O co jde? Těžko popsat slovy. Kdo nezažil, nejspíš nepochopí. Pokusíme se to však přiblížit. Osm cizích lidí a vedoucí expedice nasedá ve středu pozdě večer v Brně do dodávky. Nikdo neví, do jaké země cestuje, jaké věci bude potřebovat a co bude náplní výsadku. Další den v dopoledních hodinách odhadujeme, že cílovou destinací bude pravděpodobně Rumunsko. Tato dedukce byla správná a cca v 18 hodin si dáváme „poslední večeři“, jsme rozděleni do tří konkurenčních týmů (dvě dvojice, jedna trojice) a dozvídáme se přesná pravidla výsadku. Ta jsou jasná: žádné peníze, žádný mobil, žádné jídlo, žádný stan a žádná mapa! Známe pouze cíl expedice, do kterého se musíme dostat nejpozději do 48 hodin, jinak jsme diskvalifikováni. Nasedáme do dodávky, zavazujeme si oči a každý tým je vysazen po hodině až dvou cesty na jiném místě.

Náš výsadek začíná v osm hodin večer vysazením u kontejneru uprostřed ničeho, s tím, že víme směr, kde po 1,5 kilometru máme najít vesnici, ve které musíme dle pravidel strávit noc. Místo vesnice nacházíme spíše osadu Bâdila, kde nikdo nemluví jinak než rumunsky. Jelikož se začíná stmívat a stále nemáme kde přenocovat, zkoušíme navštívit malou hospůdku, ve které se snažíme vysvětlit o co jde, ale lidé nás mají spíše za exoty a po zjištění, že jim nemůžeme za nocleh zaplatit, je přestáváme zajímat. Už za tmy proto zkoušíme štěstí dál a nalézáme místní penzion, ve kterém, doufáme, nalezneme někoho, kdo umí alespoň trochu anglicky nebo německy. Máme štěstí, na terase nacházíme rumunský manželský pár, který mluví plynně anglicky a s majitelkou penzionu si domlouváme přespání na terase, ze kterého se nakonec vyklube možnost přespat zdarma v „prezidentském“ pokoji jejího penzionu.

Daří se nám získat také nejdůležitější věc – mapu Rumunska. Díky ní zjišťujeme polohu všech míst, na kterých máme plnit zadané úkoly a také délku trasy do cíle, která je více než 430 km daleko. Ze seznamu za pomoci rumunských manželů plníme prvních několik úkolů – připíjíme si s místním, zjišťujeme recept na tradiční jídlo, Jitka líbá Rumuna a dozvídáme se důležité informace k tradicím a historii Rumunska. Následně manžele přemlouváme, aby nás další den vzali autem přes nádrž Lacul Vidraru na nejvyšší bod Transfagaraš highway (cca 87 km), kde se s nimi loučíme. Dalším povinným bodem trasy je město Sibiu, tedy 77 km stopování, při kterém potkáváme medvědy, poskytneme rozhovor místní televizi, fotíme se s bačou a jeho ovcemi, svezou nás rumunští manželé s českými kořeny a zachrání nás řidič pick-upu, od kterého dostáváme darem velmi důležitých 100 lei (cca 500 Kč). Po splnění úkolů v Sibiu si můžeme díky obdrženým penězům konečně koupit jídlo a jízdenky na vlak do Alba Iulia, kam se bohužel dostáváme po třech hodinách cesty až v půl dvanácté večer a čeká nás tedy nejhorší bod výsadku – přenocování v hale vlakového nádraží s bezdomovci, feťáky a místní prostitutkou. Díky opravdu hororové atmosféře, kterou v noci na nádraží zažíváme, přichází Jitčiny první (a zároveň poslední) slzy. Přece jenom spát na smradlavé, špinavé podlaze vedle bezdomovců, kteří vás celou noc chodí kontrolovat, zda spíte, aby vás okradli, není úplná hitparáda.

Přežili jsme noc! Totálně nevyspaní nasadíme krosny, splníme v Alba Iulia několik dalších úkolů a vydáváme se stopovat na okraj města. Stopem se dostáváme do města Zlatna, kde vystoupáme na vrchol kopce k továrním komínu, u kterého se musíme vyfotit a čeká nás úmorný pochod v neskutečném vedru směrem k dalšímu povinnému check pointu, kterým je nedaleký Vartop, než se nám daří stopnout mladý pár mířící na svatbu. Bohužel se dozvídáme, že Vartopy jsou dva a ten, do kterého se musíme dostat, je vzdálený více než 92 km od nás. Propadáme panice, v cíli máme být za pár hodin, to nemůžeme stihnout! Měníme proto urychleně plán, časový harmonogram a rozmýšlíme zbývající úkoly, které je ještě reálné splnit. Samo nebe nám nejspíš posílá anděla strážného v podobě mladé fyzioterapeutky, která je naším příběhem tak nadšená, že si mimo plán kvůli nám zajede přes 60 km a veze nás do správného Vartopu. Přichází bouřka, urychleně plníme další úkol – Jirka vydělá peníze umýváním čtyřkolek a na poslední chvíli stopujeme starší pár, který nás přibližuje o 29 km k cíli. Do cíle zbývá posledních 30,7 km a 4,5 hodiny do konce výsadku. Začíná ale brutální bouřka, jsme v háji! Promočené jako myši nás nikdo nesveze. Poté, co jsme ani po půl hodině nikoho nestopli, začínáme být „mírně“ nervózní. Trn z paty nám vytáhne mladý mírně bizarní pár, který nás původně chce svézt jen do pár kilometrů vzdálené vesnice. Když se však dozvídají o naší soutěži, která jim připomíná jejich oblíbený pořad v televizi, přepadne je z celé situace nadšení a rozhodnou se nás odvézt co nejrychleji až do samotného cíle výsadku, kterým je most do osady Boga. Do Bogy dorážíme cca v 17.15, máme splněných 40 z 50 úkolů a vůbec nevíme, jak jsme na tom oproti ostatním týmům. Pár se s námi loučí a vyzvedává nás vedoucí expedice. Výsadek je u konce a my jsme smradlaví, unavení, hladoví, ale živí! Díky Rumunsko, díky Rumuni, a hlavně díky Expedition clubu za skvělou zkušenost!

PS: Kdyby vás to náhodou zajímalo, tak jsme to celé vyhráli! (Prohrávat totiž neumíme.)

Děkujeme moc za článek Jirkovi Silnému a Jitce Elisové. Fotky jsou od Davida Hladíka.