Říká se, že spontánní rozhodnutí jsou ta nejlepší. Moje přihláška na Hangar Boulder Camp v rakouském Zillertalu spontánní rozhodně byla. Pravidelněji jsem začala lézt teprve asi před půl rokem, první vlastní lezečky jsem si koupila asi měsíc před odjezdem, o lezeckých schopnostech raději pomlčím. Ale hrozně mě lákalo zkusit si nějaký ten venkovní boulder. A jak se pro něco nadchnu, tak už většinou není cesty zpět. Trochu mě uklidnila jedna z organizátorek z Hangáru, když jsem s ní mluvila po podání přihlášky. „Zatím jste tam nahlášené jenom samé holky, tak si to uděláte takové holčičí.“  Tak schválně, kolik myslíš, že nakonec jelo holek? Jedna. Já. Se čtyřmi chlapy. To na holčičí párty moc nevypadá. Co už, tak aspoň bude sranda.

Nad naší týdenní výpravou se od začátku vznášel velký dešťový otazník. Všechny předpovědi nám svorně tvrdily, že za celý týden moc sluníčka neuvidíme. Po příjezdu na ubytování si navíc paní domácí, moc milá, asi osmdesátiletá stařenka s veselou jiskrou v očích, posteskla, že už dva měsíce nebylo pár dní v kuse pěkně, aby mohla udělat seno. K večeru už ale předpověď na další den nevypadala až tak strašidelně. Že bychom si s sebou nějaké to pěkné počasí přeci jen přivezli?

Ráno jsme se probudili do nádherného dne, a tak jsme se vypravili seznámit se s bouldery v oblasti Zillergrund. Jakože, tušila jsem, že to tam bude pěkný. Ale že to bude tak kýčovitě nádherný! Azurová obloha, zelené louky, alpský potok, pasoucí se krávy… Pohlazení pro duši. Moje první krůčky po opravdové skále byly dost nemotorné. Zjistila jsem, že moje na můj vkus hodně malé lezečky nejsou pořád dost malé (prostě slečna má ráda pohodlí no), a že ze skály bolí ručičky přeci jen trochu víc než na překližce. Zato pánové lezli fakt dobře. Prostě borci.

Další den jsme vyrazili do Sundergrundu s ikonickými bouldery a scenériemi, které proslavily Zillertal v lezeckých komunitách široko daleko. Prý. Já jsem o něm nikdy před tím neslyšela. Ale bylo to tam fakt hezký. Jenom v propagačních materiálech slibované horské kozy nahradily ovce. Teda, Expe klube, takhle klamat spotřebitele? I když, já mám osobně radši ovečky, takže odpouštím. Na čtvrtek byl naplánovaný rest day, ale podle předpovědi to měl být ještě poslední pěkný den před bouřkami, tak nám přišlo líto toho nevyužít. Nebudu napínat, nakonec jsme lezli pět dní v kuse. Počasí nám vyšlo tak krásně, až jsme měli strach, aby nás paňmáma nenahnala s kosou na louku.


V průběhu týdne se začaly dost zlepšovat i moje lezecké dovednosti. S odbornou instruktáží a podporou pánů stojících na pevné zemi (taky máš tak rád, když Ti někdo dva metry pod Tebou radí, co máš dělat?) jsem se s šutříky nakonec začala docela kamarádit a získávala jsem postupně větší jistotu. Navíc náš skvělý vůdce měl pro mě vždycky vyhlídnutý nějaký kinder bouldřík se spoustou pozitivních chytů (takový malý interní vtípek). Každá správná výprava by ale měla končit nějakým pěkným trapasem, a tak jsem si to vzala na starost. Některé sektory jsou přímo v rámci pastvin, takže si člověk musí dát pozor, aby nešlápnul do nějakého zvířecího pozdravu schovaného v trávě. Pokud se Ti někdy něco takového stane, nezoufej, otři botu do trávy (tentokrát pokud možno čisté) a vzpomeňte si na mě. Já jsem totiž na jednom pokladu uklouzla a do druhého jsem si vzápětí nekompromisně sedla. Jsem ráda, chlapi, že jsem vás tak pobavila. Naštěstí mě blízký potok zachránil před pěším návratem na ubytko. Protože jinak by mě moji spolucestující do auta asi nepustili.

No a co bych tak řekla na závěr?

  1. Pokud přemýšlíš, jestli vyrazit s Expedition clubem na nějakou výpravu, nebo přímo na Hangar Boulder Camp, tak jeď! Teda, tohle byla moje první a zatím jediná výprava. Ale něco mi říká, že nebyla ani poslední. Bylo to parádní, perfektní organizace, hrozně fajn parta. A zážitky, na které budu vzpomínat, dokud mi je za padesát let Alzheimer nevymaže z paměti.
  2. Buď spontánní.
  3. Neříkej ostatním na výpravě, že máš narozeniny, pokud se chceš vyhnout rannímu hlavobolu.

Ještě bych ráda poděkovala všem členům naší výpravy. Pánové, díky, že jste to se mnou vydrželi a  nenechali jste mě viset někde na skále, a že jste se o mě starali jako o princeznu. Užila jsem si s vámi krásný týden a těším se zase někdy na viděnou <3

PS: Děkujeme moc Lence Brlicové za text a fotky z výpravy!