Dříve nazýván Havai’i, podle vlasti starých Polynésanů, to odtud se vydali polynéští mořeplavci objevit Havaj, Velikonoční ostrov, či Nový Zéland. Dnes se mu přezdívá Vzdálený ráj, nebo Obloha jemných světel. Nebylo těžké uhodnout proč. Nebe začíná zlehounka rudnout za mými zády a přede mnou, se na stále ještě světle - modré obloze objevují první hvězdy jižního nebe. Do setmění mám tak slabou hodinku a do Uturoa, metropole Závětrných ostrovů, o něco více slabší půlhodinku laxní chůze, při které svým škaredým ksichtem straším všudy přítomné kraby – přede mnou zalezou a po mně opět vylezou.

Centrum je maličké, sic je Uturoa po Papeete druhým největším sídlem Francouzské Polynésie, má městečko jen něco kolo 4 tisíc obyvatel. Našel jsem si krásné místečko na louce v přístavu, s výhledem na horizont oceánu s obrysem ostrova Huahine v dáli. Člověk má občas v Polynésii pocit, že je hercem ve filmu, neb neustále jeho počínání odkudsi podbarvuje ta podmanivá relaxační hudba, či zvuky bubnů. Sedl jsem si na kámen nábřežního vlnolamu, ponořil nohy do teplého moře a pozorujíce malé rybky, snědl svůj dnešní příděl, makrely v rajčatové omáčce a bagetu. V Uhlířských Janovicích mají na bráně hřbitova napsáno: Co jsme my, budete i Vy! A tak pojídajíce ty makrely smutně věštím budoucnost těch malých rybek v moři. Ta krásná hudba přichází z nedalekého šapitó, probíhá tam nácvik na Heivu – každoroční, prestižní, taneční soutěž souborů z celé Polynésie. V noci přišli zvědavé krysy a později zvídaví opilci. Krysám jsem věnoval kus žvance opodál a opilci věnovali kus piva mně. Asi proto se celé souostroví nazývá Společenské ostrovy – všichni jsou tu společenští, komunitní a sdílející. Daruj a budeš obdarován.

Ráno se začala má obchodní pouť. Posnídal jsem na jachtě s francouzským párem, pár příběhů za kafe a bagetu – výhodná směna ve skvělém kurzu. Centrum je opravdu malé, ale útulné, je tu dokonce i malý supermarket, ráj všech vandráků a tedy i můj. Rád si zabloumám mezi regály, zasním o všech dobrotách, abych nakonec na pokladně zapípal se suchou bagetou, sýrem, pár sušenkami, rýží a rybími konzervami na čtyřdenní pochod. Vodu jsem přestal řešit už dávno, když dojde, poprosím kohokoliv o kohoutkovou a ještě se mi nestalo, abych byl odmítnout. Uturoa má ve svém týlu zvedající se kopce a tak příroda sama determinovala její tvar do protáhlé nudle, což znamená nějaký čas docela nudné chůze směrem na jih, mezi malými baráčky za většinou vysokými ploty. Stopovat nechci, času mám dost - 150km pobřežní silnice a čtyři dny. Ale člověk míní a život mění. Sám od sebe mi zastavil mladý muž a popovezl 5 kilometrů. Baráčky se pomalu protrhávají často jsou k vidění krásné zátoky a ústí malých řek do moře. Zastavil při mně teréňák, muž velké postavy a příjemného hlasu se zdvořile ptá, jestli chci někam svézt, že už mě dnes jednou míjel na své cestě do města. Úplný ráj stopařů, ani není třeba zvedat palec, lidé Vám zastaví sami. Ale proč ne, rád se svezu, beztak je tato část ostrova poměrně nezajímavá a zastavěná. Chtěl jsem obejít to auto, abych si dozadu na korbu hodil baťoh a jak ho přehazuji na tu vysokou korbu, hodný pán vypnul motor přes zařazenou rychlost, teréňák poskočil a zadní kolo se uvelebilo na mé noze. Nijak zvlášť to nebolelo, vyšlapuju obyčejně v nízkých pohorkách – ty mají vyztuženou špičku, ale něco mi dávalo tušit, že až noha přijde na to, co se jí stalo, bude si stěžovat...

Baťoh na korbě, pán se na mě směje do zrcátka, já neříkám nic, pač znovu nastartoval a tak číhám, až popojede, ale on číhá, až já nasednu a tak číháme oba a smějeme se na sebe skrze zrcátko. Úsměv mu pomalu trpkne a pobízí mě k nástupu. Když já jen nevím, jak mu to říct. Trošku se stydím a trošku ho nechci nechat cítit se špatně, či provinile, protože se vlastně nic nestalo. Zkouším se vyzout, že bych to pak už nějak zaonačil, ale noze se ven nechce. Pán si nejspíš myslí, že se mi jen chce čůrat, že se tam tak kroutím, ale aby si nakonec nepomyslel, že mu čůrám na to kolo..To je zase situace! Nakonec jsem ho prostě jen poprosil, jestli by mohl popojet o malý kousek, ale pán se zalekl a šel se raději podívat, proč na něj mám po ránu takové divné přání. Když ke mně došel, zachvátila ho panika. Strašně se omlouval, kapičku zaježíšmarjoval a běžel nazpět za volant. A tak jsem poznal Jeana – Luca. Jean-Luc pracuje jako policista na Tahiti a přijel se podívat za svou matkou a bratry na Raiateu se svým synem. Budu u nich na oběd, o tom prý diskutovat nesmím. Vyprávěl mi o své ženě a zanedlouho mi ji dal k uchu na telefonu. Rodina je v těchto částech světa vše a všichni jsou rodina, ta láska a sounáležitost je překrásná. Oběd byl výtečný. Z Jeana-Lucka se nakonec vyklubala veselá kopa a tak, když přišla po obědě řeč na to, odkud se známe, odpověděl jsem babičce, že mi Jean-Luc přejel nohu a pak mě vzal na oběd. Celá rodina je úžasně sympatická, Jean Luc mi nabídl, že mě zaveze k marae Taputapuatea, která je odsud necelý kilometr a pokud budu večer chtít, jsem zván na večeři a k noclehu.


Marae Taputapuatea je právě tím místem, proč jsem původně na Raiateu přijel.
Dnes je velký den a já mám jako vždy více štěstí než rozumu, v přírodním amfiteátru hned vedle marae jsou spousty lidí. Krásné ženy i svalnatí muži dnes přišli fandit borcům a borkyním na závody piroque, úzkých protáhlých lodí s plovákem na jedné straně. Prohlídce marae jsem věnoval více jak hodinu, je to krásný komplex v ještě krásnějším prostředí, ale jako každý člověk, který stráví více času na cestách, si tím časem uvědomíte, že to nejcennější a nejzajímavější, po všechnom tom focení se na krásných místech, jsou lidé a jejich poznávání. Čím déle na cestách jsem, tím více věnuji lidem pozornost. Příroda může být překrásná, ale až lidé dodají vašemu snažení smysl. Překonávat své možnosti v horách, či jiné fyzické výzvy a přírodní poznání, mi zatím nevyrovnaly ten pocit, jako když máte možnost poznat prostou spokojenost a radost ze života člověka kdekoliv na světě. Svět má mnoho svých problémů a občas člověk snadno podlehne iluzi, že je zlý a nebezpečný, ale místa, kde zjistíte, že všechno má stále ještě smysl a není třeba se ho bát, existují a věřte mi, že napříč světem i převažují, klíčem ke všemu je jazyk, porozumění a respekt, jen potom, můžete získat, to co ve světě hledáte.

Chvíli jsem se koukal, chvíli jsem se koupal, chvíli fandil s dětmi, chvíli s dospělými a chvíli se ládoval dobrotami z přilehlých stánků. Člověk si tu na všechno najde chvíli a všichni si také našli chvíli na mě. K večeru jsem se už jen plácl do stínu a poslouchal poutavé příběhy z historie Raiatey a objevných cest Polynésanů v podání Jeana, shodou okolností bratrance Jeana-Luca, který přibližoval dospívajícím jejich vlastní kulturu. Tak jako všude jinde, i sem vtrhla globalizace a i Francouzská Polynésie se veze na vlně „pokroku“ jako by sama někdy zapomínala na to, že snem lidí z těch „nejpokrokovějších“ zemí je právě starý životní styl Polynésanů, ten, od kterého se mladé generace chtějí co nejdříve odpoutat a vrhnout se do otroctví kapitalismu, který nabízí ty úžasné výdobytky moderní doby. Kdo by chtěl strávit dvě hodiny denně s prutem, sítí, nožem, dlátem, motyčkou, mačetou a celý zbytek dne se svou rodinou, když může mít od toho všeho lehce utéci z pláže do města a schovat se v osmihodinové pracovní směně za nadupaný mobil plný fotek z exotických rájů a lajkování fotek své vlastní rodiny.

Nakonec jsme se ještě zapovídali s Jeanem na nějaký ten čas a byla to vlastně náhoda, že jsem narazil na nejspíš toho nejvhodnějšího člověka k poznání života na Raiatee. Večer jsme se jen přesunuli o pár kilometrů nazpět do centra vesničky Opoa, kde probíhala generální zkouška tanečníků ostrova na Heivu, dnes bez kostýmů. Občas se bojovalo s výpadkem osvětlení, ale jinak to byla parádní podívaná, měl jsem i tu čest pochválit připravenost tanečníků místnímu rodákovi a současnému ministru zemědělství Francouzské Polynésie panu Thomasi Moutamemu. Dostal jsem vizitku a mám se zastavit na prohlídku ministerstva na Tahiti. Odpověděl jsem, že děkuji a pokud čas dovolí..To víte, mám toho hodně. Doma u Jeana Luca už všichni spali. Vkradl jsem se do připravené postýlky a zařezával jako špalek. Jaký to den!
Snídaně s celou rodinou byla úžasně vřelá a vydatná. Rád bych zůstal déle, ale zbývá mi ještě nějakých 90 km, abych obkroužil ostrov a došel zpět na letiště v Uturoa. Jean mi včera nabídl, že mě ráno popoveze pár kilometrů, neb má tam někam namířeno kvůli práci. Asi by to nebyl Jean a jeho polynéský přístup k věci, kdyby se celé popovezení nezměnilo v tématicko – historický exkurz do života na Raiatee, se zastávkami na všech krásných místech, u všech známých přátel a členů rodiny. Názorná ukázka a ochutnávka zpracování kopry, vyhlídky na krásné ostrůvky motu, písečné okraje laguny, prohlídka Temple de Tevaitoa, yachtclubu a všeho ostatního, co jsem nemohl a nesměl minout, jinak by se Jean zlobil. Kdybych prý jen obcházel, přišel bych o všechnu srandu. Dnes večer je totiž velká secvičná na Heivu v kostýmech u marae Taputapuatea a bylo by smutné to minout. Plán se tím změnil, Jean se mnou strávil celý den a navštívili jsme vše, co jen šlo.


Večerní secvičná byla ohromná akce s několika stovkami diváků a podobným počtem účastníků. Toho večera nebyl nejspíš na Raiatee nikdo doma, ani můj známý, pan ministr. Kostýmy byly krásné, celá choreografie velmi propracovaná a odkazovala na bojovníky, jenž vyslal král, aby objevili další ostrovy v Polynésii, ti dopluli až na Nový Zéland a pak o tom přenesli zprávy. Ve spojení s podmanivou muzikou Tichomoří a tanečním vlněním, člověk zůstane v blaženém ustrnutí, v životě jsem neviděl nic tak sexy a erotického a přitom ani v nejmenším vulgárního. Tanec je dnes právě tím výrazivem, kterým si Polynésané generačně předávají kulturu. Tančit umí každý, základní kroky nejsou nikterak složité a po chvíli se okoukají, ale ve spojení s těmi přírodními úsměvy a lidskou vřelostí, je to kulturně návykové. Všichni zde a já nejsem výjimkou, očekáváme jasné vítězství ostrova Raiatea na soutěži Heiva, kterou tuto rok pořádá ostrov Bora Bora. Aby den mohl být vyhlášen za úžasný, je ještě třeba ochutnat pochoutky ze syrových ryb a v Polynésii velmi oblíbenou čínskou kuchyni. Dnes svůj stan opět nevyvětrám, ležení budu mít u Jeana a jeho otce.
Ráno Jean už opravdu musel do práce, je úředníkem na radnici a na řadu tak chtě nechtě přišla zkouška z pantomimy a výběru mých polynéských slov. Starší lidé neumí francouzsky, což je pochopitelné, nebyla jejich mateřským jazykem, nýbrž jazykem kolonialistů, Co je ale smutné, že jejich vnoučata už neumí polynésky. Všechna média, škola i úřady mluví francouzsky, polynéština je stále užívaným jazykem, ale pomalu se vytrácí. Jeanův tatínek francouzsky neumí a já neumím polynésky, avšak k výtečné komunikaci a společnému vaření nám to tak nějak vůbec nevadí. Chuť a radost ze společných chvil máme stejnou.

Poslední den začal časně, odjezd všech reprezentantů Raiatey na soutěž Heiva na Bora Bora byl naplánován na 4 hodiny ráno, odjel jsem s Jeanem do přístavu a až skoro do slz mě mrzelo, že nemohu odjet s nimi. Bora Bora je z Raiatey na dohled, ale ráno foukal velmi silný vítr s deštěm, velká loď se houpala ve vlnách a paprscích reflektorů nákladního přístavu. Odjezd se trochu opozdil. Jako dojatý fanoušek celého tanečního souboru jsem byl k plavbě na Bora Bora přizván, nicméně jsem chladně směnil emoce za racionalitu, rozloučil se objetím se všemi známými a těmi, co se prostě přidali, popřál úspěch a velmi naměkko odešel zpět do svého příběhu. Má cesta na Bora Bora má svůj čas. Dnes mám let za jinou kráskou. Do svítání jsem dospal v objetí mého batohu, v podloubí zdejší tržnice. Když se počasí umoudřilo, byl tak akorát čas, dojít zpět na letiště. Nebaví Vás letištní procedury? Létejte pouze ve Francouzské Polynésii – hodinu a půl před odletem nebyl kromě mne a toulající se slepice, co ozobávala váhy na bagáž, vůbec nikdo. Abych si dobil baterky, musel jsem si i nahodit jistič, všechno nechal v tom malém baráčku a odešel na pláž za ranvejí.