„Děcka, Silvestr? Letos jedu do Bosny. nechcete se přidat?“ Tak přesně tato věta stála na počátku další nezapomenutelné akce s Expedition Clubem. “Ok, Kájo, zamysli se.” Kromě vytříbeného smyslu pro ironii, členství v elitním klubu Pražské kavárny a lenosti vylézat ze své ulity komfortní zóny je pro mě charakteristické i to, že mám potřebu věci analyzovat. Mému rozhodnutí tak předcházela kvalitní cost-benefit analýza.
PROTI:
- bude tam zima a já nemám rád zimu
- budu šplhat někde do kopců a brodit se sněhem (což pro mě není úplně idealistická představa poklidného konce roku)
- slíbil jsem babičce, že nebudu dělat nebezpečné věci (a tady si dovedu úplně živě představit, že umřu)
PRO:
- v Bosně už jsem byl s Expe na jaře a maximálně jsem si to užil
- bude tam skvělá parta lidí (většinu účastníků i průvodce znám již ze zmíněné jarní akce)
- Standa (průvodce) není debil, aby mě někde nechal umřít
- kdyby předešlý bod neplatil, tak životní pojištění mám a zbyde po mě kdyžtak mamince i něco víc než slzy pro pláč
- v Bosně existuje i horská služba, ty mi pomůžou (nebo si to můžu alespoň myslet)
OK, ukládám si seznam všech telefonních čísel horské služby v Bosně, mailem si pro jistotu ověřím, že mají alespoň jeden funkční vrtulník (ideálně létající i v zimě) a závazně říkám, že jedu! Zabalím si nesmeky, na batoh připnu cepín. Sice ani u jednoho nemám ponětí, k čemu mi to může být užitečný, ale třeba s tím půjde udělat alespoň dobrá fotka (minimálně v cepínu vidím potenciál). Jako dozvuk Vánoc přibalím litr domácího vaječňáku (btw: nechci se chlubit, ale umím ho fakt dobře) a může se vyrazit. Po dvanácti hodinách v autě, 900 km a fakt hodně alkoholu, kterým si krátíme cestu, nás přivítá Bosna. Je to tak trochu jiný svět, na jednu stranu tak blízko na druhou stranu nám tak vzdálený. To by ale bylo na úplně jiný článek. Zastavujeme v Konjicu (takové no name okresní město - představte si trochu menší Brno a umístěte do něj dvojnásobek kaváren), dáme si bosenské kafe (řidiči ordinujeme rovnou 2), usmějeme se na místní obyvatele a bez velkého zdržování míříme do hor.
Je před námi třídenní výšlap bosenským Himalájem, pohořím Prenj. Shrnutí aktuální situace před výšlapem: alkoholu, dobré nálady i odhodlání máme dostatek. Pohodovou atmosféru dokresluje skoro jasná obloha. Dopijeme soudek piva, sněžnice zamkneme v autě (přece se s nimi nepotáhneme do hor) a může se vyrazit.
Střih - o pár hodin později a pár set metrů výše - alkoholu, dobré nálady i odhodlání (tam jsem trochu na vážkách) máme stále dostatek. Sněžnice zamčené v autě se ukázaly jako fakt blbej nápad. Pohodovou atmosféru mírně kazí nárazový 100 km/h vítr a sněžení, přes které občas neprosvítí ani kužele z našich čelovek. Mírně znepokojující je i představa, že sejdeme z vyšlapané ale sněhem velmi poctivě zaváté cesty napříč minovým polem. “Jó babi, kdybys věděla, jak to tu vypadá, tak už po nás pátrá zvláštní mise OSN s tebou včele!” říkám si.
Následuje rychlá porada, Standa navrhuje, že nebudeme riskovat a stoupat další metry k chatě do ještě horšího počasí a přenocujeme raději ve stanech. “Aha, tady končí legrace, když už i Standu opustil optimismus,” znejistím, ale statečně nedávám nic najevo. Dokonce já jako člověk, který fakt hodně nerad spí ve stanu, neprotestuji. Jednohlasně se shodneme na alternativním plánu. Ten se ale asi po hodině ukáže jako ne moc proveditelný a volíme záložní plán - vrátit se k autu a najít něco, kde nás nechají přespat. Kdo nemá o Bosně moc jasno, možná si představuje, jak v deset večer obcházíme salaše a prosíme o přespání. Realita je trochu méně romantická - i tady funguje (nutno říct - ještě ne úplně zkažený) kapitalismus a booking.com. A tak si rezervujeme apartmán v Mostaru. Někdo by to mohl hodnotit jako zbabělé rozhodnutí naprosto nezapadající do smýšlení horalů, ale po pravdě - já jsem rád za teplou sprchu, vytopený pokoj i donášku vodní dýmky až do apartmánu.
Mostar je úžasné město, v zimě ještě o něco lákavější, protože v něm nejsou turisti a panuje v něm naprostý klid. Vyražte sem a užijte si to tu! Btw. pokud si chcete prohlédnout něco mostarského v Brně, zajděte do klubovny Expe a porozhlédněte se po dopravním kuželu, který jsme si přivezli jako suvenýr z jarní návštěvy. Raději ale předem upozorňuji, že vás asi ničím neohromí. Prostě dopravní kužel. V Mostaru se k nám přidává parta kamarádů, která za námi přijela oslavit společně Silvestra. Obětavci! Dáme společně pivko, oběd, kafe a selfie a vyrážíme za naším náhradním plánem.
Čeká nás cesta do vysočických hor na chatu (berte to slovo hodně s rezervou!) za Ezikem, Muhamedem a Enesem (jehož jsem celý pobyt mylně oslovoval Ezope). Na Expe je úžasné, že posouvá vaše (nebo alespoň moje) hranice - psychické i fyzické a zažijete si nejedno poprvé. Když se ve vedlejším autě zrodí nápad, že bychom se po cestě mohli zastavit u nějakého jezera na koupačku, řeknu si, že je to skvělá příležitost, jak překonat svůj introvertismus (o kterém spousta lidí často pochybuje, ale já vím, že někde v hloubce ho mám). Tak moc se pro nápad nadchnu, že aktuální teplotu -5 stupňů a mírné sněžení považuji za zanedbatelný detail (vlastně si ho ani nevšimnu). Zastavujeme u jezera Boračko. Kdyby nebyla naprostá tma, určitě bychom viděli, jak je krásné :). Pomalu (po tom, co se svleču naopak velmi rychle) mi dochází, proč máme pláž sami pro sebe. “OK, teď už není cesty zpět. Byl bych za naprostou lamu, kdybych z toho teď vycouval!” honí se mi hlavou. S dalšími dvěma statečnými vlezeme do jezera, uplaveme tři tempa a rychle ven. Pokud jste nikdy otužování nezkoušeli, zkuste. Není to tak hrozné, jak se může zdát :-).
Pokud vám přijde, že se celou akcí tak nějak line dějová linka postavená na alkoholu, máte vcelku pravdu. Ani tento večer nebyl výjimkou. Ještě před půlnocí jsme ustanovili kalící pokoj a v něm ti nejstatečnější vydrželi do půl páté ráno. A já (bohužel) mezi nima “Netěším se na ráno!” proběhne mi hlavou vteřinu před usnutím zachumlaný ve svém spacáku. (Tady si dovolím udělat reklamu svému spacáku Patizon - deklaruje komfort, ve kterém by člověk měl v pohodě v horách přežít. Musím říct, že jsem přežíval naprosto komfortně, občas i odvážně s vystrčenou nohou ze spacáku, byť za oknem našeho pokoje bylo -20 :-)). Moje další poprvé s Expe na této výpravě byl pohyb na sněžnicích. Geniální! Teď jsem si připadal jako skutečný tank, kterého nemůže nic zastavit (toto jsem později mírně přehodnotil - vcelku bezpečně vás zastaví absence sněhu). Dneska nám počasí hrálo do karet a tak jsme zvládli hned 2 výšlapy. Výhled z Drsny sice připomínal spíše pohled na bíle plátno u fotografa, ale západ slunce na Crvením Kuku to vynahradil.
U snídaně se vzpamatovávám z další náročné noci. Sice jsem spal asi o 13 minut déle než noc předchozí, ale úplně plný síly se necítím. “Dneska bych ocenil nějakou procházku na pohodu,” prohodím. Čeká nás dnes pohodový výlet na sněžnicích na Bjelašnicu (2067m). S radostí kvituji, že tam vede lanovka. Navíc pohled z okna naznačuje, že lepší počasí si člověk na poslední den v roce ani nemohl přát. Můj plán je jasný. Prostě budu relaxovat. Vyjedu si lanovkou nahoru, natáhnu se do lehátka na nějaké horské terase, objednám si kafe, palačinku, pivko a budu se jen tak kochat. Jo ještě si vezmu čtečku a konečně dočtu knížku "Jako bys jedla kámen". Slovy editora: “příběh o Bosně a taky o kostech, které hledají svá jména i tváře” (vřele doporučuji).
Jak málo stačí k tomu, aby se můj plán zhroutil jako domeček z karet. Poté, co v jedné vesnici nabouráme minaret (takhle - ve skutečnosti jsme nenabourali minaret, ale jen plot kolem něj. ale uznejte - co zní lépe?) a vyzkoušíme si (skoro úspěšné) nasazování řetězů na kola, rozhodneme se ve vsi zaparkovat a vydat se odsud k tíženému vrcholu. Ta vesnice byla fakt díra (chtělo by se říci po granátu, ale něco mi říká, že zrovna v Bosně nemají toto přirovnání rádi). Mohl bych vám rovnou říci, kolik obyvatel ta vesnice měla, ale mám rád matematické hádanky. Tedy: Ve vesnici jsou kočky a (možná i) lidé. Po vesnici se pohybuje 8 hlav a 32 nohou. Kolik je ve vesnici lidí? Je jich tam přesně tolik jako nástupních míst na lanovku!
Fajn, tak aspoň nebudu za naprostého ňoumu a vyšplhám se nahoru po svých. A za ten odpočinek nahoře v lehátku s palačinkou mi to stojí. A i ta cesta za to opravdu stála!
Mnohem větší zděšení přišlo potom, co jsem několikrát zapadl ve sněhové závěji (tady jsem objevil další limity sněžnic) a dorazil se čtečkou v ruce na vrchol. ŽÁDNÁ kavárna, palačinka, terasa ani křeslo. Prostě NIC. Jen lanovka, která je mimo provoz déle než já jsem na světě. Naštěstí Standa si všiml mého zděšení v očích a uklidnil mě, že palačinku zařídí. A zařídil (dokonce ve čtyřhvězdičkovém hotelu).
Oslavy konce roku se v Bosně konají ve velkém stylu. Zejména pokud jde o jídlo. Můžete si být jistí, že hlad mít nebudete. S alkoholem to bylo jen tak tak! Ještěže druhá Expe skupina, která se na silvestrovskou oslavu přidala, dala místo višňovky přednost čaji a poklidnému rozjímání nad životem. Jinak bychom ještě před půlnocí byli na suchu.
U Ezopa bylo fajn, ale je čas zabalit batohy a vyrazit dál. Před námi je Sarajevo. Za vidění v jeho okolí určitě stojí zubem času poznamenané olympijské areály. Můžete třeba stanout na bednách vítězů nebo na vrcholu velkého skokanského můstku jako v roce 1984 Pavel Ploc (který si ze ZOH přivezl bronz).
Stejně jako Mostar i Sarajevo má své kouzlo. My jsme se ho rozhodli hledat (což nikoho z vás nemůže už ani překvapit) v jednom z místních barů. Pokud se vám nechce do baru, vyražte třeba do šíša baru nebo se jen toulejte nočním Sarajevem (btw: dá se stihnout během jedné noci všechno :)). Ráno jsem si ještě před odjezdem s kamarádem Honzou přivstal a vyběhl (tohle slovo taky berte s velkou rezervou!) prohlédnout Sarajevo z výšky od televizní věže, jedné z dominant Sarajeva.
“Byla to pecka a já si to moc užil!” loučím se o 900 km dál ve čtyři ráno po zdařilé afterparty v Brně s ostatními účastníky výpravy a těším se do sprchy ale ještě víc na další dobrodružství.
