Je jedna hodina ráno, zima (později zjišťuji, že tohle zima nebyla), pološero, všude klid a ticho, které občas ze stanu přeruší chrápání. První noc venku, má první medvědí hlídka, jsme pět kilometrů od Longyearbyenu. Je to sen, není to sen? Ještě pár měsíců zpátky jsem nad pivem snil o zimní výpravě na Špicberky s Expeditionem Clubem, která mě už několik let lákala a najednou tady stojím s puškou a dalekohledem na dvouhodinové medvědí hlídce a usmívám se.
V 10-členné skvělé partě jsme vyrazili na Špicberky pokořit 120 kilometrový trek z Longyearbyenu přes dlouhatánské údolí u řeky Adventdalen, dva zamrzlé fjordy až do Pyramidy, bývalého sovětského hornického města. Putujeme střídavě pěšky a na běžkách nebo skialpech. Každý si za sebou táhne své expediční sáně o váze 30 - 40kg, nicméně ten pocit, když člověk nenese nic na zádech, je skvělý :-)
Ráno nás vítá slunečné, ale mrazivé počasí, snídaně, zabalit stany a jdeme. Potkáváme prvního soba, a tak všichni žhaví (rozmrazují) foťáky. Zkoušíme si také střelbu z časem prověřených dvou pušek „Karabina Mauser 98K“ německé výroby z let 38 a 40, které byly i přes jejich využití v půjčovně a drsným klimatickým podmínkám funkční. Kolem nás projíždí skútry a občas i psí spřežení a uznale mávají, jací to jsme drsňáci, že jdeme po svých. Zimní (jarní) turismus se zde díky sněžným skútrům a levným letenkám dost rozmáhá a začíná být hlavní sezónou.
Druhou noc přituhuje, ale večer ještě máme svařák. Ano, čtete dobře, vyrazili jsme s 6 litry vína na svařák, k tomu se skořicí a pomerančem. Po zdolaných 18 kilometrech to byl nejlepší svařák v mém životě. Utahaní po celém dni dojídáme své Summit to Eat, Travellunch a jiné a já jsem rád, že mě dnes nečeká hlídka a usínám. Ráno jsou všichni, a zvlášť ti co drželi hlídku, trochu rozlámaní a zmrzlí. Míša hlásí, že jí Garmin teploměr ukazuje -25°C. Rozmrazujeme sníh na vodu (plyn fakt v tom mrazu moc nehoří, naštěstí náš průvodce Martin si umí poradit) a Kiki má s sebou benzinový vařič, dáváme snídani, balíme stan a vyrážíme.
Naše tempo je vražedné, naším revírem jsou nekonečné bílé pláně. Dopředu mě žene myšlenka, že večer bychom měli dojít k fjordu a je zde šance na noc v chatě. Ke konci nás čeká nekonečná 10-12 kilometrová rovinka, stín a zvednutý vítr. Přichází má první krize a myšlenky na to, zda to dokážu dojít až do Pyramidy, je fakt zima a cítím únavu, kolem ještě pořád občas projede skútr a já si říkám, zda ho nemám stopnout :-) Neee, nee, hecnu se a dám to, dokážu to sám sobě a vydržím s ostatními. Blížíme se k fjordu, jsem solidně unaven a zmrzlý. Naštěstí zjišťujeme, že malá chata je otevřená a ve velké nikdo není. Kolem chaty jsou medvědí stopy, což by další noci ve stanu taky nepřidalo. Rozhodli jsme se přespat uvnitř, zatopili jsme si nalezeným dřevem. Dáme si véču, nálada je skvělá, dopíjíme poslední svařák, prostě pohoda. Psychika dělá neskutečné divy, cítím úlevu a nadšení, co jsme zatím dokázali.
Po třech dnech cesty na běžkách v polárních rovinách nás vítá pobřeží s naplavenými kvádry ledu, které dost znepříjemňují cestu. Jdeme pěšky, sáně a velké kvádry moc nejdou dohromady, saně se neustále převracení nebo člověka dojedou a seknou do nohy. Pokud znáte legendární „opravu Lakatoše“, tak tušíte, jak jsem se cítil. Martin zkoumá tloušťku ledu a překračujeme zamrzlý fjord. Na dosah vidíme obrovský pevninský ledovec, jak se láme do zamrzlého fjordu. Fjord jsme překročili, je odpoledne a u pauzy na oběd rozhodujeme, že to zkusíme urvat a překonat dalších 10 náročných kilometrů podél pobřeží. I přes obtíže jsme zvládli a stavíme na „pláži pod krásným masivem“ naše stanové městečko. V noci mám hlídku a statečně bráním náš tábor před polární liškou.
V 6:30 ráno jako obvykle zvoní Martinovi budík. Najednou slyším „Rychle, vstávejte, jde sem medvěd!“. Z rozehřátého spacáku se mi vůbec nechce a říkám si, že si z nás dělá srandu, aby nás popohnal. „Rychle, vypadněte z těch stanů, blíží se!“ Shit, asi to tedy nebude sranda, rychle vylézám, hledám kalhoty, péřovku a gore-texku, naskakuji do promrzlých bot (v noci bylo zase -20°C) a vidím ho. Lední medvěd, úchvatné zvíře, pomalu si to kráčí k nám. Co teď?! Zkoušíme ho zastrašit světlicí (máme čtyři), vystřelíme ji, lekne se a couvne, ale za chvíli převáží jeho zvědavost a vrací se. Shlukujeme se a zkoušíme mávat a křičet… v jeho tváři lze vyčíst „WTF“ a jde si s námi hrát. Volíme, ústup z tábora. Následující dvě hodiny mrzneme hladoví a koukáme, jak si méďa hraje s našimi věcmi, boří nám stany, trhá spacáky a karimatky.
Méďa po dvou hodinách odchází a my se vydáme do rozbořeného tábora počítat škody. To je konec, usmívám se, říkám si tohle je „legend – wait for it – ary“ zážitek na celý život a boží fotky k tomu. Za chvíli zavoláme pomoc a expedice končí a jedeme domů do tepla. Nicméně Martin zavelí, spočítejte karimatky, postavme znovu stan, holky zašijí a zalepí roztrhané spacáky. Chvíle přemýšlení a závěr je, že to dáme a hlídky se budou točit na karimatkách a spacácích a vmáčkneme se do dvou stanů namísto tří.
Poslední noc venku zvládáme, a ráno vyrážíme směr Pyramida, kterou už lze vidět přes fjord. Slunce svítí, na tváři mám úsměv a parádní náladu. Jo! Zvládl jsem to! 120 kilometrů v polární krajině se skvělou partou lidí. Vítá nás opuštěné město a památník s posledním vytěženým vagónem uhlí z roku 1998. Vyčerpaní jdeme do hotelu, kde zjišťujeme ne úplně příznivé ceny a kapacitu. Po několika pivech část skupiny včetně mě měkne a mění 100 EUR za sprchu a noc v teplém pokoji. Jo a poslední zbytky EUR za pár piv. Zbytek pokračuje 4 km a solidní kopec k tomu do ruské chaty, která se stane naší základnou pro další dny. Po oslavě a vyspání procházíme zbytky hornického města Pyramida, děláme fotky a po třech dnech bez signálu voláme domů.
Samotný vrchol hory Pyramidy nám odolá. Při pokusu o jeho zdolání se zvedá vítr, sněžná bouře a Špicberky nám ukazují, že jsme přeci jen kousek od Severního pólu. V „nouzové chatě“ strávíme tři noci, děláme výlety okolo, topíme v kamnech, hrajeme Bang a Krycí jména. Spíme v devíti lidech v jednom pokoji, až se mi vybavily výlety se ZŠ do skanzenu, kde vždy říkali „tady v té chaloupce spaly tři generace dohromady“ :-)
Přichází čas návratu a s ním další vzrušující zážitek. Kapitán zarazil loď do zamrzlého fjordu a dal nám signál, že máme přijít po ledě. No, akorát u pobřeží už byl let roztátý a v šířce pěti metrů byly plovoucí kry. Martin to vzal na sebe a spolu s Kikim vyzkoušeli, kolik plovoucí ledové kry udrží a přetáhli sáně na pevnější led. Při tomhle jsem měl větší strach, než při setkáním s medvědem. Zvládli jsme to a já na loď dorážím jako první pod palbou asijských fotografů, kteří koukají na ty blázny, co se zjevili z ničeho nic.
Jelikož jsme byli fakt rychlí a ušetřili pár dní, vyšel nám čas i na půjčení sněžného skútru a výletu do Barenstburgu, dalšího ruského města, kde jsme mohli ochutnat místní vařené pivo a udělat pár fotek. Je těžké převrátit skútr na bok? No, ani není, dvěma posádkám se to v hlubokém sněhu a strmých svazích podaří, naštěstí nikdo nebyl zraněn a ani plasty zlomeny.
Co k tomu víc říct, prostě životní zážitek a zkušenost a jsem moc rád, že jsem se expedice mohl účastnit a dokázat si, že člověk zvládne fakt nemožné, když má chuť a vůli se překonat. Pár rad na závěr: Půjčete si ten nejteplejší spacák, co seženete, dvě teplé karimatky jsou základ, teplé rukavice taky a jídlo si nakrájejte na kousky (klobásy, sýr), jakmile to zmrzne, tak to nepůjde sníst.
