Na přelomu února a března roku 2024 vyjely netypicky 2 dodávky z Brna směrem do Rumunska. S ohledem na velký zájem a rychlé naplnění první dodávky bylo rozhodnuto, že pojedou dvě, i když každá bude žít své dobrodružství samostatně. Naším cílem bylo pohoří Godeanu. Jak je zvykem, obě devítihlavé skupiny se setkaly v klubovně, kde jsme nabrali výbavu, prodiskutovali plán a absolvovali menší školení.

Pak jsme si zahráli standardní tetris s bágly, sněžnicemi a svatovou trojici, tedy lavinovou výbavou. Následně se naše cesty rozdělily. Naše posádka vypadala jako cíleně vybraná skupinka, která by zvládla jakoukoliv patálii. Měli jsme totiž v týmu dva vojáky a dva lékaře. To znělo jako docela neprůstřelná kombinace v případě potenciálních problémů jakéhokoliv druhu. Noční přejezd jsme zvládli fajně, brzo ráno jsme dojeli do města Deva, dali si snídani v místní kavárně, kde jsme si udělali seznamovací kolečko. Poté jsme se setkali s druhou skupinkou a jako rozehřátí jsme si dali výšlap na hrad Corvin, který se tyčil nad městem. Z hradu byly krásné výhledy, a i on sám stál za návštěvu. Probíhala na něm rozsáhlá rekonstrukce a některé části vypadaly, že práce na nich byly dokončeny zrovna včera.

Poté jsme se přesunuli dodávkou k dalšímu hradu, kde byl v plánu oběd. Asi nikdo z nás nečekal, že před nástupem do lesa nás čeká luxusní restaurace, která byla umístěna v přestavěném starším domě nebo možná továrně. Toto příjemné překvapení, kdy skupina horalů přišla do mnoho hvězdičkové restaurace, vyvolalo úsměvy nejen na našich tvářích.


Po pořádné kalorické náloži jsme vyrazili směrem k START POINT a cíl pro první den byl vystoupat k chatce Refugiul Gugu. Autem jsme přijeli až k jezeru Gura Apelor, kde jsme nechali auto a odstartovali trek. Již skoro na začátku se k nám přidali další 3 nečekaní, avšak velmi věrní členové. 2 dospělí psi a jedno štěně. Toulavé psi asi každý občas v lese potká, ale tito nám doslova přirostli k srdci. Strávili s námi celé další 3 dny. Zhruba 2 hodiny jsme šli po asfaltové cestě podél tohoto jezera a poté jsme začali stoupat lesní cestou a slunce přitom udělalo přesný opak. Nasadili jsme čelovky a pustili se do nočního stoupání, které bylo vše, jen ne lehké.

Vůdce smečky Michal hledal mezi stromy cestu v prudkém stoupání, které nám zabralo nakonec přes 3 hodiny. Trojice psů vypadala, že i bez čelovky a GPS znají cestu mnohem lépe než my, a tak jsme tušili, že nejsme první výprava, kterou doprovází. Jejich úmysl byl pravděpodobně jiný než nám dělat pouze vřelou společnost. Při každé zastávce na doplnění energetických zásob čekali na svou příležitost a “uloupili” nějaký kousek z našich přebytečných zásob. Takže tu a tam nějaký oříšek a müsli tyčinka připadla třem našim společníkům.

Kolem 21. hodiny a zhruba po 12 km jsme dosáhli prvního vrcholu a spatřili očekávanou chatu Refugiul Gugu, kterou jsme znali z ilustračních fotek expedice. V chatce bylo vše potřebné a překvapilo nás, jak je možné se vměstnat 9 lidí do tak malého prostoru. Každý si udělal své Adventure menu a někteří poprvé přeměnili sníh na vodu. Místo mělo své kouzlo a snad i romantiku, což mohli ocenit náš pár Adam s Janou, pro které byla tato výprava jakousi svatební cestou. Ráno jsme si vyříkali, kdo vyhrál noční soutěž v chrápání a Ondra usoudil, že by rád další noc přespal ve stanu, když už ho taháme s sebou.

Michal nás ráno zaučil, jak ovládat svatou trojici, jak si nasadit mačky i sněžnice. Samotné školeníčko bylo nesmírně zajímavé a Michal prokázal své letité zkušenosti. Všichni jsme si zahráli na hledače podkladů, tedy schovaného pípáku ve sněhu. Překvapením pro nás některé, především mě, byla kvalita vyhledávacího zařízení, protože můj pípák ukazoval směr na 360 stupňů dokola. Po této hodinové mentální rozcvičce jsme si nasadili sněžnice, což pro drtivou většinu výpravy byla premiéra.


Původní plán výpravy byl jít na těžko a přespat na hřebeni, což dle špatné předpovědi na další den a noc bylo zamítnuto a odhlasovali jsme si, že bude lepší jít na lehko a vrátit se noc zase do útulné chaloupky. Zahájili jsme čtvrteční stoupání na sněžnicích, za jistého doprovodu naší psí smečky. Musím říct, že když jsem někdy v TV viděl sněžnice poprvé, tak to na mě působilo nemotorně a podivně. O to víc mě překvapilo, jak se v tom dobře šlape a celodenní stoupání a klesání ve sněžnicích mě moc bavilo. Věřím, že nás všechny. Na hřebeni bylo počasí všelijaké, nicméně v rámci možností fajn, i když na dosaženém vrcholu hory Gugu nebylo vůbec lehké udělat výstupovou fotku s vlajkou Expedition Clubu.

Všichni jsme byli dobře vybaveni membránovkami, což se nedalo říct o naší psísmečce. Starší psí harcovníci cestu zpět zvládali, což se nedalo říct o štěněti, které docela dlouhou kňučelo, až si vykňučelo svýma smutnýma kukadlama pobyt v Radkově Osprey batohu.

Štěně si dobrou hodinu užívalo pobytu v batohu a když došlo na neodvratitelné, čili na výstup z batohu, tak se na nás dívalo jako na blázny s větou v očích napsanou "Nikam nejdu, v teple jsem nebyl od léta".

Poté jsme při těžkém hledání signálu a ne přílíš úspěšném spojování s druhou skupinou, vyhodnocovali plány a možnosti, jak překopat naplánovaný itinerář. Nakonec jsme se rozhodli přespat ve stejné chatce a ráno se vydat na sestup k parkovišti a jet na zcela jiné kopce.

Noc byla pro některé z nás velmi náročná. Radka postihl nějaký virus, který mu způsobil nepříjemnou nevolnost. Ani jsme netušili, že s každým dalším dnem, a možná i hodinou, se některým z nás začne dělat nevolno a zvracení se bude šířit jako epidemie. Situace s lehkou nadsázkou připomínala detektivku od Agathy Christie, "Deset malých černoušků". Ondra se rozhodl neúčastnit se druhého kola o největšího chrápače a postavil si stan venku. Tím projevil svou odvahu, protože velikost výkalu vedle naší chaty rozhodně neodpovídala lidskému ani psímu. I přes lehké obavy se žádný medvěd neukázal. Lidský pot mu vadí a myslím, že naše skupinka smrděla řádně na kilometry daleko. V pátek ráno jsme se rozloučili s pohořím Godeanu a následně jsme už se snežnicemi na nohou začali hledat cestičky v chybějící cestě v lese. Po pár hodinách jsme byli opět u auta. Tam jsme museli neodvratně opustit naši věrnou psí smečku. Byli to výborní parťáci.

Nasedli jsme do auta a vydali se směrem k pohoří Retezat, konkrétně na parkoviště za vesnicí Nucsoara. Po cestě nás fascinovalo množství kýčovitě přeplácaných vilek místních zbohatlíků, nebo prostě obyčejných lidí, kteří nemají vkus. Na oběd jsme se zastavili v francouzské restauraci, a již při příchodu k ní nám připadalo podezřele, že nějak podezřele moc Rumunů nese někomu květiny. Rumuni právě slavili MDŽ.

Pořádně jsme se najedli a jeli na zmíněné parkoviště. Cílem pro dnešní den bylo vystoupat do chaty pod horou Custura Bucurei. Chatku jsme vyhledali během cesty a úplně jsme nevěděli, co přesně čekat. O to více nás potěšilo hezké ubytování a i samotná cesta k této chatě, kde jsme nastoupali cca 600 výškových metrů a narazili na 2 vodopády.

Ráno jsme opět začali vyhodnocovat možnosti při nepříliš ideálním počasí. Kromě počasí nás začal ještě více kosit neznámý virus a zvracelo nás zase o jednoho více. Kolem 9. hodiny jsme začali stoupat směrem k vrcholu dne, k hoře Custura Bucurei, která se tyčí do výšky 2369 metrů nad mořem. Již po pár kilometrech jsme potkali místního průvodce s klientkou, kteří vyhodnotili, že šlapat na daný kopec není s horšícím se počasím možné, a že to zkusí další dny.

Nás to neodradilo a pokračovali jsme výš směrem k vrcholu. Počasí místy začalo být hodně přísné a foukalo více než solidně. Michal nám v polovině kopce poskytl perfektní školení, jak číst a rozpoznat lavinové nebezpečí a všechno s touto problematikou spojené. Pro dnešní den byla předpověď lavinového nebezpečí na úrovni 3. Snežnice jsme vyměnili za mačky a poprvé jsme je vyzkoušeli v praxi. Čekal nás docela strmý kopec, který možná trochu děsil, ale naše láska k adrenalinu nás samozřejmě velmi přitahovala a nakonec jsme ho všichni pod vedením Michala úspěšně zdolali.

Výstupová fotka byla opět velký boj s větrem, ale tentokrát jsme už nemuseli balit žádné čokly do batohu.

Sestup po příkré stěně byl ještě větší zábava než výstup nahoru, ale nakonec si nikdo na tobogán nezahrál a všichni jsme se úspěšně vrátili dolů. Sbalili jsme věci, udělali oběd a vydali se stejnou 10 kilometrovou cestou zpět k parkovišti. Poté jsme se přesunuli na ubytování, kde nás čekal Radek, a po doplnění zásob následovalo to, na co se spousta z nás už několik hodin těšila – sprcha a pivo. Bohužel zákeřný virus začal útočit na další nebohé horaly a do restaurace jsme šli zase o dva méně.

U jídla jsme si zahráli seznamovací hru, kdy jsme každý řekli, jaké jsou naše největší úchylky. Dozvěděli jsme se o sobě nejednu pikantnost. Mezitím do stejné restaurace přišla i druhá skupina, kterou jsme od prvního dne neviděli, a trochu jsme tušili, že jejich cesta lesem, po hřebeni a potoku bude ještě náročnější než ta naše. Už z pohledu bylo zřejmé, že jsou rádi za teplo restaurace.

Zapadlo nám pár piv, pizz a polévek a zamířili jsme směrem k hostelu. Finální bilance byla taková, že 7 z 9 účastníků mělo nemalé trávicí potíže, ale přestože výlet byl krátký a počasí nebylo ideální, byl plný zážitků, pozitivní atmosféry a krásných rumunských hor v pohořích Godeanu a Retezat.

PS: Děkujeme moc Michalu Bernátovi za skvělý článek!