Ruwenzori  - sídlo mraků a mizejících ledovců v srdci Afriky. Toto pozoruhodné pohoří na hranicích Ugandy a Konga se pyšní i jinými výstižnými jmény: Měsíční hory, Deštné hory, Kolébka mraků… Expedice do Ugandy byla neskutečně rozmanitá. Trek bez lidí, kde skrze prales, kolem obřích lobélií a starčeků, objevíš v tropické Africe sníh a přes ledovec dojdeš až na pětitisícovku, která je zároveň nejvyšším vrcholem dvou států. Jestli tohle chceš zažít, vyraž sem co nejdříve, než všechny ledovce na rovníku roztají a tahle tajemná krása zmizí nadobro.

Po hlavě do Ugandy

První seznámení s Ugandou je trošku šok. Předpokládaný hodinový přesun z letiště na hotel, se mění v tří hodinový dopravní chaos. Jedem ve dvou taxících, přičemž první auto se v šílené zácpě musí došourat do pneuservisu kvůli píchlé pneumatice. Naše taxi se nikam nešourá, ale zůstává beznadějně stát na místě. Jsme totálně na suchu, už nejedeme ani na výpary. Šofér zastaví cizí motorku, kterých tu jezdí mraky, vrazí řidiči nějaké šilinky, kanystr a ať mu dojede pro benzin. Když už to trvá i na vkus řidiče příliš dlouho a pomalu motorkáře začíná proklínat, že ho okradl. Zjeví se z čista jasna řidič i s plným kanystrem. Hurá, můžeme se pomaličku v zácpě dokodrcat k hotelu.

Z chaosu Kampaly rychle mizíme vstříc horám. Řidič má protentokrát plnou nádrž a zvládá bravurně řídit i na děravých silnicích. V autě si připadáme jak sardinky v oleji, tak nás řidič několikrát při cestě vypouští do okolí. Třeba u čajové plantáže nebo na ochutnávku jackfruitu, který nám u cesty pořídí. Jackfruit je po našem chlebovník, ale s chlebem nemá v čerstvém stavu nic společného, spíš bych řekla, že má víc společného s lepidlem. Ten kdo neobratně zachází s pytlíkem, kterým si dužinu z rozkrojeného „bochníku“ vytrháváme, má totálně ulepené ruce, ale chuť je výborná.

Nedobrovolně zastavujeme u pouličního gangu paviánů: „Banány nebo život!“ Auto obestupuje celá tlupa i s opičátkem, které je ještě pod zákonem. I pod výhružkami ostrými zuby samozřejmě nic nedostávají, oprsklí jsou až dost a nebudeme je podporovat v trestné činnosti :)

Tajemné Ruwenzori

Další den vyrážíme vstříc horám. Již místní název těchto hor - Ruwenzori je vševypovídající - „Místo, kde se rodí déšť“. Pro západní svět byly objeveny až v 19. století a tím se stali posledním objeveným vysokým pohořím na světě, s výjimkou Antarktidy.

"Krajina vypadala, jako by ji namaloval Hieronymus Bosch ve své fantazii. " Takto popsal rakouský horolezec a autor knihy Sedm let v Tibetu -  Heinrich Harrer Ruwenzori ve svém deníku.  Považoval toto obtížně dostupné pohoří za nejkrásnější na kontinentu. Heinrich Harrer zde podnikl dvě expedice v letech 1957 a 1977. Jedním z jeho cílů, kromě výzkumu domorodých kmenů v oblasti, byl i výstup na vrchol Margherita Peak, který učinil jako osmý člověk v historii.

Pozorujeme místní faunu a floru, z kmenů i větví visí dlouhé „vousy“ lišejníků a není téměř místečka, kde by nerostlo něco zeleného. Rostliny si tu tvoří svět sám pro sebe.

Cesta do pravěku

Dříve prales tak hustý nebyl, vypráví nám náš guid Ochora. Slyšíme opice, ale není možné je v porostu spatřit. V minulosti zde žili pralesní sloni, kteří jsou výrazně menší než jejich větší příbuzný slon africký. Ti mýtili v pralese nízké byliny, kterými se živili. Dnes v celém parku žijí jen dva jedinci, protože je vybili pytláci pro maso a slonovinu.

Lidé žijící v okolí parku si později uvědomili, že více peněz získají z turistiky, než z pytláctví. Otec Ochory byl také pytlák a jeho syn sám od sebe říká, že jeho otec dělal chybu... Kemp kde dnes nocujeme, je na místě, kde v minulosti měli základnu pytláci.

Trek  jdeme na začátku sezóny, proto jsou některé části stezek po období dešťů zatím v moci rostlin, než pěšiny obnoví místňáci zase mačetami.

První den jsme vyfasovali dva vojáky, kteří nás hlídají na obou koncích naší karavany. Přednedávnem v sousedním parku zabili ozbrojenci z Konga tři britské turisty. A Kongo máme doslova za rohem, Margherita Peak je hraniční vrchol.

V půlce dne opouštíme pralesní zónu a všude kolem se objevují úžasné kytí. Rostliny vypadají jako z období dinosaurů a člověk si trochu připadá jako na cestě do pravěku. Narážíme na první dřevěné chodníky přes močály. Během krátké chvíle se většině podaří propadnout mezi prkny, hlavně že nás guidi ještě v civilizaci při úvodní instruktáži na riziko propadnutí důrazně neupozorňovali. Pavel má ze zapadnutí nohy a následném uvíznutí mezi prkny pěknou foto momentku. To moje kuří nožka šla z mezery vytáhnout snáz a na zbytek treku jsem z pádu měla krásnou památku, která se postupně vybarvovala všemi možnými odstíny modřin.

Asi nejpodivnější zdejší tvor je daman stromový. Sice jsme ho spatřili jen na okamžik, ale jeho hlasité skřeky jako kdyby někoho vraždili, byly po soumraku slyšet široko daleko. Vypadá trochu jako králík křížený s morčetem, ale místo drápů má kopyta. A světe div se, je to nejbližší příbuzný slona.

My chceme holínky!

Dosud chodíme v botaskách. Holiny jsme sice vyfasovali na úvod treku, ale ne úplně všichni. Tak nějak jim chybí velikosti od 39 do 42. Lenka a já jsme zatím bez holin, každý večer a každé ráno nám slibují, že večer nebo ráno je donesou z vesnice, ale zatím nic... Víme, že další dny má jít do tuhého nebo spíš měkkého, no jak se to vezme, tak máme oprávněné obavy.

Období dešťů končí v horách na konci listopadu a v tu dobu tady vůbec nechceš být. Naši guidi tedy tvrdí, že to tady teď vůbec není zelené a nic skoro nekvete. Máme opačný názor, zelená všude a květů taky hafo. Ochora říká, že je to tady nejhezčí v červnu, tedy když máš štěstí a na chvilku přestane pršet :)

Z kempu, kde končíme druhou etapu, se rozhodujeme vyrazit na aklimatizační kopeček 4023 m vysoký Mutinda Peak. Na výstup jsou potřeba holiny, které stále nejsou k dispozici, prý je donesou večer, ale protože chci jít taky na Mutind, guidům nezbude nic jiného, než mi nějakým způsobem gumáky opatřit. Odkráčí mezi nosiče a za chvíli nesou holiny. Nevím, jakého chudáka obrali, ale velikost je téměř perfektní, jen dezén šlapek už zažil mnoho treků. Jsou úplně sjeté, jestli se to dá u holin taky říkat. Už můžu také na Mutindu :) Po úvodní rozcvičce v bahně a seznámení s Baťovými gumáky, se terén mění. Před očima máme strmý předlouhý žleb až na vrchol, dost připomínající zelený žebřík. Díky té zeleni se lze po svahu sápat do výšin ztracených v mlze. Pevné trsy trav bezpečně drží ve svahu a zajišťují nám oporu pro ruce. Okolí zůstává skryto, kromě vzácného kratičkého okamžiku, kdy spatříme pod námi dřevěné platformy a horské sedlo úseku zítřejšího dne.


Ráno těsně než se vyráželo, jsme se s Lenkou gumáků také dočkali, konečně. Zbrusu nové holinky, jen mě je moje velikost těsná a ten samý problém má Lena, která má o číslo větší. Nastává kolotoč výměn. Já beru velikost Lenky, sedí dokonale a chudák Lence nezbývá, než si vzít ty co jsem měla já na včerejší výstup. Sedí ji skvěle. Nosič z toho odchází vítězně se zbrusu novými gumáky.

Rande s blátem

Nosiči jsou velcí frajeři, vyrážíme chvíli před nimi a stejně nás po nějaké době dostihnou a kolem svižně proběhnou. Vůbec nechápeme s jakou elegancí přebíhají bažiny, naše baletní kreace spíš připomínají umírající labuť :) S nosiči to tady funguje  podobně jako v Pákistánu, do parku tě samotného nepustí, musíš si zaplatit permit a celý cirkus okolo. Od nosičů po guidy. Ne, že bych v tomhle terénu nebyla za nosiče vděčná. Trek by nám bez nich trval minimálně o půlku déle a jestli bychom vůbec došli...

Když se objeví platformy, téměř zpíváme Haleluja a setsakramentsky si dáváme bacha, abychom zas nepropadli. Jen jednomu klikaři se daří propadnout dvakrát, ostatní si vystačili s první zkušeností. Většinu dne ťapeme bahnem, na některých místech jsou nadzemní chodníky, někde jen zrádná kluzká prkna a na dost místech se nejsnáze chodí potoky. Lena postupně začíná nenávidět své holinky. Kloužou téměř všude a na všem a většinou to skončí polibkem se zemí.

Balancuji na mokrých větvích nad hnědou někdy snad i oživlou bažinou a snažím se neztratit rovnováhu, a když se zrovna v častějších případech v bezbřehé hmotě nic nenachází, učíme se od místňáků rozeznat povrch, kde se v ideálním případě v gumákách zaboříme pouze po kotníky, v tom horším těsně po okraj, pak stojí dost energie nohu z husté kaše vyndat. Měli jsme neuvěřitelné štěstí na počasí, kdyby pršelo víc, ani holínky by nepomohli. Déšť se vždy přižene, až když sedíme v bezpečí chaty. Za to mlhy, nebo možná spíš mraky halí okolí pravidelně téměř od samého rána.

S každým krokem výš a výš se mění krajina kolem. Od vysokohorského deštného lesa, bambusového a vřesovcového lesa, po afro alpinské pásmo a nejvýše na nás shlíží vysokohorské pustiny.

Před lehkým deštěm se schováváme pod obří kytkou připomínající takovou trochu nenasytnou Adélu :) Místňáci s oblibou před deštěm, kromě pláštěnky nosí také deštníky, v tropickém klimatu jeho popularitu namísto pláštěnek dokonale chápeme.

Jak to vypadá v kempech? Stojí tam několik stanů či chatek s různým počtem matrací, s větší centrální chatou, která slouží k vaření a jako jídelna. Ve vyšších polohách je hlavní chata vybavena kamínky, kde se suší promáčené věci. K dispozici jsou samozřejmě i kadibudky a zcela nečekaně krásně čisťoučké.

Mlžné hory, Měsíční hory, Deštné hory – milion názvů pro jedno místo

V pohoří Ruwenzori staří Řekové hledali pramen Nilu, tak o tom aspoň píše Ptolemaios. Dnes se za pramen Nilu považuje Viktoriino jezero ležící pod horami, případně některý z nejdelších přítoků jezera pramenící ve Rwandě či Burundi. Příroda si na tomto místě dala opravdu záležet. Roční úhrn srážek tady činí pět tisíc milimetrů, to je hodnota, kdy je prakticky nemožné prožít tu byť jediný den bez vydatného deště. Pro představu průměr srážek v ČR je kolem 700 mm. Vůbec bych nečekala, že v tomhle promáčeném pralese mohou růst slaměnky, ty bych spíš hledala někde na poušti.

Pohoří Ruwenzori na hranici Ugandy a D. R. Kongo leží mezi dvěma jezery ve Velké příkopové propadlině. Ruwenzori je jediné vysoké pohoří v Africe, jež není sopečného původu, vzniklo vrásněním během formování Velké příkopové propadliny.  Hory tvoří předěl mezi suchou savanou východní Afriky a deštnými pralesy západní Afriky, proto zde tak vydatně a častou prší. Oblast je hlavní zdrojnicí vody pro Nil, který umožňuje život v pouštních oblastech Súdánu a Egypta.

Pokračujeme v aklimatizaci na výšku a ve třech vybíháme na vrchol Humphreys (4578 m), zbytek skupiny zůstává v sedle a po pauze pokračují do údolí. Z vrcholu jsou prý krásné výhledy do Konga. To si můžeme leda tak představit, mlha přede mnou, mlha za mnou, a když náhodou vykoukne některý vrchol z mlžného moře, dokážu si představit, proč se také Ruwenzori říká Měsíční hory. Podle jedné legendy se zde totiž rodí měsíc.

Po pěti dnech, kdy jsme se plahočili kilometry planinami zaboření po kotníky a při špatné konstelaci hvězd po kolena v bahně, se blížíme k vrcholovému kempu Elena. Margharita se skrývá jako cudná princezna v mracích. Řeknu vám perličku, jako první na vrchol roku 1907 vylezl italský hrabě Abruzzi. Ten miloval cestování a hory, je to ten samý člověk, po kterém je pojmenována výstupová trasa na druhou nejvyšší horu světa K2, tzv. Abruzziho pilíř. Sice na vrchol nevylezl, ale všechna čest lozit v té době na takové hory a přitom hledat výstupové trasy. A právě hrabě Abruzzi pojmenoval vrchol po italské královně Margharitě. Po stejné královně byla nazvána i známá italská pizza s rajčaty, mozzarellou a bazalkou. Tyto tři ingredience mají v sobě italské národní barvy - červenou, bílou a zelenou. Tady najdeš tedy hlavně zelenou barvu :)

Ledovce na rovníku

Guidi po příchodu na chatu rozdávají lezecké cajky a v krátké pauze mezi slejváky, už jsem říkala, že déšť přišel vždy po příchodu na chatu, nacvičujeme používání prusíku a jumarů na zítřejší výstup. Před večeří jsme nahrnuti okolo plápolajících kamínek a doufáme, že štěstí na počasí bude pokračovat, protože pokud bude takhle lít i zítra bude výstup očistec...

Celý večer a většinu noci bubnuje na střechy chatek hustý déšť. Modlíme se za lepší počasí, doteď nám to vycházelo. A najednou, když nastane hodina H, déšť ustává a dokonce se objevují i hvězdy. Jsme klikaři.

Guidi si nás rozdělili předchozí den podle výkonnosti do lanových družstev. Michal, Tomáš a já si můžeme déle pospat, vycházíme s Ochorou jako poslední v půl třetí ráno. Netrvá ale dlouho a za první lanem, kde se vytvořila fronta, necháváme všechny čelovky za zády a pokračujeme do černé noci první.

Výstup je rozmanitý, člověk se tu rozhodně nenudí, několikrát si bereme stoupací železa, pak je potřeba je zas sundat a přelézt nějakou tu skalku a vše nanovo. Když začne svítat, máme Margharita Peak na dohled. Poprvé spatřujeme tu krásku, která se celou dobu před námi ukrývala. Teď je přímo před nosem a s ní i největší rovníkový ledovec na světě. Zbývá překonat poslední překážku v podobě černé skály a ocitáme se na vrcholu! Všichni čtyři se objímáme a chvilku čekáme na zbytek skupiny, která nám je v patách.  Ze všech čiší radost. Stojíme na třetím nejvyšším vrcholu Afriky, který je zároveň nejvyšším bodem Ugandy a Demokratické republiky Kongo.

Kdybyste hledali Margharitu na mapě a nemohli ji najít, nevěšte hlavu, jako mnoho jiných hor v Africe má více jmen a někdy se dá nalézt pod jménem britského cestovatele Henry Morton Stanleyho, jako Mount Stanley, který jako první Evropan navštívil toto pohoří v letech 1875 a 1888. Prvním kdo tyto hory spatřil, byl ale Samuel Baker, který v roce 1864 oznámil, že v dálce pozoroval neznámé vysoké pohoří, které nazval „Modré hory“. Ruwenzori si zachovává svoji divokost, na rozdíl od Kilimanjara nebo Mt. Kenya, kam míří tisíce lidí ročně. Díky své odlehlosti a náročnosti na vrchol zavítá jen hrstka dobrodruhů ročně.

Sestup byl náročný, ale především dlouhý, ve vrcholové chatě jsme si na chvíli odpočinuli, dali něco k jídlu a pokračovali dále. Sestupovou trasu jsme znali a dopředu jsme nebyli nadšeni, že nás čekají ještě dvě stoupání, než dorazíme do cíle. Zatnuli jsme zuby, v půli trasy nahodili poprvé pláštěnky, normálně bychom v tento čas byly již v bezpečí pod střechou, ale dnešek je velmi dlouhý, tak nás konečně chytá déšť, jen takový lehký, ale pláštěnky už musí do akce. V podvečer docházíme unavení, ale šťastní do kempu Hunwick.

Gumáky pod vodou a koncert modřin

Poslední chvíle na treku byly ve znamení 2200 m klesání, kolem četných a nádherných vodopádů, a aby se s námi Ruwenzori, známé to rodiště mraků řádně rozloučilo, tak nás na posledních dvou kilometrech chytl tropický slejvák s hromobitím. Finále jak má být :)

I když jsme byli všichni zmáčení až na kost, závěrečnou tečkou za trekem byla oslava s nosiči a guidy. My jsme rozdali dolary a guidi diplomy. Poprvé jsem za nějaký výstup obdržela diplom, holt Afrika je v lecčems jiná :)

Hurá do civilizace, hotel, jídlo, sprcha, každý člověk v pořadí podle svého gusta. Po sprše jsem mohla obdivovat celý koncert modřin na svých nohách. Živě jsem si vybavila chvíle na treku, kdy se která z modřin zjevila na světě. Na pravé noze byla z propadu na dřevěném chodníku a na levé noze modřiny a šrám, zas z proklouznutí nohy na prkenných žebříkových schodech při vstupu do chatky. Takhle zmrzačená jsem po žádném treku nikdy nebyla. Na kluzkých větvích, kamenech porostlých mechem, či v bažinách jsem občas také zavrávorala, ale vždy z toho vybruslila bez pádu a újmy. Výdobytky civilizace v přírodě mi evidentně nedělají dobře :)

Odměna za výstup

Pozor slon přes cestu a za chvíli hele hyena! U nás přes silnici běhají maximálně srnky a prasata a tady si vykračují sloni a číhají hyeny.

To už nastává brzké ráno a my jsme v NP Queen Elizabeth, zvířata jsou všude kolem. Za svítání nás zdraví slon, zatímco se vodušky v klidu popásají okolo. Safari bylo největší odměnou za výstup. Viděli jsme velkou část zvířat ze známé „velké pětky“, kterou chtějí vidět naprosto všichni (slon, lev, levhart, nosorožec a buvol). Všude okolo auta něco běhalo, popásalo, či jen znuděně stálo. Minuli jsme velké stádo buvolů kaferských, v jejichž blízkosti se často pohybují volavky. V buvolích bobcích totiž žije hmyz, kterým se volavky živí. Buvolovi se tu říká „černá smrt“ nebo „widowmaker“ (výrobce vdov). Společně s hrochem má na svědomí nejvíce úmrtí způsobený divokými zvířaty v Africe.

Pak jsme spatřili v četných zástupcích vodušku kob či antilopu červenohnědou nebo bělouchou, má spoustu názvů, ale pro Uganďany je významná jako jejich národní zvíře. Pro zajímavost na vlajce Ugandy se pro změnu vyskytuje jejich národní pták jeřáb královský.

Specialitou parku jsou stromoví nebo také kaktusoví lvi. V celé Africe se způsob tohoto odpočinku vyskytuje velmi vzácně. Lvi prý lezou na stromy, aby je neotravovali buvoli nebo sloni, ale hlavně v korunách stromů mají stín a ochlazuje je vítr, který odfukuje i obtížné hmyzáky.

Jedním z nejroztomilejších zvířat bylo po zuby ozbrojené prase bradavičnaté, které je velmi roztomilé, když běží a ocas má vztyčený jako ukazatel nebo, když se pase a klečí na předních nožkách.

S postupujícím dnem a zvedající se teplotou, aktivita zvířat ustávala, nastal čas na oběd. Dali jsme si smaženou tilapii a vyrazili strávit oběd na vodní safari. Nalodili jsme se na loď a vypluli po kanálu Kazinga, který spojuje dvě jezera patřící do Velké příkopové propadliny (Lake George a Lake Edward).

Kanál je vyhlášený obrovským množstvím hrochů, trávícími svůj den v jeho chladivé vodě. A opravdu hroši byli naprosto všude. Kolem lodi se každou chvíli objevila obří bublina, předzvěst toho že se hroší hlava vynoří nad hladinou, aby nás osprchovala sprška vody vyfouknutá z nozder. Ve vodě bylo plno hrochů a na břehu zase k vidění velké množství slonů. Celá plavba byla ugandskou verzí divoké „zoologické zahrady“ na dosah ruky. Od slonů, buvolů, paviánů, krokodýlů, milionu druhů ptáků po hrochy.

Pro většinu lidí mířících do Ugandy je primárním zájmem trek za horskými gorilami. My jsme se vypravili trekovat šimpanze do rezervace Kalinzu forest. Stopování šimpanzů je prý zcela odlišná zkušenost od stopování goril. Šimpanzi jsou na rozdíl od goril hluční, stále se pohybují i ve vysokých stromech a tvoří skupiny až o 100 jedincích, které se stále dělí. Takové štěstí jsme neměli a po dvou hodinách chůze v pralese se podařilo objevit aspoň dva šimpanze s mládětem vysoko v koruně stromu.

Nastal čas na přesun zpět do hlavního města Kampaly. Cestou jsme pozorovali tradiční kolorit Ugandy aneb, co vše se dá převézt na motorce - od ananasů, po kozy, pipiny a celou rodinu k tomu, nebo co vše se dá přenášet na hlavě.

Uganda byla pestrobarevná a rozmanitá. Pralesy, obří "pokojovky", ledovce, pětitisícovka, safari a pestrý život místních lidí - to vše dohromady tvoří nezapomenutelnou UGANDU.

PS: Děkujeme moc Andrejce Kalinové za skvělý článek a celé skupině za fotky!