. Když to není v hlavě, je to v nohách a nebo ještě lépe, když je hlava hloupá, trpí celé tělo. Místo pár kroků k hlavní silnici, tedy započnu den prohlídkou naftařského Cerro Sombrero, nevelkého městečka s kinem, kde se promítají jen fotbalové zápasy. Bohužel však, pošta má otevřeno jen od tří do pěti a schránku má chytře až za zamčenými skleněnými dveřmi tak skvěle usazenými, že by pod nimi ani pohled nepodstrčil. A taky že nepodstrčil. Vážení, z důvodů nepřítomnosti jediné živé duše v tomto městečku, jste odsouzeni k vánoční návštěvě Argentiny. Hurááá! V mém smradlavém batohu... Áááchjooo!
Na hlavní silnici jsem zaujal pozice v krásné nové autobusové zastávce, vystavil se příjemným na zábradlí a stopoval. První auto zastavilo! Mladý polský pár v autě z půjčovny se rozhodl být toho dne prvním, kdo uvede mou neoholenou hubu v úsměv - ale umytý jsem. Nebuďme troškaři, což takhle mě přiblížit 500 km na konec světa? Vamos!

Chile se stavem hlavní silnice, přes kterou musí veškerá doprava do argentinské části ostrova projet, příliš nestresuje. Pomalu ji asfaltuje, ale nějakých 120km stále chybí. Více méně nemá důvod mrhat svými prostředky na silnici, kterou osobně vůbec nepotřebuje. Podobně jako se má situace tady v Ohňové zemi, je to i severněji v Patagonii, kde chilské kamiony a autobusy musí projíždět přes Argentinu, aby se dostali do měst na jihu pod ledovcovými poli. Ani tam není všude zaasfaltováno. Ale nezoufejme, všude se na tom usilovně pracuje. Dokud na korupci bude, silnice se stavět budou! Pampa, lamy, pampa, lamy, farma, pampa, liška, lamy, kamion, kamínek, rozbité sklo a argentinská hranice, to bychom měli. Pane joo Atlantik, je to jen další výhled na nekonečný obzor moře, ale Atlantik! Ten už olizuje Evropu, to smrdí domovem a trochou nostalgie se špetkou stesku. Nejbližší zem z těchto břehů je souostroví Malvín nebo chcete li, Falklandy. Území, které si hlasitě nárokuje Argentina, ale patří Británii. Území s členitým pobřežím a mnoha ovcemi, které stálo život tolika lidí. Nechce se mi psát o této smutné tragédii, ale věřte, že by to vydalo na další dlouhý text o lidské hlouposti.

Až těsně za Rio Grande, největším městem Ohňové země, kdy do Ushuaia zbývá 200km, se fádní krajina pampy začíná měnit. Objevují se první stromy, na pozadí se zvedají kopce a sem tam se vyvaluje jezero. Slunce to tu tak mysticky nasvěcuje a já mám sto chutí si nechat zastavit a jen jít do dáli, sledovat potok vzhůru do hor, sednout si tam a sledovat potok pohledem dolů do dolin. Kolem jezera Fagnano už jsou regulérní lesy a krásné hory se svým osobitým klimatem, naprosto rozdílným od pampy severu. Hory nedosahují mnohatisícových výšek, ale svou členitostí i krásou za kontinentálními Andami nezaostávají. Jsou tu lyžařská střediska s moderním zázemím, prý hojně využívaná ruskou klientelou. Pár posledních serpentýn a je to tu, majestátní sloupy s nápisem Ushuaia. Konec cesty mnoha cyklistů, motorkářů, automobilistů, stopařů a jiných polétavých povah a suchozemských krys a začátek cesty vědců a těch šťastnějších cestovatelů v pouti na Bílý kontinent. Není známějšího místa s přízviskem konec světa, než toto místo. Poleje Vás horko! Tak jsem tu, dokázal jsem to. Mám rád ten pocit klidu, je to jen cestování, nic světoborného, teď když jsem tu, jsem prostě tu, ale před mnoha lety bych si to vůbec nepomyslel a tak tahle radost putuje především Tobě – mé mladší já. Už jsme z toho bochníku mladistvých přání zakrojili tolik, možná že už je pomalu sněden, zase tolik jich přeci nebylo, snažil jsem se tenkrát držet při zemi, ale s tím jak člověk roste, má i další přání, množí se jak chlupy, možná že co chlup, to přání, ale tahle Cesta nemá cíle. Má je můj život a i když jim nejsem moc vzdálen, stále jsem jich nedosáhl a v ideálním případě ani nikdy nedosáhnu. Nehledám cíl, hledám cestu, která mě bude bavit.

Ushuaia mě od samého počátku překvapuje svou velikostí, asi jsem se málo zajímal o tohle místo. Je to více jak 60ti tisícové město, dominuje mu velký přístav, jenž dal městu rozkvět, pohled na kanál Beagle, pojmenovaný po lodi Beagle, z níž vedl svůj výzkum již zmiňovaný Charles Darwin a přirozenou hranicí jsou mu Fueganské Andy, do jejichž svahů se město od kanálu zvedá. Nebýt té krásné přírody a polohy, bylo by to vlastně jen nudné město. Teprve až hory a moře mu dávají ten punc speciálnosti a pak – přeci to jméno: Ushuaia. Ani jsem se nezeptal, co to znamená.
Ushuaia je zcela jistě nejjižněji položeným městem světa, ale záleží na tom, co všechno ještě můžeme pojmenovat město. Puerto Williams na ostrově Navarino, který je krásně vidět přes kanál z Ushuaii, má něco kolem dvou tisíc obyvatel a disponuje více méně veškerou infrastrukturou i vybavením. Ostrov náleží Chile a Chilané se netají tím, že za nejjižněji položené město považují právě Puerto Williams. A aby to nebylo zase tak jednoduché, tak na Antarktidě mají Američané základnu McMurdo, jenž je svou velikostí a významem splňuje kritéria taktéž. Tyto debaty však nemají konce a tak se všichni můžeme shodnout na tom, že Ushuaia je poslední nejjižněji položené větší město.

A jak to bylo s těmi Vánocemi? Facundo, můj hostitel, má na starosti dva domy jeho sester, jenž s rodinami odjeli na dovolenou. Takže to tu můžeme rozjet..No, místo toho jsme si udělali pár klidných večerů, zajeli do hor, vymetli nějakou tu hospodu. A Štědrý den strávili se zbytkem milé rodiny. Prakticky celý den jsem se těšil na jediné, až si zaskypuju s mojí babičkou a později virtuálně povečeřím s rodinou. Dočkal jsem se, ale hovor trval jen dvacet minut a pak jsem ztratil signál na zbytek dne. Byl jsem tak smutný , že se mi nechtělo ani na večeři s mojí argentinskou rodinou, ale zase až tak osamělý jsem dnes být nechtěl. Nakonec to byl hezký večer se spoustou výborného jídla (trochu jsem přispěl) a pití a milých lidí. Vánoce si vždy sami poradí, jak neztratit tvář. Další den jsme se s Facu vrátili na místo činu a vesele dál pokračovali v debužírování zbytků. Noc na 27. 12. jsme přespali v domě blízko výjezdu z města, ráno bych rád vyrazil brzy na stop. Po třech hodinách spánku, po tahu ushuaiskou nocí, stojím v sedm ráno na výjezdu z Ushuaia, tak to bude na dlouho, říkám si. Sněží! Chumelí, že mě z auta nikdo neuvidí, ale jsem rád, je to taková ta hezká chumelenice, nic není vidět a výborně to podbarvuje vánoční čas! Na prvních dvě stě kilometrů mě vzal řidič kamionu. A to bylo posledních dvě stě kilometrů, kde bylo něco zajímavého k vidění.

Pán mě vysadil u začátku obchvatu města Rio Grande a že mi tam za dvě hodiny nikdo ani nepřibrzdil, rozhodl jsem se zkrátit si chvíli pochodem na konec obchvatu, tedy na poslední výjezd z města a navýšit tak svoji šanci o několik desítek tisíc dalších možných řidičů. Po téměř hodině vykračování se nakonec slitoval mladý kluk a vzal mě svým pickupem ještě nějakých pár kilometrů za město do průmyslové zóny. Dál už není kam jít, na hranice daleko a nic jiného tam není..prostě sa bude čakať! Po dvou hodinách už vítr objevil i poslední skulinky mého úboru, začíná mi být opravdu zima! Ale nezbývá než se stále stavět příjemným a smát se na ty darebáky, co mi neustále posunkami lžou, jak jedou jen kousek..Nějak mi nevadí ti, co mě prostě nechtějí vzít, ale Ti co ohnivě gestikulují, že jsou plní a kam by mě asi dali – otázka je – a vzali by jste mě, kdyby jste tam to místo měli? Nevěřím! Ale zlobit se na mě, jak se opovažuji na Vás mávat, když nemáte místo, na to si čas vždy najdete. Omlouvám se za tu drzost, ale já Vám na tu dálku do těch hlav a ani aut nevidím. První, co vidím, je až ta rozhořčená gestikulace. Mrzí mě, že Vás svým stáním u kraje tak rozčiluji! A záhadou zůstává, kam jela ta naprostá většina řidičů, co místo měla, ale gestikulovala, že jedou jen kousek.. Přátelé, nejbližší místo, kam tak asi můžete jet, je vzdáleno přes 300 km, je třeba přejet dvakrát hranice a nalodit se na trajekt. I když pro Vás je to možná kousek, mně by to velmi pomohlo! Pět kilometrů je hodina chůze – rychlé chůze bez přestávek. Někdy to prostě nebaví ani mě, ale co naplat, na autobus nemám a jednou se to štěstí stejně unavit musí a někdo si určitě řekne : To by bylo tak fajn vzít stopaře a vezme mě. No tak…co je s Vámi?

Po celkových čtyřech hodinách zastavuje Clio a velmi milý, mladý pan učitel Sergio se ptá: „Kam to bude?“ Do Buenos Aires, prosím! Hmm, ja jedu do Salty. Tak pojď.
Já to mám do Buenos Aires z Rio Grande necelých tři tisíce kilometrů, ale Sergio do Salty ještě aspoň o tisíc více. Není už moc míst, kam by se dalo jet v Argentině dále. A to Sergio řekl Saltu jen proto, že věděl, že ji budu znát, jinak jede ještě nějakou další hodinu severně od ní, kde má svojí rodinu. To je absolutní rekord! Pro srovnání je to například vzdálenost z Moskvy do Madridu. Můj zatím nejdelší stop byl Paříž – Praha jedním kamionem, to je přibližně jeden tisíc kilometrů. Čekání se vyplatilo i se všemi úroky. Jak znám stopaře, nějaký určitě jel delší vzdálenost, svět je kulatý a o náhody na něm není nouze, ale věřím, že tohle je i tak jeden z nejdelších stopů historie, není moc míst na světě, kde se Vám toto může stát a pak také záleží na náhodě, že se to opravdu stane. Chvíli jsem si dokonce pohrával s myšlenkou jet s ním až do té Salty, jen kvůli tomu pocitu, že jsem jel jedním stopem přes 4 tisíce kilometrů. Ale nakonec, i když mi Sergia bylo líto, protože ono není lehké řídit sám celý den v docela krutém vedru a neusnout, jsem se s ním po skoro 4 dnech cesty rozloučil v provincii La Pampa, ve městě Santa Rosa a do Buenos Aires to dorazil odtamtud. Na cestě jsme oslavili jeho narozeniny, dvakrát jsem mu strhnul volant, protože padl do mikrospánku a také po dlouhé době jsem přejel řeku Colorado a ukončil tak svůj výlet po Patagonii tím, že jsme se v ní smočili, prohlédli jsme si města Rio Gallegos, C.Rivadavia, Trelew, Las Grutas s krásnou pláží a pár menších, kde jsme třeba jen zastavili na sváču nebo oběd. Na výhledy je to velmi nudná část Ameriky, je tu jen step, sem tam nějaký ropný vrt, poměrně silný vítr a nějaké ty zvířátka. Čím dále na sever jedete, tím je tráva pampy vyšší, až nakonec přejde i do středně velkých křovisek, vzácně i stromů. Čím severněji jedete, výrazně se otepluje a s teplotou přibývá i hmyzu na čelním skle a orlů na zádech. Sergio je vzdělaný člověk velkého rozhledu, o Argentině mi toho řekl mnoho, dlouho budu vzpomínat!

Některé fotky jsou od Tomáše Rotha - děkujeme!