Možná to byl právě on, kdo se stal historickou předlohou pro postavu mnohem slavnější, než byl on sám - charismatického archeologa Indiana Jonese. A možná taky ne. Možná právě jeho příběh inspiroval sira Arthura Conana Doyla k napsání Ztraceného světa. Ať to bylo jakkoliv, skutečný příběh dobrodruha Percyho Fawcetta a jeho hledání ztraceného města "Z" je fascinující sám o sobě. A jako správnému příběhu mu nechybí napínavý, a snad i dobrý konec.
Fawcett se narodil 1á. srpna 1867 v anglickém Devonu. Jeho otec byl členem Královské geografické společnosti, starší bratr byl horolezec a autor dobrodružných románů. Co do rodinného zázemí ideální podmínky pro výchovu dalšího dobrodruha. Když mladý Percy vystudoval, začal coby kadet navštěvovat Královskou vojenskou akademii a v roce 1886 se coby devatenáctiletý stal poručíkem královského dělostřelectva.
V roce 1901 vstoupil do Královské geografické společnosti, jeho cílem bylo studovat tvorbu map a zeměměřičství. Díky armádě v něm dřímala touha po cestování a objevování, právě vojenské povinnosti ho zavedly až do Hongkongu, krátce také sloužil jako průzkumník britské tajné služby v severní Africe. Právě v této době se spřátelil s budoucím známým spisovatelem Arthurem Conanem Doylem.
Coby součást služby pro Královskou geografickou společnost byl v roce 1906 vyslán do Brazílie, kde měl mapovat oblast džungle u hranic s Bolívií. Britská společnost tu měla vystupovat jako nezávislý prostředník bez místních zájmů. Do La Paz dorazil v červnu téhož roku a začal prozkoumávat nebezpečnost a krásnou krajinu Amazonie, zatímco své poznatky zaznamenával v terénních zprávách.
Fawcett v nich zaznamenal například setkání s obrovskou devatenáctimetrovou anakondou, popisoval obřího jedovatého pavouka Apazauca, psy se dvěma čenichy, nebo rasu mužů podobných opicím, kteří zuřivě válčili s domorodými kmeny a dokonce i žijícími dinosaury. Není divu, že jeho fantasticky působící zprávy se později staly v určitých kruzích terčem posměchu, vyvolaly ale také slušný zájem.
Mezi roky 1906 a 1924 podnikl Fawcett celkem sedm expedic, během kterých našel pramen Rio Verde a usiloval o objevení pramene řeky Heath na hranicích Bolívie a Peru. Díky svému přátelskému vystupování, darům, trpělivosti a zdvořilosti navázal dobré vztahy s místními kmeny a i díky tomu zmapoval stovky kilometrů dosud nepopsané a neprozkoumané džungle.
Kolem roku 1914 začal na základě svých výzkumů a vyprávění místních kmenů pomalu formulovat první myšlenky o ztraceném městě, které pojmenoval "Z". Možná ho inspirovalo i objevení Machu Picchu v Andách v roce 1911. Podle jeho domněnek se mělo město Z nacházet v Brazílii, v oblasti dnešního Mato Grosso.
Jeho výzkum přerušila válka, vrátil se do Británie a sloužil u britské armády, dobrovolně se přihlásil do služby ve Flandrech a velel dělostřelecké brigádě. Získal Řád za vynikající službu, o rok později, 1. března 1918, byl povýšen z majora na podplukovníka.
Ani po válce ho ale myšlenky na ztracené město neopustily. Počátkem dvacátých let podnikl Fawcett dvě expedice, každá byla zmařena nemocemi a vyčerpáním způsobeným drsnými podmínkami divočiny a děsivými hejny komárů, které byly zhoubou Fawcettovy dobrodružné kariéry. Neochotně se vrátil domů ke své ženě Nině a třem dětem, synům Jackovi a Brianovi a dceři Joan. Stále ale měl nutkavou touhu pokračovat v hledání. Byl posedlý myšlenkou, že město někde v džungli existuje a že je blízko jeho nalezení.
Jeho zápal podnítil i objev dokumentu z roku 1753 portugalským průzkumníkem, který tvrdil, že nalezl kamenné město plné stříbra a zlata a monumentálních soch, ukryté v brazilské divočině. Fawcett byl zcela přesvědčen, že tento nález potvrzuje jeho přesvědčení o existenci města Z. Byl skálopevně přesvědčen, že město může najít, pokud bude dostatečně usilovně hledat. Po náročném úsilí o financování a krátkém zotavení z předchozích pátrání se tedy Fawcett začal připravovat na svou poslední expedici do džungle Mato Grosso v roce 1925.
Na svoji výpravu si vybral pouza dva společníky, svého nejstaršího syna Jacka a svého přítele a dlouholetého společníka Raleigha Rimella. Měli tak cestovat rychleji a lehčeji, než ve velké skupině, která by zajisté neunikla pozornosti domorodých kmenů, které nemusely být k cizincům zrovna přátelské.
20. dubna 1925 odjela Fawcettova poslední expedice z Cuiabá. Kromě jeho dvou společníků ho doprovázeli také dva brazilští dělníci, dva koně, osm mul a pár psů. 29. května Fawcett napsal v dopise své ženě doručeném domorodým běžcem, že je připraven vyrazit do neprozkoumaného území doprovázen pouze Jackem a Raleighem. Měli překročit řeku Xingu. Dopis, nasaný z tábora Dead Horse Camp, vyzníval navzdory tomuto jménu poměrně optimisticky. Pouze souřadnice, zaznamenané Fawcettem v tomto psaní neodpovídaly dříve uváděné poloze tohoto kempu. Byla to poslední zpráva, kterou Fawcett poslal.
O téměř dva roky později, v lednu 1927 prohlásila Královská geografická společnost muže za ztracené. Navzdory Fawcettovu přání, aby je v případě selhání nikdo nehledal, vyrazilo několik expedic na jejich záchranu. Do Královské geografické společnosti chodilo množství nabídek od pátracích skupin a dobrovolníků, leckdy ochotných obětovat i vlastní život. Nikdo ale neuspěl. Začaly se šířit zvěsti, že Fawcettova výprava zahynula.
V únoru 1928 zahájil George M. Dyott, pětačtyřicetiletý bývalý velitel britského námořního letectva a člen Královské geografické společnosti, první velkou záchrannou operaci. Zveřejnil tehdy v londýnských novinách inzerát, ve kterém hledal dobrovolníka, který se podobal jemu samému: „malý, odolný, šlachovité postavy“ a s „návyky disciplíny“. Ozvalo se mu dvacet tisíc uchazečů – mezi nimi Roger Rimell, třicetiletý bratr zmizelého Raleigha.
Jeho skupina nakonec měla dvacet šest členů a potřebovala sedmdesát volů a mul, aby převezla více než tři tuny jídla a vybavení, včetně nafukovacích raftů a filmové kamery. Brazilci začali expedici označovat jako „klub sebevrahů“. Navzdory megalomanským přípravám skupina neuspěla a po konfliktech s místními kmeny byli muži nuceni z džungle uprchnout.
Fawcetta se pokoušely najít desítky průzkumníků, na jednu neúspěšnou výpravu se vydal i Peter Fleming, bratr Iana Fleminga, tvůrce Jamese Bonda. Slyšeli jen fámy, které se nepodařilo ověřit. Předměty, které se po Fawcettovi našly, byly převážně dary domorodcům z jeho předchozích expedic. Podle některých domněnek byla skupina příliš malá, aby samostatně přežila v džungli. Podle jiných domněnek je měl zabít některý z místních agresivních domorodých kmenů.
Facettova manželka Nina mezitím udržovala téměř slepé přesvědčení, že se její manžel a syn znovu objeví. Ještě v roce 1950 řekla novinářům, že by ji nepřekvapilo, kdyby každou chvíli prošli dveřmi – jejímu manželovi by nyní bylo dvaaosmdesát, synovi Jackovi sedmačtyřicet. Její naděje zhatil v dubnu 1951 Orlando Villas Boas, který oznámil, že se mu indiáni Kalapalo přiznali, že tři průzkumníky zavražidli. A co víc, Villas Boas tvrdil, že má důkaz: kosti plukovníka Fawcetta.
Podle této verze měl Comatzi, náčelník kmene Kalapalo, vyprávět svému kmeni o zabití nevítaných návštěvníků. Příslušníci kmene měli tvrdit, že mladé muže hodili do řeky, ale Fawcetta vzhledem k jeho vysokému věku na důkaz úcty řádně pohřbili. Královský antropologický institut v Londýně, který kosti zkoumal, ale shodu s Fawcettovými zubními záznamy nepotvrdil, ani podle nich nebylo zřejmé, že by patřily muži jeho fyzické postavy.
"Horní čelist poskytuje nejjasnější možný důkaz, že tyto lidské ostatky nebyly pozůstatky plukovníka Fawcetta, jehož náhradní horní zubní protéza je naštěstí k dispozici pro srovnání... Uvádí se, že plukovník Fawcett byl vysoký šest stop, jeden a půl palce. Výška muže, jehož ostatky byly převezeny do Anglie, se odhaduje na asi pět stop, sedm palců."
Podle další verze měl Izarari, Comatziho předchůdce, zabít celou trojici poté, co se mladý Jack měl zaplést s jednou z jeho manželek. Mezi příslušníky kmene ale existuje i příběh o třech dobrodruzích, kteří u nich přespali a pak odešli na východ k horám. Kmen si později měl všimnout, že trojice přestala po pěti dnech rozdělávat nová tábořiště.
Kalapalové sice Fawcetta a jeho společníky varovali, že pokud půjdou tudy, budou zabiti „zuřivými Indiány“, kteří obsadili toto území, ale Fawcett trval na tom, že půjdou. Oba mladší muži podle této verze vyprávění byli už při setkání s kmenem Kalapalo nemocní a slabí. O jejich zavraždění nejsou žádné důkazy a je tak dost dobře možné, že zemřeli ze zcela přirozených příčin.
Průzkumník Henry Costin, který Fawcetta doprovázel na pěti z jeho předchozích expedic, vyjádřil pochybnosti o tom, že by Fawcett zahynul rukou domorodých indiánů, protože s nimi měl obvykle dobré vztahy. Věřil, že Fawcett podlehl buď nedostatku jídla, nebo vyčerpání.
V roce 2005 vydal David Grann v The New Yorker článek o své návštěve kmene Kalapalo. Během jeho psaní se v jedné z vesnic setkal se ženou, nejstarší členkou vesnice, která jako malá dívka tři dobrodruhy osobně potkala a pravděpodobně je poslední žijící osobou, která se s Fawcettem setkala.
"Neznám svůj přesný věk," uvedla žena v rozhovoru. "Ale narodila jsem se kolem roku 1910. Byla jsem ještě malá dívka, když tři cizinci přišli do naší vesnice. Pamatuji si je, protože jsem nikdy neviděl lidi tak bílé a s tak dlouhými vousy. Moje matka mi řekla: 'Podívej, křesťané jsou tady!'“ Podle ní se pak dobrodruzi utábořili v místní škole, nejhezčí budově ve vesnici. "Ti tři šli tím směrem, přes ty vrcholy," ukázala pak na hory. "Lidé říkali, že za těmi horami nejsou žádní běloši, ale oni říkali, že právě tam jdou. Čekali jsme, až se vrátí, ale nikdy se nevrátili."
V textu Grann současně potvrdil verzi, podle které být expedice po odchodu na východ zavražděna místními domorodci. Skupina Kalapalů několik dní vídala nad stromy kouř z Fawcettova tábora, pátý den ale kouř zmizel. Skupina se ze strachu, že se jim stalo něco špatného, pokusila jejich tábor najít. Ale po Angličanech nebylo ani stopy.
"Lidé se jich zeptali: "Kam jdeš?" A oni řekli: "Tudy. Na východ.“ Řekli jsme: "Nikdo tudy nechodí. Právě tam jsou nepřátelští indiáni. Zabijí tě.“ Ale starý muž trval na svém. A tak šli."
Kosti, které tehdy dovezl Villas Boas jako Fawcettovy měly podle Grannova pátrání ve skutečnosti patřit jednomu z nejvýše postavených mužů z vesnice, který byl v té době čerstvě pohřben. Kmen se tak snažil sám sebe ochránit před dalšími průzkumníky.
V článku Grann rovněž popsal, že poblíž míst, kde Fawcett hledal, objevil archeolog Michael Heckenberger stopy civilizace Kuhikugu. Mělo jít o komplex zhruba dvaceti měst a vesnic u horních toků řeky Xingu, každá mohla pojmout kolem 5000 obyvatel.
Narozdíl od Aztéků měla tato civilizace stavět pro svá božstva podlouhlé horizontální monumenty, nikoliv pyramidy nebo velké kamenné stavby, pro které v bujné džungli nebylo místo. Mnoho z těchto komunit mělo být propojeno mosty a silnicemi, podél některých cest měly být udržované kanály pro kánoe, kolem vesnic byly obranné příkopy a palisády. Fawcett ve svým poznámkách zaznamenal, že mu Indiáni vyprávěli legendy, které popisovaly „mnoho ulic umístěných jedna k druhé v pravém úhlu.“ Kultura rovněž používala zdobenou keramiku, velmi podobnou té, jejíž úlomky našel kdysi v džungli právě Fawcett.
Vzhledem k použití rozkládajících se přírodních materiálů a bujné vegetaci, která stopy po civilizaci zakryla, tak Fawcett bez moderní techniky a znalostí archeologů dávnou civilizaci pravděpodobně vidět ani nemohl. Jeho pátrání ale skrz dnešní výzkumy možná došlo úspěšného konce.
