Měli jste někdy pocit, že vás hmyz sežere zaživa? Určitě ano. Až do letošního května jsem měl za to, že má nejhorší zkušenost byla z Norska nebo Finska. Od návštěvy Skotska jsem však musel svůj žebříček přehodnotit. Po vypití několika pint piva totiž riskujete, že vám nejenom vykrvácí peněženka, ale především se naučíte tančit „komáří tanec“. Ten se dá zažít ve chvíli, kdy si dáte pár piv, neuděláte si na přirození uzel a musíte v průběhu noci vylézat ze stanu na záchod za nenažraným hmyzem. To nevíte, jestli si máte dřív držet svou chloubu nebo máchat (a tím pádem i čůrat) všude okolo…
Lochnesská příšera, mlha, ovce, déšť, zelená barva a kopečky. Tak přesně tahle slova se mi vybaví pod pojmem Skotsko. Realita však byla značně odlišnější, než jsem si před výpravou sliboval. Především kvůli nejvyšší hoře UK Ben Nevisu jsme si naplánovali trek West Highland Way, jehož závěr se nachází právě pod výše zmíněným vrcholem. V rámci Expedition clubu jsme si totiž vymysleli projekt Nejvyšší evropské vrcholy, v rámci kterého chceme během cca 3 let zdolat nejvyšší kopce všech evropských zemí. To byl jeden z důvodů, proč padla volba na 154 km dlouhý přechod z Milngavie do Fort Williamu. Ruku na srdce – ve Skotsku se nacházejí méně frekventované stezky, které jsou jistě atraktivnější.
Příjemným překvapením bylo skvělé počasí, které v tomto koutu světa dokáže člověka pořádně pozlobit. Podle předpovědi mělo být první polovinu výletu opravdu hezky a s jeho závěrem se měla situace začít otáčet. Nicméně my jsme měli stále překrásně a kromě dvou dešťů jsme žádný mordor nezažili. Ba naopak! Po návratu domů jsme spíš vypadali, jak kdybychom strávili dovolenou u moře :-) Rozporuplné pocity ve mě vyvolal vysoký počet turistů, které jsme první dny potkávali. Kolem ikonického kopce Conic hill a následného jezera Loch Lomond jich byly doslova stovky a dalším podstatným negativem byla cena piva. 4,5 libry (135,- Kč) za pintu piva?! Kdyby to alespoň bylo pivo! Skotské patoky mají do piva hodně daleko!
Abych pouze nekritizoval, musím vyzdvihnout několik pozitiv. Tak zaprvé to byli místní obyvatelé, kteří byli velmi ochotní, zdvořilí a milí. Tolik pozdravů a úsměvů jsem rozhodně nečekal a když jsme zapluli do jedné z místních hospod, byli jsme příjemně překvapeni jedinečnou atmosférou, která tam panovala. Také jsme potkávali velké množství běžců a bylo skvělé si s nimi pokecat o lokálních závodech. Příjemným bonusem byly občasné „Honesty boxy“. Pod tímto pojmem si představte krabici plnou jídla a pití, vedle které se nachází kasička s ceníkem. Prostě si vezmete tyčinku nebo coca-colu a hodíte peníze do zdířky. Nikde žádná obsluha, jen vaše svědomí a důvěra. Taková skotská obdoba Lesního baru nacházejícího se v Jeseníkách.
Terén byl z mého hlediska rozporuplný. Člověk se nedostane nikam na hřeben a celou dobu se pohybuje v údolí, resp. na otevřených loukách. Mít klasické mlhavé počasí, tak člověk nevidí prakticky nic a jen ťapkáte zpevněným koridorem. West Highland Way (zkratka WHW) totiž nedisponuje přírodními pěšinkami, ale především širokými cestami, které narušují celistvost krajiny. Stejně tak nadrozměrný hluk silnice, kterou WHW z cca 60 % lemuje. Možná jsem už zhýčkaný cestováním po světě natolik, že vidím chyby, které bych před několika lety nevnímal. Pravda je však taková, že jsem málokdy dokázal vypnout hlavu a vyloženě se jen kochat okolní přírodou. Hlučné motory z intenzivně projíždějících dopravních prostředků mě dokázaly otrávit.
Závěrečná třetina treku však byla nádherná a jednoznačně stála za to. Především doporučuji zdolat poslední den Ben Nevis. Sice kvůli němu musíte výlet o jeden den protáhnout, na druhou stranu máte při výstupu (pokud je přijatelné počasí) opravdu krásné výhledy, které se vám na WHW těžko naskytnou. Dalším nepříjemným faktem je přítomnost Pakomárců skotských, tzv. midges. Ačkoliv jsme se ve Skotsku nacházeli na přelomu května a června, museli jsme neustále čelit hmyzí přesile. Midges na první pohled vypadají jako klasické malé mušky. Avšak kousají. A kousají opravdu hodně! Navíc se lehce zamotávají do oblečení a do vlasů, takže ať už jste při vstupu do stanu seberychlejší, vždy vám jich několik dovnitř vlétne a následně vás šikanují celou noc. Na místě jsme koupili jsme 3 druhy různých repelentů a nepomohl ani jeden. Účinné řešení je moskytiéra, se kterou si člověk připadá dost divně.
Prakticky každý den člověk může využít spaní v kempu. Ve Skotsku se sice dá spát i ve volné přírodě, jen si dávejte pozor v okolí jezera Loch Lomond, kde je oficiální kempování zakázáno (národní park). Nevýhodou je, že když jste větší skupina, tak asi nikdo nechce po příchodu jen postavit obydlí a zalézt kvůli kousajícímu hmyzu do stanu. V tomto případě je lepší využít kryté společenské prostory, kterými většina kempů disponuje. Ceny jsou různorodé od 5 liber (jen první kemp, kde se nacházela jen kasička na peníze bez obsluhy) po 12 liber. Byl jsem nepříjemně překvapen kempem v Glen Nevisu, kde za více jak 10 liber sice máte luxus v podobě sprch, záchodu a sušárny, nicméně nemáte možnost si nikde pod střechou uvařit. Samotný kemp má rozlohu zhruba 10 fotbalových hřišť (je opravdu OBROVSKÝ!) a dokonce i disponuje kuchyňkou. Jenomže v této „kuchyňce“ se může pouze umývat nádobí a pokud si tam začnete vařit, přijde na vás strážce kempu. Pokud tedy disponujete malým trekovým stanem a venku prší, máte o zábavu postaráno.
Nejvíce atraktivním místem bylo pro mě městečko Kinlochleven. Uznávám, že název nezní příliš anglicky a ještě méně britsky zní důvod, čím mě tenhle na první pohled zapadákov zaujal. Nachází se zde největší krytá ledová stěna na lezení na světě. Představte si starou tovární halu, do které se nastěhuje horolezecká stěna. V dnešní době standartní věc. Co už však standartní není, to je obrovský mrazák nacházející se útrobách budovy. Permanentně chlazený box, kde můžete lézt s mačkami a cepíny po celý rok. Obsluha na baru nás pustila dovnitř a připadal jsem si jak Alenka v říši divů… Kinlochleven také letos v září hostí světový pohár ve Sky runningu, Salomon Skyline Scotland. Okolní kopce jsou přímo ideální k horskému běhání a není se čemu divit, že se zde kromě vertikálnímu kilometru poběží také další závody v rozmezí mezi 29 – 52 kilometry. Shodou okolností v době našeho výletová probíhal ve Fort Williamu světový pohár v horských kolech a všude se nacházelo desítky bajkerů. Člověk tak získal pocit, že jsou Skoti vášnivými sportovci a zřejmě tomu tak i bude.
Suma sumárum – ze Skotska jsem si odnesl velmi rozporuplné pocity. Krajina sice hezká, ale trek mě příliš nenadchl. Opravdu mi chyběla možnost vylézt na nějaký ten hřeben a kochat se prostředím hezky z výšky. Zpevněné cesty lemující silnici nejsou zrovna vhodnou volbou a pokud se sem vrátím někdy příště, bude to nalehko jen s běžeckým batohem s úmyslem prošmejdit (naprosto luxusní) okolní vrcholky kopců. Pivo nejen drahé, ale především nepitelné. Měli jsme však neskutečné štěstí na počasí, které celou výpravu posunulo do nadprůměru a přestože jsme se vrátili dokousaní od midges, můžeme se „pyšnit“ skalpem v podobě zdolání Ben Nevisu. Cesta do skotského Glasgow vyjde z polských Katowic na 129,- zlotých (cca 780,- Kč) a zpět z Edinburghu jsme letěli do Prahy za 30 liber (cca 900,- Kč). Do Edinu se dá také celkem lacině létat z Bratislavy a není tak problém utratit za kompletní cestu 2 500,- Kč. Jen si dávejte pozor, jestli letíte na letiště Glasgow International Airport nebo Glasgow Prestwick Airport, které se nachází 50 kilometrů od největšího skotského města, ať nedopadnete jako my…
