Hlavně se drž té trávy! Opakuju si v hlavě pokyny našeho průvodce, když se snažím traverzovat a posouvat se po kouskách k vrcholu a lituju, že jsem za poslední měsíce vynechávala boulder. Tiše doufám, že ty trny drží pevně a neuvolní se žádný kámen na spoluvýletníky pode mnou. Cesta dolů už možná není, pouze se zatnout a posouvat se dál nahoru. Pak uslyšíme zahvízdání! Honza našel cestu! Ještě se vyšplhat průrvou ve vápencové skále. Uff. Jsme fakt na vrcholu? Nemůžu uvěřit, že stojím pevně na zemi na travnaté plošině mezi Černou Horou a Albánií. Nepřekonatelné výhledy na šedé skaliska Dinárských hor pokryté zbytky sněhu všude okolo, kámen označující více než 2,5 tisícový vrchol jen pár skoků ode mě. Půl výpravy za námi, tři vrcholy Balkánu zdolány, tři ještě před námi. Zlá Kolata je opravdu top naší výpravy a žádný vrcholek před ní ani po ní ji už nepřekoná.

Lenka: Původně jsem zvažovala vyrazit toto léto s Expedition clubem na přechod do Albánie, ten se ale zaplnil rychleji, než jsem stihla zareagovat. Tak jsem si řekla: Proč do hor do jedné země, když můžu vylézt hory na celém Balkáně? Doplnit si seznam zemí bývalé Jugoslávie, kde jsem ještě nevkročila, a k tomu zažít výstupy na krásné hory, kam bych se jinak nedostala, s partou supr lidí, to znělo až moc lákavě. A tak se vyrazilo! Z Brna směr první země – Chorvatsko.

Míša: Přede mnou stránky Expedition clubu a touha okamžitě někam vyrazit, někam, kde to bude výzva a totální svoboda. První nejbližší akce Nejvyšší balkánské vrcholy. Za týden jsem už seděla v nezničitelné expediční dodávce, ve které jsem už měla tu čest procestovat Skandnávii. Krosny a my nacpaní v autě, Honza startuje, pohoda, můžeme jet. Už na první pohled jsme každý jiný, ale spojuje nás jedno – milujeme přírodu a dobrodružství.

Lenka: Rozlámaní po spánku v expediční dodávce jsme odpoledne zastavili u supermarketu, vodopádu, výhledů na údolí a bodu začátku výstupu. Tyto záchytné body – vodní zdroj, krásné výhledy na balkánskou, téměř nedotčenou krajinu, nazouvání pohorek pod horami a nezbytné supermarkety – nás budou provázet celých 12 dní výpravy. Ale to bych předbíhala.

Míša: Horko, cikády pár roztomilých toulavých pejsku a my! První výstup v odlehlém pohoří, kde se tyčí Dinara, nejvyšší hora Chorvatska, náš první cíl a taky nejnižší hora celé výpravy. Vápencové hory a louky praktický celé rozkvetlé všude kolem nás. Na vrcholku si dáváme  high five za náš první nejvyšší vrchol. Už za tmy stavíme stany a dáváme si malou seznamovačku, koupeme se v jezeře a koukáme na oblohu plnou hvězd. Probouzíme se se svítáním do nádhery ve jménu průzračného jezera s horami v pozadí a s čerstvým vzduchem kolem nás. To bude paráda, říkám si.

Lenka: V Chorvatsku jsem se v rozpáleném dni doslova ohřáli. Výstup na nejvyšší horu nebyl nejdelší ani nejnáročnější, přesto jsme se z cesty pořádně protáhli, sluníčko do nás pařilo a zásoby vody docházely. Sinjal (též Dinara) v Dinárských horách má těsně přes 1 830 metrů a „Dobro došli“ na ni všichni z 9ti členné výpravy, vítězové dokonce doběhli. Cestou zpět jsme se občerstvili u pramene vody a v jeskyni, ověřili, že nám místní nechali expediční dodávku v celku a hurá smýt pot. Stany jsme stavěli už za tmy, kdežto ráno nás uvítalo krásně blyštící se jezero Peruča.

Lenka: Jet na Jugošky, resp. do Chorvatska a nezastavit se u moře? Nad tím by většina (nejen) Čechů vykulila oči. My jsme jej díky špatnému sjezdu pouze zahlídli na obzoru. Koupání pro nás ale bylo připraveno lepší – ve vodopádech Kravice, které svou krásou a čistotou mají co konkurovat všem významným pohlednicovým obrázkům. My naštěstí dorazili na tu „správnou“ stranu bez turistů a vstupného a po osvěžení na těle pokračovali do Mostaru osvěžit si hrdlo pod Starým mostem, kde jsme zastihli i skokana. Honza byl přeborník ve hledání vodních zdrojů, takže jsme po cestě zvládli ještě jednu koupačku a pokračovali do sedla Prijevor, odkud nás ráno měl čekat další vrcholek. Cesta byla dost krkolomná (jako skoro každý den, klobouk domů nad Honzovými řidičskými schopnostmi) a i kolem 10 v noci na nás čekal strážník národního parku s kasičkou. Stany jsme po příjezdu postavili tak nějak na přespání. Samozřejmě jsme nečekali, že se strhne bouřka, kde to ty méně kvalitní trochu zmáčí. Ráno už je zase modro. Co se týče krásy výhledů a výstupu, nejvyšší hora Bosny a Hercegoviny Maglič, se svými 2 386 metry kolem jezera Trnovačko, by vedl. V noci se raději schováme pod střechu a necháme si radit místním dědou, kterého mezitím Honza zasnoubí se svou babičkou.

Míša: Za pár hodin už objevujeme v Bosně a Hercegovině místní výbornou kuchyni, popíjíme pivo a tureckou kávu přímo v Mostaru abychom se posilnili před přejezdem do sedla Prijevor, kde se na nás těšila pěkná letní bouřka. To stavění stanu po tmě s čelovkama má něco do sebe. Ráno se na nás už usmíval Maglič, nejvyšší hora Bosny. Cesta nahoru je úplným balzámem pro duši, kolem jezera Trnovačko a s každým převýšením nás překvapují jinak rozkvetlé louky / traviny. Krása střídá nádheru a už sestupuju dolu jinou cestou. Je kratší, zato horší, ale užívám si to. Cesta zabere jen 2 hodiny, tak jsem měla spoustu času dělat to, co nejspíš dělají místní. Zajít nám pro vodu, uvařit si  čaj z mateřídoušky, která kvetla všude kolem, sedět na kameni a kochat se výhledem a hladit si horské kravičky.

Lenka: Černou Horu jsme viděli už z vrcholu Magliče, ale pořádně si rozkvetlou krajinu plnou údolí s ovečkami pod horami prohlídneme během odpočinkového dne v autě, kdy se můžeme jen kochat. Až na Honzu, ten se zatáčkami vypořádává bravurně. Po odpočinku další výstup, do vzdálenosti nejdelší. Jde se v pohodě lesem, lukami kolem salaše, po kamenech dračích tvarů, nakouknutí do ledové jeskyně až pod finální stoupák, kde potkáme dědečka. Hodný pán nás občerství sušenými datlemi, vysvětlí cestu nahoru, ještě za námi huláká kudy kam. Poučení cesty - nenechte se podplatit radami albánského dědy se sladkostmi! Tuhle špatnou odbočku a hledání cesty na Zlou Kolatu si všichni budeme dobře pomatovat.

Míša: Projíždíme národním parkem Durmitor, desítky kilometrů jen samé rozkvetlé louky, kde se pasou ovce a krávy a v pozadí holé skály, tady se ještě určitě podívám, říkám si. Skály, šero, padající rosa, to je údolí pod Zlou Kolatou v Černé hoře – pro nás nijak jinak než Zla Koala :-) Ohniště, pálenka, víno, místní čerstvý chleba s ajvarem a balkánským sýrem na styl, užít si to umíme maximálně. Všude kolem nás světlušky a atmosféra nepropustných hor, ani nemůžu usnout, jak se těším na zítřejší výstup. „Milý deníčku, já tady asi umřu :D aneb vydej se s odvahou do míst, která nejsou pro každého. Na doporučení pohádkového dědečka, který nás obdaroval čerstvýma datlemi a radou ať odbočíme z trasy, abychom se vyhnuli sněhové závěje. Než jsme se nadáli, jdeme vyloženě free style až via ferrata, akorát bez jištění. Kolem nás ohromné pohoří Prokletije, kde se tyčí hory Albánie, které mi doslova berou dech. Nemůžu se dívat kolem sebe a ani zastavit, protože dostávám pro mě doposud neobjevené závratě.  Ve svém hlase občas slyším podtóny hysterie, ale říkám si, že tohle mi nepomůže a šplháme úspěšně až nahoru. Na vrcholku jsme už zase všichni frajeři a pózujeme na fotkách. Sestupujeme už po značené trase zajíčka ušáčka a naše odměna byla malá salaš uprostřed ničeho, kde nás pohostili čerstvým ovčím sýrem s ještě teplým pečivem a tureckou kávou. Dnes se bude krásně spát.

Lenka: Další cesty vedou přes staré kláštery Kosova v Pecsi a Visokém Decani na nejvyšší horu bývalého Srbska, do nejhezčího kosovského města Prizren, kde si dáme výborný oběd, na Velký Korab, nejvyšší horu Albánie a zároveň i Makedonie, zážitek z kajaků v Makedonii a podivování se nad bizardními sochami Skopje až do Bulharska a její nejvyšší horu Musalu, pod kterou naše přírodní kempování ukončíme.

Míša: Je asi 30 stupňů, možná více a my se zahalení od hlavy až k patě procházíme v Kosovu místním klášterem. Jedním očkem nás sleduje matka představená, jestli si nic nefotíme, jelikož je to zakázané. Stíháme vidět i Prizren, hlavní město Kosova, kterému dominuje pohled na nejvyšší horu Kosova a bývalého Srbska. Cesta nahoru je krásná, s každým krokem se výhled na protilehlé kopce liší, užíváme si to a opět je všude kolem nás spoustu rozkvetlých horských bylin. Vůně, sluníčko, dech beroucí výhled, Honza nám prstem ukazuje jezero, kde budeme spát a Golem Velký Korab, nejvyšší horu Makedonie a Albánie.

Míša: Ráno přejíždíme do hlavního města Makedonie. Skopje je velkolepé, nikomu neunikne výhled na ohromné sochy a mosty, které rozdělují staré a nové město. Dáváme si večeři v restauraci, přejíždíme k jezeru. Ráno se budím, je mi hrozně, nejspíš upal. Honza mi dává něco zázračného, aby se mi udělalo líp, ale já vím, že je zle a čeká mě náročný výstup. Po pár metrech jsem to chtěl otočit, ale Honza mě nenápadně vyhecoval a já to zvládla nakonec až na vrchol. Jsme přesně na hranicích s Makedonii a Albánii. Albánie se zdá ještě drsnější než Makedonie, aspoň mám typ na další výlet.

Míša: Další den už přejíždíme do Bulharska, poslední země naší výpravy. Nakoupíme si v obchodě večeři a stavíme stany kousek za městem, poblíž starého mlýna. Hned co postavíme stany, jdu spát, abych zkusila nabrat sílu na zítřek. Ráno jedem pod Musalu, sedáme do hodně retro kabinkové lanovky a jedem.  Nahoře už jdeme po velkých kamenech, skáčeme po nich jak kamzíci. Na vrcholu si dáváme poslední high five naší výpravy, radujeme se, fotíme se a dáváme si sušenky. Ostatní si jdou dát ještě malou Musalu, já ale scházím jinou trasou kolem krásných jezírek a horských potůčků, trasa opravdu za odměnu, jsem unavená, ale štastná, že se nám povedlo zdolat všech 6 vrcholů. Úplně poslední noc spíme v Hostelu, kde nás vitá milý pán, ještě jdeme na poslední večeři a spát. Po 14 dnech spíme na postelích a ne ve stanu. Paradoxně se nikdo dobře nevyspal, chyběl nám čerstvý vzduch a zvuky přírody :-)

Lenka: Každá hora měla o nějaké metry či stovky metrů víc a každá země nabídla nezvyklý zážitek a místní kuchyni. První dny jsme se koupali několikrát denně, postupně ale možností a příjemnosti teploty vody ubývalo. I tak mi bude večerní kuskus a ranní ovesná kaše a vstávání ve stanu bez internetu před dalším vrcholkem chybět.

Míša: To byl náš výlet za dobrodružstvím, který nás všechny obohatil o zážitky a zkušenosti. Procestovali jsme 6 zemí a zdolali 6 vrcholů, zvládli jsme to všichni jako super parta. Velké díky taky patří Honzovi, který akci průvodcoval a svými historkami nás bavil celou cestu. Díky!

Foto: Ondřej Peč a Jan Rábik Díky!